ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1251.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1251/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 7. 11. 2007 o dovolání obviněného P. H. , trvale bytem N. – S. M. n. M. , D. , proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 11 To 283/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 11 T 90/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 11 T 90/2006, byl obviněný P. H. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin byl obviněný P. H. odsouzen podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců, přičemž výkon tohoto trestu mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tři a půl roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost ve zkušební době podle svých sil a možností uhradit způsobenou škodu. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen ještě i peněžitý trest ve výši 45.000,- Kč. Podle §54 odst. 1 tr. zák. byl pro případ nezaplacení peněžitého trestu stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání 5 měsíců. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu provádění likvidace pojistných událostí na dobu 5 let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný uznán povinným zaplatit na náhradě škody poškozené společnosti ČSOB P. , a. s., se sídlem P. M. nám. , částku 23.050,- Kč.
Krajský soud v Hradci Králové, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného P. H. , podanému proti shora uvedenému rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 11 T 90/2006, rozhodl usnesením ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 11 To 283/2007, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2007, sp. zn. 11 To 283/2007, ve spojení s citovaným rozsudkem Okresního soudu v Náchodě ze dne 23. 5. 2007, sp. zn. 11 T 90/2006, podal obviněný P. H. prostřednictvím svého obhájce Mgr. V. J. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení a posléze uvedl, že nesouhlasí s právním posouzením skutku v rozhodnutí soudu druhého stupně, protože takový skutek nebyl jednoznačně provedeným dokazováním prokázán a ani tento skutkový děj z důkazů provedených před soudem nevyplynul. Za předpokladu, že by však byl prokázán, byl pak nesprávně právně posouzen. Zejména obviněný dále namítl, že předně nebylo prokázáno, že obviněný jako likvidátor zařídil vyplacení částky na účet švagra, ke kterému měl sám dispoziční právo, dále nebylo prokázáno, že by pojišťovně zatajil, že údajný řidič vozidla, kterým měla být škoda způsobena, není držitelem řidičského oprávnění a likvidovaná událost byla zcela smyšlená. Pokud nalézací soud spatřuje naplnění zákonného znaku uvedení v omyl ve skutečnosti, že obviněný zatajil poškozené společnosti, že osoba, která byla majitelem účtu, na nějž bylo zasláno pojistné plnění, byl jeho švagr, pak obviněný podotkl, že se takto ničeho nedopustil, když plnění z pojistných událostí jsou běžně zasílána na účty třetích osob, zde tak bylo zasláno plnění na účet autoservisu – firmy P. , navíc se tak stalo za situace, kdy není nikterak prokázáno, že uvedené hlášení o škodě vyplnil obviněný. Toto zatajení není podstatným znakem trestného činu podvodu a jako takové nemůže v této důkazní situaci obstát. Obviněný ničeho před pojišťovnou nezatajil, z knihy zakázek, která je součástí důkazního materiálu, je zřejmé, že oprava automobilu proběhla v autoservisu P. , na jehož účet poukázala pojišťovna pojistné plnění. Ohledně skutečnosti, že řidič vozidla nedisponoval řidičským oprávněním, dovolatel uvedl, že mu nebylo prokázáno, že by o tomto cokoli věděl. Podle názoru obviněného tak závěry soudů o zatajení určitých skutečností nejen, že nejsou podloženy konkrétními důkazy, ale ani nejsou podstatným znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, navíc zde absentuje i škoda. Ve skutkové větě uvedený děj je pouhým popisem událostí, které nelze kriminalizovat. Za druhý dovolací důvod považuje obviněný to, že soudy hodnotily důkazy pouze v jeho neprospěch, a ty, které obviněného zcela jednoznačně zbavovaly viny, shledaly soudy nevěrohodnými. Jmenovitě dovolatel zmínil výpověď svědkyně P. , svědka S. a sešit oprav firmy P. Následně obviněný shrnul obsah výpovědí citovaných svědků a obsah předmětného sešitu oprav. Poté konstatoval, že soudy se nezabývaly tím, že to mohl být právě svědek S., který měl dostatečný motiv ke spáchání trestného činu, který je kladem na vinu dovolateli, a porušily zároveň i zásadu volného hodnocení důkazů ve spojení se zásadou „in dubio pro reo“. Zjištění uvedená v popisu skutku nejsou trestným činem podvodu. Pokud by totiž obviněný jako pojistný likvidátor neplnil své povinnosti zaměstnance, mělo by toto jeho jednání být kvalifikováno jako porušení povinností zaměstnance, nikoli však jako jednání relevantní z hlediska trestního práva. Dovolatel dále zpochybnil i odůvodnění rozhodnutí ohledně zápisu o poškození vozidla, datovaného dne 30. 6. 2003, neboť nebyl proveden jediný důkaz svědčící o tom, že by on sám či na základě pokynu třetí osoby opatřil hlášení padělaným podpisem. K doložení dalších rozporů v závěrech soudu druhého stupně dále obviněný zmiňuje i výpověď svědka Mgr. K. H. a konstatuje, že za dané situace by v případě tohoto druhého dovolacího důvodu přicházelo v úvahu odmítnout dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako podané z jiného než zákonného dovolacího důvodu, nicméně dovolatel se domnívá, že v jeho případě zde existuje extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právním posouzením na straně druhé. Dovolatel k tomu opět zopakoval, že s uvedeným posouzením skutku nesouhlasí, neboť takovýto skutek nebyl jednoznačně provedeným dokazováním prokázán a ani tento skutkový děj z důkazů provedených před soudem nevyplynul a za předpokladu, že by prokázán byl, byl nesprávně právně posouzen. Obviněný zmínil, že shodně jako v jeho případě rozhodoval Nejvyšší soud ve věci jeho švagra A. P. , a to usnesením ze dne 27. 6. 2007, sp. zn. 7 Tdo 711/2007, přičemž tento judikát dopadá i na případ P. H. , když skutkově i důkazně se jedná o velmi podobná jednání a to včetně důkazní situace.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení odvolacího soudu zrušil a přikázal podle §265l odst. 1 tr. ř. odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, které bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného P. H. , se k němu vyjádřila v tom smyslu, že dovolatelova argumentace je postavena na zpochybnění základních skutkových okolností případu, na jejichž podkladě byl dovolatel uznán vinným. Ve skutkovém zaměření těchto dovolacích námitek dovolatel pokračuje a ještě je dále rozvíjí při odůvodnění svého „druhého dovolacího důvodu“, kterým se dotýká procesu vyhodnocení provedených důkazů, když oběma soudům vytýká, že v uvedeném směru postupovaly pouze v jeho neprospěch a důkazy v jeho prospěch označily za nevěrohodné. Svoje výtky završil námitkou porušení zásady „in dubio pro reo“. Jeho argumentace takto není podřaditelná pod citovaný ani jakýkoli jiný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. a nejsou proto splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání jeho dovolání. Dovolatelem uvedené námitky nejsou přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci z důvodu extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a soudy učiněnými skutkovými závěry na jedné straně a jejich právním posouzením na straně druhé. K námitce ohledně projednávané věci před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 7 Tdo 711/2007, státní zástupkyně uvedla, že ani tato varianta nepřipadá v úvahu. Nakonec uzavřela, že provedenými důkazy bylo spolehlivě zjištěno, že předmětného jednání se dopustil právě obviněný a nikoli svědek S. , jak dovolatel uvedl v jedné ze svých posledních námitek v dovolání. Na závěru o správnosti právního posouzení dovolatelova jednání nemůže nic změnit ani ta nepřehlédnutelná skutečnost, že přisouzený popis skutkového děje je v daném případě zcela nadbytečně zatížen nepodstatným informačním balastem, včetně opakovaného použití výrazu o zatajení tam uvedených okolností, neboť zásadní část popisu přisouzeného skutku i způsob odůvodnění odpovídá v daném případě správně zvolené větě právní o uvedení jiného v omyl a tedy výrok o dovolatelově vině je tak plně akceptovatelný. Napadené rozhodnutí tak s ohledem na shora uvedené není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání, nelze shledat ani existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů v předmětné věci.Vzhledem k tomu proto státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky rozhodl o odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a aby tak učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. S rozhodnutím v neveřejném zasedání souhlasila i pro případ jiného než navrženého rozhodnutí.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný P. H. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu, přičemž námitky totožného obsahu v zásadě vznášel již v rámci odvolání.
Jen pro úplnost se Nejvyšší soud ve stručnosti vyjádřil k dovolatelovým námitkám. Nelze vytknout soudům obou stupňům způsob hodnocení výpovědí vyslechnutých svědků. Z odůvodnění rozhodnutí soudu první instance Nejvyšší soud zjistil, že skutkový stav byl v daném případě prokazován výpověďmi svědků Z. K. , C. Č. , K. K. a souborem předložených listinných důkazů včetně likvidačních spisů pojišťoven a výpisů z účtů doplněných odborným vyjádřením Ing. J. a znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví Mgr. I. V. , včetně jejího výslechu před soudem, a listinnými doklady. Z výpovědi dalšího svědka, Mgr. K. H. , a jím předložených listinných důkazů vyplývá, že hlášení pojistné události bylo zaevidováno až dne 17. 7. 2003 a veškeré úkony prováděl obviněný, přičemž v likvidačním spise nebyla žádná zmínka o tom, že by shora uvedený účet nebyl poškozeného, popř. že by poškozený byl někým zastoupen. Zároveň z výpovědi svědka vyplynulo, že pokud by pojišťovna tušila, že k uváděnému účtu má dispoziční oprávnění obviněný a zároveň provádí sám veškeré úkony související s likvidací i revizí pojistné události, nepochybně by byla přijata přinejmenším opatření k posílení kontrolních mechanismů a věc by byla před vyplacením prověřována, a to i dotazy na samotného poškozeného. Ohledně přijetí oznámení o pojistné události v pojišťovně nalézací soud uzavřel, že z předložených listinných dokladů sice není zřejmé, kdy a kým bylo přijato (z logiky věcí ale vyplývá, že muselo být předáno pojišťovně někdy v době od skutečného poškození vozidla dne 17. 6. 2003 či spíše od prodeje vozidla svědkem Z. K. dne 10. 7. 2003 do data zaevidování pojistné události obžalovaným dne 17. 7. 2003), nicméně je zřejmé, že hlášení je antidatované - je podepsáno údajně 12. 6. 2003 a dopravní nehoda je datovaná k 11. 6. 2003, zatímco skutečné poškození vozidla Š. F. vzniklo až dne 17. 6. 2003 a vozidlo bylo svědkem Z. K. prodáváno až dne 10. 7. 2003, a v tuto dobu se tak nejspíše prostřednictvím A. P. mohlo dostat k obviněnému. Ohledání vozidla obviněným je datováno ke dni 30. 6. 2003 a podle zpracovaného zápisu o poškození mělo proběhnout za osobní účasti svědka Z. K. – nicméně dataci zápisu lze také pokládat za údaj značně nevěrohodný, neboť není podle názoru soudu logicky vysvětlitelné, aby ohledání vozidla o více než 14 dní předcházelo zaevidování pojistné události v informačním systému pojišťovny, což by mělo být naopak prvním úkonem. Z likvidačního spisu je dále zřejmé, že údajnou nehodu likvidoval obviněný P. H. a pojistné plnění mělo být podle likvidační zprávy a likvidačního listu sepsaného obviněným zasláno bankovním převodem na účet poškozeného (svědka Z. K. ) – podle zpráv a výpisů ČSOB však bylo ve skutečnosti zasláno na účet, jehož majitelem je A. P. , a k němuž má dispoziční právo obviněný P. H. a ten také toto své dispoziční právo skutečně využíval. K dovolatelem namítanému nesprávnému hodnocení důkazů, a to zejména výpovědí výše zmiňovaných svědků J. S. , J. P. a sešitu oprav autoservisu P. za rok 2003 s údajem o tom, že J. S. měl nezjištěného dne v souvislosti s opravou vozidla Š. F. za Z. K. převzít od A. P. částku 7.250,- Kč, pak soud prvního stupně uvedl, že svědek J. S. vypovídal rozporně, nejprve uváděl, že s celou věcí nemá nic společného, později vypovídal o tom, že vozidlo mu měl opravovat A. P. , oprava trvala delší dobu a od A. P. obdržel asi 22.000,- Kč. Po předložení listiny o vyplacení částky 7.250,- Kč uváděl, že tedy přebíral jen tuto částku a opravu vozidla neplatil. Nicméně, proč opravu neplatil a ještě tuto částku dostával, nebyl svědek schopen nijak vysvětlit. K osobě tohoto svědka lze pak uvést, že není soudu zcela neznámý, neboť stejné vozidlo Š. F. bylo použito jako nástroj jiného pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr.zák. (předstíraná dopravní nehoda, ke které mělo dojít na dvoře autoopravny A. P. ). Svědkyně J. P. uváděla, že částku 52.000,- Kč, kterou obviněný vybral dne 23. 7. 2003 měl předat celou A. P. a ten ji měl použít v souvislosti se svým podnikáním (opravy motorových vozidel) na nákupy náhradních dílů. Zároveň svědkyně uváděla, že účetnictví svému manželovi vedla ona sama, výběr této hotovosti z bankovního účtu však není v účetnictví nijak zachycen (např. jako dotace pokladny), ačkoli jí je jasné, že převod z banky do pokladny by se v účetnictví nějak projevit měl. Rovněž vyplacení částky 7.250,- Kč svědku S. se v účetnictví jako výdaj podle svědkyně neuvedlo a jediným dokladem o tom je tak jedna stránka v sešitu a nic jiného. Z výpovědi této svědkyně soud prvního stupně nabyl dojmu, že podnikání A. P. , respektive způsob vedení účetnictví, rozhodně nelze pokládat za seriózní a osoby, které účetnictví tímto způsobem vedou a ještě dokáží to omlouvat či vysvětlovat způsobem, jenž tato svědkyně použila, rozhodně nelze pokládat za osoby ani zčásti věrohodné. Obviněným navrhovaný důkaz vyžádáním si zpráv od jednotlivých pojišťoven týkající se množství pojistných událostí, jichž se zúčastnil svědek J. S. , nalézací soud neprováděl proto, že takový údaj především nepovažoval za nijak významný pro rozhodování v dané trestní věci. Na nevěrohodnost tohoto svědka usuzoval již z té skutečnosti, že není schopen vysvětlit, proč místo placení opravy vozidla měl peníze sám dostávat. V každém případě pak tato nevěrohodnost svědka J. S. spolu se zásadní nevěrohodností způsobu podnikání A. P. (který již byl zdejším soudem dvakrát odsouzen pro pojistné podvody spočívající v inscenaci dopravních nehod), od toho odvozovanou sníženou věrohodností jeho listinných dokladů a rovněž zásadní nevěrohodností svědkyně J. P. , která je sestrou obviněného a manželkou A. P. , nic nemění na správnosti závěrů nalézacího soudu.
Jak je patrno z výše uvedeného, soud prvního stupně zhodnotil v řízení provedené důkazy v souladu se zákonnými ustanoveními každý jednotlivě a zároveň v jejich vzájemné souvislosti (§2 odst. 6 tr. ř.), jeho závěry potvrdil i soud druhého stupně, který náležitě přezkoumal odvoláním napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející, k čemuž dovolací soud může jen dodat, že obviněný v odvolání uváděl prakticky totožné námitky, jaké použil později v řízení o dovolání. Nejvyšší soud pak shledal závěry obou soudů nižších stupňů správnými a zcela se s nimi ztotožnil, zvláště když nelze pochybení nalézacího soudu shledávat jen v tom, že soud nehodnotil důkazy výlučně ve prospěch obviněného P. H. , a to za situace, že se podrobně zabýval všemi provedenými důkazy jak jednotlivě, tak v jejich vzájemných souvislostech, a v odůvodnění svého rozsudku podrobně a náležitě vysvětlil, proč svědkům a dalším důkazům, jichž se obviněný dovolává, neuvěřil a naopak vzal za podklad závěru o vině obviněného P. H. o spáchání skutku vymezeného ve skutkové větě výroku o vině tohoto rozsudku jiné ve věci provedené a správně zhodnocené důkazy.
Za tohoto stavu věci tedy dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku v zásadě jen polemizuje se skutkovými závěry soudů prvního i druhého stupně, přičemž pokud uvádí, že popis skutku nenaplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., pak toto neodpovídá skutečnosti a navíc tento závěr opírá o jiné zhodnocení skutkových okolností, než bylo provedeno zejména soudem prvního stupně. V dostatečné míře je zde popsáno i úmyslné uvádění v omyl poškozené společnosti ČSOB Pojišťovny, a. s., např. pokud je zde uváděno, že „zpracoval blíže nezjištěného dne zápis o ohledání vozidla (datovaný k 30. 6. 2003) vzbuzující nepravdivý dojem, že byl sepsán jím jako likvidátorem a Z. K. jako poškozeným …“ atd. Odvolatelem zmiňované zatajení některých shora uvedených okolností (např. skutečnosti, že účet, na nějž zařídil vyplacení předmětné částky, patří jeho švagrovi A. P. , a že sám má k němu dispoziční oprávnění, popř. že likvidovaná škodní událost je zcela smyšlená, atd.) pak je třeba považovat za součást jeho popsaného podvodného jednání vůči poškozené společnosti, byť by mohlo být vyjádřeno ve skutkové větě výroku o vině podstatně přesnějším a přiléhavějším slovním vyjádřením. Tato skutečnost však ničeho nemění na správnosti závěru nalézacího soudu, že jde o podvodné jednání, které naplňuje znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák.
V návaznosti na tyto závěry nezbývá než pouze zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti Nejvyšší soud zdůrazňuje, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a k němuž se Nejvyšší soud shora vyjádřil, nelze učinit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. H. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.