ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.1269.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 1269/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. 11. 2007 o dovolání nejvyšší státní zástupkyně v trestní věci obviněného Ing. Z. H., v neprospěch obviněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 48/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 3 T 101/2005, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušují usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 48/2007, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, ve výroku pod bodem 2), kterým byl obviněný Ing. Z. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Brno-venkov pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v navazujícím výroku o náhradě škody.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu Brno-venkov přikazuje , aby věc obviněného Ing. Z. H. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, byl obviněný Ing. Z. H. zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř. pod bodem 1) výroku o vině pro trestný čin porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 1 tr. zák. a podle §226 písm. b) tr. ř. pod bodem 2) pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., které měl podle obžaloby Okresního státního zastupitelství Brno-venkov spáchat tím, že 1) jako fyzická osoba podnikající pod obchodní firmou Ing. Z. H. – zámečnictví, Z., Z. u B. , okr. B. – v. , poté, co byl usnesením Krajského soudu v Brně pod č. j. 45 K 4/2002-24 ze dne 2. 4. 2002, které nabylo právní moci dne 8. 4. 2002, prohlášen konkurs na jeho majetek a správcem konkursní podstaty byl ustanoven Ing. J. V. , neposkytl správci konkursní podstaty potřebnou součinnost spočívající ve včasném předání veškerých požadovaných dokladů, a to přesto, ačkoli byl správcem konkursní podstaty jako úpadce opakovaně ústně i písemně vyzýván k předání úplného a správného účetnictví, a přesto, že tak byl v rámci konkursního řízení vyzýván Krajským soudem v Brně prostřednictvím dvou usnesení č. j. 45 K 4/2002-39 ze dne 13. 5. 2002 a č. j. 45 K 4/2002-47 ze dne 9. 8. 2002, ačkoli podle §17 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání v účinném znění, byl povinen odevzdat seznam majetku a závazků se všemi náležitostmi, účetnictví a všechny potřebné doklady ve lhůtě 30ti dnů od prohlášení konkursu, přičemž si byl vědom, že bez jeho náležité součinnosti se správcem konkursní podstaty nebude možno provést soupis podstaty a další úkony konkursního řízení, čímž znemožňoval provést soupis konkursní podstaty až do 10. 11. 2004,
2)dne 6. 3. 2002 v Brně převedl společně se svojí manželkou S. H. , darovací smlouvou na svoji dceru M. K. , rodinný dům a dále pozemky o výměře 189 m², o výměře 14 m², o výměře 169 m², o výměře 656 m², o výměře 674 m², o výměře 2413 m² a o výměře 1164 m², zapsané na LV pro obec H. , katastrální území H. u B., okr. V. , kdy Z. H. byl vlastníkem ideálních ¾ a zbylá ¼ byla předmětem společného jmění manželů Z. a S. H., přičemž hodnota převedeného majetkového podílu připadajícího na Z. H. činila 227.334,- Kč, a dne 22. 3. 2002, v R. převedl darovací smlouvou na svoji dceru M. K. rodinný dům a pozemky o výměře 96 m², o výměře 233 m², o výměře 545 m², o výměře 473 m², o výměře 935 m², o výměře 1201 m² a o výměře 142 m², zapsané na LV pro obec H., k. ú. H. u B. okr. V., jejichž byl výlučným vlastníkem, a hodnota takto převedených nemovitostí činila 251.870,- Kč, přičemž tyto převody prováděl s vědomím, že jeho firma má nejméně 33 věřitelů, v obžalobě a v rozsudku soudu první instance vyjmenovaných.
Podle §229 odst. 3 tr. ř. byli poškození V. Š., provoz B., M., a E.ON, energie, a. s., L., B., odkázáni se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek napadl okresní státní zástupce Brno-venkov odvoláním, avšak podaným výslovně pouze do zprošťujícího výroku pod bodem 2) tohoto rozsudku, kterým byl obviněný Ing. Z. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Brno-venkov pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., o němž Krajský soud v Brně, který v souladu s §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal pouze uvedený napadený zprošťující výrok pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, rozhodl usnesením ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 48/2007, tak, že podle §256 tr. ř. odvolání státního zástupce jako nedůvodné zamítl.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, podala nejvyšší státní zástupkyně dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř., v němž stručně shrnula dosavadní průběh trestního řízení a poté uvedla, že ohledně závěrů odvolacího soudu nelze s nimi souhlasit v tom směru, že by absentovala subjektivní stránka pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. Provedeným dokazováním bylo jednoznačně potvrzeno, že obviněný Ing. Z. H. dne 6. 3. 2002 převedl společně se svojí manželkou darovací smlouvou na svoji dceru M. K. rodinný dům a pozemky, u nichž byl vlastníkem ideálních 3/4 a zbylá 1/4 byla předmětem společného jmění manželů Z. a S. H. tak, že hodnota převedeného majetkového podílu připadajícího na jeho osobu činila 227.334,- Kč a následně dne 22. 3. 2002 daroval svojí dceři M. K. další rodinný dům a další pozemky, jejichž byl výlučným vlastníkem, kdy hodnota takto následně převedených nemovitostí činila 251.870,- Kč, přičemž věděl, že v uvedené době měl jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění nejméně 33 věřitelů, jejichž splatné pohledávky dosahovaly celkové výše 4.594.573,- Kč, takže v době převodu musel vědět, že bezúplatnými převody nemovitostí snižuje hodnotu majetku, z něhož by mohli být jeho věřitelé uspokojeni. Je skutečností, že bezprostředně po realizaci výše zmíněných majetkových převodů podal na sebe obviněný návrh na prohlášení konkursu, přičemž ale v připojeném seznamu majetku předmětné nemovitosti neuvedl, správci tyto převody zatajil, neboť mu odepřel podepsat prohlášení o tom, že nemá ve vlastnictví žádné nemovitosti. Dokonce, jak vyplývá z kupní smlouvy uzavřené dne 19. 12. 2002 mezi M. K. a M. F. a A. F. , uvedení manželé nabyli na jejím základě vlastnictví jednoho z pozemků darovaných prodávající obviněným dne 6. 3. 2002, a to za jeho účasti.
Není možné přijmout tezi, že by se obviněný stal beztrestným jen v důsledku aktivity správce konkursní podstaty, kterou byly zcizované majetkové hodnoty později vráceny do konkursní podstaty za situace, kdy jako dlužník již učinil právní úkony směřující ke zcizení svého majetku. V takovém případě totiž pachatel trestného činu již učinil vše, co pokládal za nutné k dokonání trestného činu, a vzniku škodlivého následku bylo zabráněno pouze okolnostmi, které naprosto nezávisely na jednání obviněného, což konečně dokazuje i fakt, že zcizené nemovitosti obviněný sám nezahrnul do soupisu konkursní podstaty. Jednání, které je uvedeno v popisu skutku, naplňuje beze všech pochybností všechny zákonné znaky pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 k §256 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Uzavírání kupních smluv o prodeji nemovitého majetku dlužníka, tedy pachatele, je dostatečným a účinným prostředkem způsobilým k tomu, aby bylo konkursním věřitelům znemožněno dosáhnout uspokojení svých pohledávek z tohoto majetku.
V uvedeném směru tedy neobstojí ani úvaha Okresního soudu Brno-venkov, který se postavil na stanovisko, že obviněný se dopustil putativního deliktu, případně, že využil dobrodiní zákona ve smyslu ustanovení §8 odst. 3 tr. zák., když na svoji osobu jako osobu samostatně výdělečně činnou, tedy podnikatele, podal návrh na konkurs, čímž měl upustit od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem, neboť obviněný podáním návrhu na konkurs evidentně nechtěl docílit účinků, které jsou ustanovením §15 zákona o konkursu a vyrovnání předpokládány a jejichž aplikace nevyžaduje žádný volní projev pachatele.
S ohledem na skutečnost, že obviněný vzápětí poté, co učinil právní úkony směřující ke zcizení svého majetku, podal návrh na konkurs, jednal v tzv. nezpůsobilém pokusu, neboť použil k trestné činnosti prostředky, které podle svých objektivních vlastností nemohly vést k dokonání trestného činu. Ani v tomto případě však nelze uvažovat o beztrestnosti obviněného, neboť trestnost pokusu trestného činu se posuzuje podle stupně společenské nebezpečnosti činu ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, což platí též pro pokus nezpůsobilými prostředky. Navíc je třeba konstatovat, že stupeň společenské nebezpečnosti konkrétního trestného činu nelze považovat za nepatrný. Pokud jde o zavinění, je třeba zdůraznit, že obviněný Ing. Z. H. v souvislosti s darováním nemovitostí své dceři těsně před podáním návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek, při znalosti svých vysokých finančních závazků, jednal v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., neboť měl evidentně snahu zachránit nemovitý majetek, který měl sloužit k úhradě závazků jeho věřitelů, a tento závěr nemůže být ovlivněn ani následně podaným návrhem na prohlášení konkursu. Dospěl-li Krajský soud v Brně ve svém rozhodnutí ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 48/2007, k závěru, že nebyla naplněna subjektivní stránka pokusu trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., nesprávně posoudil jednání obviněného Ing. Z. H. ve vztahu k naplnění subjektivní stránky pokusu citovaného trestného činu ve smyslu §4 tr. zák., které je hmotně právním ustanovením, a proto zatížil své rozhodnutí vadou uvedenou v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a l) tr. ř.
V závěru odůvodnění dovolání proto nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. usnesení Krajského soudu
v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 48/2007, a dále v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, a zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu Brno-venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby tak v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání státní zástupkyně vyslovila souhlas i pro případ jiného než jí navrhovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].
Obviněný Ing. Z. H. , jemuž bylo dovolání nejvyšší státní zástupkyně doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřil tak, že dovolání je založeno na polemice s hodnocením důkazů soudy obou stupňů a v každém případě se nemůže státní zástupkyně domáhat zrušení napadaného rozhodnutí v celém rozsahu, protože odvolání bylo státním zástupcem podáno pouze částečně do výroku o vině pod bodem 2). Ohledně subjektivní stránky obviněný konstatoval, že tvrzení státní zástupkyně se nezakládá na pravdě, odvolací soud je jen toho názoru, že v případě obviněného by nebylo možno dovodit zcela bezpečně subjektivní stránku jeho jednání, která vyžaduje úmysl ve smyslu §4 tr. zák., a že nelze soud první instance nutit do jiného hodnocení provedených důkazů, když dokazování není již možné doplnit. Z uvedeného obviněnému vyplynulo, že soudy obou stupňů rozhodly správně, v souladu se zásadou in dubio pro reo, když z provedeného dokazování neměly za prokázanou existenci subjektivní stránky. Dovolání nejvyšší státní zástupkyně v tomto směru jen polemizuje s hodnocením důkazů ze strany soudů obou stupňů, což však není dovolacím důvodem, a proto je třeba tento mimořádný opravný prostředek odmítnout podle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Jen pro úplnost pak obviněný ve svém vyjádření uvedl, že nemovitosti převedl na dceru zejména z toho důvodu, že to bylo přáním jeho rodičů, kteří s tímto záměrem darovali předmětné nemovitosti jemu a jeho manželce, dále byl obviněný přesvědčen, že následky uzavřené darovací smlouvy odstraní návrhem na prohlášení konkursu na jeho majetek, čímž mělo dojít k přerušení vkladového řízení, a obviněný takto také učinil, návrh na prohlášení konkursu podal téměř bezprostředně poté, co předmětné smlouvy uzavřel a nečekal na uplynutí 6 měsíců ani na dokončení vkladového řízení, a tímto zajistil, že nemovitosti bez dalšího byly zahrnuty v konkursní podstatě, čímž vlastním jednáním odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem. Dále obviněný uvedl, že sice odmítl podepsat správci konkursní podstaty prohlášení o majetku, avšak činil tak proto, že 6 měsíců před podáním návrhu na konkurs nevlastnil žádný nemovitý majetek, nicméně správci sdělil důvody, proč tak učinil, a i pokud by mu tyto důvody nesdělil, pak na svou obhajobu uvedl, že tak činil proto, že by se takovým sdělením reálně vystavil nebezpečí trestního stíhání, což se také stalo. Nadto obviněný namítl, že obžaloba neprokázala, že by v případě realizace předmětného převodu vznikla věřitelům škoda, neboť nelze opomenout, že majetek, který byl převáděn, byl z valné části neprodejný a bezcenný, zejména pokud jde o nemovitosti zapsané na LV, které byly zatíženy věcným břemenem doživotního bydlení, a dále také z toho důvodu, že byl na obviněného veden výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Taktéž spoluvlastnický tříčtvrtinový podíl na dalších nemovitostech je ze své podstaty neprodejný. Obviněný se proto domnívá, že soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav posoudily zcela správně, pokud jej zprostily obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) nejprve zkoumal, zda v této trestní věci je dovolání přípustné, zda bylo podáno v zákonné lhůtě a na místě, kde lze takové podání učinit, a zda je podala osoba oprávněná. Shledal přitom, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je ohledně výroku pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. Dále zjistil, že dovolání bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§265f tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vyjádřených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný dovolací důvod, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami.
Dříve než se Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265i odst. 3 tr. ř. mohl zabývat přezkoumáním zákonnosti a odůvodněnosti těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízením napadené části rozhodnutí předcházejícím, zkoumal, zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné, což je důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž tento důvod pro odmítnutí dovolání neshledal.
Nejvyšší státní zástupkyně uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám nejvyšší státní zástupkyně. Dovolací soud k těmto námitkám považuje za nutné ještě znovu zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněnou v dovolání, nelze učinit.
Nejvyšší soud však přesto neshledal důvody podle §265i odst. 1 tr. ř. pro odmítnutí dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a proto přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo toto dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. Vzhledem k návaznosti podaného dovolání nejvyšší státní zástupkyně na odvolání státního zástupce Okresního státního zastupitelství Brno- venkov, které se týkalo výslovně pouze bodu 2) rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, a napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 48/2007, které jen v tomto rozsahu přezkoumalo uvedený rozsudek Okresního soudu Brno-venkov, přezkoumal Nejvyšší soud obě tato rozhodnutí jen ohledně bodu 2) tohoto rozsudku, kterým byl obviněný Ing. Z. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Brno- venkov pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., přičemž shledal uvedené dovolání nejvyšší státní zástupkyně v tomto rozsahu důvodné.
Nejvyšší soud v tomto směru přisvědčil právně relevantní námitce státní zástupkyně spočívající v tom, že soudy obou stupňů se dostatečně nezabývaly naplněním subjektivní stránky v jednání obviněného, a to ve vztahu ke skutku pod bodem 2) rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, kterým byl obviněný Ing. Z. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Brno-venkov pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Ohledně skutku uvedeného pod bodem 2) výroku o zproštění obžaloby Nejvyšší státní zástupkyně uvedla zejména skutečnost, že v rozporu s právními závěry soudu prvního i druhého stupně byla jednáním obviněného naplněna subjektivní stránka uvedeného trestného činu a z důkazů provedených v řízení před soudem vyplynulo také to, že obviněný od dokonání trestného činu neupustil dobrovolně, tudíž trestnost pokusu nezanikla podle §8 odst. 3 tr. zák.
Trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. spáchá ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku. Pokusem trestného činu ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. je jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat. Podle §8 odst. 3 písm. a) tr. zák. trestnost pokusu trestného činu zaniká, jestliže pachatel dobrovolně upustil od dalšího jednání potřebného k dokonání trestného činu a odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému tímto zákonem z podniknutého pokusu. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že dobrovolnost upuštění je dána pouze tehdy, jestliže pachatel ví, že mu nic nebrání dokončit trestnou činnost, ani mu nehrozí žádné nebezpečí, tedy předpokládá, že jeho trestná činnost je uskutečnitelná (a to třeba i mylně), a přesto se rozhodne od dokonání trestného činu upustit. Přitom musí také odstranit nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Pachatel musí tedy jednat s vědomím možnosti čin dokonat v souladu se svými představami a sám z vlastní vůle se rozhodne upustit od dalšího jednání směřujícího k dokonání činu. Míru aktivity pachatele v takovém případě nelze stanovit obecně, nýbrž je třeba ji posuzovat individuálně se zřetelem na okolnosti a poměry pachatele, zejména z hlediska, zda pachatel učinil vše potřebné, aby zabránil následku, a zda to, co učinil, za daných okolností postačovalo k zabránění následku a bylo v příčinné souvislosti s odvrácením nebezpečí, které hrozilo zájmu chráněnému trestním zákonem (srov. č. 27/1987 Sb. rozh. tr.).
Provedeným dokazováním bylo jednoznačně potvrzeno, že obviněný Ing. Z. H. dne 6. 3. 2002 převedl společně se svojí manželkou darovací smlouvou na svoji dceru M. K. rodinný dům a pozemky, u nichž byl vlastníkem ideálních 3/4 a zbylá 1/4 byla předmětem společného jmění manželů, přičemž hodnota převedeného majetkového podílu připadajícího na jeho osobu činila 227.334,- Kč a následně dne 22. 3. 2002 daroval svojí dceři M. K. další rodinný dům a další pozemky, jejichž byl výlučným vlastníkem, kdy hodnota takto následně převedených nemovitostí činila 251.870,- Kč, přičemž věděl, že v uvedené době měl jako fyzická osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění nejméně 33 věřitelů, jejichž splatné pohledávky dosahovaly celkové výše 4.594.573,- Kč, takže v době převodu musel vědět, že bezúplatnými převody nemovitostí snižuje hodnotu majetku, z něhož by mohli být jeho věřitelé uspokojeni. Je skutečností, že bezprostředně po realizaci výše zmíněných majetkových převodů podal na sebe obviněný návrh na prohlášení konkursu, přičemž ale v připojeném seznamu majetku předmětné nemovitosti neuvedl, správci tyto převody zatajil, neboť mu odepřel podepsat prohlášení o tom, že nemá ve vlastnictví žádné nemovitosti. Dokonce, jak vyplývá z kupní smlouvy uzavřené dne 19. 12. 2002 mezi M. K. a M. F. a A. F. , uvedení manželé nabyli na jejím základě vlastnictví jednoho z pozemků darovaných prodávající obviněným dne 6. 3. 2002, a to za jeho účasti.
Nalézací soud k předmětnému zproštění obžaloby u skutku pod bodem 2) výroku v odůvodnění svého rozhodnutí na straně 8 plně přejal tvrzení obhajoby a bez dalšího pouze ve stručnosti uvedl, že v předmětných dispozicích obžalovaného s nemovitostmi by sice bylo možno spatřovat pokus trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., avšak obviněný podal sám návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek, čímž odstranil nebezpečí, které v daném případě vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Nalézací soud zdůraznil, že by v daném případě stačilo, aby obviněný vyčkal šest měsíců a pak by nebylo možno zahrnout předmětný majetek do konkursní podstaty, což však obviněný neučinil. S ohledem na tyto skutečnosti pak soud prvního stupně obviněného zprostil obžaloby i pro tento skutek. Rozsudek napadl státní zástupce již výše zmiňovaným odvoláním, které ovšem odvolací soud podle §256 tr. ř. usnesením zamítl a na straně 3 a 4 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že je zřejmé, že v době převodu předmětných nemovitostí obviněný musel vědět, že jejich bezúplatnými převody snižuje hodnotu majetku, z něhož by mohli být jeho věřitelé uspokojeni, přičemž je dále nepochybné, že obviněný dne 25. 3. 2002 u Krajského soudu v Brně podal návrh na prohlášení konkursu na svůj majetek a z dalšího spisového materiálu zejména se týkajícího průběhu konkursního řízení vyplynulo, že předmětné nemovitosti byly zahrnuty nakonec do konkursní podstaty. Dále odvolací soud uvedl, že je zejména nutno se vypořádat se subjektivní stránkou jednání obviněného. V tomto směru se odvolací soud ztotožnil s námitkou státního zástupce ohledně charakteru neúčinnosti právních úkonů provedených dlužníkem v době šesti měsíců před prohlášením konkursu, nicméně je toho názoru, že v případě obviněného by nebylo možno dovodit subjektivní stránku jeho jednání zcela bezpečně a soud prvního stupně nelze nutit do jiného hodnocení provedených důkazů za situace, kdy dokazování ve věci již není možno doplnit. Dále odvolací soud konstatoval, že skutečně mohou vznikat pochybnosti ohledně motivu jednání obviněného a podezření, že se obviněný snažil převody předmětných nemovitostí utajit, nicméně není možné za daného důkazního stavu věci dovodit takovou jistotu o naplnění subjektivní stránky jeho jednání ve vztahu ke skutku pod bodem 2) výroku o zproštění obžaloby, jaká je vyžadována zákonem. Proto soud druhého stupně napadený rozsudek nalézacího soudu potvrdil a odvolání státního zástupce zamítl.
Nejvyšší soud však shledal takový postup soudů obou stupňů nesprávným. Ani jeden ze soudů rozhodující doposud ve věci, se ve vztahu k naplnění subjektivní stránky náležitě nevypořádal se skutečností, že obviněný sice podal sám na svůj majetek prakticky z vlastního popudu návrh na prohlášení konkursu, avšak pokud by měl dobrovolně upustit od pokusu o trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., musel by nejen podat návrh na prohlášení konkursu, ale učinit i další úkony, aby nedošlo k zcizení předmětných nemovitostí a tyto se v důsledku jeho vlastního dobrovolného jednání navrátily do konkursní podstaty, čímž by odstranil nebezpečí, které vzniklo zájmu chráněnému trestním zákonem z podniknutého pokusu. Je třeba souhlasit s dovoláním nejvyšší státní zástupkyně, že ve světle uvedeného právního názoru nelze přijmout závěr, že by se obviněný stal beztrestným jen v důsledku aktivity správce konkursní podstaty, kterou byly zcizované majetkové hodnoty později vráceny do konkursní podstaty za situace, kdy jako dlužník již učinil právní úkony směřující ke zcizení svého majetku. V takovém případě totiž pachatel trestného činu již učinil vše, co pokládal za nutné k dokonání trestného činu, a vzniku škodlivého následku bylo zabráněno pouze okolnostmi, které naprosto nezávisely na jednání obviněného, což konečně dokazuje i fakt, že zcizené nemovitosti obviněný sám nezahrnul do soupisu konkursní podstaty a dokonce jejich uvedený převod před správcem konkursní podstaty tajil.
Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné ještě dodat, že pokud existence učiněných právních úkonů vyšla později najevo, nestalo se tak přičiněním obviněného jako úpadce, nýbrž aktivní činností správce konkursní podstaty, který poté, co mu obviněný odmítl podepsat prohlášení o majetku, podle své výpovědi objel katastrální úřady a až v důsledku toho zjistil, že obviněný učinil před prohlášením konkursu určité majetkové dispozice. Obviněný i přesto, že byl navrhovatelem konkursu na svou osobu, zatajoval existenci předmětných nemovitostí a jím provedený převod na svoji dceru M. K. , přičemž z jeho jednání lze vyčíst, že vyčkával, zda správce konkursní podstaty tyto nemovitosti objeví či nikoli. Nadto nelze opomenout, že ač obviněný v rámci své obhajoby argumentuje tím, že převod nemovitostí rozhodně nesouvisel s úpadkem, nýbrž plnil tak vůli svých rodičů, ze spisu dále vyplynulo, že některé nemovitosti obdarovaná dcera obviněného M. K. dále převedla již úplatně na třetí osoby, a to nikoli sama, ale za značné asistence obviněného, což vyplynulo zejména z výpovědí svědka M. F. Soudy tak pochybily, pokud se ve svých rozhodnutích nevypořádaly při posouzení naplnění subjektivní stránky a dobrovolnosti upuštění od pokusu ve smyslu §8 odst. 3 tr. zák. také s jednáním obviněného vztahujícím se k zatajení nemovitostí, které měly být zahrnuty do konkursní podstaty, a proto je třeba uvedeným námitkám nejvyšší státní zástupkyně v plném rozsahu přisvědčit.
K rozhodnutí odvolacího soudu a jeho odůvodnění týkajícímu se subjektivní stránky, je třeba podle názoru Nejvyššího soudu uvést, že podle ustálené judikatury je závěr o tom, či tu je zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě (§4 a §5 tr. zák.), závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Skutečnosti duševního (psychického) života významné pro právní závěr o tom, či tu je zavinění a v jaké formě, jsou předmětem dokazování právě tak jako všechny ostatní okolnosti naplňující znaky trestného činu (srov. č. 60/1972-IV. Sb. rozh. tr.). V návaznosti na to je nutno souhlasit s tím, že odvolací soud „nemůže nutit soud prvního stupně do jiného hodnocení provedených důkazů za situace, kdy dokazování ve věci již není možno doplnit,“ ale pokud se nalézací soud nedostatečně vypořádal s rozhodnými skutkovými okolnostmi zjištěnými provedeným dokazováním pro uvedený právní závěr o úmyslu obviněného Ing. Z. H. ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák., jako tomu bylo v posuzovaném případě, nemůže odvolací soud tuto zásadní okolnost z hlediska právního závěru o zavinění pominout, ale je povinen mu takový postup vytknout a upozornit ho, v jakých směrech postupoval nesprávně a čím je třeba, a z jakých důvodů, se znovu zabývat z hlediska příslušného právního závěru o zavinění vztahujícího se k předmětnému trestnému činu. Takto však odvolací soud ve svém usnesení ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 48/2007, nepostupoval, a proto také ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. pochybil. Obdobně tomu pak bylo i pokud jde o odvolacím soudem přezkoumávaný závěr nalézacího soudu o dobrovolnosti upuštění od pokusu tohoto trestného ve smyslu §8 odst. 3 tr. zák.
Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání nejvyšší státní zástupkyně v trestní věci obviněného Ing. Z. H. důvodným, neboť byl naplněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., a proto z podnětu jejího dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. 3. 2007, sp. zn. 9 To 48/2007, a rozsudek Okresního soudu Brno-venkov ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 3 T 101/2005, ve výroku pod bodem 2), kterým byl obviněný Ing. Z. H. podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby Okresního státního zastupitelství Brno-venkov pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. a v navazujícím výroku o náhradě škody. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu Brno - venkov, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení je nalézací soud vázán shora uvedeným právním názorem Nejvyššího soudu, a proto opětovně přezkoumá naplnění subjektivní stránky ve vztahu k trestnému činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. u jednání obviněného Ing. Z. H. pod bodem 2) výroku rozsudku, přičemž se zaměří zejména také na splnění všech podmínek zániku trestnosti pokusu podle ustanovení §8 odst. 3 tr. zák., a to z hlediska shora vyslovených právních názorů na dobrovolnost upuštění od pokusu uvedeného trestného činu.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud se také ztotožnil se závěrem nejvyšší státní zástupkyně, pokud v dovolání uvedla, že s ohledem na skutečnost, že obviněný vzápětí poté, co učinil právní úkony směřující ke zcizení svého majetku, podal návrh na konkurs, jednal v tzv. nezpůsobilém pokusu, neboť použil k trestné činnosti prostředky, které podle svých objektivních vlastností nemohly vést k dokonání trestného činu. Ani v tomto případě však nelze bez dalšího uvažovat o beztrestnosti obviněného, neboť trestnost pokusu trestného činu se posuzuje podle stupně společenské nebezpečnosti činu ve vztahu ke konkrétnímu trestnému činu, což platí též pro pokus nezpůsobilými prostředky. Konkrétním stupněm nebezpečnosti činu pro společnost se však žádný ze soudů zatím nezabýval, a proto je třeba, aby se s ním nalézací soud v novém rozhodnutí náležitě ve smyslu §3 odst. 1, 2 a 4 tr. zák. vypořádal.
V neposlední řadě je také třeba, aby se Okresní soud Brno-venkov v dalším řízení vypořádal s obhajobou obviněného Ing. Z. H. , že obžaloba neprokázala, že by v případě realizace předmětného převodu vznikla věřitelům škoda, neboť nelze opomenout, že majetek, který byl převáděn, byl z valné části neprodejný a bezcenný, zejména pokud jde o nemovitosti zapsané na LV, které byly zatíženy věcným břemenem doživotního bydlení, a dále také z toho důvodu, že byl na obviněného veden výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Taktéž spoluvlastnický tříčtvrtinový podíl na dalších nemovitostech byl podle jeho obhajoby ze své podstaty neprodejný. Tyto skutečnosti mohou mít podstatný význam z hlediska naplnění znaku uvedeného v návětě §256 odst. 1 tr. zák., podle kterého musí jednáním uvedeným v písm. a) až d) tohoto ustanovení dojít, byť i jen k „částečnému zmaření uspokojení věřitele“ pachatele tohoto trestného činu, a proto je třeba, aby nalézací soud uvážil také případné doplnění dokazování v tomto směru.
Nejvyšší soud dále připomíná, že při odůvodňování rozsudku je třeba postupovat důsledně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. listopadu 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.