ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.550.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 550/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. června 2007 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné E. R. , roz. K., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 577/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 6 T 201/2005, takto:
Z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně se podle §265k odst. 1 tr. řádu zrušuje usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 577/2006, ve výroku pod bodem I., kterým bylo podle §256 tr. řádu zamítnuto odvolání státního zástupce.
Podle §265k odst. 2 tr. řádu se zrušují také další rozhodnutí obsahově navazující na zrušenou část citovaného usnesení, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. řádu se přikazuje Krajskému soudu v Českých Budějovicích, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněná E. R. byla rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 6 T 201/2005, uznána vinnou trestným činem poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., který podle skutkových zjištění popsaných ve výroku o vině tohoto rozsudku spáchala tím, že dne 14. 1. 2004 v Č. B. uzavřela jako prodávající s P. H., jako kupující kupní smlouvu na prodej nemovitostí – budovy na stavební parcele č. …, stavební parcely č. … o výměře 63 m2 a stavební parcely č. .. o výměře 38 m2, vedených v katastru nemovitostí Katastrálního úřadu v Českých Budějovicích na listu vlastnictví pro katastrální území S. u T. S., a to za dohodnutou kupní cenu ve výši 620 000,- Kč, přičemž při uzavření kupní smlouvy úmyslně zamlčela kupující P. H., že k uvedené nemovitosti bylo rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2003, č. j. 256746/03/077940/5491, které nabylo právní moci dne 6. 1. 2004, zřízeno zástavní právo z důvodu neuhrazené pohledávky ve výši 317 249,91 Kč, ač citované rozhodnutí finančního úřadu převzala dne 5. 12. 2003.
Za uvedený trestný čin byl obviněné E. R. uložen podle §209 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody na 1 rok, jehož výkon jí byl podmíněně odložen podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu 3 roky.
Citovaný rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním obviněná E. R. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Českých Budějovicích. Obviněná u veřejného zasedání konaného dne 29. 11. 2006 u Krajského soudu v Českých Budějovicích vzala své odvolání výslovným prohlášením zpět poté, co byla upozorněna odvolacím soudem na jeho opožděné podání. Odvolací soud následně projednal pouze odvolání státního zástupce, které směřovalo v neprospěch obviněné proti výroku o vině i trestu. Usnesením ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 577/2006, Krajský soud v Českých Budějovicích výrokem pod bodem I. zamítl odvolání státního zástupce podle §256 tr. řádu jako nedůvodné a výrokem pod bodem II. předseda senátu odvolacího soudu podle §250 odst. 4 tr. řádu vzal na vědomí, že obviněná vzala své odvolání zpět.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné E. R. dne 19. 3. 2007 dovolání s poukazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu a na skutečnost, že v řízení předcházejícím rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí odvolání státního zástupce byl dán dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, jelikož skutek byl soudem prvního stupně nesprávně právně posouzen.
Nejvyšší státní zástupkyně spatřuje uplatněný dovolací důvod konkrétně v tom, že jednání obviněné E. R. mělo být posouzeno, jak se toho již od podání obžaloby domáhal státní zástupce, jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák., který chrání cizí práva majetkové povahy, a nikoli jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., jehož objektem jsou jiná než majetková práva jednotlivce. Dovolatelka v souvislosti s tím zrekapitulovala závěry soudů nižších stupňů, které se neztotožnily s právním posouzením skutku vyjádřeným v obžalobě. Podle názoru dovolatelky obviněná dne 14. 1. 2004 vědomě zatajila poškozené existenci zástavního práva na nemovitostech, které jí prodávala, a tím úmyslně způsobila škodu na majetku poškozené; škoda sice může být nižší, než bylo původně uvedeno v obžalobě, ovšem dosáhla nejméně výše 161 100,- Kč. Tuto finanční částku obviněná vyinkasovala od poškozené po zatajení podstatných okolností týkajících se předmětu koupě jako úhradu zbytku kupní ceny. V této souvislosti nejvyšší státní zástupkyně upozornila na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1136/2005, zabývající se problematikou vztahu trestných činů chránících práva majetkové povahy a trestných činů chránících jiná než majetková práva. Dovolatelka argumentovala rovněž usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, v němž Nejvyšší soud zaujal názor, podle kterého jde o podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. i tehdy, pokud poškozený je schopen prověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak neučiní tak, jelikož je ovlivněn pachatelem, jenž mu záměrně podává nepravdivé informace nebo mu podstatné informace zamlčí. Nejvyšší státní zástupkyně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle něhož jednání obviněné nelze posoudit jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. pro nedostatek úmyslného zavinění zahrnujícího způsobení škody na cizím majetku. Kdyby byla akceptována obhajoba obviněné, která údajně nepředpokládala, že se zástavní právo váznoucí na nemovitostech jakkoli dotkne práv poškozené, pak by podle názoru dovolatelky chybělo úmyslné zavinění nejen ve vztahu ke způsobení majetkové škody, ale také ve vztahu ke způsobení vážné újmy na právech jiného, což je základním znakem skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., jímž byla obviněná uznána vinnou.
Nejvyšší státní zástupkyně vzhledem k uvedeným námitkám uzavřela, že právní posouzení žalovaného skutku je nesprávné, a navrhla Nejvyššímu soudu, aby podle §265k odst. 1, 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 577/2006, a jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 6 T 201/2005, jakož i další rozhodnutí obsahově navazující na zrušená rozhodnutí, pokud jejich zrušením pozbyla podkladu, a aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněná E. R. se k dovolání nejvyšší státní zástupkyně nevyjádřila, ačkoli jí i jejímu obhájci byl opis dovolání doručen soudem prvního stupně ještě před předložením věci Nejvyššímu soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. řádu], učinila tak včas a na správném místě (§265e odst. 1 tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, které lze napadnout dovoláním [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Jelikož Nejvyšší soud neshledal důvod pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. řádu, z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 3 a 4 tr. řádu přezkoumal zákonnost a odůvodněnost napadeného usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, jakož i řízení předcházející tomuto rozhodnutí. Nejvyšší soud na základě níže uvedeného rozboru dospěl k závěru, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je důvodné.
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupkyně opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. řádu v jeho druhé alternativě, podle které byl v řízení, které předcházelo napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu a spočívající v tom, že rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s takto uplatněným dovolacím důvodem Nejvyšší soud pokládá za nezbytné zdůraznit, že v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která nemůže nijak měnit, a jen v návaznosti na tento skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud proto vycházel z rozhodných skutkových zjištění, která vzaly za podklad svých rozhodnutí soudy nižších stupňů, tj. Okresní soud v Českých Budějovicích a Krajský soud v Českých Budějovicích. Dovolací soud přitom čerpal nejen z výrokové věty odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i z odůvodnění tohoto rozsudku a z odůvodnění usnesení odvolacího soudu, a opíral se o následující rozhodné skutkové okolnosti.
Obviněná E. R. od měsíce března 2003 do 14. 1. 2004 opakovaně jednala s poškozenou P. H. o prodeji nemovitostí v katastrálním území S. u T. S., které vlastnila. Konkrétně šlo o prodej rodinného domku a dvou stavebních parcel, z nichž na jedné se nachází tento domek a druhá k ní přiléhá. Dne 9. 3. 2003 se obě jmenované domluvily na kupní ceně ve výši 640 000,- Kč, ale protože poškozená nebyla schopna celou kupní cenu uhradit jednorázově, dohodly se současně na tom, že poškozená zaplatí nejdříve zálohu ve výši 50 000,- Kč v hotovosti, poté do 60 dnů doplatí další částku ve výši 300 000,- Kč v hotovosti, pak se poškozená může nastěhovat do domku a užívat ho, přičemž bude dalších 26 měsíců splácet zbylou část kupní ceny v pravidelných měsíčních splátkách ve výši po 12 100,- Kč. V návaznosti na tuto dohodu, která byla vyhotovena písemně a označena jako smlouva o smlouvě budoucí, poškozená do 24. 4. 2003 vyplatila v hotovosti obviněné celkem částku ve výši 350 000,- Kč a uvedeného dne obě uzavřely další dvě smlouvy v písemné formě. První byla kupní smlouva, jejíž účinnost byla vázána na úplné zaplacení kupní ceny, a druhá nájemní smlouva, kterou obviněná pronajala předmětné nemovitosti poškozené na dobu, po kterou jí poškozená bude v pravidelných splátkách hradit zbytek kupní ceny. Poškozená P. H. se poté nastěhovala do rodinného domku a dále měsíčně platila obviněné E. R. částky ve výši 12 100,- Kč. Posléze se poškozená rozhodla doplatit zbývající částku ve výši 160 000,- Kč jednorázově, aby mohla získat nemovitosti do svého vlastnictví dříve. Ještě předtím ovšem poškozená předložila kupní smlouvu ze dne 24. 4. 2003 k posouzení právníkovi, a jelikož ten jí řekl, že smlouva není sepsána správně, dohodla se s obviněnou na uzavření nové kupní smlouvy, která nahradí původní smlouvu, a současně na snížení kupní ceny na částku 620 000,- Kč, přičemž obviněná s tímto postupem souhlasila. V souladu s tímto ujednáním uzavřely obě dne 14. 1. 2004 další kupní smlouvu týkající se předmětných nemovitostí, aniž by přitom formálně odstoupily od smlouvy předchozí, a poškozená téhož dne doplatila obviněné hotově částku ve výši 160 000,- Kč. Oproti předchozím jednáním týkajícím se prodeje předmětných nemovitostí však obviněná již dne 14. 1. 2004 věděla o tom, že rozhodnutím Finančního úřadu v Českých Budějovicích bylo v mezidobí na předmětných nemovitostech zřízeno zástavní právo k zajištění daňových pohledávek státu ve výši 317 249,91 Kč, a tuto skutečnost úmyslně zatajila poškozené při jednáních týkajících se nové kupní smlouvy a před doplacením kupní ceny ve výši 160 000,- Kč. Informaci o existenci zástavního práva váznoucího na nemovitostech, které obviněná prodávala poškozené, přitom obviněná prokazatelně získala nejpozději dne 5. 12. 2003, kdy si osobně převzala rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26. 11. 2003, č. j. 256746/03/077940/5491, které nabylo právní moci dne 6. 1. 2004.
Soudy nižších stupňů právně kvalifikovaly popsané jednání obviněné E. R. jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. Okresní soud v Českých Budějovicích k odůvodnění použité právní kvalifikace uvedl, že obviněná se dopustila podvodného jednání, ovšem bez takové škody, kterou by bylo možné v okamžiku rozhodování soudu vyčíslit v penězích. Podle názoru soudu prvního stupně uzavřená kupní smlouva je platná, neboť zatajení existence zástavního práva nezpůsobilo její absolutní neplatnost, nýbrž jen neplatnost relativní, které se poškozená P. H. zatím nedovolala. Poškozená je tudíž vlastníkem předmětných nemovitostí, a jelikož finanční úřad dosud nerealizoval zástavní právo, na majetku poškozené prozatím nevznikla žádná škoda. Současně soud prvního stupně dospěl k závěru, který však nenašel patřičné vyjádření v popisu skutku ve výroku o vině v jeho rozsudku, totiž že poškozená následkem podvodného jednání obviněné utrpěla vážnou újmu na svých právech, jak předpokládá ustanovení §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., protože nemůže neomezeně realizovat svá vlastnická práva k zakoupeným nemovitostem. Odvolací soud označil tuto právní úvahu za přiléhavou a akceptovatelnou. Úvahy soudu prvního stupně, jimiž se vyvrací možnost právně kvalifikovat skutek jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., odvolací soud rozšířil o závěr, podle něhož v důsledku podvodného jednání obviněné rozhodně nemohla vzniknout škoda ve výši 620 000,- Kč na majetku poškozené, jak se tvrdí v obžalobě, protože jednání týkající se koupě nemovitostí byla vedena a z nich přijatá plnění byla inkasována už nejméně ode dne 9. 3. 2003, avšak obviněná se dozvěděla o existenci zástavního práva až dne 5. 12. 2003. Do té doby obviněná již převzala od poškozené plnění ve výši 350 000,- Kč jako zálohu kupní ceny a částku ve výši 108 900,- Kč za měsíční splátky, takže dne 14. 1. 2004, kdy došlo k podvodnému jednání obviněné, zbývalo poškozené doplatit ze sjednané kupní ceny ve výši 620 000,- Kč pouze částku ve výši 161 100,- Kč. Jako další argument svědčící pro správnost použité právní kvalifikace podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. použil odvolací soud tvrzení, že obviněná je právním laikem, takže nebylo možné jednoznačně odmítnout její obhajobu, podle které nepředpokládala, že by finanční úřad uspokojil svou pohledávku i z majetku poškozené, přičemž úmysl obviněné způsobit svým jednáním škodu na majetku poškozené nemohl odvolací soud dovodit ani z jiných okolností případu. Nedostatek prokazatelného úmyslu směřujícího ke způsobení škody na cizím majetku přitom vylučuje možnost použití právní kvalifikace podle §250 tr. zák., které se domáhal státní zástupce.
Nejvyšší soud k výše uvedeným úvahám připomíná, že trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., který podle právního závěru soudů nižších stupňů spáchala obviněná E. R. shora popsaným skutkem, je zařazen v hlavě V. zvláštní části trestního zákona mezi trestnými činy hrubě narušujícími občanské soužití. Dopustí se ho ten, kdo jinému způsobí vážnou újmu na právech tím, že uvede někoho v omyl. Jak je patrné z této citace, objektivní stránka skutkové podstaty zde spočívá v podvodném jednání, jehož následkem je způsobení vážné újmy na právech. Okruh těchto práv sice není zákonem blíže specifikován, jedná se však o jiná než majetková práva (zejména práva osobnostní, rodinná, pracovní apod.), neboť k ochraně majetkových práv před podvodnými jednáními je obecně určena skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popřípadě ve zvláštních případech skutkové podstaty pojistného podvodu podle §250a tr. zák. a úvěrového podvodu podle §250b tr. zák.; všechny tři jsou zařazeny do hlavy IX. zvláštní části trestního zákona mezi trestné činy proti majetku. Směřuje-li tedy podvodné jednání pachatele k porušení či ohrožení majetkových práv jiného, nemůže jít o trestný čin poškozování cizích práv podle §209 tr. zák., ale v úvahu přichází jen trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Uvedený názor odpovídá právní teorii i dosavadní soudní praxi, od níž nemá Nejvyšší soud důvod odchylovat se (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, publikované pod č. T 790. v sešitu 15 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2005, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 8 Tdo 1136/2005, publikované pod č. T 846. v sešitu 21 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2006).
Soudy nižších stupňů v projednávané věci shledaly vážnou újmu na právech poškozené P. H. jako znak skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. v okolnosti, že v důsledku podvodného jednání obviněné E. R. nemohla poškozená bez omezení disponovat se zakoupenými nemovitostmi. K tomu ovšem považuje Nejvyšší soud za nutné zdůraznit, že právo nakládat s věcí jako s předmětem vlastnictví, neboli právo dispoziční, je stěžejním oprávněním vlastníka věci a vedle práva věc držet, užívat a požívat její plody a užitky tvoří obsah vlastnického práva, jak je definováno v ustanovení §123 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen občanský zákoník). Přitom vlastnické právo je nepochybně jedním z nejvýznamnějších majetkových práv, jemuž poskytují trestněprávní ochranu především skutkové podstaty trestných činů proti majetku včetně ustanovení §250 tr. zák. o trestném činu podvodu. Již z tohoto důvodu Nejvyšší soud považuje rozsudek soudu prvního stupně a na něj navazující usnesení odvolacího soudu vydané v posuzované věci za vadné, jelikož soudy nižších stupňů v nich dospívají k závěru, podle něhož podvodným jednáním obviněné došlo k porušení majetkových práv, a současně toto jednání právně kvalifikují podle ustanovení trestního zákona, které chrání jiná než majetková práva.
Další vadu napadeného usnesení, která odpovídá uplatněnému dovolacímu důvodu, Nejvyšší soud shledal v řešení otázky, zda vznikla škoda na majetku poškozené P. H.. Soudy nižších stupňů totiž považovaly za bezpečně prokázanou mimo jiné okolnost, že poté, co obviněná E. R. zatajila poškozené existenci zástavního práva váznoucího na prodávaných nemovitostech, došlo k majetkové dispozici, konkrétně k tomu, že poškozená předala obviněné peněžní částku ve výši 160 000,- Kč jako doplatek kupní ceny. Přesto oba soudy bez přesvědčivé argumentace dospěly k závěru, podle něhož na majetku poškozené nevznikla žádná škoda, kterou by bylo možné vyčíslit v penězích, takže údajně nelze jednání obviněné a jeho následek posoudit jako trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. Soudy nižších stupňů se ovšem při svých úvahách nezbývaly otázkou, zda by poškozená předala obviněné uvedený doplatek ve výši 160 000,- Kč i za situace, kdyby věděla o existenci zástavního práva váznoucího na prodávaných nemovitostech, a zda tedy obviněná nezamlčela poškozené toto zástavní právo jen proto, aby vylákala od poškozené plnění, které by jí poškozená neposkytla, pokud by věděla o zástavním právu. Nejvyšší soud totiž pokládá za nepochybné, že existence zástavního práva váznoucího na prodávaných nemovitostech snižovala jejich cenu, a to zejména za situace, kdy výše pohledávky, která byla zajištěna zástavním právem, se rovná přibližně polovině kupní ceny sjednané v době, kdy zástavní právo na nemovitostech ještě nevázlo. V praxi se totiž zástavní právo váznoucí na věci (zástavě) považuje za určitou právní vadu, protože omezuje vlastníka věci ve prospěch jiné osoby (srov. §152 a násl. občanského zákoníku).
V posuzovaném případě sice není teoreticky vyloučeno, aby poškozená P. H. měla zájem koupit předmětné nemovitosti i se zástavním právem na nich váznoucím, ovšem zcela jistě by tomu musela odpovídat sjednaná kupní cena, která by byla podstatně nižší než kupní cena sjednaná za koupi nemovitostí, na nichž nevázne žádné zástavní právo. Spíše však lze důvodně předpokládat, že poškozená by vůbec kupní smlouvu neuzavřela, pokud by věděla o existenci zástavního práva váznoucího na předmětných nemovitostech, o jejichž koupi měla zájem, a vzniklo-li toto zástavní dodatečně, resp. dozvěděla-li se o něm obviněná E. R. až po zaplacení podstatné části kupní ceny, pak by zřejmě poškozená nebyla ochotná doplatit zbytek kupní ceny ve výši 160 000,- Kč, jak učinila za situace, kdy nevěděla o zástavním právu. Tomu ostatně odpovídá i obsah výpovědi poškozené P. H., kterou bylo doplněno dokazování u odvolacího soudu. Jak zde poškozená mimo jiné uvedla, „... ten domeček má hodnotu těch 600 000,- Kč, víc mít nebude, takže by bylo proti logice dávat jí peníze za něco, kdybych věděla, že tam ta zástava je ...“. Citované vyjádření tedy potvrzuje úvahu, že v případě znalosti všech rozhodných skutečností by poškozená neučinila další majetkovou dispozici vázanou na koupi předmětných nemovitostí a spočívající v předání doplatku kupní ceny ve výši 160 000,- Kč poškozené. Nejvyšší soud v této souvislosti odkazuje na svůj dřívější právní názor, podle něhož podvodným jednáním může být způsobena (majetková) škoda i za situace, kdy měl pachatel skutečně v úmyslu převést na poškozeného kupní smlouvou určitou věc, ovšem záměrně při tom zamlčel právní nebo faktické vady převáděné věci, takže kupní cena neodpovídala jejímu právnímu nebo faktickému stavu, tj. byla vyšší. V takovém případě není škodou celá zaplacená kupní cena, ale při stanovení její výše je třeba vycházet z rozdílu mezi zaplacenou, resp. sjednanou kupní cenou a skutečnou cenou převáděné věci stanovenou podle kritérií uvedených v §89 odst. 12 tr. zák., za kterou se věc s ohledem na její právní i faktický stav v době a v místě činu obvykle prodává (viz rozhodnutí publikované pod č. 36/2006-III. Sb. rozh. tr.). Jak přitom vyplývá z dosavadních skutkových zjištění učiněných v posuzované věci, poskytují podklad pouze pro stanovení výše ceny, kterou poškozená zaplatila za převáděné nemovitosti, ale nikoli již pro výši ceny, za kterou bylo obvyklé v lednu 2004 v obci Slavče skutečně prodat tyto nemovitosti i se zástavním právem na nich váznoucím. Nelze proto spolehlivě uzavřít, zda na majetku poškozené vznikla škoda a v jaké výši.
Vzhledem k tomu pro správné právní posouzení skutku považuje Nejvyšší soud za nutné, aby bylo objasněno, jaká byla cena předmětných nemovitostí v době, kdy došlo ke zmíněné majetkové dispozici, tedy ke dni 14. 1. 2004. Bude tedy třeba opatřit náležitý podklad pro závěr, zda převáděné nemovitosti i se zástavním právem na nich váznoucím měly ve skutečnosti cenu vyšší, případně stejnou, jako je částka 620 000,- Kč, kterou za ně poškozená zaplatila, nebo naopak zda jejich cena poklesla pod tuto výši, jak lze důvodně předpokládat s ohledem na význam a důsledky zatížení nemovitostí zástavním právem, zejména když jím byla zajištěna pohledávka dosahující až poloviny sjednané kupní ceny prodávaných nemovitostí. Jelikož ke zjištění skutečné ceny těchto nemovitostí je třeba odborných znalostí, bude zřejmě nutné přibrat za tím účelem znalce z oboru ekonomiky, odvětví odhady nemovitých věcí, a opatřit důkaz jeho posudkem. Dosavadní závěr soudů nižších stupňů, podle něhož podvodným jednáním obviněné nedošlo ke vzniku majetkové škody, by mohl obstát jen tehdy, jestliže skutečná cena prodávaných nemovitostí i se zástavním právem na nich váznoucím (určená podle §89 odst. 12 tr. zák.) byla vyšší či stejná jako kupní cena ve výši 620 000,- Kč zaplacená poškozenou P. H. Pokud však vznik zástavního práva snížil obvyklou prodejní cenu nemovitostí v době a v místě činu natolik, že nedosáhla částky 620 000,- Kč, pak je zřejmé, že to, o co poškozená zaplatila dne 14. 1. 2004 více oproti zjištěné skutečné ceně převáděných nemovitostí (může to být celá částka ve výši 160 000,- Kč, ale může to být i částka nižší), by bylo škodou, která vznikla na majetku poškozené. V případě znalosti všech rozhodných skutečností (tj. existence zástavního práva) by totiž poškozená neprovedla uvedenou majetkovou dispozici a nezaplatila by obviněné sjednanou kupní cenu v celé výši, jak se sama výslovně vyjádřila před odvolacím soudem.
Soudy nižších stupňů navíc zatím nezvažovaly ani možnost posouzení skutku jako pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 a §250 tr. zák., která by přicházela v úvahu i tehdy, kdyby sice obviněná E. R. nezpůsobila poškozené P. H. žádnou škodu na jejím majetku, pokud přesto úmysl obviněné směřoval k tomu, aby se zamlčením existence zástavního práva váznoucího na převáděných nemovitostech neoprávněně obohatila ke škodě poškozené.
Nejvyšší soud naopak shledal správným závěr odvolacího soudu, podle něhož při zjišťování výše způsobené škody nelze přihlížet k těm majetkovým dispozicím provedeným poškozenou, které předcházely podvodnému jednání obviněné E. R., jak to v podané obžalobě učinil státní zástupce a v návaznosti na to kvalifikoval její skutek jako trestný čin podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. Škodou způsobenou trestným činem podvodu totiž může být jen taková majetková újma, která nastala v důsledku majetkové dispozice učiněné v omylu (resp. učiněné s neznalostí podstatných skutečností), tj. je-li zde příčinná souvislost jak mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí podstatných skutečností) a její majetkovou dispozicí, tak také příčinná souvislost mezi touto majetkovou dispozicí na straně jedné a škodou a obohacením pachatele nebo někoho jiného na straně druhé (viz rozhodnutí pod č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.). Proto za škodu nelze považovat majetkové plnění, které pachatel obdržel ještě dříve, než někoho uvedl v omyl, využil jeho omylu nebo než mu zamlčel podstatné skutečnosti, třebaže na takové plnění navazuje další plnění získané již v důsledku podvodu pachatele. V případě obviněné tedy nepřichází v úvahu, aby bylo součástí způsobené škody plnění, které obdržela od poškozené P. H. přede dnem 14. 1. 2004.
Podle názoru Nejvyššího soudu lze v posuzovaném případě uvažovat o trestném činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 tr. zák. jen za situace, kdyby skutečná cena nemovitostí, které byly předmětem kupní smlouvy uzavřené mezi obviněnou E. R. a poškozenou P. H. a na nichž později vázlo zástavní právo, byla i s tímto zástavním právem stejná nebo vyšší jako sjednaná kupní cena ve výši 620 000,- Kč zaplacená poškozenou, tedy pokud i přes podvodné jednání obviněné nevznikla na majetku poškozené žádná škoda a úmysl obviněné ani nesměřoval k jejímu způsobení. V takovém případě bude namístě zvažovat, zda obviněná svým podvodným jednáním nezpůsobila poškozené vážnou újmu na jiných než majetkových právech, případně zda její jednání alespoň bezprostředně nesměřovalo ke způsobení takové újmy (§8 odst. 1 tr. zák.). Za jiné než majetkové právo však nelze pokládat právo vlastnické, jak to zatím učinily soudy nižších stupňů. Jiným než majetkovým právem by pak mohlo být např. právo na bydlení, byť je vázáno na určitý prostor, který je spjat s majetkem (dům, byt, ubytovnu). Za situace, kdy zakoupený rodinný domek měl být jediným místem trvalého bydliště poškozené a v důsledku realizace zástavního práva by bylo ohroženo její právo na bydlení, lze ve vztahu k němu uvažovat o vážné újmě na jiném než majetkovém právu ve smyslu §209 odst. 1 písm. a) tr. zák.
Nejvyšší soud se dále zaměřil na posouzení námitky nejvyšší státní zástupkyně směřující proti závěru odvolacího soudu, který nad rámec odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyloučil právní posouzení skutku jako trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. rovněž z důvodu nedostatečně prokázaného úmyslného zavinění obviněné ve vztahu ke způsobení škody na majetku poškozené. Přitom odvolací soud současně potvrdil závěr soudu prvního stupně o naplnění subjektivní stránky trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., tj. o úmyslnému způsobení vážné újmy na vlastnických právech poškozené. Nejvyšší soud shledal uvedenou námitku důvodnou. Jestliže by obviněná E. R. jednala v omylu (resp. s neznalostí) ohledně toho, jaký dopad může mít její jednání na majetek poškozené, jak odvolací soud naznačuje ve svých právních úvahách, aniž by ovšem pro to měl oporu ve skutkových zjištěních, pak je nepochybně nutné tento omyl (resp. neznalost) zvažovat nejen ohledně naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., nýbrž i ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák., neboť i tento trestný čin vyžaduje úmyslné zavinění, jde-li o způsobení vážné újmy na právech jiného. Obviněná je sice právním laikem, jak na to odvolací soud upozornil, ovšem v souvislosti s úvahami o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu je nutné mimo jiné zvážit i okolnost, proč obviněná zatajila před poškozenou vznik zástavního práva, pokud se domnívala, že jeho existence nemůže mít žádný negativní dopad ve vztahu k poškozené, a proč se obviněná snažila poškozenou přimět, aby podala návrh na vklad do katastru nemovitostí až později.
Nejvyšší soud vzhledem k uvedeným skutečnostem uzavřel, že napadeným usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 577/2006, bylo rozhodnuto o zamítnutí odvolání státního zástupce, ačkoli rozsudek soudu prvního stupně, proti němuž směřovalo odvolání, spočíval na nesprávném právním posouzení skutku. Jako trestný čin poškozování cizích práv podle §209 odst. 1 písm. a) tr. zák. totiž bylo posouzeno jednání obviněné E. R., která v okamžiku uzavření kupní smlouvy dne 14. 1. 2004 záměrně zamlčela kupující P. H., že na předmětných nemovitostech vázne zástavní právo k zajištění pohledávky ve výši rovnající se přibližně polovině kupní ceny, které mohlo mít vliv na výši kupní ceny. Navíc z popisu skutku obsaženého ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku ani nevyplývá, jakou konkrétní újmu tím měla obviněná způsobit na nemajetkových právech poškozené, a naopak na podkladě skutkových zjištění popsaných v odůvodnění rozsudku není vyloučeno, že mohlo dojít k újmě na majetkových právech poškozené včetně způsobení škody na jejím majetku. Skutková zjištění obsažená v odůvodnění usnesení odvolacího soudu napadeného dovoláním současně vypovídají o tom, že vzhledem k podvodnému jednání obviněné jí poškozená zaplatila částku ve výši 160 000,- Kč, přičemž tuto majetkovou dispozici by neprovedla, pokud by věděla o existenci zástavního práva.
Po zjištění, že dovolání nejvyšší státní zástupkyně je opodstatněné, Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 a 2 tr. řádu zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 3 To 577/2006, včetně obsahově navazujících rozhodnutí, která jeho zrušením pozbyla podkladu, a tomuto soudu podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Trestní věc obviněné E. R. se tak vrací do stadia odvolacího řízení, v němž Krajský soud v Českých Budějovicích znovu projedná odvolání státního zástupce podané proti rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2006, sp. zn. 6 T 201/2005. Věcí se bude zabývat ve všech směrech uvedených v tomto rozhodnutí Nejvyššího soudu, naznačeným způsobem doplní dokazování a odstraní vady vytknuté dovolacím soudem. Podle §265s odst. 1 tr. řádu je Krajský soud v Českých Budějovicích vázán právním názorem, který zde vyslovil Nejvyšší soud.
Protože vady napadeného rozhodnutí zjištěné Nejvyšším soudem na podkladě dovolání nejvyšší státní zástupkyně nebylo možno odstranit ve veřejném zasedání dovolacího soudu, Nejvyšší soud rozhodl o tomto dovolání podle §265r odst. 1 písm. b) tr. řádu v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. června 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y
Vyhotovila:
JUDr. Pavla A u g u s t i n o v á