ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.648.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 648/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovoláních, které podali obvinění K. H., a Mgr. P. Z., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 4. 1. 2007, sp. zn. 14 To 327/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 7 T 2/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných K. H. a Mgr. P. Z. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 19. 6. 2006, sp. zn. 7 T 2/2006, byli obvinění K. H. a Mgr. P. Z. uznáni vinnými jednak trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., jednak pokusem trestného činu poškozování věřitele podle §8 odst. 1 tr. zák. a §256 odst. 1 písm. b) tr. zák., kterých se dopustili ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. ve spolupachatelství. Za tyto trestné činy byl každému z obviněných podle §125 odst. 1 tr. zák., §35 odst. 1 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. uložen úhrnný peněžitý trest ve výměře 50.000,- Kč, a pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, byl podle §54 odst. 3 tr. zák. oběma obviněným stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Dále bylo podle §229 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o náhradě škody.
Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře jako soud druhého stupně rozhodl usnesením podle §256 tr. ř. o zamítnutí odvolání obou obviněných.
Shora citované usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře napadl jak obviněný K. H., tak obviněný Mgr. P. Z. dovoláním podaným prostřednictvím obhájců ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný K. H. namítl, že zákonné znaky skutkové podstaty obou trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, nebyly naplněny. Co se týče trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák., opomněly ve skutkové větě soudy obou stupňů jednu z obligatorních podmínek daného trestného činu, kterou je „ohrožení majetkových práv jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“. Uvedl, že rozsah majetku společnosti A. H.-L., s. r. o., se nezměnil, pouze došlo ke změně v osobách jejích věřitelů. Dále je toho názoru, že ani znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. nebyly naplněny, neboť nahrazením jednoho závazku společnosti jiným ve stejné výši nedošlo ke zmenšení majetku společnosti a tudíž ani ke zmaření (nebo pokusu o zmaření) uspokojení věřitele. Kromě uvedených námitek obviněný vytkl soudům obou stupňů kriminalizaci obchodně právního jednání. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou soudů a věc vrátil Okresnímu soudu v Pelhřimově k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Mgr. P. Z. podal dovolání proti výroku odvolacího soudu, kterým zůstal nezměněn výrok o vině a trestu vyslovený rozsudkem soudu prvního stupně. V textu svého podání opakovaně odkazoval na argumentaci řádného opravného prostředku, a to především v souvislosti s námitkami proti skutkovým zjištěním soudů nižších stupňů. Vytkl především to, že soudy nezjistily, kdo zfalšoval účetní doklad o předání částky 450.000,- Kč, a označily za nelogické vystavit v jeden den postupně dvě potvrzení na úhradu částky 50.000,- Kč a 450.000,- Kč. Pokud jde o námitky nesprávné právní kvalifikace skutku, ty se týkaly výlučně naplnění skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. Vyslovil názor, že skutek nelze posoudit podle §125 odst. 1 tr. zák. vzhledem k tomu, že předmětná listina prokazující převzetí finanční částky 450 000,- Kč poškozeným nemohla být zaevidována do účetnictví společnosti v roce, v němž byla vystavena (2004). Ani jeden z obviněných ji totiž neměl k dispozici, neboť se dostala do jejich držení až v roce následujícím. V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí, jakož i rozsudek soudu prvního stupně, a soudu druhého stupně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Nejvyšší státní zástupkyně se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila k oběma dovoláním prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že argumentace obviněného Mgr. P. Z. jde převážně nad rámec dovolacích důvodů a jeho výtka proti zanesení předmětného dokladu do účetnictví společnosti v červnu 2004, když s tímto dokladem disponovali až v roce 2005, není podstatná. Připustila, že soud prvního stupně ve skutkové větě neuvedl časový údaj zcela přesně, ale za daného stavu jde pouze o závadu formální povahy, která nemá vliv na naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění. Rovněž námitky odůvodňující podání obviněného K. H. shledala neopodstatněnými. Tento obviněný popíral zkreslení stavu hospodaření a jmění, přičemž však zcela pominul fiktivnost vyrovnání pasiva společnosti A. H. L., s. r. o. V důsledku deklarovaného stavu uvedené pohledávky, který neodpovídal skutečnosti, došlo ke ztížení uplatnění práva poškozeného na plnění z titulu doplacení kupní ceny, což v souladu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1540/2005 dostačovalo k naplnění trestného následku ve smyslu §125 odst. 1 tr. zák. Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. se potom dopustili tak, že fiktivními vklady předstírali neexistující právo na zpětné vyrovnání své majetkové pohledávky vůči společnosti A. H.-L., s. r. o., tím prohloubili pasivní způsob hospodaření této společnosti a zmařili uspokojení jejího věřitele. Závěrem státní zástupkyně navrhla, aby dovolací soud odmítl dovolání obviněných K. H. a Mgr. P. Z. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněná.
Oba obvinění jsou ve smyslu §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobami oprávněnými k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jich bezprostředně dotýká.
Nejvyšší soud shledal, že dovolání jsou přípustná podle §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadají pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé a směřují proti usnesení, jímž byly zamítnuty řádné opravné prostředky obviněných proti rozhodnutí uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř. Dovolání byla podána v zákonné lhůtě u příslušného soudu (§265e odst. 1 tr. ř.) a obsahují náležitosti ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Dovolání jako mimořádný opravný prostředek lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., proto bylo jako další třeba zabývat se otázkou, zda formálně citovaný dovolací důvod, v obou podáních označený jako důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., lze také z obsahového hlediska považovat za důvod uvedený v tomto ustanovení zákona.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Předpokladem jeho uplatnění je námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva, tedy hmotně právního posouzení skutku nebo hmotně právního posouzení jiné skutkové okolnosti. Prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu nelze namítat vady provádění či hodnocení důkazů a zpochybňovat správnost učiněných skutkových závěrů, neboť v takovém případě by se jednalo o námitky vadné aplikace předpisů trestního práva procesního (viz zejména §2 odst. 5, 6 tr. ř., §89 a násl. tr. ř., §207 a násl. tr. ř. a §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud je tak povinen zásadně vycházet ze skutkových zjištění soudu prvního, resp. druhého stupně a v návaznosti na zjištěný skutkový stav zvažuje jeho hmotně právní posouzení. Proto v dané věci nebylo možno zabývat se tou částí dovolání obviněného Mgr. P. Z., v níž vytkl soudům obou stupňů nesprávně zjištěný skutkový stav věci. Ostatní námitky však již směřovaly proti právnímu posouzení skutku, avšak Nejvyšší soud zjistil, že se jedná o námitky neopodstatněné.
Podle výrokové části odsuzujícího rozsudku se obvinění měli dopustit trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. a pokusu trestného činu poškozování věřitele podle 8 odst. 1 tr. zák. a §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. tím, že „oba obžalovaní jako jednatelé s. r. o. A. H.-l., vědomi si toho, že tato společnost dluží na koupi autobazaru s příslušenstvím na parcele v k. ú. J. H. na základě kupní smlouvy ze dne 27. 4. 2003 K. H., částku 450.000,- Kč, po vzájemné domluvě v květnu 2005 uplatnili vůči věřiteli K. H., doklad – potvrzení, jenž byl původně vystaven na částku 50.000,- Kč datované dnem 11. března 2004 tak, že před částku 50.000,- Kč byla neustanovenou osobou dopsána číslice 4, takže doklad pak zněl na částku 450.000,- Kč, kdy mu tvrdili, že sumu 450.000,- Kč mu již zaplatili a nic mu nedluží, ač částka 450.000, Kč na hotovosti nebyla K. H. dne 11. března 2004 předána, a toto nepravdivé potvrzení nechali v měsíci červnu zanést do účetnictví s. r. o. A. H.-l. a současně byl deklarován vklad 250.000,- Kč ze strany obžalovaného K. H. a vklad 200.000,- Kč ze strany obžalovaného Mgr. P. Z.“
Jako první se Nejvyšší soud zabýval dovoláním podaným K. H., který zpochybnil, že by skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, naplnil znaky skutkové podstaty obou uvedených trestných činů. S tímto jeho názorem se však Nejvyšší soud neztotožnil.
Trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo nevede účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady sloužící k přehledu o stavu hospodaření a majetku nebo k jejich kontrole, ač je k tomu podle zákona povinen, nebo kdo v takových účetních knihách, zápisech nebo jiných dokladech uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslující údaje, nebo kdo takové účetní knihy, zápisy nebo jiné doklady zničí, poškodí, učiní neupotřebitelnými nebo zatají a ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně. Skutková podstata tohoto trestného činu může být tedy naplněna třemi alternativními způsoby, přičemž obvinění svým jednáním naplnili druhou alternativu (viz bod 1. právní věty výroku rozsudku nalézacího soudu). Kromě zmiňovaných tří alternativ jednání obsahuje citované ustanovení i dovětek „ohrozí tak majetková práva jiného nebo včasné a řádné vyměření daně“. Obviněný K. H. vyjádřil přesvědčení, že tento obligatorní znak uvedené skutkové podstaty nebyl naplněn.
Pod pojem „majetková práva“ spadají nejen práva vyplývající z vlastnictví k věci, nýbrž i práva vyplývající ze závazkových vztahů. O tento případ se jednalo v předmětné věci, neboť oba obvinění byli na základě kupní smlouvy o prodeji autobazaru povinni doplatit poškozenému K. H., doplatek kupní ceny ve výši 450 000, Kč, resp. po faktickém uhrazení částky 50 000,- Kč zbývala poškozenému vůči nim pohledávka ve výši 400 000,- Kč. Tuto skutečnost se oba obvinění snažili zastřít vystavením falešného dokladu, jímž měli v úmyslu potvrdit úhradu celého dluhu jménem společnosti, jejímiž byli statutárními zástupci. Pro existenci ohrožení majetkového práva jiného z hlediska trestnosti přitom postačuje způsobení potencionálního zhoršení postavení oprávněné osoby ve vztahu k výkonu jejích majetkových práv (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1540/2005), neboť se jedná o ohrožovací delikt. K naplnění této skutkové podstaty proto není nutné, aby konkrétní majetková práva jiného byla již narušena. Nepochybným skutkovým závěrem obou soudů je jak fiktivní povaha dokladu o zaplacení částky 450.000,- Kč, kterou měl převzít poškozený K. H., tak nepravdivost údajů o vkladu částek 200.000,- Kč (obviněným Mgr. P. Z.) a 250.000,- Kč (obviněným K. H.) do pokladny společnosti A. H.-L., s. r. o. Důsledkem uvedených předstíraných majetkových dispozic evidentně bylo ohrožení majetkových práv poškozeného K. H., a to v rozsahu 400.000,- Kč.
Dále se jedná o úmyslný trestný čin, kdy úmysl pachatele se musí vztahovat na všechny znaky skutkové podstaty. Trestný čin je podle §4 tr. zák. spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý či eventuální). V posuzované věci došlo k uvedení nepravdivých údajů v účetních knihách společnosti A. H.-L., s. r. o., hned ve dvou případech, a totiž předstíráním vkladu v celkové výši 450.000,- Kč a předstíráním zaplacení částky 450.000, Kč. Oba obvinění si byli vědomi faktu, že k žádnému reálnému vkladu finančních prostředků z jejich strany nedošlo a dále, že poškozenému K. H., doplatili pouze část kupní ceny ve výši 50.000,- Kč, přesto ale nechali zavést do účetnictví společnosti doklady obsahující nepravdivé údaje. Byť nebylo prokázáno, že by některý z obviněných doklad zfalšoval, není tato skutečnost rozhodná pro posouzení viny, neboť pro úmysl obviněných minimálně ohrozit majetková práva jiného uváděním nepravdivých údajů v účetnictví společnosti A. H.-L., s. r. o., postačuje, že doklady, které měly osvědčovat neexistující (nepravdivé) skutečnosti, neodpovídaly reálnému stavu a byly tudíž falešné, založili do účetních knih. Logicky tak činili proto, aby dodali váhu, resp. zvýšili věrohodnost svého tvrzení o zániku závazku společnosti vůči poškozenému.
Byť soudy nižších stupňů odůvodnily své právní úvahy v příslušných částech obou rozhodnutí poměrně stručně, nelze nic vytknout závěru o právní kvalifikaci skutku trestným činem zkreslování údajů o stavu hospodaření jmění podle §125 odst. 1 alinea druhá. Obě dovolání, která shodně brojí proti správnosti uvedené právní kvalifikace Nejvyšší soud posoudil jako nedůvodná.
Obviněný K. H. směřoval své dovolání i proti právnímu posouzení skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. a to ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Pachatelem může být ten, kdo se dopustí jednání pro společnost nebezpečného, které směřovalo i k jen částečnému zmaření uspokojení svého věřitele tím, že předstírá nebo uzná neexistující právo nebo závazek, v úmyslu tento čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Podle ne zcela přesného znění právního výroku rozsudku soudu prvního stupně, se obvinění pokusu tohoto trestného činu měli dopustit ve variantě, kdy předstírali neexistující právo. Objektem tohoto trestného činu je ochrana majetkových práv věřitele a tento trestný čin je dokonán tím, že dlužník jednáním vůči svému majetku (některou z forem uvedených pod písm. a) až d) §256 odst. 1 tr. zák.) způsobí, že věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Částečně je uspokojení věřitele zmařeno, pokud dlužník takovým jednáním jen omezí tuto možnost a věřitel v důsledku toho nedosáhne úplného uspokojení své pohledávky, kterého by jinak dosáhl. Podmínkou dále je, že pohledávka je již splatná. V posuzované trestní věci je však z hlediska trestnosti obou obviněných významné, že se uvedeného trestného činu měli dopustit ve stadiu pokusu. Proto na uvedený případ nedopadá např. ani rozhodnutí publikované pod č. 41/1990 Sb. rozh. tr. K naplnění zákonných znaků trestného činu dle §256 odst. 1 písm. b) tr. zák. ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. proto stačí, že úmyslem obviněných bylo, aby se poškozenému (věřiteli) nedostalo byť i jen částečného plnění, ke kterému byl oprávněn z titulu doplacení kupní ceny za prodej autobazaru. Z hlediska rozsahu dokazování ve věci proto nebylo nutné provádět či opatřovat důkazy, jež by objasňovaly možnost poškozeného získat svůj nárok z jiného majetku dlužníka – společnosti A. H.-L., s. r. o.
Za předstírání neexistujícího závazku (právní věta vyjadřuje tuto formu jednání) lze považovat i takové chování pachatele, kdy dlužník tvrdí, že jeho závazek vůči věřiteli již zanikl splněním, ačkoliv toto splnění pouze předstírá (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, publikované pod č. T 790, svazek 15, v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu 2005, C. H. BECK). Jak již bylo zmíněno výše, obvinění nechali zanést do účetnictví společnosti falešný doklad o zaplacení kupní ceny ve výši 450.000,- Kč, čímž mělo dojít k úplnému vyrovnání s poškozeným K. H., za koupi autobazaru. Právě předstíráním zaplacení kupní ceny v celé její výši k uvedenému datu se obvinění dopustili jednání, kterým předstírali zánik jejich závazku, resp. společnosti, kterou zastupovali, vůči poškozenému, čímž minimálně ztížili jeho možnost domoci se splnění jeho pohledávky vůči společnosti. Aby doložili platební schopnost společnosti, jejímž jménem vystupovali, předstírali neexistující závazek vůči sobě jako fyzickým osobám, neboť v rozporu se skutečností nechali vystavit doklady o vkladu peněžní hotovosti ze svých vlastních prostředků, který odpovídal výši fiktivně vyplacené částky poškozenému. Za předstírání neexistujícího závazku ve smyslu §256 odst. 1 písm. b) tr zák. se považuje i situace, kdy dlužník sice netvrdí, že má závazek vůči jinému subjektu, nýbrž tvrdí, že vůči věřiteli již takový závazek, který ovlivňuje jeho schopnost splnit objektivně existující závazek, nemá, tj. že zanikl splněním. (Viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 8 Tdo 272/2005, publikované pod č. T 790, svazek 15, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, 2005, C. H. Beck.)
Pokud obviněný K. H. namítal neuplatnění pohledávky ze strany poškozeného, lze tuto jeho námitku považovat za vyvrácenou, protože již před soudem prvního stupně bylo prokázáno, že poškozený K. H., se doplacení kupní ceny dožadoval (viz str. 3 rozsudku).
V závěru svého podání vyslovil obviněný K. H. nesouhlas s kriminalizací obchodně právního jednání, které by mělo být v prvé řadě chráněno prostředky soukromého práva. K tomu lze s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005, publikované pod č. T 860, svazek 22, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu 2006, C. H. BECK, (dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003), uvést, že „ani zásada subsidiarity trestní represe nevylučuje spáchání trestného činu a uložení trestu v případě závažného porušení smluvních povinností, které lze sankcionovat i mimotrestními prostředky, protože trestní zákon chrání též zájmy fyzických osob (§1 tr. zák.).“ Stejnou námitkou obviněného se v rámci řízení o odvolání zabýval i soud druhého stupně (str. 7 usnesení) a vyslovil správný názor, že k užití prostředků trestního práva bylo přistoupeno oprávněně. Podstatné totiž je, že jednání obviněných odpovídalo jednotlivým znakům skutkové podstaty trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění a trestného činu poškozování věřitele ve fázi pokusu. Pro úplnost Nejvyšší soud uvádí, že i jednání, které je naprosto v souladu s ustanoveními soukromoprávního předpisu, může za splnění dalších podmínek naplňovat znaky skutkové podstaty některého z trestných činů uvedených v trestním zákoně. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1540/2005).
Dovolací soud tak nemohl přisvědčit ani poslední námitce obviněného K. H. Obdobně jako u právní kvalifikace výše uvedeného trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění i v tomto případě soudy nižších stupňů nepochybily, když jejich právní posouzení, kterému lze však vytknout přehnanou stručnost, věnované odůvodnění naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele, poskytuje dostatečný podklad k přezkumu a je možno jak z rozsudku Okresního soudu v Pelhřimově, tak z usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře zjistit, v čem konkrétně soudy spatřovaly naplnění jednotlivých zákonných znaků uvedených trestných činů.
Jak bylo již výše uvedeno, dovolání podal i obviněný Mgr. P. Z. Tento uplatnil hlavně skutkové námitky, z jejichž podnětu nelze napadená rozhodnutí přezkoumat. Kromě toho ale vytkl soudu prvního i druhého stupně nesprávně zvolenou právní kvalifikaci podle §125 odst. 1 tr. zák., kterou se dovolací soud pro její právně relevantní povahu zabýval a shledal ji neopodstatněnou. Protože se však se stejnou námitkou k trestnému činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1 tr. zák. uplatněnou obviněným K. H. Nejvyšší soud vypořádal již výše v textu tohoto usnesení, odkazuje na argumenty vyvracející důvodnost této části dovolání shora. Pouze upozorňuje, že podstatou trestného činu zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění je uvedení nepravdivých údajů v účetnictví společnosti A. H.-L., s. r. o., a ne časový okamžik, kdy byly fiktivní doklady zaneseny do účetnictví. Pro trestnost tohoto činu není tudíž rozhodné, že potvrzení o úhradě doplatku kupní ceny mělo být obviněnými založeno do účetních knih až rok následující po této rozhodné události, nýbrž to, že šlo o doklad fiktivní, o jehož nepravdivém obsahu oba obvinění věděli.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že v posuzované věci rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na správném právním posouzení skutku, a dovolání tak byla podána nedůvodně. Rozsudek soudu I. stupně obsahuje skutková zjištění potřebná k přesvědčivému závěru o naplnění všech zákonných znaků skutkových podstat obou trestných činů, jimiž byli obvinění uznáni vinnými a pokud se s tímto rozhodnutím ztotožnil i soud odvolací, nelze takovému postupu nic vytknout.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud odmítne dovolání, je-li zjevně neopodstatněné. Protože v dané věci nedošlo k pochybení v právním posouzení podle ustanovení hmotného práva a námitkám dovolatelů nebylo možno v žádném ohledu přisvědčit, rozhodl Nejvyšší soud v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání v souladu s §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová