ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.695.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 695/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 7. 2007 o dovolání obviněného P. M., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 836/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 9 T 92/2006, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 836/2006, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. M., v části týkající se výroku o vině pod body 2) až 4) a celého výroku o trestu v napadeném rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 T 92/2006, a dále se zrušuje rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 T 92/2006, ve výroku o vině pod body 2) až 4) a v celém výroku o trestu.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné přikazuje , aby věc obviněného P. M. v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 T 92/2006, byl obviněný P. M. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. (ad 1.), a trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. (ad 2. až 4.), kterých se dopustil tím, že
1. dne 26. 1. 2006 v době kolem 18.45 hod. z blíže nezjištěných důvodů vystřelil z blíže neustanovené střelné zbraně do okna obývacího pokoje přízemního bytu uživatele E. B. a následně vystřelil nejméně dvakrát do okna kuchyně bytu v prvním patře stejného domu po uživateli uvedeného bytu R. A., který otevřel okno kuchyně a začal na obžalovaného křičet, kdy výstřel jej zasáhl do dlaně pravé ruky, kterou měl opřenou o parapet okna, a v důsledku zasažení projektilem utrpěl R. A. zástřel pravé ruky se vstřelem nepravidelného tvaru o velikosti 0,4 cm v průměru, který se nacházel na malíkové hraně dlaně v oblasti dolní části 5. záprstní kůstky s tříštivou zlomeninou 5. záprstní kůstky, přičemž toto zranění si vyžádalo operativní zákrok a dobu léčení minimálně do 25. 7. 2006,
2. v přesně nezjištěném období do 28. 1. 2006 v místě svého trvalého bydliště, jako součást své sbírky zbraní nabyl do vlastnictví a držel jeden kus zaměřovače s laserovou diodou, který je zakázaným doplňkem zbraně kategorie A ve smyslu ustanovení §4 písm. c) bodu 3. zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, v platném znění, přestože mu k držení uvedeného předmětu nebyla udělena výjimka podle §9 shora uvedeného zákona,
3. v přesně nezjištěném období do 28. 1. 2006 v místě svého trvalého bydliště, jako součást své sbírky zbraní nabyl do vlastnictví a držel vojenskou munici kategorie A, a to 111 ks vojenských nábojů zn. S&B ráže 7,62x39 se střelou s měkkým ocelovým jádrem, 2 ks vojenských nábojů zn. S&B ráže 7,62x39 redukované, 1 ks vojenského náboje zn. S&B ráže 7,62x39 se střelou opatřenou stopovkou (svítící), 21 ks vojenských nábojů nezjištěné značky ráže 7,62x39, 79 ks vojenských nábojů zn. S&B ráže 7,62x25 a 1 ks vojenského náboje nezjištěné značky, kdy tato munice je uvedena v ustanovení §4 písm. b) bodě 4. zákona č. 119 /2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, v platném znění, a k jejímu držení mu nebyla udělena výjimka podle §9 shora uvedeného zákona,
4. v přesně nezjištěném období do 28. 1. 2006 v místě svého trvalého bydliště, jako součást své sbírky zbraní nabyl do vlastnictví a držel 2 ks dělové rány ohňostrojné II., která je podle §1 vyhlášky Českého báňského úřadu č. 174/1992 Sb., o pyrotechnických výrobcích a zacházení s nimi, v platném znění, pyrotechnickým výrobkem, přičemž dělová rána ohňostrojná II. naplňuje parametry pro zařazení do IV. třídy nebezpečnosti (výbušný předmět) a podle ustanovení §21 odst. 2 zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, v platném znění, se na tento výrobek vztahují předpisy o výbušninách, přičemž neoprávněným nabytím a přechováváním uvedeného výrobku porušil P. M. ustanovení §§25 odst. 1, 29 odst. 1 a 33 odst. 1 zákona č. 61/1988 Sb.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. M. odsouzen podle §222 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to 1 ks zaměřovače s laserovou diodou, vojenské munice kategorie A, a to 111 ks vojenských nábojů zn. S&B ráže 7,62x39 se střelou s měkkým ocelovým jádrem, 2 ks vojenských nábojů zn. S&B ráže 7,62x39 redukované, 1 ks vojenského náboje zn. S&B ráže 7,62x39 se střelou opatřenou stopovkou (svítící), 21 ks vojenských nábojů nezjištěné značky ráže 7,62x39, 79 ks vojenských nábojů zn. S&B ráže 7,62x25 a 1 ks vojenského náboje nezjištěné značky, a 2 ks dělové rány ohňostrojné II. Dále byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k náhradě škody poškozeným R. b. p., Z. p., ve výši 5.851,- Kč a R. A., ve výši 126.987,- Kč. Poškozený E. B. byl podle §229 odst. 1 tr. ř. s nárokem na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Tento rozsudek soudu prvního stupně napadl obviněný P. M. odvoláním, které Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 836/2006, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení odvolacího soudu ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 836/2006, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 T 92/2006, podal obviněný P. M. prostřednictvím obhájce JUDr. J. K. dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Konkrétně pak namítl, že soudy obou stupňů rezignovaly na náležité objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností, přičemž tento argument obviněný opřel zejména o neodstraněné rozpory ve svědeckých výpovědích před soudem slyšených svědků. Takto obviněný shrnul výpovědi svědků K. (správně K.) a K. (správně K.), kteří vypovídali v jeho prospěch. Proti tomu stála rozporná výpověď svědka B., který vypovídal ohledně osoby obviněného odlišně v přípravném řízení a při hlavním líčení, z čehož obviněný usoudil, že ani tento svědek si nebyl jist tím, že na něj střílel právě obviněný. Poškozený A. se po dobu cca 3 minut nedíval z okna a identifikoval ho jako pachatel útoku pouze pod vlivem křiku svědka B., který křičel „M., jestli jsi to ty, tak se otoč“. Soudy obou stupňů tyto jeho argumenty pominuly a vycházely ve svých závěrech o skutkovém stavu pouze z výpovědí, ve kterých byl jako pachatel označován obviněný. Soud první instance dále odmítl vyslechnout k návrhu odvolatele svědka G., který měl na místě v inkriminovanou dobu vidět další osobu, ani se nezabýval skutečností, zda vůbec u obviněného existovala kulová zbraň s nábojnicí osaditelnou projektilem o velikosti 4 mm.
Ve vztahu ke skutkům pod body 2. – 4. rozsudku dovolatel zdůraznil, že zbraně, jejichž držením měl naplnit skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., obviněný nabyl zcela legálně z výprodejů Armády České republiky a za této situace logicky nemohl předpokládat, že jejich držením porušuje zákon, protože Armáda České republiky sama by porušovala zákon tím, že by prodávala zbraně do rukou osob, které sice mají zbrojní průkaz, avšak nikoli takový, jehož držení by opravňovalo k nákupu zbraně určitého (zakázaného) typu. Obviněný se o tom, že koupil nepovolené zbraně, dozvěděl až v souvislosti s jeho trestním stíháním od Policie České republiky, přičemž zdůraznil, že pokud by o skutečnosti, že předmětné zbraně jsou zakázané, měl povědomí dříve, jistě by si je nepořídil. Navíc obviněný zmínil, že v současné době se Policie České republiky a Úřad pro kontrolu zbraní a střeliva nemohou shodnout, zda vůbec držení střeliva, které je mu vytýkáno v bodě 3. rozsudku, je či není zakázáno.
V závěru dovolání obviněný P. M. navrhl, aby z podnětu tohoto dovolání bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 836/2006, podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušeno s tím, že obviněný bude za použití §265m tr. ř. pro skutek pod bodem 1. zproštěn obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř. a pro skutky pod body 2. až 4. zproštěn obžaloby podle §226 písm. a) tr. ř.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného P. M. doručeno ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř., se k němu vyjádřila tak, že ve vztahu k jednání kvalifikovanému jak ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. obviněný namítl nedostatečně zjištěný skutkový stav a nesprávné hodnocení důkazů, přičemž tyto námitky nemohou naplňovat dovolatelem citovaný ani žádný jiný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť obviněný při zpochybnění právní kvalifikace vychází z jiného skutkového stavu, než jaký byl zjištěn soudy činnými v této trestní věci. K námitce nedostatku subjektivní stránky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. státní zástupkyně uvedla, že trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. je v případě opatření nebo přechovávání výbušniny spáchán v rozsahu, který odpovídá základní skutkové podstatě, jestliže jde o takové množství výbušniny, jehož účinky jsou srovnatelné s účinky jedné hromadně účinné zbraně. V daném případě nebyla v tomto směru učiněna žádná skutková zjištění a tak nebylo ozřejměno, zda se obviněný skutečně dopustil právě trestného činu podle §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. K jednání obviněného, které mělo spočívat v hromadění střeliva, pak státní zástupkyně rozvedla, že množství střeliva a jeho účinnost musí být pro bezpečnost společnosti nebezpečná tak, jako je nebezpečná jedna hromadně účinná zbraň. Nicméně v tomto případě soudy obou stupňů podle názoru státní zástupkyně nepochybily, pokud obviněného uznaly vinným trestným činem nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť počet nalezených nábojů je značný a nadto obviněný přechovával i zakázaný doplněk zbraně, zaměřovač s laserovou diodou. S ohledem na to státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě, případně i rozsudek Okresního soudu v Karviné a aby jednomu ze soudů přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud) jako soud dovolací nejprve v souladu se zákonem zkoumal, zda není dán některý z důvodů pro odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 tr. ř., a na základě tohoto postupu shledal, že dovolání ve smyslu §265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř. je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], řádně a včas (§265e odst. 1, 2 tr. ř.) a splňuje náležitosti dovolání. Protože dovolání lze podat jen z důvodů taxativně vymezených v §265b tr. ř., Nejvyšší soud dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím tvrzené dovolací důvody, a shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl, pokud jde o body 2. až 4. rozsudku soudu prvního stupně, uplatněn v souladu se zákonem vymezenými podmínkami. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodem odmítnutí dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tedy zda nejde o dovolání zjevně neopodstatněné.
Obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v němž je stanoveno, že tento důvod dovolání je naplněn tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možné namítat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Z takto vymezeného dovolacího důvodu vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. V rámci dovolání podaného z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné na skutkový stav poukázat pouze z hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přihlížet k samotným skutkovým námitkám obviněného týkajícím se odlišného hodnocení důkazů a z něho vyplývajících skutkových okolností případu namítaných ze strany obviněného.
S přihlédnutím k těmto závěrům se Nejvyšší soud zabýval především námitkami obviněného P. M. týkajícími se bodu 1. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, který byl kvalifikován jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. K tomuto bodu výroku o vině obviněný namítl, že soudy obou stupňů rezignovaly na náležité objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností, přičemž tento argument obviněný opřel zejména o shora popsané neodstraněné rozpory ve svědeckých výpovědích před soudem slyšených svědků. Soudy vycházely ve svých závěrech o skutkovém stavu pouze z výpovědí svědků B. a A., ve kterých byl jako pachatel označován obviněný. Soud první instance dále odmítl vyslechnout k návrhu odvolatele svědka G. a nezabýval se ani skutečností, zda vůbec u obviněného existovala kulová zbraň s nábojnicí osaditelnou projektilem o velikosti 4 mm.
Nejvyšší soud k tomu považuje za nutné opětovně zdůraznit, že z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze ze shora uvedených důvodů přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje, neboť napadá zejména rozhodnutí soudu nalézacího jen z toho důvodu, že neakceptoval jeho obhajobu, zejména neodstranil rozpory ve svědeckých výpovědích před soudem slyšených svědků, založil svůj výrok o vině na svědeckých výpovědích svědčících v jeho neprospěch, a tudíž nevycházel ze svědeckých výpovědí svědčících v jeho prospěch, konkrétně svědkyně L. K. a svědka M. K. S ohledem na to Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolatel se domáhá změny skutkových zjištění tak, aby odpovídaly jeho představě, a jednotlivé svědecké výpovědi hodnotí odlišně než soudy prvního a druhého stupně. Jen pro úplnost dovolací soud konstatuje, že ve vztahu ke skutku uvedenému ve výroku o vině napadeného rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. postupoval soud nalézací ohledně zjišťování skutkových okolností i ohledně následného právního posouzení takto zjištěného dovolatelova jednání zcela správně a nelze mu v tomto směru cokoli vytknout. Jeho postup pak na základě odvolání obviněného náležitě přezkoumal odvolací soud, který shledal závěry nalézacího soudu v tomto směru správnými a úplnými. Kromě dovolatelem zmiňovaných výpovědí svědků L. K. a M. K., které soudy obou stupňů posoudily jako nevěrohodné z důvodů, které rozvedly v odůvodněních svých rozhodnutí, nalézací a poté i odvolací soud vycházely i z výpovědí dalších, dovolatelem již nezmiňovaných svědků, kteří vypověděli shodně, že viděli obviněného P. M. bezprostředně před výstřely poblíž místa činu (svědkyně A. M., H. Š., B. G. a L. K.), kde došlo ke zranění poškozeného R. A. Přitom nelze přehlédnout, že i sám poškozený A. obviněného viděl a poznal ho, když uvedl, že poté, co dostal ránu do ruky, se vyklonil z okna a „zahlédl M., jak zachází za barák“ (č. l. 345 p. v. spisu). V tomto směru tedy o vině dovolatele nemůže být pochyb a skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně jsou správná. Navíc je třeba zdůraznit, že je věcí soudu prvního stupně, jak hodnotí každý provedený důkaz, přičemž Nejvyšší soud je oprávněn přezkoumávat pouze vady právního charakteru a nemůže přehodnocovat jednotlivé v řízení před soudem prvního či druhého stupně provedené důkazy. Za tohoto stavu věcí tedy dovolatel v této části odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jen polemizuje se skutkovými závěry soudů prvního stupně, a proto nezbývá než zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a dále také rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, a II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněným v dovolání, nelze učinit.
V rámci své jediné právně relevantní námitky dovolatel zpochybnil správné právní posouzení skutků uvedených pod body 2. až 4. rozsudku nalézacího soudu stran naplnění subjektivní stránky trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1, 2 písm. a), b) tr. zák. Namítl, že nevěděl a ani nemohl vědět, že předmětné ve výroku o vině pod body 2. až 4. specifikované náboje, části zbraně a výbušniny nesmí držet bez udělené výjimky. Obviněný P. M. v tomto směru uvedl, že všechny tyto věci legálně zakoupil v obchodě v rámci výprodejů armádních zásob a v době, kdy si zařizoval zbrojní průkaz, držení předmětných nábojů a výbušnin nebylo zakázáno.
Trestný čin nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. spáchá ten, kdo bez povolení
a) sobě nebo jinému opatří nebo přechovává výbušninu, zbraň hromadně účinnou nebo součástky, jichž je k užití takové zbraně nezbytně třeba, nebo
b) kdo hromadí, vyrábí nebo sobě nebo jinému opatřuje zbraně nebo střelivo.
Nejvyšší soud z přiloženého spisového materiálu a z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů zjistil následující skutečnosti. Nalézací soud na straně 7 a 8 svého rozhodnutí vycházel ohledně bodů 2. až 4. výroku o vině ze skutkových zjištění, učiněných na základě protokolů o provedení domovní prohlídky (včetně fotodokumentace) a na základě odborných vyjádření Policie České republiky, Okresní ředitelství K., Inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, a odborného vyjádření Obvodního báňského úřadu v O. Z těchto skutkových okolností pak vyvodil, že u obviněného byla při domovní prohlídce zajištěna výše specifikovaná vojenská munice (vojenské náboje), dvě dělové rány ohňostrojné a zakázaný doplněk zbraně (laserový zaměřovač). Obviněnému nebyla udělena výjimka týkající se jinak zakázaného držení těchto předmětů a ani nebylo zjištěno, že by o tuto výjimku požádal. K tomuto byla vyslechnuta svědkyně O. K., pracovnice Inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, která shora uvedené informace o nálezu zbraní u obviněného a o neudělené výjimce k jejich držení potvrdila. Podobně nalézací soud zhodnotil i nález a držení dvou dělových ran ohňostrojných II. Dále se soud první instance zabýval již jen tím, že toto jednání obviněného naplňuje skutkovou podstatu trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., neboť bylo prokázáno, že obviněný bez povolení sobě opatřil a přechovával výbušninu a hromadil zbraně a střelivo. Zavinění pak shledal nalézací soud u obviněného ve formě nepřímého úmyslu, když je podle jeho názoru zřejmé, že hlavním motivem tohoto jednání obviněného je sběratelství, nicméně obviněný musel být srozuměn s tím, že pokud mu k držení a přechovávání těchto výrobků nebyly uděleny příslušné výjimky, porušuje tímto zájem chráněný trestním zákonem (viz str. 8 rozsudku nalézacího soudu).
Odvolací soud, který odvolání obviněného proti rozsudku soudu prvního stupně podle §256 tr. ř. zamítl, se k předmětným dílčím skutkům pod body 2. až 4. výroku o vině rozsudku nalézacího soudu vyjádřil ještě stručněji než soud prvního stupně, a to na straně 4 svého usnesení. Takto konstatoval, že obviněný nepopřel, že měl ve sbírce zbraní nalezené nepovolené náboje, dva kusy dělové rány a zaměřovač s laserovou diodou. K námitce obviněného ohledně legálního nabytí předmětných věcí z výprodeje Armády České republiky a absenci subjektivní stránky v jakékoli její formě, obsažené již v jeho odvolání, soud druhého stupně rozvedl, že tyto skutečnosti nezpochybňuje, nicméně podstatnými jsou odborná vyjádření vztahující se k těmto věcem a posléze i výpověď svědkyně K. Odvolací soud zopakoval, že z výše uvedeného jednoznačně vyplynulo, že obviněnému nikdy nebyla udělena výjimka k držení předmětných věcí a zároveň že se jedná o zakázanou munici či typ doplňku zbraně. Dosud platná právní úprava vyplývající z příslušných právních ustanovení zákona o střelných zbraních a střelivu nebyla nahrazena žádnou jinou právní úpravou a pokud obviněný poukazoval na novinové články, jde o pouhou diskusi, když zejména svědkyně K. se k věci vyjadřovala u hlavního líčení zcela jednoznačně v tom směru, že pokud není udělena výjimka, nelze náboje či jiné předměty držet. Závěr soudu první instance je proto podle odvolacího soudu v tomto směru zcela správný a tím je správný i celý výrok o vině.
Vzhledem k tomu že obviněnému přisuzovaný trestný čin nedovoleného ozbrojování je úmyslným trestným činem, je třeba připomenout, že trestný čin je ve smyslu §4 tr. zák. spáchán úmyslně tehdy, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Okruh skutečností, které musí být složkami zavinění zahrnuty, vyplývá z vymezení pojmu zavinění. Zavinění se vztahuje k porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobem uvedeným v tomto trestním zákoně. Vztahuje se na průběh pachatelova činu, který se projevil v objektivní realitě a který odpovídá znakům skutkové podstaty trestného činu. Zavinění se tedy vztahuje k podstatným skutečnostem, které tvoří pachatelův skutek. Zavinění se musí vztahovat v podstatě na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty trestného činu (výjimkou jsou samozřejmě znaky subjektivní stránky – úmysl, nedbalost, pohnutka atd.). Pokud by se zavinění k některé z požadovaných skutečností nevztahovalo, není dána subjektivní stránka trestného činu, a proto bude trestní odpovědnost pachatele vyloučena.
Nejvyšší soud s ohledem na výše uvedené musí přisvědčit námitce obviněného, že soudy obou stupňů se nedostatečně vypořádaly s námitkami týkajícími se existence subjektivní stránky v jednání obviněného ve vztahu k dílčím skutkům uvedeným pod body 2. až 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně. Vycházely totiž shodně jen z faktu, že u obviněného se našla vojenská munice a doplněk zbraně, které jsou zakázané, přičemž obviněnému nebyla udělena k držení těchto věcí výjimka.
Jak nalézací tak i odvolací soud pochybily, pokud se vůbec nezabývaly tvrzením obviněného, že vzhledem k tomu, že uvedenou munici a doplněk zbraně legálně nabyl ve specializovaném obchodě, kde byl realizován výprodej zásob Armády České republiky, nepředpokládal, že by k držení takové munice nepostačoval zbrojní průkaz, který v té době vlastnil a vlastní doposud, neboť v takovém případě by mu prodejce nesměl tyto věci prodat. On sám se podle svých slov o skutečnosti, že má v držení zakázanou munici, dozvěděl až od Policie České republiky po provedené domovní prohlídce, a při nákupu těchto věcí neměl žádné povědomí o tom, že se jedná o zakázané zbraně. Pokud se oba soudy v této souvislosti opíraly též o výpověď svědkyně O. K., pak Nejvyšší soud poukazuje na to, že tato svědkyně, která je zaměstnankyní Inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, ve své výpovědi v hlavním líčení konaném dne 15. 6. 2006 (č. l. 362 až 363 spisu) uvedla, že není schopna posoudit rozdíly mezi vojenskou a civilní municí, což přísluší znalcům v oboru zbraní a střeliva. Jejích útvar od nich dostane informaci, že se např. jedná o munici vojenskou typu A a na základě toho se pak vyjádří k tomu, za jakých předpokladů lze nebo nelze takovou munici držet. Dále se v průběhu své výpovědi vyjadřovala jen ke skutečnosti, zda obviněnému byla udělena výjimka k držení jinak zakázaných výbušnin, střeliva a doplňku zbraně, které u něj byly při prohlídce nalezeny, a jak zní v této věci zákon a jak probíhá řízení o žádosti o zbrojní průkaz a o žádosti o jeho prodloužení. Její výpověď se tedy v žádném směru nevztahuje k přítomnosti úmyslu v jednání obviněného, vztahujícího se k opatření si, držení a přechovávání u něj při domovní prohlídce nalezené a zákonem zakázané munice, a proto poukaz odvolacího soudu v napadeném usnesení na její výpověď z hlediska shora uvedené obhajoby obviněného není důvodný.
Nejvyšší soud k tomu dále považuje za nutné uvést, že tam, kde zákon uvádí nedovolenost (znak „bez povolení“) či protiprávnost jako znak dispozice trestného činu, je tento znak také složkou typových znaků trestného činu, a proto se i na něj musí vztahovat zavinění a platí o něm zásady o tzv. normativních znacích skutkové podstaty trestného činu (viz např. Solnař, V. Systém československého trestního práva. Základy trestní odpovědnosti. 1. vydání. Praha: Academia, 1972, s. 86 až 87). Normativní znaky skutkové podstaty jsou znaky, které vyjadřují právní institut nebo právní vztah, přičemž zásadně je třeba, aby se zavinění vztahovalo i na tento znak, postačí však, aby pachatel měl o něm jen laickou představu, a proto nemusí znát jaké právní předpisy upravují tento normativní znak, ani jeho podrobnou právní úpravu. Právní omyl týkající se normativního znaku skutkové podstaty je třeba posuzovat podle zásad o omylu skutkovém. Pokud tedy soudy obou stupňů při zvažování zavinění na straně obviněného ve vztahu k dílčím skutkům pod body 2. až 4. nezvažovaly tyto zásady a postupovaly v zásadě jen podle zásady „neznalost práva neomlouvá“ s přihlédnutím k objektivnímu zjištění, že u obviněného se našly nepovolené náboje, dva kusy dělové rány a zaměřovač s laserovou diodou, a že obviněnému nebyla udělena k držení těchto věcí výjimka, nepostupovaly správně a důsledně. Nezabývaly se jednak otázkou, zda obviněný mohl vědět, že se jedná o zakázanou munici, nezjišťovaly, zda je pravdivé tvrzení obviněného o tom, že koupil předmětné věci ve specializované prodejně z armádních výprodejů, ani v tomto směru obviněného nevyslechly, aby mohly náležitě ověřit, zda mu skutečně byla předmětná munice legálně prodána, kde tomu tak bylo a proč se tak stalo, když obviněnému nebyla udělena výjimka k držení těchto věcí a neměly mu tak tyto věci být prodány. Soudy obou stupňů se tak zabývaly subjektivní stránkou jen velmi povrchně a v nedostačujícím rozsahu a v případě zavinění ve vztahu k nedovolenosti jako typovému znaku souzeného trestného činu se subjektivní stránkou nezabývaly prakticky vůbec, ač tak s ohledem na shora vyslovený právní názor nepochybně učinit měly. S přihlédnutím k tomu Nejvyšší soud ohledně bodů 2. až 4. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně shledal naplněn důvod dovolání ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. podané dovolání obviněného P. M. důvodným, a proto z podnětu tohoto dovolání podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil jednak napadené usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 836/2006, jímž bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného, v části týkající se výroku o vině pod body 2. až 4. a celého výroku o trestu napadeného rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 T 92/2006, a jednak rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 T 92/2006, ve výroku o vině pod body 2) až 4) a v celém výroku o trestu. Podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i všechna další rozhodnutí na zrušené části rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. pak Nejvyšší soud přikázal Okresnímu soudu v Karviné, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání, neboť vzhledem k charakteru vytknutých a Nejvyšším soudem také zjištěných vad je zřejmé, že je nelze odstranit ve veřejném zasedání.
V novém řízení soud první instance v uvedeném rozsahu ve vztahu ke skutkům pod body 2. až 4. zrušeného rozhodnutí přezkoumá opětovně k odvolání obviněného naplnění všech obligatorních znaků skutkové podstaty trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., zejména se zaměří na naplnění subjektivní stránky jak ve vztahu ke skutkovým okolnostem, tak i ve vztahu k nedovolenosti jako typovému znaku skutkové podstaty souzeného trestného činu ve shora naznačeném směru. Pokud Okresní soud v Karviné poté dospěje k závěru, že v jednání obviněného je dána i subjektivní stránka ve shora naznačeném smyslu, pak se dále bude zabývat tím, zda byl v dovolatelově případě naplněn znak „hromadění“ ve smyslu ustanovení §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. Nelze totiž přehlédnout, že jednání obviněného mělo spočívat zejména v hromadění ve výroku o vině rozsudku nalézacího soudu specifikovaného střeliva, jehož držení a přechovávání bylo zákonem zařazeno mezi zakázané zbraně typu A ve smyslu §4 písm. c), bod 3 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, a obviněnému nebyla k držení a přechovávání takového střeliva udělena výjimka. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na skutečnost, že toto střelivo bylo zřejmě určeno do zbraní, ke kterým obviněný disponoval platným zbrojním průkazem. Proto bude soud první instance posuzovat otázku naplnění znaku „hromadění“, a to i ve vztahu k zaměřovači s laserovou diodou, v souladu s rozhodnutím publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44/1977, které stanoví, že opatřování střeliva nebo výbušnin je trestné podle §185 odst. 2 písm. b) tr. zák. jen za předpokladu, že jejich množství a účinnost znamená pro bezpečnost společnosti a lidí stejný stupeň ohrožení jako jedna zbraň hromadně účinná. Obdobně bude nalézací soud postupovat i v případě dvou u obviněného nalezených dělových ran ohňostrojných II, které byly jako výbušniny podřazeny i pod ustanovení §185 odst. 2 písm. a) tr. zák. Jestliže pak nalézací soud dospěje k závěru, že shora popsané jednání obviněného P. M. skutečně naplňuje znaky uvedené v §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák., je také třeba, aby se vypořádal s naplněním materiální stránky tohoto trestného činu nedovoleného ozbrojování. Zejména bude nutné posoudit skutečnost, že vzhledem k tomu, že je již několik let držitelem zbrojního průkazu, může tato skutečnost výrazně snižovat stupeň nebezpečnosti jeho jednání, záležejícího v neoprávněném přechovávání shora uvedených věcí, podléhajících režimu zák. č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů (viz rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 19/1994). Nejvyšší soud podotýká, že tím spíše je třeba takto postupovat v případě, kdy u dovolatele nebylo zjištěno nedovolené držení zbraně, nýbrž pouze nábojů a laserového zaměřovače, který je v zákoně č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, ve znění pozdějších předpisů, v ustanovení §4 písm. c) bodu 3. tohoto zákona uvedený jako zakázaný doplněk ke zbrani. Takto nalézací soud tedy opětovně posoudí naplnění formálních i materiálních znaků trestného činu nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 2 písm. a), b) tr. zák. a podrobně se v tomto směru vypořádá i s případnými dalšími námitkami obviněného.
Podle §265s odst. 1 tr. ř. je Okresní soud v Karviné povinen postupovat v souladu se shora vysloveným právním názorem Nejvyššího soudu, přičemž je i povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil (srov. §265s odst. 1 tr. ř.). Při odůvodňování rozsudku pak bude respektovat důsledně ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že v odůvodnění rozsudku soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, zejména pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V neposlední řadě uvedený soud neopomene respektovat zásadu zákazu změny v neprospěch obviněného (reformationis in peius), neboť právě na základě jeho dovolání došlo ke zrušení rozsudků soudů obou stupňů (§265s odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud nerozhodoval ve smyslu §265l odst. 4 tr. ř. o vzetí obviněného P. M. do vazby s přihlédnutím k tomu, že výkon trestu odnětí svobody, který obviněný vykonával na základě částečně zrušeného rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. 9 T 92/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. 2. 2007, sp. zn. 5 To 836/2006, byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 5. 2007, sp. zn. 0 Nt 765/2007, podle §325 odst. 1 tr. ř. přerušen na období od 17. 5. 2007 do 17. 11. 2007. Vzhledem k tomu, že obviněný P. M. po tuto dobu nevykonává trest odnětí svobody, nebyl dán důvod podle §265l odst. 4 tr. ř., aby Nejvyšší soud rozhodoval o jeho vazbě.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. července 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph.D.