ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.845.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 845/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 8. 2007 o dovolání obviněného P. S. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 8 To 138/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 4 T 12/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného P. S. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 4 T 12/2005, byl obviněný P. S. uznán vinným
1. trestným činem ublížení na zdraví podle §223 tr. zák., kterého se dopustil tím, že dne 23. 10. 2004, okolo 04.15 hod., řídil vlastní osobní motorové vozidlo tov. zn. Škoda Octavia v P., ulici K. K. ve směru ke křižovatce s ulicemi O. a K., přičemž při nájezdu do této křižovatky nerespektoval červený signál stop a v křižovatce se střetl s osobním automobilem tov. zn. Opel Vectra, jehož vlastníkem je společnost L., a. s., který řídila D. K., kdy toto vozidlo vjelo do křižovatky na zelený signál volno, a po střetu bylo odhozeno na sloup signalizačního osvětlení, a kdy při střetu byl zraněn spolujezdec D. K., F. H., který utrpěl zlomeninu záprstní kosti levé ruky, vykloubení zápěstních kůstek levé ruky a prasklinu bodcovitého výběžku kosti levé ruky, a když na vozidle zn. Opel Vectra vznikla škoda ve výši 55.100,- Kč, a na sloupu signalizačního osvětlení škoda 873,- Kč, ke škodě T. s. k. hl. m. P.,
2. trestným činem neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., který spáchal tím, že dne 23. 10. 2004 po nehodě popsané v bodě 1 této obžaloby (správně „tohoto rozsudku“), na které měl účast, poté co jeho vozidlo zůstalo stát na počátku ulice K. v P. a začal se k němu přibližovat F. H., se rozjel a ujel z místa nehody, aniž se přesvědčil, zda byl ve druhém vozidle, se kterým se střetl, někdo zraněn, přičemž následně nahlásil na policii krádež svého vozidla, přičemž byl podroben orientační dechové zkoušce, při níž bylo zjištěno v jeho krvi 1,43 g/kg alkoholu, načež obviněný odmítl odběr krve a moči.
Za tyto trestné činy byl obviněný P. S. odsouzen podle §208 odst. 1 tr. zák. za použití §45 a §45a tr. zák. a za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu obecně prospěšných prací ve výměře 200 hodin. Dále byl obviněný podle §228 odst. 1 tr. ř. uznán povinným zaplatit poškozené organizaci L., a. s., se sídlem P., H., škodu ve výši 55.100,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla tato poškozená organizace odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Městský soud v Praze, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného P. S., podanému proti shora uvedenému rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 4 T 12/2005, rozhodl usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 8 To 138/2006, tak, že odvolání obviněného podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 8 To 138/2006, ve spojení s citovaným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 4 T 12/2005, podal obviněný P. S. prostřednictvím svého obhájce JUDr. P. K. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel nejprve shrnul dosavadní průběh řízení, zmínil předchozí řízení před soudem prvního a druhého stupně, ve kterém jej nejprve nalézací soud zprostil obžaloby a následně k odvolání státního zástupce rozhodl soud odvolací tak, že rozhodnutí soudu první instance zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. V podrobnostech dovolatel dále rozvedl, že soud prvního stupně ve svém prvním rozhodnutí uvedl, že neexistuje důkaz, že by vozidlo řídil právě obviněný a že v projednávané věci vyvstala řada pochybností, když výpovědi svědků nebyly tak shodné, aby bylo možno rozhodnout nade všechny pochybnosti. Dále obviněný zdůraznil, že soud prvního stupně shledal v řízení dříve provedenou rekognici v nesouladu s trestním řádem, a proto k ní nemělo být přihlédnuto. V neposlední řadě uvedl, že o odvolání rozhodující soud druhého stupně za stejné důkazní situace opětovně hodnotil provedené důkazy a dospěl k nesprávným, zcela odlišným závěrům, než soud prvního stupně, když odlišně posuzoval zejména výpověď svědkyně D., svědka V. i svědka H. Bez jakékoli podpory také uvedl, že obviněný zaparkoval svůj vůz po nehodě před domem, kde bydlí, což není pravda. Za této situace má obviněný za to, že další hodnocení důkazů bylo již čistě spekulativní a zcela odporující základní zásadě trestního řízení „v pochybnostech ve prospěch obviněného“. Následně dovolatel uvedl na podporu svého tvrzení některé doslovné pasáže z výpovědí svědka H., svědkyně K. a podotkl, že při zajištění stop bylo zjištěno, že řidič vozu obviněného krvácel, byla provedena zkouška odběrem tělních tekutin u svědka P., nikoli však u obviněného, a je tedy zcela vyloučeno, že by vozidlo řídil obviněný. Soud prvního stupně pak podruhé rozhodl již proti svému přesvědčení a i důkazy, které měl k dispozici, de facto hodnotil pod tlakem kasačního rozhodnutí. Rozhodující je část výpovědi týkající se identifikace osoby obviněného, která je ze strany svědka H., ovlivněného větším množstvím alkoholu, osamocena a soud nalézací měl rozhodnout v pochybnostech ve prospěch obviněného, což však neučinil. Již sám fakt, že nalézací soud označil rekognici za pochybnou z hlediska zákonnosti, pak nelze jen paušálně odmítnout a stanovit, že se jedná o zákonnou rekognici bez dalšího provádění důkazů. To, že se po kasačním rozhodnutí odvolacího soudu s tímto rozhodnutím nalézací soud neztotožnil, lze dovodit i z toho, že obviněnému uložil jen trest obecně prospěšných prací, čímž demonstroval svoji nevoli především se závěry týkajícími se „pokažené rekognice“, kterou odvolací soud násilně přehodnotil v neprospěch dovolatele.
Obviněný se s ohledem na výše uvedené domnívá, že byla porušena zásada in dubio pro reo, přičemž toto posouzení je otázkou zásadního právního významu, a proto navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a zprostil obviněného obžaloby a poškozenou společnost odkázal na řízení ve věcech občanskoprávních.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, kterému bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného P. S., se k němu vyjádřil v tom směru, že obviněný směřuje své dovolání výhradně proti hodnocení provedených důkazů, čímž napadá soudem učiněná skutková zjištění, a dále proti údajným vadám procesního charakteru, které dovoláním napadnout nelze. Dovolací soud je však vázán skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů. Údajná nesprávná skutková zjištění ani namítané vady procesního charakteru (vadně provedená rekognice) důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani podle žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. být nemohou. Z uvedených důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Navrhované rozhodnutí lze podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud České republiky hodlal učinit rozhodnutí jiné, souhlasí státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. s projednáním věci v neveřejném zasedání i pro tento případ.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný P. S. této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku či na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“, jímž se rozumí zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný P. S. ve svém dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí odvolacího soudu v návaznosti na rozsudek nalézacího soudu jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu, když zejména požaduje odlišné zhodnocení svědecké výpovědi poškozeného F. H. a svědkyně D. K., přičemž dále zmiňuje i svědka J. P., a rozdílně od závěrů soudů obou stupňů poté dospívá k závěru, že v rámci provedeného dokazování nebyl skutkový stav zjištěn nade všechny pochybnosti, a proto měl být v souladu se zásadou „v pochybnostech ve prospěch obviněného“ zproštěn obžaloby.
Jen pro úplnost se Nejvyšší soud považuje za nutné vyjádřit k dovolatelovým námitkám týkajícím se zejména postupu odvolacího soudu. K tomu je třeba uvést, že v rámci prvotního odvolacího řízení k podanému odvolání státního zástupce Městský soud v Praze v usnesení ze dne 5. 10. 2005, sp. zn. 8 To 410/2005, nalézacímu soudu nedával pokyny, jak má hodnotit jednotlivé důkazy, ale pouze uvedl, že skutková zjištění soudu prvního stupně nemají oporu v provedeném dokazování, neboť provedené důkazy nehodnotil v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž se nevypořádal se všemi skutečnostmi z provedených důkazů vyplývajícími, a proto dospěl k nesprávným právním závěrům. V podrobnostech pak uvedl, že některé skutečnosti dostatečně neobjasnil a nezabýval se jimi, ač tu možnost měl, a některé v řízení provedené důkazy při svém posuzování zcela opomenul, a proto jeho skutková zjištění neměla oporu v provedených důkazech. V návaznosti na to pak odvolací soud původní napadený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 15. 8. 2005, sp. zn. 4 T 12/2005, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, neboť ve výše uvedeném směru se měl nalézací soud důkazní situací znovu zabývat. Soud prvního stupně takto učinil, vypořádal se, byť v některých směrech velmi stručně či s poukazem na zmíněné rozhodnutí odvolacího soudu, i s důkazy a skutečnostmi, které v předchozím řízení opomenul nebo se k nim doposud nevyjádřil, a poté hodnotil všechny v řízení provedené důkazy každý jednotlivě a zároveň v jejich vzájemné souvislosti, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud pak při projednání odvolání obviněného proti novému rozhodnutí soudu první instance tento řádný opravný prostředek podle §256 tr. ř. zamítl, neboť jej neshledal důvodným. Toto své rozhodnutí k námitkám obviněného odůvodnil na straně 2 a 3 svého usnesení tak, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou naprosto správná a úplná a mají oporu v provedených důkazech a byly provedeny v souladu s příslušnými ustanoveními trestně právních předpisů. Obviněný je z předmětné trestné činnosti usvědčován zcela jednoznačně výpovědí svědka F. H., s níž je v souladu výpověď svědkyně D. K. a rozhodně není vyvrácena výpověďmi svědků V. Š., Z. D. a J. V. V souladu s výpovědí poškozeného F. H. je i skutečnost, že krátce po nehodě došlo ze strany obviněného k nahlášení údajného odcizení jeho vozidla na policii, na což poukazuje soud prvního stupně rovněž v odůvodnění napadeného rozsudku. Všechny tyto skutečnosti jsou obsaženy i v předchozím, v pořadí již druhém rozhodnutí soudu první instance. Pokud dovolatel napadl zákonnost provedené rekognice, pak Nejvyšší soud v tomto směru zdůrazňuje, že nalézací soud na straně 3 odůvodnění svého původního zprošťujícího rozsudku označil tuto rekognici za neprovedenou v souladu se zákonnými ustanoveními a nevycházel z ní. Městský soud v Praze se v odůvodnění prvního zrušovacího rozhodnutí k zákonnosti provedené rekognice vůbec nevyjadřoval, neboť žádná námitka státního zástupce k tomuto nesměřovala. Ve svém druhém rozhodnutí, které je napadeno tímto dovoláním, pak rozvedl na straně 2 a 3 tohoto usnesení, že námitky obviněného ve vztahu k provedené rekognici jsou naprosto bezpředmětné, neboť je zcela zřejmé z odůvodnění předchozích rozhodnutí, že z uvedené rekognice nebylo ani soudem prvního stupně ani soudem odvolacím vycházeno, když dokonce ani státní zástupce tuto rekognici nepovažoval za provedenou v souladu se zákonnými ustanoveními. Nejvyšší soud k této námitce dovolatele s ohledem na výše uvedené zdůrazňuje, že tuto výtku je nutno považovat za zcela nedůvodnou, neboť oba soudy hodnotily zmíněnou rekognici jako nezákonnou a při svých závěrech o vině obviněného P. S. z ní nevycházely.
Ze všech těchto důvodů neshledal Nejvyšší soud námitky obviněného P. S. v podaném dovolání důvodnými, když se naopak plně ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, a to jak ohledně skutkových zjištění vyplynuvších z dokazování, tak i ohledně navazujících právních závěrů.
Ve stručnosti se pak Nejvyšší soud považoval za potřebné vyjádřit i k poslední námitce obviněného, která se však netýká merita věci ani skutkových zjištění, ale směřuje k tvrzení samosoudce soudu prvního stupně, který na straně 5 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. 4 T 12/2005, uvedl, že na základě rozhodnutí odvolacího soudu musel přehodnotit dokazování, a odkázal na hodnocení důkazů, které měl provést v rámci předchozího řízení odvolací soud. Odvolací soud se následně k těmto tvrzením vyjádřil na straně 2 odvolacího usnesení, zejména ohledně již zmíněné rekognice. Dovolatel z těchto vyjádření dovodil, že soudce nalézacího soudu rozhodoval v rozporu se svým přesvědčením a byl k předmětnému rozhodnutí donucen odvolacím soudem. Nejvyšší soud zdůrazňuje, že uvedené vyjádření soudce soudu prvního stupně je zcela zřejmě přinejmenším nevhodné, když své osobní pocity zásadně nemá uvádět do odůvodnění rozsudku, ale má postupovat v souladu se zákonem a odpovědně na základě ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. provádět a hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Současně je povinen postupovat v souladu s ustanovením §264 odst. 1 tr. ř., které stanoví, že soud, jemuž věc byla vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí odvolací soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení odvolací soud nařídil. O tomto nebylo v případě namítaného rozhodnutí odvolacího soudu pochyb, když navíc tento nehodnotil provedené důkazy jinak než soud nalézací, pouze poukázal na rozpory v těchto důkazech a na to, že skutkové závěry nalézacího soudu nebyly v určitých částech v souladu s obsahem svědeckých výpovědí, přičemž nalézacímu soudu uložil zabývat se skutečnostmi, které v průběhu dosavadního trestního řízení z něj vyplynuly a které nalézací soud buď opomenul nebo se jimi dostatečně nezabýval. V tomto směru postupoval odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně v případě obou u něj projednávaných odvolání (nejprve státního zástupce a v dalším řízení i obviněného) správně a nelze mu po této stránce nic vytknout. V neposlední řadě je třeba dodat, že tato výtka dovolatele nenaplňuje z obsahového i věcného hlediska dovolatelem namítaný důvod ve smyslu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádný jiný zákonem vymezený dovolací důvod podle §265b tr. ř.
Za tohoto stavu věci tedy obviněný P. S. v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku jen polemizuje v drtivé míře se skutkovými závěry soudů prvního a druhého stupně stran hodnocení svědeckých výpovědí a jiných důkazů, a proto nezbývá než zdůraznit, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kde se uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud, přičemž zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozhodnutí a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněným v dovolání, nelze učinit.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného P. S. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal, Ph. D.