ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.950.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 950/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 20. září 2007 o dovolání, které podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněného O. Š. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 55 To 563/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 3 T 25/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Obviněný O. Š. byl rozsudkem Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 3 T 25/2006, uznán vinným pokusem trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že jako předseda představenstva občanského sdružení HC S. V. se sídlem ve V. , sportovní areál L. , zastávající současně na základě manažerské smlouvy ze dne 24. 1. 2001 funkci sportovního ředitele obchodní společnosti HC S. V. , a. s., se sídlem ve V., sportovní areál L., převedl smlouvami uvedenými ve výroku o vině citovaného rozsudku v rozporu s čl. V. písm. b) uvedené manažerské smlouvy práva osobnostní povahy, jejichž původním držitelem byla obchodní společnost HC S. V., a. s., na základě dříve uzavřených hráčských smluv, z obchodní společnosti HC S. V. , a. s., na občanské sdružení HC S. V. , a to vůči hráčům J. H. , R. S. , L. P. , P. K. , O. V. a M. Š. za částku v celkové výši 6 373 185,- Kč, která měla být uhrazena do 31. 5. 2001, k čemuž však nedošlo, neboť právní úkony učiněné obviněným byly neplatné podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
Za výše uvedený trestný čin byl obviněnému O. Š. uložen podle §255 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání 2 roky. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 2 roky. Současně byla poškozená obchodní společnost HC S. V. , a. s., podle §229 odst. 1 tr. řádu odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citovaný rozsudek Okresního soudu ve Vsetíně napadli obviněný O. Š. a poškozený (jímž se stala S. s. V. , a. s.) odvoláními, o kterých rozhodl Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci rozsudkem ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 55 To 563/2006, tak, že z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. řádu zrušil rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 tr. řádu odvolací soud sám ve věci znovu rozhodl, přičemž podle §226 písm. b) tr. řádu zprostil obviněného obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství ve Vsetíně ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. Zt 40/2005, neboť skutek označený v žalobním návrhu obžaloby není trestným činem. Podle §229 odst. 3 tr. řádu byl poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních. Odvolací soud pak podle §256 tr. řádu zamítl odvolání poškozeného, neboť ho neshledal důvodným.
Nejvyšší státní zástupkyně podala dne 15. 5. 2007 proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 55 To 563/2006, v neprospěch obviněného O. Š. dovolání, které opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Dovolatelka nejdříve zrekapitulovala argumenty obsažené v odůvodnění rozhodnutí obou soudů nižších stupňů a připomenula limity vyplývající ze zákazu reformationis in peius, protože státní zástupce v této věci nepodal odvolání. Podle názoru nejvyšší státní zástupkyně odvolací soud nesprávně posoudil hmotně právní úkony obviněného a v důsledku toho pak ve vztahu k předmětnému skutku dospěl k nesprávnému právnímu závěru. Jak uvádí nejvyšší státní zástupkyně, Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci se nedostatečně vypořádal s těmi skutečnostmi, které svědčí o vzniku škody na majetku poškozené obchodní společnosti HC S. V. , a. s. Nejvyšší státní zástupkyně je přesvědčena, že pokud obviněný postupoval v rozporu s příslušným ustanovením manažerské smlouvy, přičemž tímto postupem vyvolal protiprávní následek spočívající ve vzniku škody na spravovaném majetku, je tím založena jeho trestní odpovědnost za pokus trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák. Podle názoru dovolatelky nemůže být trestní odpovědnost obviněného zpochybněna ani neplatností právních úkonů v podobě uzavřených smluv o převodech osobnostních práv k hráčům, a to z důvodu uvedeného v §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“), jestliže tyto úkony měly následky předpokládané vymezením jejich obsahu. Jak dále nejvyšší státní zástupkyně uvádí, vznik škody byl v příčinné souvislosti s jednáním obviněného, když je třeba vzít v úvahu i postavení obviněného v obou jmenovaných právnických osobách. Navíc podle nejvyšší státní zástupkyně znění manažerské smlouvy výslovně zakazovalo obviněnému sjednávat obchody na úkor svého zaměstnavatele (tj. obchodní společnosti HC S. V., a. s.). Podle názoru dovolatelky tedy obviněný nejenže porušil povinnosti vyplývající z manažerské smlouvy, ale způsobil tak i škodu rovnající se vyčíslené hodnotě práv osobnostní povahy vůči jednotlivým hráčům. Nejvyšší státní zástupkyně dále s poukazem na posudek znalce Ing. J. J. zpochybnila i úvahy odvolacího soudu o významu zápočtu pohledávek mezi obchodní společností HC S. V. , a. s., a občanským sdružením HC S. V. z hlediska možnosti vzniku škody. Dovolatelka rovněž namítá, že odvolací soud nedostatečně posoudil i materiální stránku stíhaného trestného činu, neboť obviněný převodem osobnostních práv k hráčům uvedeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně získal jako statutární orgán občanského sdružení HC S. V. prospěch z tohoto protiprávního jednání v podobě převodu hráčů na toto občanské sdružení. Nejvyšší státní zástupkyně považuje skutek spáchaný obviněným za dokonaný trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., byť s ohledem na zákaz reformationis in peius může být posouzen již jen jako pokus tohoto trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák.
Závěrem svého dovolání nejvyšší státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení (správně má být rozsudek) Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 12. 2. 2007, sp. zn. 55 To 563/2006, jakož i další rozhodnutí obsahově na něj navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž dojde jeho zrušením, pozbudou podkladu, a aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. řádu přikázal věc odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí v jiném složení senátu.
Obviněný O. Š. se k podanému dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání jako oprávněná osoba [§265d odst. 1 písm. a) tr. řádu], učinila tak včas a na správném místě (§265e tr. řádu), dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. b) tr. řádu], a podané dovolání obsahuje stanovené náležitosti (§265f odst. 1 tr. řádu).
Pokud jde o dovolací důvod, nejvyšší státní zástupkyně opírá jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu, tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V souvislosti s tímto dovolacím důvodem Nejvyšší soud pokládá za nezbytné zdůraznit, že v řízení o dovolání je zásadně povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů nižších stupňů, která není oprávněn nijak měnit, doplňovat ani zpochybňovat, a jen v návaznosti na tento skutkový stav může zvažovat jeho hmotně právní posouzení. Nejvyšší soud proto vycházel z rozhodných skutkových okolností, které vzaly za podklad svých rozhodnutí soudy nižších stupňů, tj. jak Okresní soud ve Vsetíně, tak i Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. Dovolací soud přitom čerpal nejen z výrokové části odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, nýbrž i z jeho odůvodnění a z odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu. Pokud však jde o vymezení posuzovaného skutku, Nejvyšší soud byl vázán jeho omezeným rozsahem podle rozsudku soudu prvního stupně a nemohl přihlížet k tomu, jak široce byl ve srovnání s tím popsán skutek v podané obžalobě.
Nejvyšší státní zástupkyně poukazuje ve svém dovolání především na nesprávné posouzení znaku objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. spočívajícího ve způsobení škody na cizím spravovaném majetku. Podle názoru dovolatelky totiž obviněný O. Š. nejenže porušil povinnosti vyplývající z manažerské smlouvy, ale způsobil tak i škodu rovnající se vyčíslené hodnotě práv osobnostní povahy vůči jednotlivým hráčům, byť s ohledem na zákaz reformationis in peius již nelze způsobení této škody vyjádřit v podobě dokonaného trestného činu podle citovaného ustanovení, ale může jít jen o jeho pokus ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud zde nejdříve připomíná, že k trestní odpovědnosti za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. se mimo jiné vyžaduje, aby pachatel (tj. obviněný) úmyslným porušením povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která mu byla uložena zákonem nebo kterou převzal smluvně, způsobil na cizím majetku škodu velkého rozsahu, za niž se podle §89 odst. 11 tr. zák. považuje škoda, jejíž výše dosahuje nejméně 5 000 000,- Kč. Škoda velkého rozsahu přitom představuje tzv. okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby (viz §88 odst. 1 tr. zák.), která současně vyjadřuje závažnější porušení zájmu chráněného trestním zákonem, tj. v tomto případě především zájmu společnosti na ochraně cizích majetkových práv. Za škodu se z hlediska ustanovení §255 odst. 1 tr. zák. pokládá zmenšení hodnoty opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, pokud by pachatel opatroval nebo spravoval cizí majetek řádně, tj. bez porušení určité povinnosti, jejímž nositelem byl na podkladě zákona nebo smlouvy. Škodou se zde rozumí buď úbytek majetkových hodnot (skutečná škoda), anebo nedostatek jejich důvodně očekávaného přírůstku (ušlý zisk). V právní teorii i v soudní praxi – a to i trestněprávní – se přitom škoda chápe jako újma, která nastala nebo se projevuje v majetkové sféře poškozeného v podobě zmenšení jeho majetku nebo ušlého zisku a která je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi, jejichž poskytnutím lze škodu nahradit, nedojde-li k uvedení do předešlého stavu (srov. přiměřeně stanovisko pod č. 55/1971, s. 151 Sb. rozh. obč.).
Škodu v uvedeném smyslu lze způsobit i zcizením určitého opatrovaného nebo spravovaného majetku, resp. jeho části (zejména prodejem či jiným převodem), jak se mělo stát i v posuzovaném případě jednáním obviněného O. Š. Jestliže tedy pachatel v důsledku porušení své zákonné nebo smluvní povinnosti způsobí, že do cizího opatrovaného nebo spravovaného majetku neobdrží odpovídající majetkovou hodnotu, kterou by jinak bylo možné získat za zcizení tohoto majetku či jeho části, lze v tomto směru uvažovat též o vzniku škody na opatrovaném nebo spravovaném majetku. Pro posouzení trestní odpovědnosti pachatele za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. je ovšem v takovém případě podstatné zjištění, zda došlo ke zcizení opatrovaného či spravovaného majetku za skutečně dosažitelnou (tržní) cenu, za niž bylo možné prodat takový majetek, nebo zda dokonce bezdůvodně nedošlo k bezplatnému převodu majetku. Škodou na opatrovaném nebo spravovaném majetku by pak mohl být jen rozdíl mezi vyšší dosažitelnou cenou prodaného majetku a nižší cenou, která byla za jeho prodej fakticky získána, anebo v případě bezplatného převodu by škodu představovala celá hodnota převedeného majetku; jde-li o věc, je třeba při určování její hodnoty a výše škody vycházet ze směrnic uvedených v §89 odst. 12 tr. zák. (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 Tzn 97/2000, publikovaný pod č. 117. v časopise Soudní rozhledy č. 10/2000 vydávaném v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2000, s. 315).
Pokud jde o zákonný znak spočívající ve způsobení škody, jak je obsažen ve skutkové podstatě trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák., jehož nesprávné právní posouzení nejvyšší státní zástupkyně namítá, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že rozhodné skutkové okolnosti nesvědčí o způsobení škody na cizím majetku obviněným O. Š. ani o tom, že by snad jeho jednání bezprostředně směřovalo k tomuto následku (účinku). V obecné rovině lze sice přisvědčit názoru nejvyšší státní zástupkyně, podle něhož neplatnost právního úkonu podle §39 občanského zákoníku nemůže mít vliv na trestní odpovědnost pachatele; tento závěr ostatně vyplývá i z dosavadní judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované pod č. T 575. ve svazku 24 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2003). Z popisu posuzovaného skutku obsaženého v tzv. skutkové větě uvedené ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, a to ani ve spojení s odůvodněním tohoto rozsudku (viz jeho str. 12), však nelze učinit závěr, že v důsledku jednání obviněného O. Š. došlo či alespoň mohlo dojít ke zmenšení hodnoty majetku obchodní společnosti HC S. V. , a. s., nebo k jejímu ušlému zisku. Jinými slovy vyjádřeno, ve skutku, jehož spáchání bylo obviněnému kladeno za vinu, není nijak zahrnut znak spočívající ve škodě, jejíž vznik měl obviněný svým jednáním zaviněně způsobit nebo se o to alespoň pokusit.
Nejvyšší soud zde nemůže souhlasit s tvrzením dovolatelky v podaném dovolání, podle něhož údajně obviněný O. Š. způsobil „škodu rovnající se vyčíslené hodnotě práv osobnostní povahy vůči jednotlivým hráčům“. Takový závěr by byl na místě, jen kdyby za převod uvedených práv nebyla a ani neměla být zaplacena vůbec žádná peněžní částka, resp. pokud by k převodu práv došlo bezplatně. Jak je ovšem patrné z rozhodných skutkových okolností, za převod osobnostních práv k hráčům, kteří jsou uvedeni v popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, byla mezi obchodní společností HC S. V. , a. s., a občanským sdružením HC S. V. smluvena jako úplata peněžní částka v celkové výši 6 373 185,- Kč, která navíc odpovídá nejnižší „tabulkové“ ceně těchto hráčů na trhu a měla být zaplacena do 31. 5. 2001, takže z uvedeného hlediska není možné uvažovat o případném vzniku škody. Skutková zjištění soudu prvního stupně (s nimiž se s ohledem na zákaz reformationis in peius musel ztotožnit i odvolací soud) pak neobsahují ani žádnou jinou okolnost, která by zpochybňovala výši uvedené částky, a tím i odůvodňovala úvahy o možnosti dosáhnout vyšší ceny za převod osobnostních práv hráčů, tj. o způsobení škody v podobě ušlého zisku (§442 odst. 1 občanského zákoníku, §379 věta první zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obchodní zákoník“). Není zde ani důvod k podezření, že by snad byl obviněný alespoň srozuměn s nezaplacením peněžní částky sjednané za převod osobnostních práv k hráčům nebo s jejím zaplacením za zcela nevýhodných podmínek, v jejichž důsledku by mohlo jít o škodu. Obviněnému totiž nebylo kladeno za vinu, že by vůbec nechtěl zaplatit sjednanou částku za převod osobnostních práv hráčů nebo že by i navzdory uvedené dohodě chtěl ve skutečnosti dosáhnout bezplatného převodu těchto práv; v popisu skutku je naopak obsaženo zjištění, podle něhož měla být dohodnutá částka ve výši 6 373 185,- Kč za převod zmíněných práv uhrazena obchodní společnosti HC S. V. , a. s., do 31. 5. 2001, přičemž k tomu nedošlo jen vzhledem k neplatnosti úkonů učiněných obviněným (§39 občanského zákoníku).
Ostatně soud prvního stupně spatřoval škodu ve zcela jiných okolnostech, protože bez jakékoli opory ve skutkovém stavu a bez bližší argumentace konstatoval „zmenšení hodnoty“ obchodní společnosti HC S. V. , a. s., které mělo být způsobeno konkrétně tím, že „např. tato společnost mohla práva osobnostní povahy ohledně ... hráčů převést na jiný právní subjekt, a to i za vyšší částky“. Z takového tvrzení však není zřejmé způsobení jakékoli škody na majetku jmenované obchodní společnosti (navíc zde vůbec nejde o „zmenšení její hodnoty“ jako subjektu práva) ani to, v čem by škoda na jejím majetku měla spočívat a jaká by byla její výše. Samotná možnost převodu osobnostních práv hráčů hokeje na jiný právní subjekt, než jak se mělo stát jednáním obviněného O. Š. (tj. na někoho jiného než na občanské sdružení HC S. V.), totiž nijak nezasahuje do majetkových práv obchodní společnosti HC S. V. , a. s., a nevyjadřuje jakoukoli její majetkovou újmu, nehledě již k pochybnostem, zda zde vůbec byla reálná možnost takového jiného, výhodnějšího převodu, a pokud ano, za jakých finančních podmínek apod. Úmyslné nevyužití možnosti dosáhnout za převod (resp. za úplatné zcizení) práv náležejících do cizího opatrovaného nebo spravovaného majetku vyšší úplaty, než jaká byla nebo měla být ve skutečnosti zaplacena, sice odpovídá již citované judikatuře Nejvyššího soudu k tomu, co může představovat škodu ve smyslu ustanovení §255 odst. 1, 3 tr. zák. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 5. 2000, sp. zn. 5 Tzn 97/2000, publikovaný pod č. 117. v časopise Soudní rozhledy č. 10/2000 vydávaném v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2000, s. 315). Soud prvního stupně ovšem v tomto směru neučinil žádné skutkové zjištění potvrzující takovou možnost a už vůbec se nezabýval tím, od koho a o kolik vyšší částku bylo možné získat do majetku obchodní společnosti HC S. V. , a. s., za převod posuzovaných práv ve srovnání s úplatou dohodnutou v rámci stíhaného skutku obviněným O. Š. Ani za zmíněné hypotetické situace by zde pak nebylo možno spatřovat „škodu rovnající se vyčíslené hodnotě práv osobnostní povahy vůči jednotlivým hráčům“, jak se mylně domnívá nejvyšší státní zástupkyně v podaném dovolání, ale škodou by byl nanejvýš jen rozdíl mezi nižší sjednanou a zaplacenou úplatou a vyšší úplatou, kterou bylo možno skutečně dosáhnout, kdyby nedošlo k porušení zákonné nebo smluvní povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek.
Nejvyšší soud proto s ohledem na všechny uvedené argumenty uzavírá, že posuzovaný skutek, jehož spáchání bylo kladeno za vinu obviněnému O. Š. , neobsahuje nezbytné skutkové okolnosti odůvodňující právní závěr o způsobení škody na cizím opatrovaném nebo spravovaném majetku, a to jako důsledku porušení povinnosti, kterou obviněný smluvně převzal ve smyslu §255 odst. 1, 3 tr. zák. V tomto skutku nelze spatřovat ani takové jednání obviněného, jež by bezprostředně směřovalo ke způsobení škody na cizím majetku ve smyslu §8 odst. 1 tr. zák. Dovolací soud tedy shledal neopodstatněnou námitku nejvyšší státní zástupkyně, která je založena na opačném právním názoru.
Navíc Nejvyšší soud nad rámec podaného dovolání a na rozdíl od odůvodnění napadeného rozsudku odvolacího soudu nepovažuje za naplněný ani další zákonný znak skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 3 tr. zák., resp. jeho pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., a to znak spočívající v „porušení smluvně převzaté povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek“. Jak totiž vyplývá z rozhodných skutkových zjištění, která v posuzované věci učinil zejména soud prvního stupně, obviněný vystupoval v obchodní společnosti HC S. V. , a. s., na jejímž majetku měl hrozit vznik škody, jako sportovní ředitel. Tuto funkci přitom obviněný vykonával na základě manažerské smlouvy ze dne 24. 1. 2001 (viz č. l. 190 trestního spisu), z jejíhož obsahu mimo jiné vyplývá [viz její čl. V. písm. b)], že bez souhlasu zaměstnavatele obviněný nesmí zprostředkovávat obchody pro jiné osoby na úkor zaměstnavatele. Porušení uvedené povinnosti pak nejvyšší státní zástupkyně ve svém dovolání a ve shodě s názorem soudu prvního stupně považuje za porušení smluvně převzaté povinnosti opatrovat a spravovat cizí majetek, tj. majetek obchodní společnosti HC S. V. , a. s., jejímž sportovním ředitelem obviněný byl. Takový závěr ovšem vyvolává důvodné pochybnosti. Odhlédne-li se od skutečnosti, že obviněný pro nikoho nezprostředkoval žádný obchod, jak mu bylo zakázáno, ale sám měl učinit převod osobnostních práv hráčů, a že s ohledem na výše uvedené závěry o neexistenci škody nemohlo být toto jednání obviněného na úkor jeho zaměstnavatele, tj. obchodní společnosti HC S. V. , a. s., (resp. „úkor“ zde není nijak vyjádřen) povinnost zakazující bez souhlasu zaměstnavatele zprostředkovávat pro jiné osoby obchody na úkor zaměstnavatele sama o sobě nezavazuje k opatrování nebo správě cizího majetku ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. Jde totiž o tzv. konkurenční ujednání, které sice omezuje zaměstnance, ovšem nestanoví mu žádné konkrétní povinnosti ve vztahu k majetku zaměstnavatele.
Tyto povinnosti by sice mohly vyplývat z jiných ustanovení téže manažerské smlouvy nebo i ze zákoníku práce [viz ustanovení §73 odst. 1 písm. d) a §74 písm. g) zákona č. 65/1965 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů, resp. s účinností od 1. 1. 2007 jde o ustanovení §301 písm. d) a §302 písm. g) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce], jak dovodila judikatura (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006), ale v posuzovaném případě nebylo obviněnému O. Š. kladeno za vinu porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek, která by snad byla uložena dalšími ustanoveními manažerské smlouvy nebo zákoníkem práce, přičemž dovolání nejvyšší státní zástupkyně, jejímiž důvody je Nejvyšší soud vázán (§265i odst. 3 tr. řádu), se ani nedomáhá změny právního posouzení v tomto smyslu, ale tvrdí jen porušení ustanovení čl. V. písm. b) zmíněné manažerské smlouvy. Jde však o ustanovení, které podle Nejvyššího soudu neobsahuje takové povinnosti, jejichž povaha by svědčila o tom, že obviněnému bylo svěřeno též opatrování či spravování konkrétního majetku obchodní společnosti HC S. V., a. s. Obviněný tedy nemohl samotným porušením citovaného ustanovení naplnit znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. spočívající v porušení smluvně převzaté povinnosti opatrovat či spravovat cizí majetek (tj. majetek obchodní společnosti HC S. V. , a. s.). Navíc, opatrováním nebo správou majetku akciové společnosti bývají zpravidla pověřeni členové jejího představenstva jako statutárního orgánu, jak vyplývá zejména z ustanovení §192 odst. 1 a §194 odst. 5 obchodního zákoníku (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1224/2006, publikované pod č. T 964. v sešitu 33 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného v Nakladatelství C. H. Beck, Praha 2007) anebo jiné osoby, zejména zaměstnanci akciové společnosti, jejichž postavení a úkoly mají přímý vztah k hospodaření s majetkem akciové společnosti (srov. též ustanovení §15 odst. 1 obchodního zákoníku a již citované usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2007, sp. zn. 15 Tdo 1316/2006). Obviněný O. Š. však byl sportovním ředitelem obchodní společnosti HC S. V., a. s., nikoli členem jejího statutárního orgánu ani jejím ředitelem ekonomickým, obchodním apod., takže – což je patrné i z dalšího obsahu předmětné manažerské smlouvy – jeho povinnosti spočívaly primárně v zajišťování sportovní stránky činnosti jmenované akciové společnosti, a nikoli v hospodaření s jejím majetkem.
S ohledem na shora uvedenou argumentaci se tedy Nejvyšší soud již podrobně nezabýval tou částí dovolání nejvyšší státní zástupkyně, v níž zpochybnila posouzení materiální stránky činu, za jehož spáchání byl obviněný O. Š. stíhán. Jestliže obviněný nenaplnil svým jednáním (skutkem) všechny formální znaky pokusu trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §8 odst. 1 tr. zák. k §255 odst. 1, 3 tr. zák., další úvahy o případné společenské nebezpečnosti tohoto činu postrádají praktický význam. Naplnění materiálního znaku skutkové podstaty určitého trestného činu je totiž podmíněno existencí všech jejích formálních znaků (viz dikci ustanovení §3 odst. 1 tr. zák.).
V důsledku všech popsaných skutečností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že nejvyšší státní zástupkyně podala dovolání proti rozhodnutí, jímž nebyl naplněn uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Protože však její dovolání se opírá o námitky, které by za jiných okolností mohly být dovolacím důvodem podle citovaného zákonného ustanovení, ale Nejvyšší soud neshledal tyto námitky z výše uvedených důvodů opodstatněnými, odmítl dovolání nejvyšší státní zástupkyně podle §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu jako zjevně neopodstatněné, přičemž již nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatelky či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. řádu.
Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. řádu mohl Nejvyšší soud rozhodnout tímto způsobem o dovolání v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. řádu).
V Brně dne 20. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. František P ú r y