ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.990.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 990/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 5. 9. 2007 o dovolání obviněného J. J. , proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 1 To 19/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci pod sp. zn. 29 T 8/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. J. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 29 T 8/2006, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1, odst. 3 tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák.
Za tento trestný čin byl obviněný J. J. odsouzen podle §221 odst. 3 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně bylo podle §228 odst. 1 tr. ř. rozhodnuto o nároku na náhradu škody P. W. a ve smyslu §229 odst. 1 tr. ř. o nároku na náhradu škody České národní zdravotní pojišťovny, P. , J.
Vrchní soud v Olomouci, který rozhodoval jako soud odvolací o odvolání obviněného J. J. , podaném proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 29 T 8/2006, rozhodl usnesením ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 1 To 19/2007, tak, že odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2007, sp. zn. 1 To 19/2007, ve spojení s citovaným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 29 T 8/2006, podal obviněný J. J. prostřednictvím své obhájkyně JUDr. E. F. dovolání, opřené o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. , neboť je přesvědčen, že napadený rozsudek trpí takovými vadami, že nebyly splněny procesní podmínky pro zamítnutí jeho odvolání. V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel posléze uvedl, že na vady rozsudku upozorňoval již v odvolání, avšak odvolací soud námitku obviněného přešel tvrzením, že rozsudek namítanými vadami netrpí. S tímto dovolatel nesouhlasí a opětovně v rámci dovolání namítá, že soud vlastně vychází pouze z výpovědi svědka M. s tím, že tato výpověď odpovídá zjištěním znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství. Dovolatel s tímto závěrem nesouhlasí, neboť svědek M. je stejně podezřelý z násilného jednání vůči poškozenému W. jako obviněný. Nicméně měl výhodu, že policie mu přisoudila úlohu svědka a na dovolatele zbyla postava pachatele. Dovolatel dále zdůraznil, že zranění a následná smrt poškozeného byly v přímé časové souvislosti s tupým poraněním hlavy, přičemž násilím, které vedlo k tomuto zranění, mohl být i náhodný, toporný pád. Dovolatel poukazuje na skutečnost, že k takovému pádu mohlo dojít v důsledku opilosti poškozeného, když obsah alkoholu v jeho těle činil více jak 3 promile a poškozený se tedy nacházel ve stavu těžké alkoholové opilosti. Do tohoto stavu poškozeného přivedl právě svědek M. , který mu jako číšník naléval alkoholické nápoje, ač dobře věděl, v jakém stavu se poškozený nachází. Soud podle obviněného tuto skutečnost však zhodnotil velmi rozporně, když na jedné straně v rozsudku uvedl, že obviněný musel být srozuměn s ohledem na značnou podnapilost poškozeného, že tomuto může způsobit smrt, v odůvodnění pak ale dále uvedl, že přes požitý alkohol byl poškozený stabilní a nepadal na zem, což vypověděl právě svědek M. V tomto spatřuje obviněný rozpor a nenachází zde zároveň logiku, a proto považuje výpověď svědka M. za nepravdivou. Dále dovolatel dopodrobna rozebral výpověď výše zmiňovaného svědka a zdůraznil, že svědek neviděl, jak poškozený dopadl na zem, ani neslyšel pád jeho těla. Pokud tedy svědek pouze dedukoval útok ze strany obviněného, pak popsal pouze okolnosti předcházející pádu poškozeného a nikoli přímo jednání obviněného. I přes dovolatelem uváděnou rozporuplnost a nejasnost však byly zmiňované skutečnosti vyhodnoceny soudem v dovolatelův neprospěch. Dále obviněný navázal na závěry soudu prvního stupně hodnocením postupu soudu odvolacího v jeho trestní věci a opět se zabýval rozporuplností a nelogičností výpovědi svědka M. v souvislosti s výpovědí svědka S. Posléze dovolatel vyslovil myšlenku, že pokud po incidentu přišel svědek M. do herny za svědkem S. rozčilený a chvějící se po celém těle, mohl takto stejně vypadat i kdyby poškozeného napadl právě on. Smířlivý postoj soudů obou stupňů k dedukci svědka M. ohledně útoku obviněného na hlavu poškozeného pak zcela odporuje závěrům uvedeným v rozhodnutí, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 18/1996, podle nějž důkazem podle trestního řádu je výpověď svědka o okolnostech, jež mají být v trestním řízení zjištěny a jež vnímal svými smysly. Ze svědecké výpovědi mají význam jen zprávy o skutečnostech, nikoliv o jejich hodnocení svědkem. Proto je obviněný přesvědčen, že za dané situace měla být ve věci provedena rekonstrukce, směřující ke zjištění, co a zda vůbec mohl svědek M. objektivně pozorovat. Svědek totiž viděl jen nápřah ruky, úder již nikoliv, obviněný sám úder popírá a znalci berou úder pouze jako jednu z možností pádu poškozeného na zem. Pokud odvolací soud konstatoval, že o zjištěních soudu prvního stupně nejsou žádné pochybnosti, pak opomenul skutečnost, že obviněný pochybnosti měl a má a trvá na tom, že provedení rekonstrukce je nutné k prokázání nepravdivosti výpovědi svědka M.
V další části svého mimořádného opravného prostředku dovolatel zpochybnil závěry znaleckého posudku z oboru psychiatrie a psychologie stran jeho duševního stavu, přičemž zejména namítl, že oba znalci nemohou vypracovat posudek společně. Následně obviněný zdůraznil, že trvá na svém stanovisku, podle kterého existují rozpory mezi závěry posudku dr. K. v dovolatelově předchozí trestní věci a nynějším znaleckým posudkem, když dr. K. jako psycholog není oprávněn k tomu, aby hodnotil znalecký posudek dr. K. jako psychiatra. Totéž pak platí i o MUDr. N. , protože žádný z těchto lékařů nemůže vystupovat jako nějaký nadznalec s tím, že obhajuje své dílo a zpochybňuje jiné.
V závěru dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podle §265k odst. 1 tr. ř. napadený rozsudek zrušil a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Vrchnímu soudu v Olomouci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. doručeno dovolání obviněného J. J. , se k němu vyjádřila tak, že obviněný opakuje svou argumentaci ohledně dokazování z předchozího trestního řízení a obsáhle polemizuje s hodnocením osoby svědka M. a jeho výpovědi jako věrohodné, a to z důvodu, že svědek sám mohl být osobou, která zapříčinila pád poškozeného. Následně dovolatel namítl několik variant, jak mohlo ke konfliktu a následnému pádu poškozeného dojít a popírá, že by v rámci konfliktu do poškozeného strčil právě on. Stejně tak lze uvést totéž k námitkám obviněného ohledně znaleckých posudků na jeho osobu jako pachatele. Obviněný tak své námitky zaměřil výhradně do oblasti skutkových zjištění a jeho výhrady nemají povahu právně relevantních námitek z pohledu uplatněného ani žádného jiného dovolacího důvodu, přičemž v souzené věci neexistuje rozpor mezi skutkovými a právními závěry soudu. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky o dovolání obviněného rozhodl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. tak, že se odmítá, a současně navrhla, aby tak učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání ve smyslu §265i odst. 1 tr. ř., a shledal, že v posuzované věci je dovolání přípustné, bylo podáno v zákonné lhůtě, oprávněnou osobou a na místě, kde lze jeho podání učinit. Podle §265b odst. 1 tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z důvodů uvedených v písm. a) až l) tohoto ustanovení, pokud není dán důvod dovolání podle §265h odst. 2 tr. ř. (uložení trestu odnětí svobody na doživotí), přičemž podle §265f odst. 1 tr. ř. je třeba v dovolání mimo jiné vymezit i důvod dovolání s odkazem na §265b odst. 1 písm. a) až l), příp. odst. 2 tr. ř.
Jak zjistil Nejvyšší soud z obsahu shora citovaného dovolání, obviněný této povinnosti v podaném dovolání formálně dostál, neboť v něm uvedl důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v jeho prvé variantě, tedy, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Z obsahu dovolání však vyplynulo, že dovolatel spíše poukazoval na naplnění tohoto dovolacího důvodu v jeho druhé variantě, podle níž bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku, přičemž byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z dikce ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. pak plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady hmotně právní. V mezích tohoto dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl zjištěn soudem, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu, ale ani žádného jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř., nelze však přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., což ovšem právě obviněný ve svém dovolání požaduje, neboť napadá rozhodnutí soudu odvolacího a potažmo i nalézacího jen z toho důvodu, že oba soudy neakceptovaly jeho obhajobu a hodnotily zejména výpověď svědka M. M. i závěry vyplývající z provedených znaleckých posudků jinak než obviněný. V té souvislosti je třeba uvést, že námitky totožného obsahu vznášel obviněný J. J. již v rámci odvolání.
Jen pro úplnost pak Nejvyšší soud dodává, že pokud dovolatel zpochybnil jednak důvěryhodnost svědka M. M. a jednak průběh napadení poškozeného, jak byl zjištěn nalézacím soudem, pak je třeba poukázat zejména na odůvodnění rozsudku soudu první instance. Z tohoto vyplynulo, že ve věci soud vycházel z výpovědí několika svědků a dalších provedených důkazů, nikoli tedy jen z výpovědi svědka M. M. , i když je pravdou, že výpověď tohoto svědka měla pro rozhodnutí soudu zásadní význam. Na straně 17 a 18 odůvodnění rozsudku nalézací soud pak odpovědně a komplexně zhodnotil výpověď svědka M. M. tak, že tato výpověď vyvrací obhajobu obviněného, svědek rezolutně vyloučil, že by poškozený v průběhu noci v baru padal způsobem popsaným obviněným. Z výpovědi tohoto svědka také bylo možno dovodit, že ač byl poškozenému změřen obsah alkoholu v krvi v hodnotě odpovídající těžké opilosti, absentovaly u tohoto poškozeného klasické příznaky pro tento stav, jakými mohou být porušená stabilita či blábolivá řeč a pády. Nalézací soud k tomu uvedl, že je notoricky známo, že tolerance k působení alkoholu je individuální záležitost. Následně soud uzavřel, že poškozený samovolně neupadl a taktéž ani nebyl agresorem, tímto byl prokazatelně obviněný J. J. Dále soud jednoznačně dospěl k závěru, že pokud svědek M. M. viděl v rozhodnou dobu obviněného, kterak se po předcházejícím útoku tzv. hlavičkou vůči poškozenému napřahuje rukou sevřenou v pěst a úder ruky směřoval do úrovně hlavy poškozeného, pak bylo jednoznačně prokázáno, že toto byl jediný důvod pádu poškozeného J. W. , zaviněný násilným jednáním obviněného, který zapříčinil smrtelná zranění poškozeného, a proto lze uzavřít, že poškozený tak upadl v důsledku úderu J. J. Tento mechanismus vzniku smrtelných zranění poškozeného je jako jedna z možností připuštěn v provedeném znaleckém posudku z oboru soudního lékařství, přičemž současně odpovídá závěrům vyplynuvším z dokazování. Z dokazování naopak podle nalézacího soudu nevyplynulo, že by příčinou vzniku smrtelných zranění poškozeného byl již samotný úder obviněného. Následně pak nalézací soud uzavřel, že nebylo zjištěno nic, co by nasvědčovalo jakémukoli ovlivnění svědka M. M. dalšími osobami či médii, jak naznačoval obviněný, naopak svědek M. M. podle názoru soudu věrně reprodukoval to, co v rozhodné době viděl a prožil, přičemž o věci vypovídal konstantně a bez větších nesrovnalostí. Naopak obviněný v průběhu svého trestního stíhání projevoval sílící tendence se z obvinění z trestného činu vyvinit poukazy na možné jednání v rámci působení choroby, kterou trpí, nicméně znaleckým zkoumání bylo zjištěno, že v rozhodné době se u něj neprojevila. Výpověď svědka M. M. také odpovídá závěrům znaleckých posudků, provedených v této trestní věci.
Odvolací soud se k námitkám totožného obsahu jako v dovolání vyjádřil na straně 7 až 8 odůvodnění svého usnesení tak, že výpověď svědka M. M. sice není prosta dílčích nesouladů, tyto však nejsou takového rázu, aby vedly k závěru o nevěrohodnosti tohoto svědka. Je třeba v této souvislosti přihlédnout i k výpovědi svědka J. S. ohledně chování a rozpoložení svědka M. bezprostředně po činu obviněného, kdy tento svědek měl strach, aby obviněný neudělal něco i jemu. Z uvedeného hodnocení důkazní situace odvolací soud uzavřel, že svědek M. M. základní děj popisuje v procesních výpovědích shodně s údaji, které sdělil jiné nezúčastněné osobě již v období předcházejícím zahájení objasňování věci orgány činnými v trestním řízení a soudu prvního stupně nelze vytknout, že v kontextu dvou zcela odlišných verzí průběhu děje vyhodnotil důkazy způsobem uvedeným v jeho rozsudku. Se zjištěními soudu nalézacího jsou podle odvolacího soudu v souladu i poznatky o osobnosti obviněného. Odvolací soud se tak ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu první instance a Nejvyšší soud po prostudování spisového materiálu taktéž shledal závěry soudů obou stupňů správnými. Pokud obviněný namítal neslučitelnost vypracování znaleckého posudku společně znalcem z oboru klinické psychologie a znalcem z oboru psychiatrie, pak Nejvyšší soud poukazuje na stranu 5 odůvodnění usnesení odvolacího soudu, který konstatuje, že i s ohledem na obsah zvukového záznamu hlavního líčení před soudem prvního stupně není pochyb o tom, že oba znalci, byť vypracovali jeden znalecký posudek, své znalecké závěry z hlediska své odbornosti učinili samostatně a v zásadě odděleně, přičemž při hlavním líčení se vyjadřovali vždy jen k odborným otázkám, spadajícím do jejich oboru působnosti, a nikdy neposuzovali otázku, na níž se jejich odbornost nevztahovala. Nejvyšší soud se s tímto vyjádřením odvolacího soudu k předmětné námitce ztotožňuje a nemá k tomu co dodat, neboť rozbor učiněný k této námitce soudem druhé instance, je vyčerpávající a vychází v návaznosti na závěry soudu prvního stupně z náležité přezkumné činnosti odvolacího soudu.
V souhrnu dovolatelových námitek, které, jak již bylo výše řečeno, nemají právní charakter a nenaplňují ani dovolatelem uvedený ani jiný zákonný dovolací důvod, je tedy třeba odkázat na odůvodnění rozhodnutí jak soudu prvního stupně, tak i soudu odvolacího, neboť z nich je zřejmé, že oba soudy posoudily tuto otázku odlišně od názorů obviněného opakovaně předkládaných v průběhu celého trestního řízení, a dovolací soud proto ve vztahu k výše uvedenému opět zdůrazňuje, že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být nesprávné skutkové zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená a objasněná v jeho odůvodnění. Přesvědčivě však lze tento závěr dovodit právě s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v §265b odst. 1 tr. ř., zejména důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve spojení s uplatněným důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i rozhodnutí Ústavního soudu např. ve věcech pod sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02 atd.). V té souvislosti je třeba zmínit, že je právem i povinností nalézacího soudu hodnotit důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., přičemž tento postup ve smyslu §254 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Zásah Nejvyššího soudu jako dovolacího soudu do takového hodnocení přichází v úvahu jen v případě, že by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 34). Takový závěr však s ohledem na obsah obou citovaných rozsudků a jejich návaznost na provedené dokazování, které je zachyceno v Nejvyšším soudem přezkoumaném spisovém materiálu a ve shora rozvedených úvahách k jednotlivým námitkám uplatněným obviněným v dovolání, nelze učinit.
Dále Nejvyšší soud poukazuje na to, že dovolatelem formálně namítaný důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. ve své první variantě, jemuž však obsahově námitky uvedené v dovolání neodpovídaly, je naplněn tehdy, když bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem (v tomto případě odvoláním) po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, odvolání zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí. V dané věci se však o takový případ nejedná, protože rozsudek soudu prvního stupně byl po věcné stránce odvolacím soudem přezkoumán, přičemž není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno obviněným odvolání, je zřejmé, že tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci ze dne 8. 2. 2007, sp. zn. 29 T 8/2006, podrobil meritornímu přezkumu. Nejvyšší soud proto i v případě dovolatelem uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. konstatoval, že obviněný svými námitkami tvrzený dovolací důvod nenaplnil.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť bylo ve skutečnosti podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. září 2007
Předseda senátu:
Prof. JUDr. Pavel Šámal