ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.100.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 100/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2007 dovolání, které podal obviněný P. T., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 To 451/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 130/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. T. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 88 T 130/2005, byl obviněný P. T., a to společně s obviněným Z. M., uznán vinným, že
po předchozí vzájemné dohodě dne 6. 10. 2000 v době kolem 10.30 hod. u čerpací stanice domluvil obžalovaný P. T. schůzku s T. K. a J. K., a na této schůzce za přítomnosti P. T. převzal obžalovaný Z. M. od poškozeného T. K., osobní motorové vozidlo značky Ford Explorer, které neslo prvky se dvěma různými čísly VIN, spolu s klíči a technickým průkazem, s tím, že toto během následujících hodin předvede zájemci o koupi tohoto vozidla v autobazaru, a poté jej buď doveze zpět nebo přiveze finanční částku 500.000,- Kč za prodej vozidla, což však neměli v úmyslu, téhož dne obžalovaný Z. M. podepsal falšovanou plnou moc od I. S., svůj podpis nechal notářsky ověřit, a následně P. T. sjednal schůzku s J. A. dne 11. 10. 2000, a na této schůzce se dohodli na prodeji a koupi tohoto vozidla na základě falešné plné moci za částku 380.000,- Kč, přičemž kupní smlouvu podepsal obžalovaný Z. M. a obžalovaný P. T. vyinkasoval peníze, a tímto jednáním způsobili T. K. škodu ve výši 483.000,- Kč.
Takto popsané jednání obviněných P. T. a Z. M. soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Za tento trestný čin a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 2 T 48/2002, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2002, sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 10 T 75/2003, jenž nabyl právní moci dne 22. 7. 2004 a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 95 T 99/2005, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2005, byl obviněný P. T. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 a §35 odst. 2 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 2 T 48/2002, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2002, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 10 T 75/2003, jenž nabyl právní moci dne 22. 7. 2004, týkající se obviněného P. T. a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 95 T 99/2005, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2005, týkající se obviněného P. T., jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o trestu ohledně obviněného Z. M. a o uplatněném nároku poškozeného subjektu na náhradu škody.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění P. T. a Z. M. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. 3 To 451/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušen ohledně obviněného P. T. v celém výroku o trestu. Dále za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a jmenovaného obviněného odsoudil za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., jímž zůstal napadený rozsudek ve výroku o vině nezměněn a za sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 2 T 48/2002, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2002, sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 10 T 75/2003, který nabyl právní moci dne 22. 7. 2004 a sbíhající se trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., z jehož spáchání byl uznán vinným rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 95 T 99/2005, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2005, a to podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 30.000,- Kč. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 2 T 48/2002, který nabyl právní moci dne 3. 5. 2002, z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 22. 7. 2004, sp. zn. 10 T 75/2003, jenž nabyl právní moci dne 22. 7. 2004, týkající se obviněného P. T. a z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 9. 12. 2005, sp. zn. 95 T 99/2005, který nabyl právní moci dne 9. 12. 2005, týkající se obviněného P. T., jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §256 tr. ř. bylo odvolání obviněného Z. M. zamítnuto.
Vůči rozsudku Krajského soudu v Brně podal obviněný P. T. prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř., přičemž konstatoval, že napadá jak vyhlášený výrok o trestu, tak i výrok o vině, jenž odvolací soud převzal z rozsudku Městského soudu v Brně sp. zn. 88 T 130/2005.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněný předně namítl, že soudy obou stupňů „chybně v rozporu se závěry znalce stanovily cenu vozidla, které mělo být předmětem podvodu. Z důvodu právních vad nutno vozilo považovat za bezcenné. Tato skutečnost má zásadní vliv na hmotně právní kvalifikaci.“
Podle názoru obviněného je však zcela zásadní skutečnost, že soud rozhodoval o dílčím skutku jednoho pokračujícího trestného činu, ačkoli za tento skutek byl již odsouzen a potrestán. Je tedy „opakovaně potrestán za jeden a tentýž trestný čin, což je nepřípustné“. V této souvislosti obviněný uvedl, že byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 95 T 99/2005 pro trestný čin podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. za skutky ze dne 7. 8., 24. 8. a 28. 8. 2000. Dále byl odsouzen rozsudkem Městského soudu v Brně sp. zn. 2 T 48/2002, rovněž pro trestný čin podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. pro skutek spáchaný počátkem ledna 2001. Nynější skutek je ze dne 6. 10. 2000. Vzhledem na zmíněná odsouzení obviněný konstatoval, že je dána evidentní časová návaznost se současnou trestnou činností. Rovněž vyslovil nesouhlas s tím, že krajský soud považoval tuto (nyní projednávanou) trestnou činnost za samostatnou, spáchanou jiným způsobem, tedy že jde o samostatný trestný čin. Podle názoru obviněného je v daném případě dána časová návaznost a je zde zřejmý i jednotící úmysl – obohatit se uvedením v omyl jiného. Namítl, že „nelze považovat za zcela jiný způsob spáchání trestného činu podvodu, pokud v jednom případě pachatel nabízí půjčku a vyláká zálohu, ve druhém případě nabízí prodej vozidla a toto vozidlo vyláká. Naopak nutno zhodnotit, že se jedná o velice podobný způsob spáchání trestného činu, navíc spáchaný se stejným pachatelem.“
Závěrem dovolání obviněný uvedl, že rozhodnutí o vině a tím i trestu je vadné a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a podle §265l odst. 1 tr. ř., eventuálně podle §265m odst. 1 tr. ř. učinil vlastní rozhodnutí a trestní řízení zastavil. S poukazem na uvedené skutečnosti současně požádal, aby byl ohledně jeho osoby odložen výkon trestu odnětí svobody, neboť jeho realizace by byla značnou nenapravitelnou újmou.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že námitka obviněného týkající se ceny předmětného vozidla směřuje do oblasti skutkových zjištění a při striktním výkladu ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ji nelze pod tento dovolací důvod podřadit. Nicméně podle jeho názoru bylo při stanovení výše škody správně vycházeno z tržní ceny vozidla (§89 odst. 12 věta první tr. zák.), když vozidla srovnatelného typu a stáří se v době a místě činu nepochybně prodávala. Stanovení konkrétní částky představující cenu vozidla je již otázkou čistě skutkovou a nelze se jí v rámci dovolacího řízení zabývat. Při stanovení výše škody bylo nutno vycházet z fyzického stavu vozidla v době činu. K údajným právním vadám vozidla, které podatel ostatně nekonkretizuje, nebylo možno při stanovení jeho místně obvyklé ceny pro účely trestního řízení přihlížet (námitka dovolatele, podle které bylo vozidlo bezcenné, se jeví poněkud absurdní již z důvodu, že samotní pachatelé vozidlo prodali za částku jen o cca 20% nižší, než byla cena stanovená znalcem).
Podle státního zástupce lze námitky uplatněné v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. pod uvedený dovolací důvod podřadit, neboť dovolatel nepochybně poukazuje na existenci nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., byť toto ustanovení v dovolání výslovně necituje. Tyto námitky však nejsou důvodné. V této spojitosti státní zástupce konstatoval, že skutek souzený v trestní věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 130/2005 nebyl dílčím útokem pokračujících trestných činů podvodu podle §250 tr. zák., kterými byl dovolatel uznán vinným v trestních věcech Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 99/2005 a sp. zn. 2 T 48/2002. Existence těchto odsuzujících rozsudků by tudíž nemohla založit překážku rei iudicatae dokonce ani podle právní úpravy platné před 1. 1. 2002. Současně státní zástupce připomněl, jak je v ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. vymezeno pokračování v trestném činu. Uvedl, že přímo z textu dovolání vyplývá, že konkrétní skutkové okolnosti, jež charakterizují trestný čin souzený ve věci Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 130/2005, byly výrazně odlišné nežli v případě skutků, kterými byl obviněný uznán vinným v jiných trestních věcech. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že v případě všech protiprávních jednání jednal v úmyslu obohatit se uvedením v omyl jiného. „Uvedení jiného v omyl“ a „obohacení“ pachatele jsou ovšem formální znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., které mohou být v konkrétním případě naplněny velmi různorodým způsobem. Při posuzování podmínek pokračování je proto nutno vycházet z konkrétních skutkových okolností jednotlivých podvodných jednání. Nyní souzený skutek spočíval v tom, že pachatelé vylákali motorové vozidlo pod záminkou obstarání jeho prodeje a toto vozidlo teprve následně zpeněžili; další trestná činnost – byť časově související – spočívala v tom, že obvinění lákali zálohy, tj. hotové peníze pod záminkou poskytnutí půjček. Charakter předstíraných nepravdivých okolností byl tedy výrazně rozdílný stejně jako předmět útoku. Jelikož zákonné znaky ustanovení §89 odst. 3 tr. zák. musí být naplněny kumulativně, tak vzhledem k rozdílnému provedení a rozdílnému předmětu útoku se o pokračování v trestném činu nejednalo, byť další podmínky pokračování byly splněny. Státní zástupce upozornil, že obě dovolatelem citovaná rozhodnutí byla vydána a nabyla právní moci za účinnosti novely trestního řádu provedené zák. č. 265/2001 Sb. a nelze jim tudíž z hlediska ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. přičítat stejné účinky, jako kdyby byla vydána před 1. 1. 2002. Pravomocné rozhodnutí o některém z dílčích útoků pokračujícího trestného činu učiněné po 1. 1. 2002 totiž nezakládá důvod nepřípustnosti trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. ve vztahu ke zbývajícím dílčím útokům ani za situace, kdy celý pokračující trestný čin byl spáchán před 1. 1. 2002 (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tdo 905/2003).
Z popsaných důvodů se státní zástupce neztotožnil s námitkami uplatněnými v mimořádném opravném prostředku. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného P. T. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
e) proti obviněnému bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné,
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř., tak výše citované ustanovení se vztahuje na případy, kdy ve věci existoval některý z obligatorních důvodů nepřípustnosti trestního stíhání uvedených v §11 odst. 1 tr. ř., pro který nelze trestní stíhání zahájit a bylo-li již zahájeno, musí být zastaveno, avšak příslušný orgán činný v trestním řízení o zastavení trestního stíhání obviněné osoby nerozhodl podle §172 odst. 1, §188 odst. 1 písm. c), §223 odst. 1, §231 odst. 1, §257 odst. 1 písm. c), odst. 2 ani podle §314c odst. 1 písm. a) tr. ř., čímž došlo k jinému, pro obviněného méně příznivému rozhodnutí.
V rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný v podrobnostech vytkl, že v trestních věcech vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 95 T 99/2005, sp. zn. 2 T 48/2002 a sp. zn. 88 T 130/2005, v nichž byl odsouzen, jde o jeden skutek – pokračování v trestném činu (tj. vznesl výhradu jiného nesprávného hmotně právního posouzení), přičemž v této okolnosti spatřuje nepřípustnost trestního stíhání své osoby v trestní věci, v níž podal dovolání. Tato námitka by mohla uplatněné dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. e), g) tr. ř. naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje deklarované vady.
Podle ustanovení §11 odst. 1 písm. f) tr. ř. nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno proti tomu, proti němuž dřívější trestní stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno.
Podle §89 odst. 3 tr. zák. platí, že pokračováním v trestném činu se rozumí takové jednání, jehož jednotlivé dílčí útoky vedené jednotným záměrem naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu, jsou spojeny stejným nebo podobným způsobem provedení a blízkou souvislostí časovou a v předmětu útoku. Podle §16 odst. 1 tr. zák. se trestnost činu posuzuje podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán; podle pozdějšího zákona se posuzuje jen tehdy, jestliže to je pro pachatele příznivější.
Základní podmínkou pokračování v trestném činu je, že pachatel dílčími útoky uskutečňuje určitý trestný čin. Dílčí útoky musí naplňovat stejnou skutkovou podstatu trestného činu. Subjektivní souvislost spočívá v postupném uskutečňování jednotného záměru, který musí být již na počátku pokračování v trestném činu, tj. při prvním dílčím útoku, neboť jediný trestný čin musí vyplývat z jediné vůle pachatele. Rozhodujícím znakem pokračování v trestném činu, jenž jej odlišuje od opakování trestného činu, je, že jednotlivé útoky, z nichž každý naplňuje znaky téhož trestného činu, jsou po subjektivní stránce spojeny jedním a týmž záměrem v tom smyslu, že pachatel již od počátku zamýšlí aspoň v nejhrubších rysech i další útoky a že po objektivní stránce se tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování tohoto jediného záměru (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek věci trestní pod č. 3/1972). Pro pokračování v trestném činu je nezbytné, aby i způsob provedení byl stejný nebo podobný. Při posuzování podmínek blízké časové souvislosti půjde zpravidla o několik dnů či týdnů, přičemž je nutno brát ohled i na čas potřebný k přípravě pachatele na další útok. V případě blízké souvislosti v předmětu útoku, nemusí být předmět útoku zcela totožný. U majetkových trestných činů není pokračování na překážku, jsou-li např. u krádeže odcizovány nebo u podvodu vylákávány různé věci, ani je-li napadán majetek různých osob.
Podle Nejvyššího soudu nepostupoval Krajský soud v Brně v rozporu s trestním zákonem, když ohledně totožné námitky obviněného P. T., kterou uplatnil v odvolání, dospěl k závěru, že v nyní souzené trestné činnosti (viz tzv. skutková věta výroku o vině v rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 26. 5. 2006, sp. zn. 88 T 130/2005, citovaná v úvodu tohoto usnesení) nejde o pokračování v trestném činu, a to ve vztahu k trestné činnosti, jíž byl dříve pravomocně uznán vinným. V této souvislosti odvolací soud v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné uvedl: „…v případě odsouzení obou obžalovaných na podkladě již výše citovaných rozsudků Městského soudu Brno pod sp. zn. 95 T 99/2005 ze dne 9. 12. 2005 a u obžalovaného T. také pod sp. zn. 2 T 48/2002 ze dne 27. 3. 2002 jde o samostatnou trestnou činnost, která je posouzena jako trestné činy podvodu, kde dílčí útoky tohoto trestného činu byly spáchány zcela jiným způsobem, za zcela jiných okolností, než je tomu v případě napadeného rozsudku a skutku ze dne 6. 10. 2000. Obžalovaní byli odsouzeni za trestnou činnost spáchanou v průběhu srpna 2000, která spočívala v tom, že nabízeli různé půjčky a vylákali zálohy od různých poškozených, přitom jednali jako představitelé určité společnosti, takže jde o jednání naprosto jiného charakteru než je tomu v tomto projednávaném případě.“ S poukazem na tyto skutečnosti krajský soud konstatoval, že nejde o jeden skutek (vše na str. 7 rozsudku soudu druhého stupně). S tímto právním názorem se Nejvyšší soud ztotožňuje, neboť v daném případě skutečně nejsou naplněny všechny výše citované podmínky ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., aby mohlo jít o pokračování v trestném činu, tj. o jeden skutek, jenž by zahrnoval více dílčích útoků včetně jednání v této trestní věci. Lze připomenout, že jednotlivé protiprávní útoky (v trestních věcech vedených u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 2 T 48/2002, sp. zn. 95 T 99/2005, a sp. zn. 88 T 130/2005) sice naplňují stejnou skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a jsou spojeny i blízkou souvislostí časovou. Naproti tomu však způsob provedení trestného činu není nejen stejný, ale nelze jej označit ani za podobný. Charakter podvodného jednání obviněného je v nyní posuzované trestní věci výrazně rozdílný od předchozího jeho podvodného jednání; nelze přehlédnout ani rozdílnost v předmětu útoku. Z tohoto důvodu nebylo potřebné, aby se odvolací soud zabýval i zjištěním, zda z hlediska splnění subjektivní souvislosti obviněný již od počátku zamýšlel alespoň v nejhrubších rysech i protiprávní útok vůči poškozenému T. K. a zda po objektivní stránce se všechny tyto jednotlivé útoky jeví jako postupné realizování jediného záměru.
Jelikož nejde v případě skutku, jak je popsán v rozsudku Městského soudu v Brně pod sp. zn. 88 T 130/2005, a to ve vztahu ke skutkům v rozhodnutích téhož soudu pod sp. zn. 2 T 48/2002 a sp. zn. 95 T 99/2005, o pokračování v trestném činu ve smyslu ustanovení §89 odst. 3 tr. zák., nemůže být pravomocné odsouzení v naposledy zmíněných dvou trestních věcech důvodem nepřípustnosti trestního stíhání obviněného P. T. [§11 odst. 1 písm. f) tr. ř.] v nyní posuzované trestní věci. Toto konstatování je namístě, i pokud by se vzhledem k ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. trestnost činu obviněného posuzovala podle zákona účinného v době, kdy byl čin spáchán, v daném případě ve znění před novelou provedenou zák. č. 265/2001 Sb. (tj. pozdější zákon by nebyl pro něj příznivější).
S poukazem na tyto skutečnosti je podané dovolání, a to v dosud probrané části, zjevně neopodstatněné.
V souvislosti s obsahem dovolacích námitek je nutno připomenout, že v důsledku novely trestního řádu provedené zák. č. 265/2001 Sb. byl zaveden nový procesní postup v případě rozhodování o pokračujícím trestném činu. Ve smyslu ustanovení §12 odst. 12 tr. ř. se skutkem podle trestního řádu rozumí též dílčí útok pokračujícího trestného činu, není-li výslovně stanoveno jinak. Podle ustanovení §11 odst. 2 tr. ř. platí, že týká-li se důvod nepřípustnosti trestního stíhání uvedený v §11 odst. 1 tr. ř. jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání (vše trestní řád ve znění účinném od 1. 1. 2002).
Z právního výkladu, jak je popsán v předchozím odstavci tohoto rozhodnutí, vyplývá, že pojem pokračování v trestném činu má v současnosti jiný význam v hmotně právním smyslu, kdy pokračování v trestném činu je považováno za jeden skutek i jeden trestný čin a jiný v procesně právním smyslu, kdy každý dílčí útok pokračujícího trestného činu je samostatným skutkem, není-li uvedeno jinak. V procesní rovině má zmíněná zákonná úprava ten dopad, že odstranila překážku věci rozhodnuté ve smyslu znění §11 odst. 1 písm. f) tr. ř., která bránila trestnímu stíhání ohledně zbylé části pokračujícího trestného činu, pokud bylo již dříve pravomocně rozhodnuto o některém dílčím útoku tohoto činu, a umožnila oddělené a postupné projednávání jednotlivých dílčích útoků pokračujícího trestného činu v závislosti na podmínkách pro konání společného či samostatných řízení o těchto dílčích útocích.
V dovolání obviněný P. T. rovněž vytýká, že soudy obou stupňů chybně v rozporu se závěry znalce stanovily cenu vozidla, které mělo být předmětem podvodu, neboť z důvodu právních vad bylo nutno vozidlo považovat za bezcenné. V daném případě se ale nejedná o kvalifikovanou námitku hmotně právního charakteru, tj. o nesprávné posouzení skutkového stavu s příslušným hmotným právem, ale o výtku týkající se primárně správnosti zjištěného skutkového stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů. Jak již bylo shora uvedeno, tak v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný v mimořádném opravném prostředku vznesl jen tuto výhradu, bylo by nezbytné, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítl, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Pro úplnost lze dodat, že ohledně shodné námitky, která byla v rámci podaného odvolání uplatněna, Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného rozsudku s poukazem na znalecký posudek Ing. I. Č. konstatoval: „…že nemá žádné pochybnosti o výši stanovené tržní ceny vozidla, když sám znalec se již také v rámci podaného znaleckého posudku vyjádřil k tomu, jaké právní závady vozidlo mělo a jakým způsobem mohly být tyto odstraněny. O časové hodnotě předmětného vozidla v době spáchání trestného činu nelze pochybovat ani pak z toho pohledu, že obžalovaní sami je prodali za částku 380.000,- Kč. Nemohlo jít tedy o vozidlo bezcenné“ (str. 6 rozsudku odvolacího soudu).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného P. T. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného na odklad výkonu rozhodnutí (trestu odnětí svobody), který uplatnil v souvislosti s podaným dovoláním. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil, přičemž předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k