ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1077.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1077/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. října 2007 dovolání, které podala obviněná I. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 7 To 72/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 2 T 115/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné I. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 9. 2006, sp. zn. 2 T 115/2005, byla obviněná I. M. uznána vinnou, že
dne 22. 4. 2005 kolem 12.45 hod. v P., v sedmém patře domu, v bytě, v kuchyni, po krátké slovní rozepři s poškozeným P. Z., tohoto fyzicky napadla tím způsobem, že ho kuchyňským nožem s čepelí o délce min. 15 cm bodla do hrudníku, čímž mu způsobila bodnou ránu hrudníku pronikající střední stěnou hrudní, v místě asi 8 cm od střední čáry těla vpravo, mezi třetím a čtvrtým žebrem, dále do dutiny hrudní a do středního laloku pravé plíce s předpokládanou pracovní neschopností v trvání minimálně šest týdnů.
Takto popsané jednání soud prvního stupně kvalifikoval jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a obviněnou odsoudil podle §222 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost uhradit poškozenému P. Z., škodu ve výši 27.609,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná I. M. odvolání, které bylo usnesením Městského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2007, sp. zn. 7 To 72/2007, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Vůči konstatovanému usnesení městského soudu a v něm učiněnému výroku podala obviněná I. M. prostřednictvím obhájce dovolání, jež opřela o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejího názoru napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění mimořádného opravného prostředku obviněná konstatovala, že před původním rozhodnutím soudu prvního stupně stály proti sobě dva rozličné názory znalců, a to Doc. MUDr. P. K., CSc. na straně jedné a znalců zpracovávajících posudek z odvětví psychiatrie a psychologie MUDr. L. Z. a PhDr. Z. J. Z výpovědí dvou naposledy jmenovaných znalců vyplynulo, že u obviněné došlo svíráním krku rukama poškozeného k omezení přítoku okysličené krve do mozku a ke vzniku přechodné hypoxie s následnou poruchou vědomí. Vědomí se postupně vrátilo, ale v době hypoxie došlo k obranným pohybům včetně bodnutí do hrudníku poškozeného. Schopnosti rozpoznávací a ovládací byly v důsledku tohoto vymizelé. Po vrácení věci odvolacím soudem byl přibrán další znalec – Ústav soudního lékařství, Fakultní nemocnice K. V., jehož závěry prvostupňový soud preferoval, ačkoliv zcela nevyvrátil závěry znalců původních, což bylo uvedeno i v odvolání. V této souvislosti obviněná poukázala na citaci závěru znalce v odůvodnění rozhodnutí Městského soudu v Praze: „Je tedy nepochybné, že předmětné poranění způsobila obžalovaná poškozenému velkou silou. Za této situace tedy, vzniklo-li toto poranění takovým způsobem, nelze jednoznačně dovodit závěr, že by takto obžalovaná jednala při tzv. hypoxii, tedy při odkrvení mozku…“. Podle obviněné nelze-li jednoznačně vyvodit takový závěr, neznamená to, že se tak nestalo, přičemž tato přetrvávající pochybnost nemůže směřovat proti její osobě.
Dále obviněná vyslovila nesouhlas s odůvodněním rozhodnutí Městského soudu v Praze, který konstatoval, že po incidentu byla vyšetřena a rdoušení nebylo v žádném případě zjištěno, pouze drobné poranění na krku. Podle MUDr. T. A. z Ústavu soudního lékařství, Fakultní nemocnice K. V., může hypoxie teoreticky vzniknout, a to stiskem na krku v místě, kde se nacházejí citlivá nervová zakončení v oblasti krkavice, k tomu ale podle něj vůbec nedošlo. Obviněná upozornila, že ze zprávy ORL vyplynulo, že na krku byla zjištěna stopa po prstech a z toho znalci MUDr. L. Z. a PhDr. Z. J. vyvodili zcela opačné názory. Uvedla, že se soudy nevypořádaly s důkazem předloženým soudu dne 9. 6. 2006, a to písemným dokumentem „kontrola kardiostimulátoru“ vystaveným kardiologií na B. dne 8. 6. 2006. Podle něho bylo vzhledem k jejímu zdravotnímu stavu možné před implantací kardiostimulátoru, tj. i v době, kdy k činu došlo, předpokládat poruchy vědomí z hlediska srdeční nedostatečnosti (poruchy rytmu).
Obviněná rovněž namítla, že soud nehodnotil celý děj respektive důkazy z pohledu nutné obrany, přestože ze zprávy ORL vyplynulo, že na jejím krku byla zjištěna stopa po prstech. To potvrzovalo, že předtím, než poškozeného, který má pověst agresivního, na alkoholu závislého člověka, bodla, byla jím napadena. Skutkový stav, jak byl soudem zjištěn a posouzen, naplnil znaky trestného činu, jímž byla uznána vinnou. Podle §13 tr. zák. však čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, není trestným činem. Soud se proto měl případem zabývat i z tohoto pohledu.
V petitu dovolání obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl a její osobu zprostil obžaloby v plném rozsahu, případně aby zrušil napadené rozhodnutí a přikázal soudu, o jehož rozhodnutí jde, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně poznamenala, že podala i ústavní stížnost.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že ze základních a obecných hledisek je možno dovolání označit za přípustné. V daném případě se však s totožnou argumentací obviněné zabýval odvolací soud, který dospěl k závěru, že podmínky ustanovení §13 tr. zák. nebyly splněny, neboť zranění poškozenému způsobila velkou silou a nemohlo vzniknout takovým způsobem, že by obviněná jednala v tzv. hypoxii, tedy při odkrvení mozku. Obviněná byla po incidentu vyšetřena a rovněž nebylo potvrzeno rdoušení ze strany poškozeného. Podle názoru státní zástupkyně soudy obou stupňů správně dospěly k závěru, že se trestného jednání dopustila minimálně formou nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Z dostupných spisových materiálů též vyplývá, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obviněné.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. dovolání odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je namístě rozhodnout jiným způsobem, vyjádřila ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněné I. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů jsou irelevantní výhrady obviněné I. M. ohledně hodnocení důkazů v soudním řízení a v návaznosti na to i správnosti skutkových zjištění. V mimořádném opravném prostředku obviněná též namítá nesprávné právní posouzení skutku, neboť v podrobnostech uvádí, že její schopnosti rozpoznávací a ovládací byly v době činu vymizelé. Rovněž vytýká, že se soudy měly předmětným skutkem zabývat i z hlediska ustanovení §13 tr. zák., které pojednává o nutné obraně. Tyto námitky by mohly uplatněný důvod dovolání naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí vykazují tvrzené právní vady.
Trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému úmyslně způsobí těžkou újmu na zdraví. Podle §89 odst. 7 tr. zák. se těžkou újmou na zdraví rozumí jen vážná porucha zdraví nebo vážné onemocnění. Za těchto podmínek zákon považuje za těžkou újmu na zdraví případy v citovaném ustanovení zakotvené pod písmeny a) až ch). Podle §4 písm. b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel věděl, že svým jednáním může způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn.
Ve stručnosti je zapotřebí připomenout, že k naplnění citovaného trestného činu nestačí, aby pachatel úmyslně vykonal něco, co způsobilo těžkou újmu na zdraví, ale je třeba, aby jeho úmysl též směřoval ke způsobení těžké újmy na zdraví (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 19/1963). Pro závěr, že těžká újma na zdraví byla způsobena úmyslně, však není nutné, že pachatel chtěl způsobit právě takové poranění. V tomto ohledu postačuje zjištění, že pachatel věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn, když na takové srozumění lze usuzovat zejména z povahy použitého nástroje, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení, z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval a z pohnutky činu. Dále je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým způsobem či předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo.
Podle ustanovení §12 tr. zák. platí, že kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný.
Otázka nepříčetnosti je otázkou právní. Její posouzení náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno i na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 17/1979).
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, vyplývá, že obviněná I. M. po krátké slovní rozepři fyzicky napadla P. Z. tak, že jej „kuchyňským nožem s čepelí o délce minimálně 15 cm bodla do hrudníku, čímž mu způsobila bodnou ránu hrudníku pronikající střední stěnou hrudní, v místě asi 8 cm od střední čáry těla vpravo, mezi třetím a čtvrtým žebrem, dále do dutiny hrudní a do středního laloku pravé plíce s předpokládanou pracovní neschopností v trvání minimálně šest týdnů“. Je zjevné, že tímto jednáním byla poškozenému způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu ustanovení §89 odst. 7 písm. ch) tr. zák., neboť u jeho osoby šlo o vážnou poruchu zdraví, která trvala delší dobu. Nutno dodat, že byl zasažen i orgán pro život nezbytně důležitý, a to plíce, na což upozornil již odvolací soud (str. 3 usnesení). V tomto směru ani podané dovolání napadeným rozhodnutím nic nevytýká.
Soudy obou stupňů rovněž nepochybily, když jednání obviněné I. M. posoudily jako trestný čin ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Již soud prvního stupně ke spáchanému činu mimo jiné konstatoval: „Obhajoba obžalované, která vypověděla, že poté, co ji poškozený začal škrtit a praštil jí do hlavy, zřejmě ztratila vědomí, protože si nic nepamatuje, byla vyvrácena znaleckým posudkem ústavu soudního lékařství, kterým bylo prokázáno, že u obžalované nedošlo k dočasné hypoxii a k následným obranným mechanismům, protože kdyby tomu tak bylo, muselo by dojít k poranění v oblasti hrtanu a tato zranění u obžalované nebyla zjištěna. K obdobnému závěru dospěl i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, Doc. MUDr. P. K., CSc., který též potvrdil, že zranění obžalované v oblasti krku bylo pouze povrchové, neboť vyšetření v oblasti hrtanu nevykazovala známky poranění, nebyly zjištěny známky poškození dýchacích ani polykacích cest, ani známky dušení, dušnosti či poruchy polykání. Z daného tedy vyplývá, že obžalovaná v době, kdy poškozeného bodla do hrudníku, nebyla ve stavu tzv. přechodné hypoxie a těmito znaleckými posudky byl vyvrácen předpoklad znalců z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, MUDr. L. Z. a PhDr. Z. J., že je možné, že v době bezprostředně předcházející bodnutí nožem došlo u obžalované svíráním krku rukama poškozeného k omezení přítoku okysličené krve do mozku a ke vzniku stavu přechodné hypoxie s následnou poruchou vědomí. Navíc soud má zato, že pokud by se naplnil předpoklad znalců MUDr. Z. a PhDr. J., že následkem hypoxie došlo k následné ztrátě vědomí, tak by obžalovaná nebyla schopna ihned po napadení poškozeného telefonicky přivolat rychlou záchrannou službu, když soud neuvěřil jejímu tvrzení, že pomoc záchranné služby přivolala náhodným točením čísel, neboť se muselo jednat o promyšlenou činnost, které si byla plně vědoma. Dále i závěr znalce MUDr. K., popisující intenzitu útoku, kdy uvádí “k poranění poškozeného došlo bodnutím ostrým hrotnatým předmětem velkou silou“, nasvědčuje tomu, že se obžalovaná v době útoku nemohla nacházet ve stavu přechodné hypoxie, kdy dočasně ztratila vědomí, neboť by nebyla schopna útoku vyžadujícího značnou sílu na jeho provedení“ (vše na č. l. 4 rozsudku). Tyto závěry ve svém rozhodnutí zopakoval a dále rozvedl Městský soud v Praze, který mimo jiné uvedl: „Je tedy nepochybné, že předmětné poranění způsobila obžalovaná poškozenému velkou silou. Za této situace tedy, vzniklo-li toto poranění takovým způsobem, nelze jednoznačně dovodit závěr, že by takto obžalovaná jednala při tzv. hypoxii, tedy při odkrvení mozku, neboť je třeba podotknout, že tento stav ovlivní srdeční akce a tato osoba, která je tímto stavem postižena, většinou okamžitě ztrácí vědomí, což se nestalo. Obžalovaná poté, co bodla poškozeného, ještě telefonovala a přivolala policii. Je rovněž třeba poukázat nato, že v žádném případě nebylo zjištěno, že by došlo ke rdoušení obžalované, které by mohlo právě přivodit shora uvedený stav. Obžalovaná byla totiž po incidentu vyšetřena, jak vyplynulo z dostupného materiálu ORL a rdoušení nebylo v žádném případě zjištěno, kdy obžalovaná by musela mít vícečetné podlitiny a bylo u ní shledáno pouze drobné poranění krku, ze kterého by nebylo možno takovým způsobem vůbec usuzovat. Teoretiky hypoxie může vzniknout, a to stiskem na krku v místě, kde se nacházejí citlivá nervová zakončení v oblasti krkavice, avšak k tomuto vůbec nedošlo.“ Odvolací soud rovněž poukázal na lékařskou zprávu ze dne 9. 6. 2006 vydanou Nemocnicí na B., s. r. o., ze které je patrno, že obviněná má implantovaný kardiostimulátor ode dne 27. 4. 2006, dne 8. 6. 2006 byla vyšetřena, přičemž bylo zjištěno, že stimulace je správná a účinná, rána po operaci je zhojena. Současně soud druhého stupně dodal, že pokud se ve zprávě uvádí, že před implantací lze předpokládat poruchy vědomí v souvislosti s poruchami rytmu ve smyslu bradykardie, tak nejde o okolnost rozhodnou, neboť k implantaci kardiostimulátoru došlo déle než jeden rok po napadení poškozeného. Též podtrhl, že v době napadení nebyla k dispozici žádná lékařská dokumentace týkající se obviněné, ze které by bylo možno dovozovat, že již tehdy trpěla takovými poruchami (vše na str. 3 a 4 usnesení).
Podle názoru Nejvyššího soudu je skutečnost, že u obviněné I. M. nešlo v době spáchání činu o duševní poruchu (přechodnou), pro kterou by nemohla rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, založena na zcela konkrétních zjištěních plynoucích ze znaleckého posudku Ústavu soudního lékařství, Fakultní nemocnice K. V., stvrzeného výpovědí znalce MUDr. T. A. u hlavního líčení. Soud prvního stupně náležitě rozvedl, proč příslušnou část skutkového zjištění, s nímž se plně ztotožnil odvolací soud, opřel právě o tento důkaz, jemuž korespondují i další popsané skutečnosti včetně znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, vypracovaného Doc. MUDr. P. K., CSc. a nikoli o znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, vypracovaný MUDr. L. Z. a PhDr. Z. J.
Z hlediska subjektivní stránky byl Obvodním soudem pro Prahu 8 v jednání obviněné I. M. shledán minimálně nepřímý úmysl podle §4 písm. b) tr. zák., neboť „musela vědět, že pokud nožem útočí do oblasti trupu, může způsobit těžkou újmu na zdraví, a pro případ, že ji způsobí, s tím byla srozuměna (str. 5 rozsudku). Je zřejmé, že na eventuální úmysl v jednání obviněné, kterým poškozenému P. Z. způsobila těžkou újmu na zdraví, bylo usuzováno ze způsobu provedení útoku, z povahy použitého nástroje (nůž s čepelí o délce min. 15 cm) a z místa na těle poškozeného, kam útok směřoval. Nebylo možno pominout ani prokázanou výraznou razanci bodnutí.
Podle ustanovení §13 tr. zák. platí, že čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Nejde o nutnou obranu, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
Lze připomenout, že podstatou nutné obrany je odvracení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákonem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Jelikož obránce odvracející útok chrání tytéž zájmy, které chrání sám trestní zákon, nejedná proti účelu trestního zákona, ale naopak ve shodě s ním a vlastně nahrazuje zásah veřejných orgánů. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání nebo opomenutí, které je úmyslné, protiprávní a nebezpečné pro společnost. Za nutnou obranu však lze ve smyslu ustanovení §13 tr. zák. považovat jen jednání směřující proti přímo hrozícímu nebo ještě trvajícímu útoku. Naproti tomu nutná obrana není přípustná proti útoku teprve připravovanému, který ještě bezprostředně nehrozí, ani proti útoku, který již skončil. Dovolená není ani obrana, která je zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Přiměřenost obrany se posuzuje podle objektivních okolností případu (zejména jakým způsobem byl útok realizován, v jakém prostředí k němu došlo apod.), přičemž nelze pominout ani úsudek bránící se osoby, k jejímuž psychickému stavu vyvolanému útokem je třeba přihlížet. Ze samotné podstaty věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok odvrátila, tj. musí být silnější než útok.
Z tzv. skutkové věty výroku o vině, jak je popsána v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8, vyplývá, že fyzickému útoku obviněné I. M. vůči poškozenému P. Z. (bodnutí nožem do jeho hrudníku) předcházela krátká slovní rozepře. Prvostupňový soud (ani soud odvolací) se neztotožnil s obhajobou obviněné, která uváděla, že ji poškozený přitlačil zezadu k lince, začal ji oběma rukama škrtit a praštil jí do hlavy. V této spojitosti Městský soud v Praze v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval: „V žádném případě nemůže obstát odvolací námitka obžalované v tom smyslu, že by se jednalo o nutnou obranu z její strany, kdy lze pouze konstatovat, že poškozený vůči ní nikterak agresivně a fyzicky neútočil a došlo-li k nějakým útokům, jednalo se o útoky slovní a následně se tedy i pokoušel zabránit útoku obžalované, který vyloženě působil proti němu“ (str. 3 usnesení).
Je zřejmé, že v posuzované trestní věci nebyla splněna základní podmínka vyžadovaná ustanovením §13 tr. zák., tj. že jednáním obviněné I. M. byl odvracen přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem. Proto soudům obou stupňů nelze vytýkat, že v jejím činu, neshledaly jednání v nutné obraně.
V kontextu se shora rozvedenými argumenty Nejvyšší soud konstatuje, že skutková část výroku o vině v rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje zcela konkrétní skutková zjištění, kterým plně koresponduje právní posouzení předmětného skutku jako trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá i ve výroku o vině v rozsudku prvostupňového soudu též aplikovaná právní věta. Námitky obviněné I. M., které byly uplatněny v dovolání, tudíž nelze akceptovat.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněné I. M. odmítl, neboť je shledal zjevně neopodstatněným. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k