ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.121.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 121/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. března 2007 o dovolání, které podal obviněný F. P., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 11 To 300/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 4 T 132/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 T 132/2005 byl obviněný F. P. uznán vinným trestným činem zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. [bod 1. výroku rozsudku]. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „bývalý kpt. Policie ČR F. P., jako policista Policie ČR, služebně zařazen u Okresního ředitelství Policie ČR v T., ve funkci vedoucího Inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, Služby správních činností policie, pověřený výkonem dohledu nad činností zkušebního komisaře J. K. vykonávajícího zkoušku odborné způsobilosti žadatelů o vydání zbrojního průkazu, a to M. B., MUDr. J. P., MUDr. J. P., R. N., a P. H., kterého svým opatřením k určení zkušebního komisaře ze dne 14. 2. 2005 určil, v rozporu se svými povinnostmi uloženými mu článkem č. 9 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 84/2003 ze dne 2. 7. 2003, společným jednáním s J. K., v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, poté, co byl částečně přítomen teoretické zkoušce žadatelů v restauraci, převzal dne 18. 2. 2005 na přesně nezjištěném místě od J. K. pět kusů formulářů „vyhodnocení zkoušky odborné způsobilosti žadatele o vydání zbrojního průkazu“, v nichž J. K., jako zkušební komisař, zhodnotil vykonání zkoušky u všech žadatelů hodnocením „prospěl“, s vědomím, že se teoretické části zkoušky nezúčastnil jeden ze žadatelů, a čtyři žadatelé včetně jednoho nepřítomného neabsolvovali praktickou část zkoušky a z tohoto důvodu J. K. provedené hodnocení neodpovídá skutečnosti a následně, bez dalších opatření směřujících k nevydání zbrojního průkazu žadatelům toto hodnocení jako pravdivé přenechal k vyřízení žádostí žadatelů, avšak v důsledku kontrolní činnosti nadřízených orgánů k vydání zbrojních průkazů nedošlo“.
Za tento trestný čin byl obviněný F. P. odsouzen podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Citovaným rozsudkem bylo dále rozhodnuto o vině a trestu obviněného J. K.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podali obvinění F. P. a J. K., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 11 To 300/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Hradci Králové podal obviněný F. P. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že zjištěný skutkový stav (jeho chování) nenaplňuje znaky trestného činu zneužívání pravomocí veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., jímž byl uznán vinným. Poznamenal přitom, že nenapadá skutkový základ rozhodnutí, ani se nedomáhá, aby dovolací soud posuzoval hodnocení důkazů soudy nižšího stupně. Konkrétně pak zdůraznil, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá skutečnost, že by byl pachatelem jmenovaného trestného činu, neboť chybí konkrétní právní předpis, který by jako policista porušil, a rovněž je dána absence jakékoliv jeho další služební povinnosti, kterou by svým jednáním porušil.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) zrušil usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 24. 7. 2006, sp. zn. 11 To 300/2006, a tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl, případně aby Nejvyšší soud sám podle §265m tr. ř. zrušil rozsudek Okresního soudu v Trutnově ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 T 132/2005, ve všech jeho výrocích a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostil obžaloby.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co shrnula skutková zjištění soudu, uvedla, že citovaný Závazný pokyn Policejního prezidenta ČR vymezuje pojem dohledu policie ve věcech zbraní [čl. 2 písm. a)], stanoví zaměření dohledu na činnost zkušebních komisařů [čl. 3 odst. 1 písm. f)], subjekty jej vykonávající (čl. 3 odst. 4), místo dohledu a obsah dohledu (čl. 4). V návaznosti na uvedené připomněla zjištění soudu prvního stupně, že obviněný neměl povinnost sám vykonávat dozor nad výkonem zkoušky, pokud však z titulu své funkce neurčil k dohledu jiného, podřízeného policistu, ale dozor nad výkonem zkoušky atrahoval na sebe, byl povinen postupovat v souladu se Závazným pokynem Policejního prezidenta ČR.
Obsah dohledu a v tomto smyslu garance teoretické a praktické způsobilosti žadatele pro vydání zbrojního průkazu, je oprávněním rozhodovat o právech a povinnostech fyzických osob, které má širší společenský dosah, je konkretizován shora uvedeným vnitřním normativním aktem, při jehož plnění je policista povinen postupovat v souladu se zákonem ČNR č. 186/92 Sb., §28 odst. 1 písm. a), jímž se policistovi ukládá povinnost plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny nadřízených funkcionářů a nadřízených, s nimiž je řádně seznámen. Pokud obviněný nesplnil řádně povinnosti dohledu a umožnil tím, aby se žadatelé o zbrojní průkaz mohli domáhat jeho vydání, ačkoli nesplnili zákonný předpoklad, kterým bylo úspěšné složení teoretické a praktické zkoušky, jejichž obsah je závazně upraven zejména v ustanovení §21 odst. 3 – 5 zákona č. 119/2002 Sb., o střelných zbraních a střelivu, jakož i vyhláškou MV č. 384/2002 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o střelných zbraních a střelivu, kde v třetí části je obsahová náplň teoretické a praktické zkoušky stanovena, lze souhlasit s právním názorem soudů, že se obviněný dopustil trestné činnosti v souvislosti s pravomocí a odpovědností veřejného činitele a jako takový v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch nesplnil své povinnosti vyplývající z jeho pravomoci.
V další části svého vyjádření státní zástupkyně připomněla, že v posuzovaném případě jde o trestný čin, který obsahuje zavinění coby součást skutkové podstaty, tedy nikoliv jako obecnou náležitost trestného činu (§3 odst. 2 tr. zák.), přičemž v popisu skutku ve skutkové větě výroku o vině jsou dostatečně popsány okolnosti, které subjektivní stránku trestného činu podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. vystihují. Z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy po zhodnocení provedených důkazů vycházely z konkrétních skutkových zjištění, která ve svých rozhodnutích vyložily a odůvodnily a o která následně právní posouzení trestné činnosti obviněného opřely, přičemž nelze dospět k závěru, že by mezi takto učiněnými skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením existoval extrémní nesoulad.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný F. P. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze podřadit pod uplatněný dovolací důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
Pokud dovolatel v odůvodnění svého mimořádného opravného prostředku namítl, že zjištěný skutkový stav nenaplňuje znaky trestného činu zneužívání pravomocí veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák., neboť svým jednáním jako policista neporušil žádný právní předpis ani nezanedbal žádnou služební povinnost, lze takovou argumentaci z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. zák. označit za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. c) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci.
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že dovolatel „ … jako policista Policie ČR, … ve funkci vedoucího Inspektorátu pro zbraně, střelivo, výbušniny a drogy, … pověřený výkonem dohledu nad činností zkušebního komisaře J. K. vykonávajícího zkoušku odborné způsobilosti žadatelů o vydání zbrojního průkazu, … v rozporu se svými povinnostmi uloženými mu článkem č. 9 Závazného pokynu policejního prezidenta č. 84/2003 ze dne 2. 7. 2003, společným jednáním s J. K., v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, poté, co byl částečně přítomen teoretické zkoušce žadatelů …. převzal dne 18. 2. 2005 … pět kusů formulářů „vyhodnocení zkoušky odborné způsobilosti žadatele o vydání zbrojního průkazu“, v nichž J. K., jako zkušební komisař, zhodnotil vykonání zkoušky u všech žadatelů hodnocením „prospěl“, s vědomím, že se teoretické části zkoušky nezúčastnil jeden ze žadatelů, a čtyři žadatelé včetně jednoho nepřítomného neabsolvovali praktickou část zkoušky a z tohoto důvodu J. K. provedené hodnocení neodpovídá skutečnosti a následně, … toto hodnocení jako pravdivé přenechal k vyřízení žádostí žadatelů … “.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit následující skutečnosti, na něž poukázaly i soudy obou stupňů ve svých rozhodnutích.
Dovolatel byl „pověřený výkonem dohledu nad činností zkušebního komisaře J. K. vykonávajícího zkoušku odborné způsobilosti žadatelů o vydání zbrojního průkazu“.
Obsah a průběh této zkoušky je upraven zákonem č. 119/2002 Sb., o zbraních (dále jen „zákon o zbraních“). V §21 zákona o zbraních je mj. stanoveno, že zkouška sestává z teoretické části (písemného testu) a navazující části praktické (manipulací se zbraněmi). Podrobněji je obsahová náplň předmětné zkoušky včetně způsobu vyhodnocení vymezena vyhláškou ministerstva vnitra č. 384/2002 Sb., o provedení některých ustanovení zákona o zbraních (část třetí, ustanovení §3 až §5). Problematiku příslušného dohledu pak řeší Závazný pokyn policejního prezidenta č. 84/2003, ze dne 2. 7. 2003 (dále jen „závazný pokyn“), kterým se upravuje činnost Policie České republiky při dohledu a dozoru ve věcech zbraní, střeliva a výbušnin. Závaznost tohoto pokynu pro policisty (v kritické době i pro dovolatele) přitom plyne ze zákonného zmocnění, jež je obsaženo v ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky (dále jen „služební zákon“), podle něhož „Služební funkcionáři (jímž policejní prezident bezesporu je) jsou oprávněni v rozsahu své pravomoci ukládat podřízeným policistům služební úkoly, organizovat, řídit a kontrolovat jejich činnost a vydávat k tomuto účelu rozkazy a pokyny“. V souvislosti s tím je třeba zdůraznit též ustanovení §28 odst. 1 písm. a) služebního zákona, podle něhož je policista povinen „plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy; plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízených, s nimiž byl řádně seznámen“ [z dokladu na č. l. 85 spisu i z odvolání, které podal dovolatel proti rozhodnutí ředitele Policie ČR, Okresního ředitelství T. ze dne 4. 3. 2005, č. OŘTU-137/2005 (č. l. 66), lze dovodit, že dovolatel byl v rozhodné době se závazným pokynem řádně seznámen].
V daných souvislostech je na místě odkázat na správný závěr odvolacího soudu, že právě tento závazný pokyn je zapotřebí důsledně vyhodnocovat. V jeho čl. 9 se stanoví, že „Dohled nad činností zkušebních komisařů vykonávajících zkoušky odborné způsobilosti žadatelů o vydání zbrojního průkazu spočívá především v kontrole dodržování obsahové náplně a způsobu provedení zkoušky, přitom důraz se klade zejména na režim a bezpečnost provedení praktické zkoušky. Součástí dohledu je i kontrola vedení evidence o provedených zkouškách odborné způsobilosti …“. Dohledem se rozumí „soustavná činnost policie ve věcech zbraní, střeliva a výbušnin z pohledu ochrany bezpečnosti osob a majetku, odhalování přestupků, správních deliktů, odhalování trestných činů a plnění povinností fyzických a právnických osob v oblasti zbraní, střeliva a výbušnin; …“ (čl. 2), přičemž „Dohled je zaměřen především na činnost zkušebních komisařů vykonávajících zkoušky odborné způsobilosti žadatelů o vydání zbrojního průkazu“ [čl. 3 odst. 1 písm. f)].
V posuzovaném případě sice podle zjištění soudu prvního stupně dovolatel „neměl ve funkční ani pracovní náplni přímo zakotvenou povinnost k osobnímu výkonu dohledu nad zkouškami odborné způsobilosti“, ale jak dále týž soud správně zdůraznil: „Jako vedoucí příslušného inspektorátu měl (dovolatel) však dohled zajistit tak, aby zkoušky proběhly řádným způsobem, včetně dokumentace jejich průběhu zkušebním komisařem“ a to za situace, kdy „dohledem nad prováděním této zkoušky nepověřil žádného z podřízených a ujal se ho osobně sám“ (odvolací soud přisvědčil uvedenému závěru s tím, že za popsané situace měl dovolatel průběh zkoušky „v rámci své kompetence řádně sledovat a vyhodnocovat“). K tomu lze připomenout, že podle čl. 3 odst. 4 závazného pokynu dohled mj. podle čl. 3 odst. 1 písm. f) (viz shora) vykonávají policisté zařazení u okresních útvarů, krajských útvarů a ředitelství služby správních činností policie Policejního prezidia České republiky.
Z rozvedených skutečností vyplývá, že dovolatel nesplnil povinnosti dohledu (a to již tím, že převzal pět kusů formulářů „vyhodnocení zkoušky odborné způsobilosti žadatele o vydání zbrojního průkazu“, v nichž J. K., jako zkušební komisař, zhodnotil vykonání zkoušky u všech žadatelů hodnocením „prospěl“, s vědomím, že provedené hodnocení neodpovídá skutečnosti, a následně toto hodnocení jako pravdivé přenechal k vyřízení žádostí žadatelů, přičemž výsledkem jeho činnosti byl též Záznam o dohledu ze dne 18. 2. 2005, který se neshodoval s objektivní realitou), čímž pěti osobám vytvořil podmínky pro získání neoprávněného prospěchu (získání zbrojních průkazů). Je tudíž zřejmé, že porušil ustanovení čl. 9 závazného pokynu, důsledkem čehož bylo porušení ustanovení §21 zákona o zbraních a §3 až §5 vyhlášky ministerstva vnitra č. 384/2002 Sb. Současně je zřejmé, že dovolatel jednal v rozporu rovněž s ustanovením §28 odst. 1 písm. a) služebního zákona. V tomto smyslu dovolatel jako veřejný činitel (§89 odst. 9 tr. zák.) nesplnil povinnost vyplývající z jeho pravomoci.
Popsané skutkové okolnosti přitom zřetelně svědčí o úmyslném zavinění dovolatele. Zde je na místě připomenout, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. V těchto souvislostech nutno odkázat na hodnotící úvahy nalézacího soudu [mj. výstižně poznamenal, že: „Počet přítomných byl natolik malý, že již vizuálně musel (dovolatel) zaznamenat absenci jednoho z přihlášených“. resp. že „Vzhledem ke svému pracovnímu zařazení si rozhodně musel (dovolatel) být vědom toho, že již z časových důvodů nemohly proběhnout střelby] ústící do zjištění, že dovolatel „převzal vyhodnocení prospěl u zkoušek pěti žadatelů, ač věděl, že jeden z nich vůbec nebyl přítomen ani u teoretické části zkoušky a ostatní se nepodrobili celé praktické části a nepodnikl žádná opatření směřující k nevydání zbrojního průkazu u těchto žadatelů, ale hodnocení jako pravdivé ponechal k vyřízení jejich žádostí.“, navíc o dohledu vypracoval již zmíněný záznam, ve kterém potvrdil regulérnost provedených zkoušek, to vše „v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch“. Dovolatel tedy v posuzovaném případě jednal úmyslně, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného F. P. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. března 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý