ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1275.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1275/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 30. ledna 2007 dovolání, které podal obviněný R. A., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 3 To 495/2004, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 7 T 83/2004, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného R. A. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 7 T 83/2004, byl obviněný R. A. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., a to na skutkovém základě, jak je v rozhodnutí uveden. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému C. F., s. r. o., škodu ve výši 258.369,- Kč.
Proti konstatovanému rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 3 To 495/2004, byl podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3 písm. b) tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněného R. A. uznal vinným, že
v přesně nezjištěnou dobu na podzim roku 2001, přesně nezjištěným způsobem, avšak v rozporu se svými povinnostmi vyplývajícími pro něj z leasingové smlouvy uzavřené se společností C. F., s. r. o., ze dne 28. 12. 2000, nakládal s předmětem leasingu motorovým vozidlem Chevrolet Suburban, kdy hodnota vozidla v době uzavření leasingové smlouvy činila 596.900,- Kč, za který složil akontaci ve výši 238.760,- Kč, zavázal se hradit měsíční splátky ve výši 14.352,- Kč, z nichž uhradil sedm, další splátky již neuhradil a vozidlo ani po odstoupení od smlouvy leasingovou společností a na její výzvu dodnes nevrátil, a takto způsobil leasingové společnosti C. L., s. r. o., dnes C. F., s. r. o., škodu ve výši 232.370,- Kč.
Takto zjištěný skutek odvolací soud kvalifikoval jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a obviněného odsoudil podle §248 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. byl obviněný pro výkon uloženého trestu zařazen do věznice s dozorem. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému C. F., s. r. o., škodu ve výši 232.370,- Kč. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost C. F., s. r. o., se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vůči rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které zaměřil proti výroku o vině, trestu a náhradě škody, přičemž je opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný předeslal, že namítá nesprávné právní posouzení skutku ve výroku napadeného rozsudku, který byl chybně kvalifikován jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., přestože znaky tohoto trestného činu neměl. Konstatoval, že krajský soud shledal naplnění skutkové podstaty zmíněného trestného činu v tom, že „svým jednáním zapříčinil, že ztratil nad svěřeným vozidlem kontrolu, tím je odňal z dispozice vlastníka, tedy leasingové společnosti, a tím si fakticky věc, která mu byla svěřena přisvojil. To je podstata toho, kdy byla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry a pokud by se nyní vozidlo našlo, což je možné, je již jen otázka vyrovnání se s leasingovou společností a náhrady škody.“ Obviněný zdůraznil, že je i nadále přesvědčen, že se žádného trestného jednání nedopustil. Podle jeho názoru nenaplňuje jednání popsané ve skutkové větě napadeného rozhodnutí znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., u kterého je základní podmínkou trestnosti přisvojení si cizí věci, k čemuž v daném případě nedošlo. V této spojitosti poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1225/2003. Soudy obou stupňů navíc nebyla spolehlivě zjištěna a ve skutkové větě napadeného rozsudku popsána ani subjektivní stránka trestného činu, tj. úmysl přisvojit si cizí věc.
S poukazem na zjištěný skutkový stav obviněný konstatoval, že soud zásadně připouští, že vozidlo předal do opravy do autoservisu P. Č. a rovněž bylo objektivně zjištěno, že v době podání trestního oznámení v této trestní věci leasingová společnost věděla, kde se předmětné vozidlo nachází. Je pravdou, že jeho povinností bylo starat se o předmět leasingu po dobu jeho opravy. To také udělal, neboť se s leasingovou společností dohodl na tom, že auto není schopen splatit a leasingová společnost mu jej odebere s tím, že si je vyzvedne v autoservisu P. Č. Obviněný zdůraznil, že v rámci veřejného zasedání o odvolání podrobně vysvětlil, proč nebylo možné vozidlo předat leasingové společnosti v jejím sídle. Vzhledem k tomu, že po této dohodě jej leasingová společnost přibližně dva roky nekontaktovala, považoval celou záležitost za uzavřenou s tím, že bude muset této společnosti doplatit škodu, jež jí způsobil a kterou ona vyčíslí. Obviněný je přesvědčen, že dáním vozidla do opravy neporušil žádné ustanovení leasingové smlouvy a rozhodně tím nebyl zmařen účel, za kterým mu byl vůz svěřen, neboť neměl v úmyslu si vozidlo přisvojit tak, aby s ním nakládal jako s vlastním a na úkor leasingové společnosti. S poukazem na výše zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedl, že znakem trestného činu zpronevěry je synallagmatičnost vztahu mezi škodou způsobenou poškozenému a prospěchem získaným pachatelem trestného činu. V daném případě i jemu samotnému vznikla škoda.
Obviněný zopakoval, že sice řádně vozidlo nepředal leasingové společnosti, nicméně poskytl jí dostatek prostoru k jeho získání zpět; rozhodně jí neodňal možnost s předmětem leasingu nakládat. Z jednání popsaného v tzv. skutkové větě napadeného rozsudku nevyplývá nejen forma úmyslného zavinění, ale není zde ani podloženo její naplnění. Pokud by neměl úmysl si předmět leasingu přisvojit, což neměl, nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu zpronevěry. Podle předpisů obchodního popřípadě občanského zákoníku může právní povaha leasingové smlouvy spočívat v kombinaci smlouvy o nájmu věci se smlouvou o budoucí smlouvě kupní. Jelikož tyto zákoníky a ani trestní zákon pojem leasingová smlouva neznají, je nutné pro spolehlivé závěry o vině pachatele argumentovat jejím konkrétním textem a právními závěry z něj vyplývajícími (viz Trestní zákon - komentář, C. H. Beck, 5. vydání). Dále obviněný připomněl znění článků 2.4., 3.4.1., 3.4.2., 3.4.8. a 6.3.3. leasingové smlouvy s tím, že z nich vyplývala jeho povinnost starat se o předmět leasingu v případě výskytu závady, což také učinil - vozidlo předal do opravy P. Č., což jmenovaný nepopírá. Pravdivá je i část jeho výpovědi, že byl vadný diferenciál, který si vyžádal objednání náhradních dílů. Nepravdivá je však výpověď P. Č. ohledně doby, do které předmětné vozidlo v jeho opravně bylo, což nezávisle na sobě v odvolacím řízení potvrdili svědci F. a L.; potvrzují výskyt vozidla před servisem jmenovaného ještě na podzim roku 2003. Obviněný zdůraznil, že svým jednáním neporušil žádné ustanovení leasingové smlouvy, neboť vozidlo nepřenechal do užívání, ale jen je v souladu s touto smlouvou předal k opravě. Přesto se však soudy obou stupňů pozastavovaly nad tím, že předmět leasingu řádně neodevzdal po ukončení leasingové smlouvy společnosti C. L., s. r. o. (nyní C. F., s. r. o.), aniž by vzaly v úvahu, že jmenovaná společnost měla možnost si vozidlo v souladu s leasingovou smlouvou odebrat sama. Proč tak tři roky nečinila, když nebyly placeny leasingové splátky, nebylo žádným hodnověrným způsobem zkoumáno ani prokázáno. Právní vztah založený leasingovou smlouvou, je vztahem soukromoprávním respektive obchodním a nelze tedy porušení tohoto vztahu přesouvat do roviny trestněprávní, aniž by pro to byly splněny podmínky. Podle obviněného by byla taková abstrakce porušením zásady subsidiarity trestní represe, na níž je systém českého trestního práva postaven. Prostředky trestního práva nelze řešit soukromoprávní delikty. Připomněl, že podle judikatury „pouhé nedodržení lhůty k vrácení svěřené věci nestačí k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry, nýbrž je nutné, aby pachatel odmítl svěřenou věc vrátit“, a proto je zřejmé, že v jeho případě se nemohl předmětného trestného činu dopustit. Neporušil žádné ujednání leasingové smlouvy a předmět leasingu si nepřisvojil.
V závěru dovolání obviněný namítl i nesprávný postup odvolacího soudu, neboť sám prováděl dokazování v takovém rozsahu, že prakticky nahrazoval činnost soudu prvního stupně, namísto toho, aby postupoval podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. ve spojení s ustanovením §259 odst. 1 tr. ř. (napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení). Tímto nesprávným postupem byl fakticky zbaven možnosti podat proti rozhodnutí řádný opravný prostředek a v konečném důsledku došlo ke zkrácení jeho práva na obhajobu. V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 9. 3. 2005, sp. zn. 3 To 495/2004, i rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8. 7. 2004, sp. zn. 7 T 83/2004, včetně všech dalších rozhodnutí a zrušená rozhodnutí obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Dále navrhl, aby dovolací soud podle §265l odst. 1 tr. ř. Městskému soudu v Brně přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Vlastnoruční podání učinil i obviněný R. A. V písemnosti, jež označil jako doplnění dovolání, uvedl: „K. (správně má být P.) Č., tedy majitel opravny, který vozidlo přijal do opravy a následně s ním protiprávně bez mého vědomí naložil, je v současnosti stíhán jako obžalovaný v této věci. Obžaloba byla podána u Městského soudu v Brně poté, co se ke spáchání skutku plně doznal.“
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl obviněným uplatněn relevantně, pokud zpochybňuje správnost právního posouzení skutku a namítá, že nevykazuje znaky trestného činu zpronevěry. Podle názoru státního zástupce obsahuje skutková část výroku o vině v rozsudku odvolacího soudu ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky tohoto trestného činu evidentně naplňují. Tato zjištění vyjadřují vedle požadovaného následku i jednání obviněného vůči poškozené společnosti, které spočívalo v nakládání s cizí věcí, která mu byla svěřena, jako s věcí vlastní, a to v rozporu s podmínkami sjednanými při jejím svěření do dispozice obviněného. V této spojitosti státní zástupce poukázal na konstantní judikaturu a zdůraznil, že nakládáním v rozporu s obsahem leasingové smlouvy se nerozumí pouze případy, kdy pachatel - leasingový nájemce převede předmět leasingu na další osoby. Jde i o případy, kdy v rozporu s obsahem leasingové smlouvy předmět leasingu nevrátí leasingové společnosti, i když mu zanikl právní důvod jeho dalšího užívání a s předmětem leasingu nadále nakládá způsobem, který nasvědčuje tomu, že hodlá oprávněný subjekt vědomě na delší dobu vyloučit z dispozice s předmětem leasingu. Podstatou skutkových zjištění je, že obviněný po uzavření leasingové smlouvy s poškozenou společností zaplatil akontaci a uhradil sedm měsíčních splátek, avšak v rozporu s leasingovou smlouvou a podmínkami leasingu již další splátky neuhradil, předmět leasingové společnosti nevrátil, a to ani po jejím odstoupení od smlouvy. Podle státního zástupce je z pohledu naplnění zákonných znaků trestného činu zpronevěry nerozhodné, zda obviněný předmět leasingu předal či nepředal do autoservisu, jelikož je zřejmé, že nad předmětem leasingu ztratil přehled a kontrolu, o věc se nijak nezajímal a jeho jednání tak zcela evidentně svědčí o tom, že poškozenou společnost vědomě na delší dobu vyloučil z dispozice s předmětem leasingu a tudíž si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena. Argumentaci obviněného proto shledal zjevně neopodstatněnou.
Dále státní zástupce uvedl, že pokud obviněný uplatnil i důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., je jeho uplatnění vyloučeno, neboť v posuzované věci nedošlo k zamítnutí ani odmítnutí řádného opravného prostředku, nýbrž k odvolání došlo ke zrušení rozsudku soudu prvního stupně v celém rozsahu.
Z popsaných důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného R. A. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. lze dovolání podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho v případě odvolání opravný prostředek zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného R. A. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit jen, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán některý z důvodů dovolání uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Jelikož soud druhého stupně po zrušení rozsudku prvostupňového soudu nově rozhodl rozsudkem ve věci, tj. na základě vlastního právního posouzení skutku či jiného hmotně právního posouzení, nelze obviněným uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vztahovat k rozhodnutí soudu prvního stupně, ale bez použití ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. k rozhodnutí soudu odvolacího.
V rámci výše citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
V dovolání obviněný v podrobnostech spatřuje nesprávné právní posouzení skutku jako trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. v neexistenci zákonem stanovené podmínky přisvojení si cizí věci a v absenci subjektivní stránky trestného činu. Zdůrazňuje, že neporušil leasingovou smlouvu a v jeho jednání by bylo možno dovodit pouze odpovědnost podle ustanovení občanského či obchodního zákoníku. Tyto námitky by mohly uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítané právní vady.
Naproti tomu je nutno označit za irelevantní námitky obviněného, jimiž vznáší výhrady ke skutkovým zjištěním. Dále že z hlediska rozsahu dokazování před odvolacím soudem, došlo tímto postupem k nahrazování činnosti soudu prvního stupně, což vedlo k tomu, že byl v konečném důsledku zkrácen na svých obhajovacích právech - možnosti podat proti rozhodnutí řádný opravný prostředek. Rovněž nelze přihlížet ani k jeho sdělení ohledně P. Č. - majitele autoopravny. Taková tvrzení nenaplňují nejen obviněným uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný z důvodů dovolání, jak jsou v §265b tr. ř. taxativně zakotveny. Ve zmíněném směru nelze napadené rozhodnutí v dovolacím řízení přezkoumávat.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč. Podle §4 písm. a), b) tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a po případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (vše trestní zákon ve znění účinném do 30. 6. 2006).
Ve stručnosti lze připomenout, že věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci s tím, aby s ní nakládal určitým způsobem. Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s věcí naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo do dispozice, a to způsobem, který maří základní účel svěření, přičemž sobě nebo jinému obstará z věci trvalý prospěch. Znakem subjektivní stránky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. je zavinění ve formě úmyslu, přičemž se musí vztahovat na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty tohoto trestného činu. Okolnosti subjektivního charakteru lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností objektivní povahy, ze kterých lze podle zásad správného a logického myšlení usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení nebo ohrožení zájmů chráněných trestním zákonem.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v napadeném rozsudku Krajského soudu v Brně, vyplývají skutečnosti, jež byly citovány výše. Podle tzv. právní věty výroku o vině téhož rozsudku, považoval odvolací soud znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a způsobil tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Již Městský soud v Brně v odůvodnění rozsudku konstatoval, že společnost C. F., s. r. o., opakovaně soudu sdělila, že nebylo dohledáno, že by je klient informoval o tom, že předmět leasingu je nepojízdný a v servisu. Rovněž neuvěřil verzi obviněného, že se telefonicky s poškozenou společností dohodl na tom, že buď vozidlo přistaví on sám, nebo si je leasingová společnost vyzvedne sama v servisu anebo zbytek leasingu doplatí. V této souvislosti prvostupňový soud uvedl: „Jedná se o obžalovaným proklamované tři naprosto diametrálně odlišná řešení situace, kdy neplnil své závazky z leasingové smlouvy a těžko lze předpokládat, že by se tímto značně neurčitým způsobem leasingová společnost stavěla k opětovnému získání předmětu leasingu. Navíc obviněný uvádí, že jedna z těchto variant se měla “vytříbit podle situace“, přičemž nelze souhlasit s tím, že by se leasingová společnost sama podobným způsobem starala o vlastní majetek. Naopak to byl obžalovaný, kdo byl povinen s leasingovou společností, jako leasingový nájemce spolupracovat, nebyl oprávněn dávat vozidlo do užívání jiným osobám, což se prokazatelně stalo…“. Soud prvního stupně též podtrhl: „…předmět leasingu nebyl řádně vrácen leasingové společnosti a za opatrování tohoto předmětu byl zodpovědný právě obžalovaný jako leasingový nájemce. Svým povinnostem však nedostál a z celkového jeho laxního přístupu, kdy opakovaně sliboval leasingové společnosti, že doplatí své dluhy, avšak tyto sliby nedodržel, následně nedodržel ani slib vrátit vozidlo a naprosto nedůvodně spoléhal na to, že by si toto vozidlo měla vyzvednout sama leasingová společnost. Věděl, že svým jednáním a přístupem může způsobit situaci, kdy oprávněný vlastník leasingu, tj. leasingová společnost, ztratí faktickou možnost kontrolovat předmět ve svém vlastnictví. Navíc je třeba kvalifikovat jako značně nepřístojnou představu obžalovaného o tom, že dá vozidlo se závadou do servisu a bude vyzývat leasingovou společnost, aby si na tomto místě sama předmět leasingu převzala. Pokud se obžalovaný hájil tímto způsobem, je jeho obhajoba velmi nevěrohodná, neboť vozidlo v třetím případě vůbec do opravy vzato nebylo, a tudíž ani obžalovaný nemohl odkazovat na servis, aby si zde vozidlo leasingová společnost vyzvedla. Pakliže toto vozidlo užívaly osoby odlišné od obžalovaného, které rovněž zprostředkovávaly opravu tohoto vozidla a obžalovaný řádným způsobem nekomunikoval s leasingovou společností, musel se žalovaného skutku, který je popsán ve výrokové části tohoto rozsudku, dopustit nejméně v úmyslu nepřímém podle §4 písm. b) tr. zák.“ (vše na str. 4 a 5 rozsudku prvostupňového soudu). Krajský soud v Brně, který se s těmito skutkovými zjištěními ztotožnil, rovněž v podrobnostech popsal, jak si měl obviněný počínat, pokud by podle svého tvrzení vozidlo předal do opravy P. Č. Dále k jednání obviněného zdůraznil: „…zjevně se od té doby o osud vozidla nezajímal, byť by ho předal jiné osobě a je chybou obžalovaného, že si nezajistil nad ním nadále kontrolu. Pokud se vozidlo ztratilo, případně s ním bylo naloženo jakýmkoli jiným způsobem, zůstává odpovědnost na straně obžalovaného. Svým jednáním obžalovaný zapříčinil, že ztratil nad svěřeným vozidlem kontrolu, tím je odňal z dispozice nejen svoji, ale zároveň i z dispozice vlastníka, tedy leasingové společnosti, a tím si fakticky věc, která mu byla svěřena přisvojil. To je podstata toho, kdy byla naplněna skutková podstata trestného činu zpronevěry a pokud by se nyní vozidlo našlo, což je možné, je to již jen otázka vyrovnání se s leasingovou společností a náhrady škody“ (str. 6 a 7 rozsudku soudu druhého stupně).
Podle názoru Nejvyššího soudu obsahují skutková zjištění, která učinily soudy obou stupňů ve věci, zcela konkrétní skutečnosti odůvodňující závěr, že obviněný R. A. svým jednáním naplnil všechny formální i materiální znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. včetně úmyslného zavinění. Obviněný evidentně ztratil nad předmětem leasingu přehled a kontrolu, o svěřené osobní motorové vozidlo se dlouhodobě nezajímal a poškozenou společnost vědomě vyloučil z dispozice s touto věcí, s níž prakticky zacházel jako s vlastní. Zjištěným jednáním si přisvojil cizí věc, která mu byla svěřena a leasingové společnosti způsobil škodu nikoli malou. Své závěry prvostupňový i odvolací soud v rozhodnutích náležitě odůvodnily. Správnému právnímu posouzení skutku ve výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Brně odpovídá též aplikovaná právní věta. Je zjevné, že obviněný nejen porušil ve výše zmíněném rozsahu Všeobecné podmínky pro leasing motorových vozidel společnosti C. L., s. r. o. (srov. jejich konkrétní znění – viz str. 18 spisu), přičemž v jeho jednání nejde pouze o občanskoprávní odpovědnost, jak naznačuje v dovolání, ale nepochybně i o odpovědnost trestněprávní. Proto námitky obviněného, které v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatnil, nelze akceptovat.
Dovolateli lze přisvědčit jen v tom, že v popisu skutku napadeného rozsudku odvolacího soudu není výslovně uvedeno, že jednal úmyslně. V daném případě jde však pouze o neúplnost popisu skutku a porušení procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. (stanoví náležitosti výroku rozsudku) a nikoli o nesprávné hmotně právní posouzení skutku, tj. že by postrádal zjištění skutkových okolností ohledně úmyslné formy zavinění, neboť v tomto směru naplnění subjektivní stránky jednoznačně plyne z odůvodnění napadených rozhodnutí.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného R. A. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k