ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1313.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1313/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 19. prosince 2007 dovolání, které podal obviněný J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 5 To 52/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 6 T 196/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného J. H. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2006, sp. zn. 6 T 196/2006, byl obviněný J. H. uznán vinným:
- trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (v rozsudku je nesprávně uvedeno ustanovení §328 odst. 1, 2 tr. zák.), dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. (body 1 – 5 výroku),
- pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., dílem ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., pokračujícím trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (body 6 – 19 výroku),
- pokusem pokračujícího trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 tr. zák., §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a pokračujícím trestným činem porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák. (body 20 – 24 výroku),
- trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. (body 25 – 26 výroku),
a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí pod body 1 – 26 uvedeno.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v okrese Ústí nad Labem na dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný J. H. odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 22. 2. 2007, sp. zn. 5 To 52/2006, byl k odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného J. H. uznal vinným skutky pod body 1 – 24, které právně kvalifikoval jako:
- dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., §8 odst. 1, §238 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák., §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. (body 1 – 5 výroku),
- dílem dokonaný, dílem nedokonaný trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. l, 2 tr. zák. a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. (body 6 – 19 výroku),
- trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. (body 11 – 12 výroku),
- trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1, §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestný čin maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. a) tr. zák. (body 20 – 24 výroku).
Za tyto trestné činny byl obviněný odsouzen podle §238 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dva a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §57a odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu pobytu v okrese Ústí nad Labem na dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný J. H. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle jeho názoru bylo odvolání posouzeno negativně a zamítnuto, přestože soud druhého stupně rozsudkem zrušil původní rozsudek prvostupňového soudu a vydal rozsudek nový, který však vychází z analogie rozhodnutí okresního soudu. Odvolací soud taktéž nevzal v potaz jeho námitky a výpověď učiněnou před soudem prvního i druhého stupně.
V odůvodnění podání obviněný konstatoval, že se k trestné činnosti při výslechu po sdělení obvinění dne 25. 5. 2006, i při výslechu po jeho dalším rozšíření dne 8. 6. 2006, plně doznal. Toto však učinil na základě své neutěšené tíživé osobní situace, kdy jako bezdomovec neměl kde bydlet a co jíst, nemohl získat doklady totožnosti a trpěl závažnou nemocí, když sám orgány činné v trestním řízení požádal, aby byl umístěn do vazby. Až při hlavním líčení před prvostupňovým soudem uvedl popravdě, že spáchal jen část skutků (pod body 4, 8, 12, 15, 16) a ostatní doznal, aby se dostal z bezvýchodné osobní situace. Vyšetřující policisté, a to jako svědci, jeho výpověď ale nepotvrdili.
Dále obviněný uvedl, že při ukládání trestu a jeho výše mělo být přihlédnuto k polehčujícím okolnostem, tj. k jeho doznání, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a k tíživé osobní situaci včetně nedobrého zdravotního stavu. Připomněl, že doznal účast jen na pěti skutcích. Namítl, že nebyla zjištěna daktyloskopická, trasologická, biologická, pachová stopa či jiná stopa, která by bezvýhradně jeho vinu prokazovala. Mělo být proto postupováno podle zásady in dubio pro reo. V kontextu s tím navrhl, aby přesto, že se jedná o speciální recidivu, byl uznán vinným a uložen mu trest odnětí svobody podle §238 odst. 2 tr. zák. v první polovině zákonné trestní sazby se zařazením do věznice s ostrahou.
Obviněný vyslovil přesvědčení, že závěry soudů obou stupňů, které vyjadřují jednoznačnost a provázanost trestných činů, jsou v rozporu se základními zásadami trestního řízení, konkrétně ustanoveními §2 odst. 5, 6 tr. ř., jejichž znění připomněl. Z hlediska presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky dokazování a z těchto logicky vyplynout. Dojde-li, byť i jen k malým pochybnostem o vině, je nutno učinit závěr na základě zásady in dubio pro reo. Podle obviněného je hodnocení jeho jednání soudy obou stupňů značně nadnesené a nedovoluje závěr, že byly naplněny skutkové podstaty všech za vinu mu kladených skutkových podstat trestných činů, jak jsou uvedeny v soudních rozsudcích.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil v celém rozsahu napadený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí. Současně navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání. Rovněž vznesl podnět, aby předseda senátu Okresního soudu v Ústí nad Labem podle §265h odst. 3 tr. ř. Nejvyššímu soudu navrhl přerušení výkonu trestu, který vykonává ve Věznici O., neboť výkon trestu považuje za neopodstatněný a až do rozhodnutí o dovolání by měl být přerušen.
Nejvyšší státní zastupitelství se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 věty první tr. ř. k dovolání písemně nevyjádřilo.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. H. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§265e odst. 1 tr. ř.].
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný J. H. uplatňuje v dovolání námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňují. Obviněný vznáší výtky ohledně rozsahu jeho osobou spáchané trestné činnosti. V tomto směru uvádí, že jeho úplné doznání v přípravném řízení bylo účelové, učiněné na základě neutěšené tíživé osobní situace, neboť se dopustil jen části skutků. Tvrdí, že trestná činnost nebyla spolehlivě prokázána, rozhodnutí soudů obou stupňů nerespektovala ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásadu in dubio pro reo. Nutno zdůraznit, že tyto výhrady, které jsou v mimořádném opravném prostředku podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný spatřuje vady ve smyslu deklarovaného důvodu dovolání. Jak již bylo výše uvedeno, ve vytýkaném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat.
Lze připomenout, že k obdobným námitkám, jak již byly vzneseny v odvolacím řízení, Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval: „Z hlediska výroku o vině obžalovaného nelze mít s ohledem na výsledky provedeného dokazování a náležitého zhodnocení provedených důkazů soudem prvního stupně pochybnosti. Ten spolehlivě zjistil, že obžalovaný v obdobích, na místech a způsobem popsaným ve skutkových větách výroku o vině napadeného rozsudku se dopouštěl trestné činnosti, kterou nejen narušil majetek a domovní svobodu poškozených, ale i mařil výkon rozhodnutí soudu. Nepochybil přitom, když skutková zjištění učinil kromě listinných důkazů, mezi nimiž jsou zejména protokoly o ohledání místa činu, vyčíslení škody a doklady o opravách, i na základě výpovědi obžalovaného z přípravného řízení. V této souvislosti odvolací soud uvedl: „…jako obviněný vypovídal ve dnech 25. 5., 8. 6. a 28. 8. 2006, tedy vždy poté, co mu byla sdělena obvinění. Tyto výpovědi jsou přitom velmi podrobné, obsahují nejen motiv trestné činnosti, způsob vniknutí do jednotlivých objektů, ale i rozsah odcizených věcí a způsob, jak s nimi bylo dále naloženo. Pokud obžalovaný u hlavního líčení změnil svoji výpověď s tím, že vyjma dílčích útoků pod body 8), 12), 15), a 16) napadeného rozsudku se ničeho nedopustil a s vědomím vyslýchajících policistů se přiznal i ke skutkům, které nespáchal, což byla jakási “domluva“ s nimi, ani krajský soud této obhajobě neuvěřil. V tomto směru vyslechnutí svědci J. A., S. B. a J. S. žádnou takovou dohodu s obžalovaným nepotvrdili. Naopak shodně uvedli, že výslechy tehdy obviněného proběhly v mezích obvyklosti, přičemž se jim k trestné činnosti v celém rozsahu doznal. Za této situace není žádných pochybností o tom, že by výslechy v přípravném řízení byly prováděny nesprávným postupem, a proto lze na nich stavět základ skutkových zjištění. Krajský soud též zdůraznil: „Změna výpovědi obžalovaného u hlavního líčení je však nelogická i v tom, že obžalovaný popírá svoji přítomnost na místě činu nejen v případě, kde zanechal svoji bundu, jak je tomu u dílčího útoku pod bodem 19), ale i v případě, kdy byl přímo zastižen a poznán poškozeným Z. P. a dokonce byl nalezen jeho vlas, jakožto biologická stopa, jak je tomu u dílčího útoku pod bodem 14). Ostatně soud prvního stupně v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku velmi podrobně, logicky a přesvědčivě vyložil, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil, zejména, které skutečnosti vzal za prokázané“ (vše na str. 10 a 11 rozsudku odvolacího soudu).
V dovolání obviněný J. H. nenamítá, že předmětné skutky byly nesprávně právně posouzeny, nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují proti konečným skutkovým zjištěním (rozsahu spáchaného jednání), na jejichž podkladě Krajský soud v Ústí nad Labem učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky výše uvedených trestných činů.
Též výtka obviněného J. H. spočívající v tvrzení, že při ukládání trestu a jeho výše mělo být přihlédnuto k polehčujícím okolnostem (konkrétně k jeho doznání, spolupráci s orgány činnými v trestním řízení a osobní situaci včetně nedobrého zdravotního stavu) s tím, aby byl uznán vinným a uložen mu podle §238 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v první polovině zákonné trestní sazby se zařazením do věznice s ostrahou, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňuje. Je potřebné připomenout, že námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit pouze v rámci zákonného důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tj. v případě, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 22/2003).
Z uvedené argumentace je zřejmé, že obviněný J. H. v dovolání vznesl výlučně námitky, které jím deklarovaný dovolací důvod obsahově nenaplňují a nelze je podřadit ani pod některý z dalších důvodů dovolání, jak jsou v zákoně taxativně zakotveny. Každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného J. H. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud nerozhodoval o podnětu obviněného J. H. ohledně přerušení výkonu rozhodnutí (přerušení výkonu trestu odnětí svobody), který učinil v dovolání. Podle §265h odst. 3 tr. ř. je osobou oprávněnou k podání takového návrhu pouze předseda senátu soudu prvního stupně, který jej však neučinil. Nebylo proto třeba rozhodnout o tomto podnětu samostatným výrokem, když předseda senátu Nejvyššího soudu neshledal důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k