ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1419.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1419/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. ledna 2007 dovolání, které podal obviněný J. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 50 To 204/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 5 T 11/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 2. 2006, sp. zn. 5 T 11/2006, byl obviněný J. M. - v řízení proti uprchlému - uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák., a to na skutkovém základě, jak je v rozhodnutí uveden. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Proti konstatovanému rozsudku podala obhájkyně obviněného odvolání.
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 50 To 204/2006, byl k odvolání obhájkyně obviněného, proti němuž bylo vedeno řízení proti uprchlému, podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 T 11/2006 - 105. Dále podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud znovu rozhodl a obviněného J. M. uznal vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák., kterého se měl dopustit tím, že
v okrese S., ani jinde, v době od 1. 6. 2001 do 30. 6. 2003 ničím nepřispíval na výživu svého syna J. M., a dále v době od 1. 6. 2001 do 15. 12. 2005, kdy bylo obvinění doručeno obhájci, ničím nepřispíval na výživu své nezletilé dcery S. M., oba v péči matky M. M., ačkoliv mu vyživovací povinnost vyplývala z rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 8. 1992, sp. zn. 13 Nc 163/92, který nabyl právní moci dne 21. 4. 1993, tak, že byl povinen přispívat na výživu syna J. M. měsíčně částkou 550,- Kč a na výživu nezletilé S. M. částkou 450,- Kč splatných vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci předem k rukám matky dětí, neplněním vyživovací povinnosti vydal nezletilou S. M. nebezpečí nouze, která byla od března 2005 odvracena odborem sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v K., který na základě rozhodnutí poskytoval příspěvek na výživu nezletilé S. M. za obžalovaného, obžalovaný nepožádal o snížení či zrušení své vyživovací povinnosti, s úřadem práce spolupracoval pouze v době od 2. 8. 2001 do 7. 11. 2001, když byl z této evidence sankčně vyřazen pro maření součinnosti, o poskytnutí dávek sociální péče v místě svého bydliště nikdy nepožádal a výživné nehradí, za uvedené období tímto vznikl dluh na výživném vůči oprávněné osobě ve výši 36.335,- Kč a vůči Městskému úřadu v K. ve výši 2.815,- Kč.
Za tuto trestnou činnost byl obviněný odsouzen podle §213 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, pro jehož výkon byl zařazen podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. do věznice s ostrahou.
Vůči tomuto rozsudku podal obviněný J. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že soud nesprávně kvalifikoval jeho jednání jako trestný čin podle §213 odst. 2, 3 tr. zák., aniž by byla naplněna jeho subjektivní stránka.
V odůvodnění podání dovolatel vyjádřil nesouhlas s rozhodnutím odvolacího soudu o vině obviněného. Podle jeho názoru nebylo v trestním řízení jednoznačně prokázáno, že v předmětné době byl schopen vyživovací povinnost, za jejíž zanedbání byl trestně stíhán, vůbec plnit, a že tedy byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Připomněl, že již obhájce v závěrečné řeči u hlavního líčení a v odvolání namítal, že nezbytným obecným předpokladem trestnosti zanedbání povinné výživy podle ustanovení §213 tr. zák. je, aby obviněná osoba byla fakticky schopna vyživovací povinnost plnit. Z faktické majetkové situace povinné osoby se dovozuje i skutečná výše dlužného výživného, když tato výše nemusí odpovídat výživnému stanovenému soudem v civilním řízení. Tyto závěry vyplývají i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu. Pokud tedy byla rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 8. 1992, sp. zn. 13 Nc 163/92, s datem právní moci 21. 4. 1993, obviněnému uložena vyživovací povinnost vůči jeho dětem S. M., a J. M., v celkové výši 1000,- Kč měsíčně a J. M. tuto svoji povinnost nesplnil, ačkoli o ní věděl, není tato skutečnost pro posouzení trestnosti jeho jednání rozhodující. Naopak, soud v trestním řízení sám zkoumá faktické majetkové schopnosti a možnosti obviněného a teprve na základě vlastních zjištění rozhoduje o otázce výše dluhu na výživném.
Dále dovolatel namítl, že soud prvního stupně prokazoval majetkovou situaci obviněného zejména listinným důkazem ve formě uzavření kupní smlouvy ze dne 12. 10. 2001, podle níž měl obdržet za prodej svého rodinného domu částku 70.000,- Kč poté, co bude katastrálním úřadem povolen vklad změny vlastnického práva do katastru nemovitostí. K námitce obhájce, že tímto důkazem nebylo prokázáno, že obviněný skutečně jakoukoli částku za prodej obdržel, bylo přihlédnuto v odvolacím řízení. Krajský soud v Plzni původní rozsudek zrušil a ve věci rozhodl tak, že zmíněnou skutečnost do svého rozsudku nezahrnul. Podle odvolacího soudu však bylo nicméně dostatečně prokázáno, že majetková situace umožňovala obviněnému hradit výživné na obě nezletilé děti, neboť dne 25. 7. 2001 zaslal na adresu jejich matky částku 32.000,- Kč jako dluh za výživné na předchozím období. S takovým postupem vyjádřil dovolatel nesouhlas. Vytkl, že zaplacení uvedené částky obviněným v rámci období, v němž mělo k trestné činnosti dojít, je naopak nutné vykládat v jeho prospěch, tj. že se rozhodně nevyhýbal plnění vyživovací povinnosti, ale podle svých možností ji v minulosti vždy plnil. Pokud od 1. 6. 2001 nezaplatil na výživném na obě své děti ničeho, stalo se tak proto, že svoji vyživovací povinnost nebyl vůbec schopen plnit z důvodu své bezmajetkovosti. Dovolatel připomněl, že v obou řízeních bylo konstatováno, že obviněný nemá žádný evidovaný příjem, tj. není zaměstnán, nepobírá sociální dávky, nemá příjmy z podnikání a nevlastní automobil. Rovněž i údajný příjem z prodeje nemovitostí, který byl součástí tvrzení obžaloby, nebyl v řízení prokázán. Je nepřípustné, aby veškeré skutečnosti ohledně majetkové situace J. M. byly vykládány v jeho neprospěch.
Podle dovolatele odvolací soud dostatečně neprokázal faktickou schopnost obviněného v předmětném období plnit ze svého majetku vyživovací povinnost, když otázku subjektivní stránky trestného činu prokazoval pouze co do existence úmyslného zavinění. Skutečnou majetkovou situací se však nezabýval a s námitkami se dostatečně nevypořádal. Na existující skutkovou situaci aplikoval ustanovení §213 odst. 2, 3 tr. zák., ačkoli subjektivní stránka trestného činu nebyla naplněna. Tím došlo k nesprávného právnímu posouzení skutku, neboť ze známých skutkových okolností nelze žádným způsobem dovodit trestnost jednání obviněného.
V petitu mimořádného opravného prostředku dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud v plném rozsahu zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 5. 2006, sp. zn. 50 To 204/2006, a věc odvolacímu soudu vrátil k novému projednání.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Mimo jiné konstatovala, že krajský soud hodnotil odvolací námitku obviněného, že se nevyhýbal vyživovací povinnosti jako bezvýznamnou. V této souvislosti učinil jednoznačný závěr, že obviněný nepochybně o své vyživovací povinnosti věděl, svou vinnou neměl odpovídající zaměstnání, neboť jako uchazeč o práci s příslušným úřadem práce nespolupracoval a dokonce byl sankčně vyřazen. Na základě provedeného dokazování odvolací soud zjistil, že obviněný nepožádal o snížení výživného, nepodnikl žádné kroky, aby svou vyživovací povinnost splnil. Ačkoli obviněný nikde nepracuje a nejsou mu vypláceny žádné sociální dávky, je schopen své osobní potřeby zajišťovat. Po jeho pobytu bylo marně pátráno a proto nezbylo než vést trestní stíhání jako proti uprchlému. Státní zástupkyně připomněla, že soudy uznaly obviněného vinným tím, že čin spáchal úmyslně, což podle jejího názoru plně koresponduje se zjištěnými okolnosti případu. Zdůraznila, že obviněnému bylo výživné stanoveno soudním rozhodnutím, takže je jasné, že si své vyživovací povinnosti byl vědom. Neucházel se o zaměstnání vyjma tří měsíců, v nichž zaměstnání nezískal v důsledku špatné spolupráce s pracovním úřadem. Zbavil se tak možnosti jediného reálného zdroje svých příjmů, a tudíž nelze učinit jiný závěr, než že výživné neplatil úmyslně.
Státní zástupkyně rovněž uvedla, že ve skutkové větě soud sice neuvedl okolnosti odůvodňující závěr o ohrožení nezletilé dívky nouzí. Pouhá citace zákonného textu je porušením procesního ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku a nejedná se o pochybení hmotně právní, neboť potřebná skutková zjištění soudy učinily. Odvolací soud konstatoval, že situace nezletilé dcery obviněného by byla bez přispění státu kritická, přičemž v této části odkázal na odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Z těchto konstatování je zřejmé, že prvostupňový soud provedl v řízení všechny potřebné důkazy, které odůvodňovaly užití přísnější právní kvalifikace vzhledem k trestnému činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák. a provedené důkazy řádně vyhodnotil. V důsledku toho jsou podle názoru státní zástupkyně námitky uplatněné proti výroku o vině napadeného rozsudku neodůvodněné. Proto neshledala žádný důvod, aby dovolací soud z podnětu dovolání jakkoli zasahoval do pravomocného soudního rozhodnutí.
V závěru vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl a rozhodnutí učinil v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného J. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.).
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit otázku, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Obviněný J. M. spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v tom, že jeho jednání bylo nesprávně posouzeno jako předmětný trestný čin. V podrobnostech namítá, že v trestním řízení nebylo jednoznačně prokázáno, že v uvedené době byl schopen vyživovací povinnost, za jejíž zanedbání byl trestně stíhán, vůbec plnit a tedy, že byla naplněna subjektivní stránka trestného činu. Tyto výhrady uplatněný dovolací důvod naplňují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené rozhodnutí vykazuje namítanou hmotně právní vadu.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, 3 tr. zák. spáchá ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného a tímto činem vydá oprávněnou osobu nebezpečí nouze.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem citovaného trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zákona o rodině a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Vyhýbáním se rozumí jednání pachatele, který nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale podniká též kroky k tomu, aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné (např. mění často zaměstnání, aniž k tomu má vážný důvod, záměrně vstoupí do pracovního poměru, kde dosahuje nižšího výdělku než v předchozím zaměstnání, pracuje jen v tzv. sezónních či brigádních zaměstnáních nebo zašantročuje svůj majetek). Z hlediska trestní odpovědnosti je nerozhodné, zda je oprávněné osobě plněno dobrovolně či na základě výkonu rozhodnutí. O neplnění vyživovací povinnosti jde i tehdy, pokud není plněno v rozsahu stanoveném v §96 odst. 1 zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších zákonů. Po subjektivní stránce se vyžaduje úmyslné zavinění. Pachatelem může být pouze osoba, která je povinna vyživovat nebo zaopatřovat jiného, přičemž předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době vůbec schopna výživné plnit. Rozsah vyživovací povinnosti soud posuzuje při rozhodování o vině samostatně jako předběžnou otázku (§9 odst. 1 tr. ř.) a může vycházet i z jiného rozsahu vyživovací povinnosti pachatele, než jaký byl určen pravomocným občanskoprávním rozhodnutím.
Naplnění kvalifikované skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy ve smyslu §213 odst. 3 tr. zák. spočívající v tom, že oprávněná osoba byla vydána nebezpečí nouze, nepředpokládá, že by stav nouze musel u oprávněné osoby skutečně nastat. Postačí, že tento stav v důsledku jednání pachatele hrozí; vyhýbáním se vyživovací povinnosti ze strany pachatele jako povinného tak může dojít k situaci, že oprávněná osoba si sama nemůže bez pomoci jiných osob, popřípadě bez poskytnutí příspěvku od státu, opatřit ani základní prostředky k životu. Jejich míra se posuzuje jak objektivně ve vztahu k současné přiměřené životní úrovni občanů v našem státě, tak i subjektivně s přihlédnutím k odůvodněným potřebám oprávněného. K aplikaci této okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby postačí nedbalostní zavinění [§6 písm. b) tr. zák.].
Z tzv. skutkové věty výroku o vině napadeného rozsudku Krajského soudu v Plzni mimo jiné vyplývá, že obviněný J. M. v době od 1. 6. 2001 do 30. 6. 2003 nepřispíval na výživu svého syna J. M., částkou 550,- Kč a v době od 1. 6. 2001 do 15. 12. 2005 na výživu své nezletilé dcery S. M., částkou 450,- Kč, splatných vždy nejpozději do každého 15. dne v měsíci k rukám matky dětí M. M., ačkoliv mu tato povinnost byla uložena rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 26. 8. 1992, sp. zn. 13 Nc 163/92, který nabyl právní moci dne 21. 4. 1993, přičemž neplněním vyživovací povinnosti vydal nezletilou S. M. nebezpečí nouze, která byla od března 2005 odvracena odborem sociálních věcí a zdravotnictví Městského úřadu v K., který poskytoval příspěvek na výživu nezletilé za obviněného. V tomto směru ani obviněný žádné výhrady v dovolání a ani v předchozím odvolání nevznesl. Již soud prvního stupně učinil závěr, že tato výše stanoveného výživného se od doby zmíněného soudního rozhodnutí nezměnila (str. 3 rozsudku).
Pokud jde o námitku obviněného, že nebyl fakticky schopen vyživovací povinnost plnit, tak obsahově shodná výtka byla uplatněna i v odvolacím řízení. V této souvislosti Krajský soud v Plzni v odůvodnění napadeného rozsudku konstatoval: „Pokud jde o samotného obžalovaného, ten nepochybně o své vyživovací povinnosti věděl, když mu musí být známo jak rozhodnutí, kterým mu byla stanovena vyživovací povinnost k nezletilým dětem, jednak vůči jeho osobě již v minulosti bylo vedeno trestní stíhání i pro stejnorodou trestnou činnost.“ V této souvislosti zdůraznil: „Ze skutečnosti, že obžalovaný o děti neprojevuje zájem a výživné na ně nehradí, z toho, že byl jen krátce veden u úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání a byl dokonce sankčně vyřazen, nepožádal o snížení výživného a neučinil ani jiné kroky k tomu, aby svou vyživovací povinnost splnil (případně kroky, v důsledku nichž by jeho jednání trestným nebylo), nelze jinak, než uzavřít, že se plnění své vyživovací povinnosti vyhýbá. Tuto skutečnost je možno konstatovat i z toho, že přes provedené pátrání po obžalovaném se nepodařilo zjistit místo jeho pobytu a v dané věci je nutno konat dokonce řízení proti uprchlému. Byť obžalovanému nejsou vypláceny žádné sociální dávky, přesto je zřejmě schopen zajišťovat své osobní potřeby.“ K jednání obviněného odvolací soud rovněž uvedl: „Prokázáno bylo jednoznačně i to, že bez pomoci státních orgánů by byla situace matky nezletilé dcery obžalovaného kritická. To, že finanční situace obžalovaného umožňovala zřejmě hradit výživné na nezletilé děti, vyplynulo i z důkazů na čl. 87 spisu, kdy obžalovaný dne 25. 7. 2001 zasílá na adresu matky dětí částku 32.000,- Kč jako dluh na výživné za předchozí období, za které byl rovněž trestně stíhán. V tomto směru je tedy nutno odmítnout názor odvolatele o tom, že by obžalovaný fakticky nebyl schopen plnit vyživovací povinnost k nezletilým dětem. Odvolatel na jedné straně namítá, že nebylo prokázáno jednoznačně, že byl schopen plnit vyživovací povinnost za období, za které je stíhán, na druhé straně je nutno zdůraznit, že obžalovaný neučinil žádné kroky, pro které by byla tato neschopnost zřejmá a z důkazů, které byly provedeny při hlavním líčení, rovněž žádná taková skutečnost zjištěna nebyla.“ Proto odvolací soud aplikoval na skutková zjištění ohledně jednání obviněného stejnou právní kvalifikaci jako prvostupňový soud (vše na str. 4 a 5 rozsudku soudu druhého stupně).
Nejvyšší soud shledal výše rozvedený závěr Krajského soudu v Plzni, že obviněný J. M. svým jednáním spáchal trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2, odst. 3 tr. zák., správným. Úvahy, na základě kterých odvolací soud k tomuto závěru dospěl, náležitě vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí, ze kterého vyplývá i naplnění subjektivní stránky v jednání dovolatele - úmyslné zavinění. Z těchto důvodů, jež není potřebné dále rozvádět, nelze námitky obviněného, které v mimořádném opravném prostředku relevantně uplatnil, akceptovat. Lze pouze dodat, že v příslušném občanskoprávním řízení byla v roce 1992 obviněnému stanovena povinnost přispívat měsíčně na výživu svých dětí J. M., částkou 550,- Kč a S. M., částkou 450,- Kč. Pokud odvolací soud shledal tyto finanční částky v nezměněné výši i ohledně předmětného skutku páchaného jednak od 1. 6. 2001 do 30. 6. 2003 vůči oběma dětem neplacením výživného v celkové výši 1.000,- Kč měsíčně, jednak od 1. 7. 2003 do 15. 12. 2005 neplacením výživného týkajícího se nezletilé dcery ve výši 450,- Kč měsíčně, tak je zřejmé, že náležitě uvážil schopnost dovolatele, a to prostřednictvím shora citovaných argumentů, zmíněné vyživovací povinnosti dostát.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného J. M. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k