ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.160.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 160/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2007 o dovolání, které podal obviněný J. J., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 10 To 271/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 3 T 447/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:.
Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 24. 3. 2005, sp. zn. 3 T 447/2004, byl obviněný J. J. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 7. 7. 2003 uzavřel jako jednatel realitní kanceláře s B. L., v sídle realitní kanceláře smlouvu o zprostředkování koupě rodinného domu a současně dohodu o úschově peněz, na základě které převzal od B. L. finanční hotovost ve výši 550.000,- Kč, z které byla částka ve výši 500.000,- Kč určena jako kupní cena pro prodávajícího a částka 50.000,- Kč byla určena jako provize realitní kanceláře včetně nákladů, k prodeji nemovitosti však nedošlo a dne 29. 4. 2004 byla uzavřena dohoda o odstoupení od smlouvy, na jejímž základě měla být B. L. vrácena nejpozději do 1 měsíce záloha na kupní cenu ve výši 500.000,- Kč, ovšem peníze poškozenému B. L. nevrátil a použil je na provoz realitní kanceláře.“ Za to byl odsouzen podle §248 odst. 3 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. mu byl současně uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu realitní činnosti za účelem prodeje a nákupu nemovitostí v trvání tří roků.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. J., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 10 To 271/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 5. 9. 2006 [§139 odst. 1 písm. b) cc) tr. ř.].
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Praze podal obviněný J. J. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že zjištěný skutkový stav byl chybně posouzen jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., ačkoliv z důvodu absence jeho subjektivní stránky je nepochybné, že se nestal skutek, pro který se vede trestní stíhání, a že jeho jednání nevykazuje znaky žádného trestného činu. Dovolatel přitom uvedl, že nebylo jeho úmyslem poškozeného podvést a připravit jej o svěřené finanční prostředky a že nevrácení zálohy na kupní cenu bylo důsledkem celé řady okolností, jež negativně ovlivnily podnikání dovolatele a jeho finanční likviditu. Soudům přitom vytkl, že v tomto směru vůbec neprověřily jeho obhajobu, neprovedly důkazy, jež navrhoval k prokázání tvrzení, že se dostal do špatné finanční situace a že jenom z tohoto důvodu poškozenému celou zálohu nevrátil. Jelikož bezprostředně po inkasu zálohy od poškozeného mu byl odňat živnostenský list a byla proti němu nařízena a vedena exekuce prodejem jeho podniku, nemohl nakládat se svým majetkem, nastaly jím nechtěné a nepředpokládané okolnosti, tj. okolnosti, jež nemohl ovlivnit a jež mu objektivně znemožnily, aby hradil své splatné závazky, včetně pohledávky poškozeného.
Dovolatel připustil, že nepostupoval správně, současně však zdůraznil, že tak nečinil s úmyslem svěřené finanční prostředky poškozeného zpronevěřit. Kdyby totiž takový úmysl měl, zajisté by s poškozeným nevedl zcela otevřenou korespondenci a opakovaně mu nevystavoval potvrzení, v rámci kterých svůj závazek vůči němu deklaroval a uznával. V této souvislosti také připomněl, že sám poškozený opakovaně, a to nejen v dopisu orgánu policie, ale i v řízení před soudem, uvedl, že „mu důvěřoval, věřil jeho vysvětlením, pro která mu nemohl peníze vrátit“. S poškozeným také uzavřel dohodu o narovnání a vyplatil mu částku 200.000,- Kč s tím, že k úhradě zbytku pohledávky sjednal s B. R. dohodu o převzetí agendy jeho realitní kanceláře, v níž se jmenovaná zavázala, že mu získané provize vyplatí, a z nich chtěl pohledávku poškozeného vyrovnat. Vzdal se i své provize 50.000,- Kč, kterou mu poškozený neupíral, a uhradil mu i jiné drobné výdaje.
V další části odůvodnění svého dovolání obviněný vyjádřil názor, že souzený skutek měl být správně posouzen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zák. V návaznosti na to poznamenal, že pokud nejvyšší státní zástupce ve vyjádření k předchozímu dovolání uvedl, že by jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 tr. zák. nemohl být skutek posouzen, jestliže by poškozeným poskytnutá finanční částka představovala kupní cenu, pak lze uvést, že k uzavření kupní smlouvy mezi poškozeným a prodávajícím skutečně došlo. „Tato smlouva byla za pomoci obviněného na žádost poškozeného zrušena“.
Dovolatel dále uvedl, že poškozený mu svěřil finanční prostředky na základě dohody o úschově peněz, přičemž ze složené částky bylo určeno 500.000,- Kč na koupi konkrétní nemovitosti a 50.000,- Kč jako provize za zprostředkování a sepis kupní smlouvy. V případě, že by se tato transakce neuskutečnila, měl obviněný poškozenému vrátit stejné množství věcí téhož druhu. Po zmaření tohoto obchodu byl sjednán dodatek k dohodě o úschově peněz, na jehož základě mělo být zprostředkováno zakoupení jiné nespecifikované nemovitosti. Uzavřením tohoto dodatku již záloha nesloužila k nákupu individuálně určené nemovitosti, dovolatel tak neměl podle svých slov povinnost vracet poškozenému konkrétní věc, nýbrž věc určenou druhově, a jelikož jeho závazek nebyl specifikován, nemohl se dopustit trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. Pro tento závěr svědčí podle dovolatele i to, že nešlo o zákonem upravenou úschovu peněz, a podpůrně i dohoda o narovnání uzavřená s poškozeným dne 24. 9. 2004 a žádost poškozeného, aby trestní stíhání dovolatele bylo zastaveno. Soudům dovolatel ve vztahu k naplnění skutkové podstaty trestného činu zpronevěry podle citovaného zákonného ustanovení vytknul, že se nezabývaly zákonnými podmínkami pro odstoupení od uvedených smluv. K tomu dodal, že pro posouzení věci má význam i ta skutečnost, že nebylo dostatečně objasněno, zda mohl použít finanční prostředky na chod své realitní kanceláře. V tomto směru dovolatel poukázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, že o těchto transakcích (včetně použití složených finančních prostředků) věděla družka poškozeného paní M., která nebyla vyslechnuta. Výsledky dokazování tak podle dovolatele neskýtají dostatečný podklad pro to, aby mohl být skutek popsaný ve výroku posouzen právě jako trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 10 To 271/2006 zrušil a sám jej v celém rozsahu obžaloby zprostil, popřípadě přikázal věc Okresnímu soudu v Nymburce, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Dovolatel dále dovolací soud požádal o přerušení výkonu trestu.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co stručně zmínila dosavadní průběh trestního řízení, rozvedla obsah dovolání. Námitky obviněného rozdělila do dvou okruhů, a to jednak, že jeho jednání není trestným činem, ale jde pouze o občanskoprávní záležitost, kdy pro překážku na své straně nebyl schopen dostát závazku ze smlouvy, jednak, že jeho trestné jednání mohlo být právně posouzeno nanejvýše jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák.
V návaznosti na to zdůraznila, že pro posouzení, zda se obviněný dopustil trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., je směrodatné zabývat se charakterem smlouvy uzavřené mezi obviněným a poškozeným. Mezi obviněným a poškozeným byla uzavřena smlouva o zprostředkování podle §642 zák. č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku. V případě částky 500.000,- Kč šlo tedy o zálohu na kupní cenu, která nepřešla do vlastnictví obviněného, resp. nepřešla do sféry volních finančních dispozic obviněného určených k provozu jeho realitní kanceláře. Nešlo tedy o součást kupní ceny, která by přešla do vlastnictví obviněného, což vyplývá i z toho, že v případě neuskutečnění převodu nemovitostí z důvodu na straně převodce měla být tato částka v době uvedené ve smlouvě vrácena. Obviněný se tedy nestal vlastníkem částky 500.000,- Kč, a tudíž nemohl s touto částkou nakládat jako s věcí, která by jemu, resp. jeho realitní kanceláři patřila. Pokud obviněný poté, co poškozený dne 9. 4. 2004 s ním uzavřel dohodu o ukončení úschovy peněz a realizoval svou vůli a od smlouvy odstoupil, nevrátil poškozenému předmětnou částku ve výši 500.000,- Kč, přisvojil si cizí věc, která mu byla svěřena jen k určitému konkrétnímu účelu.
V další části svého vyjádření státní zástupkyně zmínila skutkovou podstatu trestného činu porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. a v souvislosti s tím konstatovala, že předmětné jednání obviněného nelze jako tento trestný čin kvalifikovat. Připomněla, že ustanovení §255 tr. zák. je subsidiárním ustanovením ve vztahu k ustanovení §248 tr. zák., neboť zahrnuje případy, kdy osoba, které bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, způsobí na takovém majetku škodu, avšak neprokáže se, že by si takový majetek přisvojila. V tomto směru soudy učinily závěr, že obviněný si finanční prostředky ze zálohy na kupní cenu ponechal pro sebe, neboť tuto hotovost neinvestoval v souladu s uzavřenou smlouvou o zprostředkování, ale použil ji pro chod své realitní kanceláře. Tím byl naplněn znak skutkové podstaty trestného činu zpronevěry spočívající v přisvojení si cizí věci.
K námitce stran existence subjektivní stránky trestného činu zpronevěry státní zástupkyně uvedla, že soudy ani v tomto směru nepochybily. Obviněný totiž vědomě s hotovostí poškozeného činil další transakce v rámci své realitní kanceláře v rozporu s uzavřenou smlouvou o zprostředkování, takže musel vědět, že nakládáním s těmito prostředky v rozporu s uzavřenou smlouvou působí poškozenému škodu. Závěry soudů obou stupňů o právní kvalifikaci trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. proto označila za správné.
Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného J. J. podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. J. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda argumenty, o něž je dovolání opíráno, lze podřadit pod uplatněný důvod dovolání uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky zčásti směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká neúplné dokazování a nesprávná (neúplná) skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel zčásti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje pro absenci subjektivní i objektivní stránky znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák., resp. že nevykazuje znaky žádného trestného činu. Současně namítl, že tento skutek měl být posouzen jako trestný čin porušování povinností při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Objektem tohoto úmyslného trestného činu je především vlastnictví věci a předmětem útoku cizí věc. Přisvojením si cizí věci se rozumí takové jednání pachatele, kdy naloží s věcí v rozporu s účelem, k němuž mu byla dána do opatrování nebo dispozice, a to způsobem mařícím základní účel svěření, a přitom sobě či jinému obstará z věci nikoli přechodný (časově nelimitovaný) prospěch. Jinak řečeno, pachatel si přisvojí cizí věc, jestliže si vytvoří možnost trvalé dispozice s ní a současně vyloučí oprávněnou osobu z výkonu jejích práv, ať již vlastnického či od tohoto práva odvozeného. Jedním ze základních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je tedy úmyslné jednání. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel „… dne 7. 7. 2003 uzavřel jako jednatel realitní kanceláře … s B. L. … smlouvu o zprostředkování koupě rodinného domu a současně dohodu o úschově peněz, na základě které převzal od B. L. finanční hotovost ve výši 550.000,- Kč, z které byla částka ve výši 500.000,- Kč určena jako kupní cena pro prodávajícího a částka 50.000,- Kč byla určena jako provize realitní kanceláře včetně nákladů, k prodeji nemovitosti však nedošlo a dne 29. 4. 2004 byla uzavřena dohoda o odstoupení od smlouvy, na jejímž základě měla být B. L. vrácena nejpozději do 1 měsíce záloha na kupní cenu ve výši 500.000,- Kč, ovšem peníze poškozenému B. L. nevrátil a použil je na provoz realitní kanceláře.“
Při úvahách, zda se dovolatel dopustil trestné činnosti, je třeba posoudit jeho jednání z hlediska smluv uzavřených mezi ním (realitní kanceláří) a poškozeným B. L. Jak již shora uvedeno, dovolatel jako provozovatel realitní kanceláře uzavřel dne 7. 7. 2003 se jmenovaným poškozeným „Smlouvu zprostředkovatelskou“ a „Dohodu o úschově peněz a dalších ujednání“. Předmětem daného právního vztahu bylo zprostředkování koupě nemovitosti a za tímto účelem dovolatel od poškozeného (tehdy budoucího kupujícího) přijal do úschovy částku 550.000,- Kč jako kupní cenu včetně sjednané provize ve výši 50.000,- Kč.
Dne 19. 9. 2003 byla mezi dovolatelem (shora jmenovanou realitní kanceláří), poškozeným B. L. a manželi P. a D. K. uzavřena „Dohoda o odstoupení od smluv zprostředkovatelských“, podle níž se účastníci dohodli, že manželé K. odstupují od kupní smlouvy na konkrétní nemovitost (rodinný dům), „která ještě nebyla kompletně podepsána a uzavřena“, a zároveň odstupují od smlouvy zprostředkovatelské, „kterou uzavřeli s RK“. Téhož dne byl uzavřen „Dodatek č. I., Dodatek k úschově peněz a dalších ujednání“, v němž se dovolatel s poškozeným B. L. dohodli na prodloužení úschovy peněz, a to až do vypracování a uzavření nové kupní smlouvy, a to „na jinou, již vyhledanou nemovitost“. Dne 29. 4. 2004 byl sepsán „Dodatek č. II., Věc: Ukončení obchodního případu s manžely K. a dohoda o ukončení úschovy peněz s panem B. L.“, podle něhož se dovolatel dohodl s poškozeným B. L. na ukončení úschovy peněz. Dovolatel přitom deklaroval, že poškozenému před čtrnácti dny poukázal částku 500.000,- Kč převodem na jeho účet, chybně však vyplnil písemný příkaz, což způsobilo nepřevedení peněz, tato chyba byla napravena a „nejpozději do týdne pan B. L. jmenovanou peněžní částku obdrží“. Zároveň bylo sjednáno, že zbytek peněz ve výši 50.000,- Kč zůstává ve prospěch realitní kanceláře jako „náhrada ušlých nákladů“. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně přitom vyplývá, že k vrácení peněz nedošlo, dovolatel tyto peníze, jež přijal do úschovy, použil na chod své kanceláře.
V návaznosti na rozvedené skutečnosti je třeba v prvé řadě zdůraznit, že finanční částka (500.000,- Kč), kterou dovolatel převzal do úschovy jako kupní cenu nemovitosti od poškozeného B. L. byla vůči dovolateli vždy cizí věcí a tento charakter v žádném okamžiku neztratila. Dovolatel ji totiž převzal jako zprostředkovatel, navíc do úschovy, a nešlo tedy o plnění, jež by bylo poskytnuto přímo jemu jako straně kupní smlouvy. Předmětná finanční částka mu byla svěřena, aby s ní nakládal určitým, zcela jednoznačně definovaným způsobem - buďto zaplatil kupní cenu nemovitosti, nebo (v případě, že ke koupi nemovitosti nedojde) vrátil ji poškozenému B. L. (na tom nic nezměnily ani uzavřené dodatky předmětných smluv). Jiným způsobem nebyl dovolatel oprávněn s penězi disponovat. Nemohl je tedy použít ani na provoz realitní kanceláře.
Soud druhého stupně tedy v odůvodnění svého rozhodnutí správně konstatoval, že „s ohledem na charakter uzavřené smlouvy nešlo o finanční prostředky, které by se staly součástí majetku jeho firmy (dovolatele) a jeho povinností za této situace bylo chovat se tak, aby svěřené prostředky byly k dispozici k uskutečnění zamýšleného obchodu nebo, sejde-li z něho, k vrácení poškozenému“.
Jestliže dovolatel za popsaného stavu použil svěřenou finanční částku (500.000,- Kč) na provoz své realitní kanceláře a způsobil tak poškozenému B. L. škodu ve výši 500.000,- Kč (značnou škodu podle §89 odst. 11 tr. zák.), naplnil objektivní stránku trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák.
Z popsaných skutkových okolností však zřetelně plyne i úmyslné zavinění dovolatele (subjektivní stránka uvedeného trestného činu). Ten použil finanční prostředky poškozeného na chod své realitní kanceláře vědomě v rozporu s uzavřenou smlouvou o zprostředkování a smlouvou o úschově. Na základě uvedených smluv totiž musel vědět, že finanční prostředky jsou mu svěřeny pouze za konkrétně určeným (sjednaným) účelem (viz shora) a že tedy rozsah jeho oprávnění ve vztahu ke svěřeným finančním prostředkům je tím jednoznačně limitován. Musel si tedy být vědom toho, že jinak než sjednaným způsobem nemůže svěřené finanční prostředky použít. Pokud přesto tyto peníze použil ve prospěch své realitní kanceláře (tedy ve svůj prospěch), pak si musel být vědom protiprávnosti svého jednání včetně toho, že tímto jednáním způsobuje poškozenému B. L. škodu ve shora uvedené výši, a současně s tím musel být přinejmenším srozuměn. Jednal tedy úmyslně, a to minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
K tomu je třeba dodat, že námitky ohledně špatné finanční situace dovolatele, nejsou právně relevantní a s těmito námitkami se nezávadně vypořádal soud druhého stupně, který konstatoval, že „obhajoba obžalovaného, že jeho platební neschopnost měla svůj původ v okolnostech jím neovlivněných, byť by byla zcela pravdivá, nemá pro posouzení věci význam, neboť nemůže nic změnit na tom, že svěřené prostředky použil k jinému účelu, než ke kterému byly určeny, a poškozeného o ně připravil“. V této souvislosti i soud prvního stupně důvodně připomněl, že „Obžalovaný vůbec nebyl oprávněn složené finanční prostředky poškozeného použít k jiným než sjednaným účelům a i když složené finanční prostředky složil na svůj běžný účet, který běžně používal k chodu své kanceláře, pak si měl počínat tak, aby finanční prostředky nebyly prohospodařeny a aby kdykoli byl schopen jednak z těchto uhradit kupní cenu v případě uzavření kupní smlouvy, či dostát svému závazku v případě odstoupení od další úschovy“. Skutečnost, že dovolatel s poškozeným dne 24. 9. 2004 uzavřel Dohodu o narovnání, nic na situaci nemění, protože trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 3 písm. c) tr. zák. byl již předešlým, výše popsaným jednáním dokonán.
Odvolacímu soudu je pak nutno přisvědčit, jestliže shledal, že „Bez významu je rovněž námitka odvolatele, že nešlo o zákonem upravenou úschovu u notáře či advokáta – každý je povinen se svěřenou věcí naložit tak, jak je s majitelem dohodnuto, byť by šlo o vztah zcela soukromý, a použije-li tuto věc (a věcí jsou ve smyslu trestního zákona i peníze) pro svou potřebu, dopustí se zpronevěry.“
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemůže obstát ani námitka, že předmětné jednání mělo být kvalifikováno jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 tr. zák. Ustanovení o tomto trestném činu se vztahuje na osoby, jimž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, a uplatní tam, kde nebylo prokázáno, že by ve své funkci obohatily sebe nebo jiného, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu je ustanovení §255 tr. zák. subsidiární k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (viz rozhodnutí č. 21- I./2002 Sb. rozh. tr.). V daném případě však bylo prokázáno, že svěřené finanční prostředky dovolatel použil na provoz své realitní kanceláře, čímž došlo k jeho obohacení.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím lze konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ však v posuzované věci nejde.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. J. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Pokud v dovolání obviněný požádal dovolací soud o přerušení výkonu trestu, je třeba uvést, že návrh na odklad nebo přerušení výkonu rozhodnutí může podat se zřetelem k ustanovení §265h odst. 3 tr. ř. pouze předseda senátu soudu prvního stupně. Ze strany dovolatele se proto jednalo o podnět k rozhodnutí předsedy senátu Nejvyššího soudu podle §265o odst. 1 tr. ř. Předseda senátu Nejvyššího soudu však důvody pro odklad výkonu rozhodnutí neshledal. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu dovolatele k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý