ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.188.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 188/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2007 dovolání, které podal obviněný S. M., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 13 To 208/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 20 T 66/2005, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného S. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 20 T 66/2005, byl obviněný S. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák., a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí pod body 1 až 13 výroku o vině uvedeno. Za tento trestný čin byl obviněný odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v délce dvou let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto i o obžalobě obviněných L. J. a P. B. a o uplatněných nárocích poškozených subjektů na náhradu škody.
Proti konstatovanému rozsudku podali obvinění S. M., L. J. a P. B. odvolání, která byla usnesením Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 13 To 208/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuta.
Vůči rozhodnutím soudů obou stupňů podal obviněný S. M. prostřednictvím obhájkyně dovolání, které zaměřil proti výrokům o vině, trestu a náhradě škody, přičemž je opřel o dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění svého podání obviněný připomněl, že soudy neuznaly důvody jeho obhajoby, že nebyl veden úmyslem vylákat peníze a nesplnit závazek ze smluv o dílo, když věřil, že jeho dlužník, kterým byl svědek V., mluví pravdu o tom, že má realizovat půdní vestavby a tuto zakázku mu, a to na vyrovnání svých dluhů vůči jeho osobě, přenechá k realizaci. I když jmenovaný nepotvrdil zmíněné údaje, tak nebyly odstraněny pochybnosti o pravdivosti tvrzení S. M. Svědek potvrdil, že s obviněným měli podnikatelské vztahy, které nebyly vyrovnány a připustil, že mu dluží větší finanční částku, byť její výši záměrně snižoval. Lze mít za to, že tak činil záměrně, aby ochránil svoje vlastní zájmy, v důsledku čehož není jeho výpověď věrohodná. Když se ukázalo, že půdní vestavby nelze realizovat tam, kde měly být, obviněný věřil, že se mu podaří sehnat pro tento účel jiný prostor. To se ale do zahájení trestního stíhání nepodařilo. Rovněž nebylo ukončeno vyrovnání s J., jenž byl jeho společníkem, přičemž ani toto tvrzení obhajoby nebylo spolehlivě vyvráceno.
Dále obviněný namítl, že s poškozenými on sám při uzavírání smluv nejednal. Toto prováděli spoluobvinění J. a B., kteří uzavírali nejenom smlouvy o dílo, jež až dodatečně předávali jeho osobě, stejně jako vybrané zálohy (jejich část), ale i smlouvy zprostředkovatelské. Tyto smlouvy uzavírali z vlastního rozhodnutí způsobem, že od zákazníka vybírali pro sebe zálohy na provizi a tuto si ponechávali, byť za zprostředkování měli být placeni obviněným (20.000,- Kč za každý byt + bonusy v procentech). Z tohoto výkladu je podle obviněného patrno, že u smluv o dílo, které ani nebyly uzavřeny ve všech případech (body 4, 6, 9, 12 a 13 výrokové části rozsudku okresního soudu), chybí v jeho jednání subjektivní i objektivní stránka trestného činu podvodu. V případě smluv zprostředkovatelských jde výlučně o samostatné jednání spoluobviněných, o které se dovolatel nezajímal, tj. nežádal, aby od zájemců vybírali provizi, neboť oni sami byli jeho klienty ze smlouvy o zprostředkování, za což měli být odměňováni. Proto není správný závěr soudů, že za tyto provize od zájemců o výstavbu bytu nese jak hmotnou, tak i trestní odpovědnost.
Obviněný rovněž konstatoval, že nedostatek “zlého“ úmyslu, který ustanovení §250 tr. zák. předpokládá, dokazuje i skutečnost, že ještě před zahájením trestního stíhání některým poškozeným podle svých možností vracel zálohy případně jejich část; v některých případech vrátil i více, než k jeho rukám bylo zaplaceno. Také poškozeným podepisoval směnky, kterými hradil své závazky, tj. v případech, kdy je nemohl ihned vyplatit. Obviněný namítl, že výrok na náhradě škody není správný u poškozené J., kde částku na provizi 5.000,- Kč převzali spoluobvinění, z toho pouze L. J. 2.500,- Kč vrátil; stejně je tomu i v případě poškozené V. Připomněl, že se na sjednávání provize a jejím inkasu nijak nepodílel, spoluobviněné o toto nežádal a na těchto skutcích nemá žádnou účast. Proto neměl být uznán povinným k náhradě škody, která jejich jednáním vznikla.
Podle názoru obviněného je výrok o trestu odnětí svobody, pokud byl uložen jako nepodmíněný, v rozporu s účelem trestu, jak je zamýšlen trestním zákonem. Vytkl, že nezohledňuje všechny okolnosti, které stupeň společenské nebezpečnosti jednání jeho osoby podstatně snižují, zejména jeho snahu po nápravě následků vracením vybraných záloh, lítost nad spáchaným jednáním a napomáhání orgánům trestního řízení k objasnění věci svou výpovědí a vydáním příslušných listin, na jejichž podkladě mohlo být trestní řízení vedeno. Od spáchání skutku též uplynula delší doba a S. M. má zájem na tom, aby mohl dostát všem svým závazkům z uzavřených smluv o dílo výkonem svého živnostenského oprávnění, což ve výkonu trestu není pravděpodobné.
Závěrem dovolání obviněný shrnul, že provedenými důkazy nebylo prokázáno naplnění subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. Skutek by měl být maximálně kvalifikován jako trestný čin podle §255a odst. 1 tr. zák., když část vybraných záloh použil k jinému účelu, byť k nákupu materiálu na stavbu, ale pro jinou zakázku, bez úmyslu tuto zpronevěřit, a to pokud by nebyl shledán důvod k vyslovení zprošťujícího výroku. Z výše popsaných důvodů obviněný shledal jako nesprávné i výroky o trestu a náhradě škody. Proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadená rozhodnutí soudů obou stupňů a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám rozhodl zprošťujícím výrokem, případně jeho jednání kvalifikoval podle §255a odst. 1 tr. zák. a uložil mu trest odnětí svobody, jehož výkon by podmíněně odložil.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jejího názoru je zcela evidentní, že obviněným uplatněná dovolací argumentace se neopírá o skutková zjištění, na jejichž podkladě byl uznán vinným, ale byla uplatněna ve snaze o přizpůsobení skutkového stavu věci obsahu jeho obhajoby. Je zřejmé, že takové námitky nemohou být spojovány s kvalifikovaným způsobem naplnění použitého dovolacího důvodu a proto nejsou splněny obecné předpoklady obsahového přezkoumání předmětného dovolání. Státní zástupkyně konstatovala, že uplatněné námitky nejsou přezkoumatelné ani na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, ke kterému by bylo možno přikročit až za splnění podmínky jeho zřejmého nesouladu se způsobem právního posouzení. V daném případě by bylo možno v rámci řízení o dovolání uvažovat o výjimečném zásahu do skutkového stavu věci pouze tehdy, pokud by právní závěr o dovolatelově podvodném závěru při uzavírání smluv o dílo, spočívajících ve výstavbě bytů a při uzavírání smluv o zprostředkování koupě takových bytů, nevyplynul z výsledků provedeného dokazování, které se týkaly jeho celkové míry připravenosti dostát ve smluvených termínech dohodnutým závazkům, které již byly pokryty zálohovým plněním jeho klientů, popř. vybranými zprostředkovanými provizemi jeho společníků. Taková situace však v trestní věci nenastala. Podle státní zástupkyně je z výsledků provedeného dokazování patrno, že dovolatel, a to na rozdíl od spoluobviněných J. a B., jakožto osoba pohybující se ve stavební podnikatelské sféře, musel znát veškerý úředně předepsaný postup podle stavebního zákona, spojený s legalizací vykonávané stavební činnosti a bezpodmínečně předpokládající vyřešené právní vztahy k rekonstruovaným nemovitostem. Od počátku věděl, že jeho přísliby provedení výstavby podkrovních bytů, navíc za zcela nereálné ceny a za stavu naprosté ignorace vlastníků předmětných nemovitostí, nemohou být myšleny vážně. Přesto buď sám nebo za pomoci až později informovaných spoluobviněných opakovaně nabízel zhotovení díla a z části jejich prostřednictvím přebíral zálohy na jeho realizaci. Současně je za uvedených okolností pověřoval k převzetí jejich zprostředkovatelských provizí, pokud tak nečinil sám. Prvotní pochyby svých klientů se snažil rozptýlit za pomoci dokladů majících dokumentovat odpovídající stupeň rozpracovanosti zadaného díla. Proto ve všech přisouzených případech obviněný jednal v postavení pachatele a později spolupachatele. Pokud v této souvislosti namítá, že k vyplacení provizí spoluobviněným došlo mimo jeho faktickou dispozici, tak přehlédl, že se tak stalo na podkladě jejich společného ujednání, motivovaného společným záměrem obohatit se na úkor poškozených.
Státní zástupkyně zdůraznila, že z přisouzeného skutkového děje je patrno, že uvedený trestný záměr byl ve všech případech naplněn, a tedy jakékoliv dovolatelovo následné jednání, spadající do fáze po dokonání trestného činu, nemůže být z hlediska vyvození jeho odpovědnosti za dokonaný trestný čin podvodu, spáchaný v předepsané formě zavinění, rozhodující. Za uvedeného stavu věci není reálná úvaha o možnosti odlišného právního posouzení jednání obviněného S. M. Podvodný záměr jeho jednání totiž přímo vylučuje takový způsob právní kvalifikace, který je spojen s nedbalostní verzí trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255a tr. zák. Je zřejmé, že dovolatel i v jím namítaných případech naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu, neboť jednal ve společném trestném záměru všech tří spoluobviněných, jehož naplněním došlo k jejich společnému obohacení, aniž by bylo rozhodující, který z nich finanční částky od poškozených fakticky převzal. Proto za stavu, že škodlivý následek nastal společným jednáním všech tří spolupachatelů, není důvodu, aby z navazujícího výroku adhézní povahy (v případě namítaného jednání na úkor poškozených J. a V.) byl dovolatel vyloučen. S poukazem na konstatované skutečnosti je podle státní zástupkyně na místě veškerou dovolací argumentaci obviněného odmítnout, přičemž se způsobem posouzení jeho trestní odpovědnosti lze v celém výroku o vině plně souhlasit. Námitky obviněného směřující k závěru o nižším stupni společenské nebezpečnosti jeho jednání a tím i k opodstatněnosti mírnější výměry jeho trestního postihu, nejsou podřaditelné pod žádný z důvodů dovolání.
Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného S. M. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2, 3 tr. ř.).
Protože dovolání je možné podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Podle názoru Nejvyššího soudu obviněný S. M. uplatnil v dovolání námitky, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňují. Obviněný uvádí, že nebyl veden úmyslem vylákat peníze a nesplnit závazek se smluv o dílo. V této souvislosti upozorňuje, že s poškozenými při uzavírání smluv nejednal, toto prováděli spoluobvinění L. J. a P. B., kteří uzavírali nejen smlouvy o dílo, ale i smlouvy zprostředkovatelské, jež uzavíraly z vlastního rozhodnutí. Vybírali pro sebe i zálohy na provizi. Nutno zdůraznit, že všechny tyto uplatněné výhrady, které jsou v dovolání podrobněji rozvedeny, primárně směřují do oblasti skutkových zjištění včetně hodnocení ve věci provedených důkazů, přičemž z tvrzených procesních nedostatků až následně obviněný dovozuje vady ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu. V této spojitosti je potřebné zmínit, že závěr o tom, zda je v trestní věci u obviněné osoby zavinění a v jaké formě (§4, §5 tr. zák.) je sice závěrem právním, který ale musí vycházet ze skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování stejně, jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Třebaže otázka subjektivní stránky trestného činu obecně spadá do kategorie námitek právních, tak v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné, aby ji dovolatel též právně relevantním způsobem odůvodnil. I v tomto směru ovšem obviněný tvrdí, že mu určité skutečnosti nebyly prokázány a předkládá odlišnou skutkovou verzi svého jednání, než byla soudy zjištěna. Jak již bylo výše uvedeno, samotná skutková zjištění Nejvyšší soud nemůže v dovolacím řízení přezkoumávat a je jimi naopak vázán.
V posuzované trestní věci to znamená, že pro dovolací soud jsou rozhodující skutková zjištění, podle nichž obviněný spáchal posuzovaný skutek tak, jak je popsán v příslušných skutkových větách výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Pardubicích pod body 1 až 13 a rozveden v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. S poukazem na provedené důkazy soud prvního stupně k jednání obviněného S. M. v odůvodnění rozsudku mimo jiné konstatoval: „…zahájil akci vybírání záloh od klientů za situace, kdy zcela jasně věděl, že není majitelem žádných prostor pro půdní vestavby, že tyto stavební práce ani sám provádět nemůže, neměl žádné povolení, žádnou projektovou dokumentaci, přičemž pokud se v daném oboru pohybuje delší dobu, jistě dobře věděl, co je vše potřebné k takové akci, případně alespoň musel znát základní kroky. On však nic v tomto směru nepodnikal, pouze pověřil obžalované B. aj. uzavíráním smluv, jednáním s klienty a vybíráním záloh, které mu tito dva předávali. Ústně pak byli dohodnuti kromě dohodnutých provizí za zprostředkování i na dalších provizích po realizaci bytů.“ V návaznosti na to prvostupňový soud uvedl: „Z počínání obžalovaného M. je patrné, že jeho úmyslem od počátku bylo získání finančních prostředků, které nepoužíval k realizaci bytové výstavby, ale používal je k jiné své činnosti a je jedno, zda to byla podnikatelská činnost či něco jiného, věděl, k čemu jsou dané prostředky určeny, žádné kroky v tom nepodnikal, ba naopak klienty uklidňoval smyšlenými tvrzeními o nevypořádaných vztazích s Ing. J., o zpoždění nějakých potvrzení a předkládáním falešných faktur za nákup materiálu.“ Okresní soud rovněž zdůraznil: „Z tohoto počínání je jasný a patrný úmysl sebe obohatit na úkor ostatních poškozených, a to již od počátku. Rozhodně se nejednalo v daném případě o nějakou podnikatelskou nerozvážnost či nevědomost, ale o cílené získání finančních prostředků, a to i poté, kdy se o věc začala zajímat policie. V daném směru není rozhodující, že on sám přímo s klienty v řadě případů při uzavírání smluv ani nejednal a peníze sám nevybíral. Je zde patrná dohoda s obžalovanými J. a B., kteří pro něho tyto práce vykonávali a na tom se takto dohodli, takže dobře věděl, že s klienty jednáno bude, že budou uzavírány smlouvy a vybírány zálohy, když o výběru záloh měl nepochybně přehled, neboť tyto mu byly obžalovanými J. a B. předávány“ (vše na str. 23 a 24 rozsudku okresního soudu).
V dovolání obviněný S. M. nenamítá, že zjištěný skutek (body 1 až 13 tvoří pokračující jednání), který shledal bezchybným i odvolací soud, byl nesprávně právně posouzen nebo že by rozhodnutí spočívalo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Jeho výhrady směřují proti konečným skutkovým zjištěním, na jejichž podkladě Okresní soud v Pardubicích (následně i Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích) učinil právní závěr, že svým jednáním naplnil všechny zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. včetně úmyslného zavinění. Nutno připomenout, že zmíněný trestný čin je dokonán obohacením pachatele nebo někoho jiného, a proto v dovolání tvrzená následná částečná úhrada způsobené škody, nemá na protiprávnost předchozího jednání vliv.
Také výhrady obviněného S. M. ohledně jím tvrzené nesprávnosti výroků o trestu a uložené povinnosti k náhradě škody nelze pod uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 22/2003). Je zjevné, že obviněný v dovolání žádné relevantní námitky ve vztahu k uloženému trestu nevznesl. Rovněž výtka týkající se uložené povinnosti k náhradě škody obsahově žádný důvod dovolání nenaplňuje, neboť primárně vychází z jiných skutkových zjištění, než jaká byla učiněna soudy obou stupňů.
Lze důvodně uzavřít, že obviněný S. M. uplatnil výlučně námitky, které stojí mimo rámec zákonného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod některý další v zákoně taxativně stanovený dovolací důvod. Nutno připomenout, že každý dovolatel musí nejen v souladu s ustanovením §265f odst. 1 věty první tr. ř. v mimořádném opravném prostředku odkázat na ustanovení §265b odst. 1 písm. a) až l) nebo §265b odst. 2 tr. ř., o něž se dovolání opírá, ale i obsah konkrétně uváděných námitek, tvrzení a právních názorů musí věcně odpovídat uplatněnému dovolacímu důvodu, jak je vymezen v příslušném zákonném ustanovení. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé jeho ustanovení, ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako dovolací důvody nepřipouští. Tak je tomu i v této trestní věci.
Z těchto jen stručně popsaných důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného S. M. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř. (věc meritorně přezkoumat), přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k