ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.248.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 248/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 27. března 2007 dovolání, které podal obviněný B. Š., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 6 To 245/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 3 T 29/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného B. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 3 T 29/2006, byl obviněný B. Š. uznán vinným, že:
dne 29. 9. 2005 v době kolem 01.20 hod. poté, co přistoupil k poškozenému K. B., zeptal se, kolik je hodin, a poškozený po nahlédnutí na svůj mobilní telefon mu čas sdělil a pokračoval v chůzi, poškozeného následoval, po chvíli opět oslovil s tím, že si potřebuje zavolat, což poškozený odmítl a pokračoval v chůzi, obžalovaný dále poškozeného následoval až k podchodu, kde jej došel a zezadu rukou uchopil za krk a řekl mu, že si opravdu potřebuje zavolat, pustil jej a poškozený mu ze strachu podal svůj mobilní telefon zn. Nokia 3410 se SIM kartou T-Mobile, v hodnotě i s kreditem 450,- Kč, obžalovaný si jej dal do kapsy a začal opakovat, že se právě vrátil z kriminálu, kde seděl za vraždu, že mu nechce nic udělat a zeptal se poškozeného, zda má nějaké peníze a ten ze strachu mu ze své peněženky vyndal bankovku 50,- Kč, a poté k požadavku podal i peněženku, z níž si obžalovaný vzal drobné mince v celkové hodnotě cca 50,- Kč a prohledal ji, načež ji vrátil poškozenému, přičemž stále opakoval, že se vrátil z kriminálu, kde seděl za vraždu a že mu nechce nic udělat, poté poškozenému řekl, aby šel s ním, že jej představí kamarádům, což poškozený učinil a následoval až k přechodu trati, kde poškozený utekl,
a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 15. 1. 1998, sp. zn. 2 T 184/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 1998, odsouzen pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista dle §41 odst. 1 tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 8 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, trest vykonal dne 18. 9. 2005.
Tímto jednáním podle soudu prvního stupně obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání devíti roků. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. byl obviněný pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit poškozenému K. B., na náhradě škody částku 550,- Kč, přičemž se zbytkem uplatněného nároku byl poškozený podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti konstatovanému rozsudku podal obviněný B. Š. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 6 To 245/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění podání obviněný namítl, že soudy obou stupňů zjištěný skutkový stav nesprávně právně kvalifikovaly jako loupež, nikoliv jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), e) tr. zák. Konstatoval, že prvostupňový soud vycházel při hodnocení důkazů správně z toho, že z povahy věci se k události samé mohou přímo vyjádřit pouze B. Š. a poškozený B. Tyto výpovědi se rozcházely, přičemž soud rozhodl v situaci tvrzení proti tvrzení ze svědectví poškozeného (jehož výpověď hodnotil jako věrohodnější). S tímto postupem obviněný vyjádřil nesouhlas, neboť soud měl především vycházet ze shodného průniku obou výpovědí, a případně se přiklonit pouze k jedné z rozporných výpovědí za předpokladu, že zde existují jiné důkazy, které by toto tvrzení podporovaly anebo vyvracely odchylné tvrzení toho, jehož výpovědi soud neuvěřil.
Dále obviněný popřel, že by poškozeného chytil za krk ve spojení se žádostí o zapůjčení mobilního telefonu. V této souvislosti uvedl, že poškozenému položil ruku na rameno a když se otočil, tak ruku okamžitě sundal a požádal jej o zatelefonování. Když poškozený nebyl sto vymačkat telefonní číslo, které mu diktoval, předal na žádost mobilní telefon jeho osobě, jež si ho bez dalšího vložila do kapsy. Podle obviněného nebylo prokázáno, že by proti poškozenému užil násilí ve smyslu zmocnit se cizí věci, neboť podle zásady in dubio pro reo je třeba uzavřít, že k fyzickému kontaktu došlo, ovšem nebylo prokázáno, že by došlo k úchopu za krk. Dále má za to, že i kdyby k úchopu za krk došlo, nelze toto jednání právně hodnotit jako užití násilí proti poškozenému v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ze skutečností popsaných prvostupňovým soudem nelze dovozovat pohrůžku bezprostředního násilí, zejména proto, že sám poškozený uvedl, že není schopen říci, jestli se od B. Š. dozvěděl, že měl údajně sedět za vraždu předtím, než mu předal mobilní telefon nebo až poté. Druhou alternativu je možno chápat pouze jako pohrůžku násilí užitou v úmyslu uchovat si odcizenou věc. Proto jednání obviněného je možno považovat jako snahu vyloudit si na poškozeném mobilní telefon. Současně poškozený, a to jako osoba nikoliv výdělečně činná (student vysoké školy), pociťoval největší strach z toho, že mu říkal, že se vrátil z basy a dále z toho, že by mohl přijít o počítač v hodnotě 20.000,- Kč, který měl v batohu na zádech. Právě v tomto kontextu je potřebné posuzovat jednání poškozeného, který jeho osobě předal relativně bez odporu mobilní telefon kvůli tomu, aby zabránil způsobení větší škody, která by mohla spočívat v odcizení notebooku, který měl v batohu. V jednání obviněného nebyla naplněna ani subjektivní stránka trestného činu loupeže, neboť si zřejmě vůbec neuvědomoval, že by jeho slova mohl poškozený K. B. vnímat jako hrozbu. Dovolatel připomněl, že je osobou se základním vzděláním, která absolvovala tři třídy zvláštní školy. V jeho intelektových schopnostech nebylo, aby si byl vědom toho, jakým způsobem na poškozeného působí věty, které pronášel, a tudíž nebyl schopen rozpoznat nebezpečnost tohoto svého jednání pro společnost, ani nebyl srozuměn s tím, že vůči poškozenému užívá pohrůžku bezprostředního násilí. Soud prvního stupně pochybil, když zjištěný skutkový stav kvalifikoval jako pohrůžku bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Z provedených důkazů nevyplývá, že se dopustil trestného činu loupeže; jeho jednání lze nanejvýš kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), e) tr. zák.
Pro případ, že by se dovolací soud neztotožnil s výše popsanou argumentací a dospěl by k závěru, že je na místě zjištěný skutkový stav kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., obviněný vyjádřil nesouhlas s aplikací ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., tj. aby byl posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista. Nesprávnost tohoto posouzení shledal v absenci okolnosti, která by pro svou závažnost, zejména s ohledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšovala stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Obviněný připomněl, že skutek sice spáchal pouhých jedenáct dnů po svém propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za stejný trestný čin. Nelze však přehlédnout, že předchozí skutek byl způsobem svého provedení neporovnatelně společensky závažnější, neboť proti poškozenému použil násilí, když jej po neúčinné pohrůžce násilí srazil na zem a odhodil do příkopu u silnice, načež mu poškozený z obavy z dalšího napadení sám vydal hodinky a obviněný poškozenému odcizil z batohu na zádech z peněženky 550,-Kč. Naproti tomu v posuzovaném případě prvostupňový soud dospěl k závěru, že vůči poškozenému použil násilí, za které považoval velmi krátké chycení za krk, což zdaleka nedosahuje stupně společenské nebezpečnosti dříve spáchaného skutku. Obviněný má za to, že samotná délka doby, která uplynula od posledního odsouzení, nemůže v daném případě sama o sobě být důvodem pro jeho odsouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty, a to s ohledem na nižší společenskou nebezpečnost nyní spáchaného trestného činu, v čemž shledal nesprávné právní posouzení skutku soudy obou stupňů. Proto trest mu měl být ukládán v rámci trestní sazby dvě léta až deset let a při spodní hranici s ohledem na doznání, nižší následek a obecně nižší způsob provedení činu. Na druhé straně jeho osobě přitěžovalo, že již byl pro trestný čin odsouzen.
Závěrem dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil výroky o vině a trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň – město ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 3 T 29/2006, dále zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2006, sp. zn. 6 To 245/2006, a podle §265m odst. 1 tr. ř. sám ve věci rozhodl ve smyslu překvalifikace skutku na trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), e) tr. zák., popřípadě jej neposuzoval jako zvlášť nebezpečného recidivistu a v tomto případě mu uložil trest odnětí svobody maximálně v trvání čtyř let nebo podle §265l odst. 1 tr. ř. soudu prvního stupně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že námitky dovolatele sice směřují k deklarovaným dovolacím důvodům, nelze je však označit za důvodné. Výhrady ohledně právního posouzení skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nelze akceptovat především proto, že vycházejí z odlišně nastavených rozhodných skutkových okolností, než jaké vzal za prokázané soud prvního stupně, přičemž správnost jeho závěrů potvrdil i soud odvolací. Státní zástupce zdůraznil, že skutkový stav, jak je popsán ve výroku rozsudku, nepochybně naplňuje znaky trestného činu loupeže, jak pregnantně vysvětlil již okresní soud. K jeho vývodům není třeba ničeho dodávat, neboť jsou zcela správné. Toto konstatování se rovněž vztahuje k dovolatelem zpochybňované subjektivní stránce trestného činu. Obviněný jako speciální recidivista si byl nepochybně dobře vědom, že odejme-li jiné osobě věc, které se poškozený nechce vzdát, a použije-li k tomu násilí či pohrůžek, které obsahují hrozbu bezprostředního násilí, skončí na řadu let ve vězení. Tuto zkušenost učinil již v posledních svých dvou trestních věcech vedených u Okresního soudu Plzeň – sever, kdy za velmi obdobná jednání strávil ve vězení nejprve šest let, a poté (již jako zvlášť nebezpečný recidivista ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák.) osm let. Dále státní zástupce poukázal na skutečnost, že pouhých jedenáct dní po propuštění z výkonu osmiletého trestu vězení, se obviněný znovu dopustil prakticky stejného deliktu. Již sama tato okolnost, která je ze zákonné dikce chápána jako základní hledisko nebezpečnosti recidivy, dostatečně osvětluje zvláštní povahu delikvence obviněného B. Š., jenž se bez ohledu na mnohaleté tresty odnětí svobody dopouští stále týchž velmi závažných útoků proti osobní svobodě, tělesné integritě a majetku jiných občanů. S ohledem na tyto skutečnosti soud prvního stupně zcela po právu posoudil jednání obviněného jako trestný čin spáchaný zvlášť nebezpečným recidivistou. V podrobnostech lze opět odkázat na odůvodnění rozsudku, v němž je toto rozhodnutí náležitě vysvětleno a odůvodněno. Nad rámec těchto úvah lze podle státního zástupce vyslovit souhlas s názorem odvolacího soudu, že trest uložený obviněnému se jeví spíše jako mírný než jako přísný, jak namítá dovolatel. Z popsaných důvodů proto navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného B. Š. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody.
Podle §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř. dovolání lze podat, jen je-li tu některý z následujících důvodů:
g) rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení,
l) bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. patří mezi procesní dovolací důvody. Jeho smyslem je náprava závažných vad, které vedou k tzv. zmatečnosti rozhodnutí. Dopadá předně na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci. Podstata uvedeného dovolacího důvodu spočívá v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, avšak namísto toho opravný prostředek v případě odvolání zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. nebo odmítl podle §253 odst. 3 tr. ř., aniž by však pro takový postup byly splněny procesní podmínky.
U obviněného B. Š. však o takový případ nejde, neboť Krajský soud v Plzni jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) jmenovaného rozhodl ve veřejném zasedání a po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem (§254 tr. ř.). Za této situace lze dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnit, byl-li v řízení předcházejícímu rozhodnutí o řádném opravném prostředku dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V tomto směru obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V rámci citovaného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky, sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního, eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z tohoto důvodu je nutno označit za irelevantní námitky obviněného B. Š., jimiž zpochybňuje správnost konečných skutkových zjištění ve věci včetně hodnocení provedených důkazů. Tak je tomu v případě, pokud v podrobnostech vytýká, že soud při svých úvahách vycházel ze svědecké výpovědi poškozeného K. B., ačkoliv se jeho tvrzení rozcházelo s tím, jak událost popisoval obviněný (např. zda poškozeného uchopil za krk či mu pouze položil ruku na rameno). Jak již bylo výše zdůrazněno, v tomto směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, bylo by nutno podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítnout, a to jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný rovněž spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v nesprávné právní kvalifikaci skutku jako trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. s tím, že jeho jednání lze nanejvýš kvalifikovat jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. c), e) tr. zák. V případě, že by se Nejvyšší soud s tímto názorem neztotožnil, tak namítá, že na jeho jednání nemělo být aplikováno ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., tj. aby byl posuzován jako zvlášť nebezpečný recidivista. Tyto výhrady, které jsou v dovolání blíže rozvedeny, by mohly uplatněný dovolací důvod naplnit, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadený rozsudek vykazuje namítané právní vady.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu, přičemž musí být nátlakem na vůli poškozeného. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžka takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se věci a musí mu předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Úmysl pachatele se vztahuje jak k násilnému jednání, jímž chce překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak i k tomu, aby se zmocnil cizí věci.
Z tzv. skutkové věty, jak je popsána ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu Plzeň – město, vyplývají skutečnosti, které byly citovány v úvodu tohoto usnesení. Z tzv. právní věty téhož rozsudku plyne, že prvostupňový soud považoval znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. za naplněné tím, že obviněný proti jinému užil násilí a pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci.
V odůvodnění rozsudku Okresní soud Plzeň – město k jednání obviněného mimo jiné konstatoval: „…užil násilí, za které soud považuje chycení poškozeného rukou za krk (není významné, že nebylo možno zjistit přesnou intenzitu), nicméně bylo pro svou neočekávanost zjevně dostatečné k tomu, aby se poškozený jednak zastavil, jednak změnil svůj názor na “zapůjčení“ mobilního telefonu, což bezprostředně před tím k žádosti nedoprovázené fyzickým kontaktem, odmítl. Je tak zřejmé, že i tento velmi krátký nicméně fyzický kontakt byl obžalovaným zamýšlen jako zastrašení, neboť si byl z předchozího odmítnutí vědom, že slovní kontakt nebere poškozený dostatečně vážně. Současně je z opakování žádosti o telefon zřejmé, že byl veden právě se záměrem tento získat. Vysvětlení obžalovaného, že si potřeboval nutně zavolat, při zjištění, že si telefon po získání uschoval rovnou do kapsy bez jakékoliv snahy o telefonování, nutno brát pouze jako záminku, což plně zapadá do kontextu celé situace a zištné motivace obžalovaného.“ Prvostupňový soud rovněž zdůraznil: „…tvrzení obžalovaného, že poškozený mu telefon půjčil dobrovolně, nelze akceptovat, neboť poškozený se k důvodům jeho vydání (potažmo vydání peněz) přesvědčivě vyjádřil. Z průběhu skutkového děje je zřejmé, že o dobrovolnosti vydání telefonu nemůže být řeč. Není obvyklé, aby v nočních hodinách, na liduprázdném a poměrně odlehlém místě, kdokoliv kohokoliv žádal o půjčení mobilního telefonu.“ Dále soud prvního stupně k činu obviněného uvedl: „…užil i pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se posléze peněz. Přestože slova obžalovaného, které při činu opakoval, že poškozenému nechce ublížit, že se právě vrátil z basy, kde seděl za vraždu, nejsou při užití pouze gramatického výkladu přímou výhrůžkou, je opět z kontextu celé situace zřejmé, že tak byla míněna. Stejně tak jako za daných okolností není obvyklá žádost neznámé osoby o zapůjčení mobilního telefonu, není ani obvyklé vyprávět při této žádosti uvedené skutečnosti, které běžnému občanovi nutně evokují velmi nepříjemné pocity a v obdobných situacích si jejich význam prakticky nelze pozitivním způsobem vyložit, a to o to více, měl-li obžalovaný již v té době poškozeného mobilní telefon v kapse. Pocit strachu, o kterém hovoří poškozený, je tak zcela pochopitelný. Této skutečnosti si byl obžalovaný velmi dobře vědom, což lze dovodit i z té skutečnosti, že za trestný čin vraždy nikdy odsouzen nebyl, přesto závažnost trestné činnosti cíleně nadsadil. Chtěl-li by skutečně poškozeného uklidnit a nevyvolávat v něm pocit strachu, nemusel svou opakovanou žádost o zapůjčení mobilního telefonu těmito slovy doprovázet vůbec.“ Okresní soud rovněž podtrhl: „Pokud obžalovaný tyto nepříjemné výhrůžky v návaznosti na předchozí fyzický kontakt použil, je zřejmé, že si byl právě s přihlédnutím k okolnostem a strachu poškozeného vědom již dostatečné převahy, pročež je nestupňoval, a poškozený následně vydal jak mobilní telefon, peníze, tak i splnil žádost k doprovodu obžalovaného za jeho kamarády“ (vše na str. 4 rozsudku prvostupňového soudu). S těmito zjištěními se plně ztotožnil i soud druhého stupně.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Okresní soud Plzeň – město (následně v odvolacím řízení i Krajský soud v Plzni) v rozporu s trestním zákonem, když jednání obviněného kvalifikoval jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Z citovaných skutkových zjištění vyplývají zcela konkrétní okolnosti, které zákonné znaky tohoto trestného činu nepochybně naplňují a není potřebné k nim již ničeho dalšího dodávat. Předmětné jednání obviněného vykazuje příslušné znaky násilí i pohrůžky bezprostředním násilím, přičemž byly užity v úmyslu zmocnit se mobilního telefonu a peněz poškozeného, tedy cizích věcí. S výhradami obviněného, které v tomto směru relevantně uplatnil, se proto nelze ztotožnit.
V daném případě neobstojí ani tvrzení obviněného B. Š., že došlo k nesprávnému právnímu posouzení jeho jednání jako zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák.
Ve stručnosti lze připomenout, že podle §41 odst. 1 tr. zák. se za zvlášť nebezpečného recidivistu považuje pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména vzhledem k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle §41 odst. 2 tr. zák. platí, že zvlášť závažnými trestnými činy jsou trestné činy uvedené v §62 tr. zák. a ty úmyslné trestné činy, na něž trestní zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let.
Spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu v minulosti předpokládá, že pachatel byl takovým trestným činem pravomocně uznán vinným, vykonal alespoň část uloženého trestu odnětí svobody a že šlo o některý z trestných činů uvedených v §41 odst. 2 tr. zák. Při hodnocení předchozího odsouzení pachatele za zvlášť závažný úmyslný trestný čin bude rozhodující výrok rozsudku o jeho dřívějším odsouzení. Potrestáním se rozumí alespoň částečný výkon trestu v minulosti, pokud s jeho výkonem není spojena zákonná fikce zahlazení nebo pokud odsouzení k takovému trestu již nebylo zahlazeno. Přitom lze přihlížet pouze k tomu trestu, který byl vykonán před spácháním nové trestné činnosti, za jejíž spáchání má být pachatel označen jako zvlášť nebezpečný recidivista. K naplnění pojmu potrestání stačí i jediné předchozí potrestání, jde-li o výkon trestu odnětí svobody za trestný čin uvedený v §41 odst. 2 tr. zák.
Materiální předpoklad zvlášť nebezpečné recidivy podle §41 odst. 1 tr. zák. je splněn jen tehdy, když opětovné spáchání zvlášť závažného úmyslného trestného činu (konkrétní projevy recidivy) je tak závažné, že zvyšuje stupeň nebezpečnosti nyní posuzovaného trestného činu pro společnost podstatně. Z uvedeného vyplývá, že pro uznání pachatele za zvlášť nebezpečného recidivistu nepostačuje formální naplnění ostatních znaků uvedených v §41 odst. 1 tr. zák. Při hodnocení materiální podmínky podle §41 tr. zák. je nutno přihlížet zejména k délce doby, který uplynula od posledního odsouzení. Délku přitom nelze předem vymezit, ani není možné paušálně stanovit, kdy ještě bude podstatně zvyšovat stupeň společenské nebezpečnosti, neboť vždy bude záležet na posouzení všech rozhodných okolností konkrétního případu. Vedle doby, která uplynula od posledního odsouzení, je nutno přihlížet též k době, která uplynula od skončení výkonu posledního trestu odnětí svobody. Důležité je zhodnocení následků trestného činu, způsobu jeho spáchání, motivace a délky páchání trestné činnosti. Dále je nutné ve vzájemných souvislostech posoudit význam a závažnost všech okolností celkové trestné činnosti, tj. i trestných činů, za něž byl pachatel dříve potrestán, způsob života mezi pácháním jednotlivých trestných činů a působení jiných opatření. Významné je v této souvislosti zejména zjištění, kolikrát byl pachatel v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem. Rovněž komplexní zhodnocení osobnosti pachatele, jeho celkového osobnostního profilu, vlastností a věku je závažným hlediskem.
Skutečnost, že splnění materiálního předpokladu nelze dovozovat ze samotných okolností, které naplňují formální podmínky ustanovení §41 odst. 1 tr. zák. však neznamená, že nelze přihlížet k tomu, s jakou intenzitou byly formální znaky zvlášť nebezpečné recidivy naplněny. Tato intenzita bude důležitým hlediskem, zda jde o podstatné zvýšení stupně společenské nebezpečnosti. V uvedeném směru je nutno posoudit i konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti jak trestného činu předchozího, tak trestného činu nyní souzeného, a to podle hledisek stanovených v §3 odst. 4 tr. zák. V konkrétních případech může splnění formální podmínky spočívající ve spáchání trestného činu uvedeného v §41 odst. 2 tr. zák. vykazovat podstatné rozdíly co do závažnosti a konkrétního stupně společenské nebezpečnosti. Při hodnocení materiální stránky trestného činu je proto nutno zvážit i intenzitu naplnění všech ostatních formálních znaků, neboť na nebezpečnost osoby pachatele lze usuzovat jen při současném komplexním uvážení dalších okolností případu - následku a způsobu provedení trestného činu, skutečností charakterizujících subjektivní stránku trestného činu včetně motivace jednání, bezprostředních pohnutek a psychických impulsů.
V posuzovaném případě soudy obou stupňů zjistily, že obviněný B. Š. byl v minulosti rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 15. 1. 1998, sp. zn. 2 T 184/97, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 4. 1998, sp. zn. 9 To 65/98, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou, přičemž trest vykonal dne 18. 9. 2005.
S poukazem na tyto skutečnosti není pochyb o naplnění tzv. formální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., neboť obviněný se v nyní posuzovaném případě dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jenž spadá do okruhu zvlášť závažných úmyslných trestných činů podle §41 odst. 2 tr. zák., ačkoliv již dříve byl pro takový zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán.
V rámci komplexního posouzení splnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy vzaly soudy obou stupňů v úvahu, že obviněný se opětovně dopustil zvlášť závažného trestného činu ve smyslu §41 odst. 1 tr. zák., a to ve velmi krátké době – jedenácti dnů – po propuštění z výkonu trestu odnětí svobody za stejný zvlášť závažný úmyslný trestný čin. Z uvedeného je evidentní, že při posouzení, zda byl stupeň nebezpečnosti trestného činu obviněného pro společnost podstatně zvýšen, soudy přihlédly především k délce doby, která uplynula od jeho posledního odsouzení. Z rozhodnutí soudů obou stupňů je však zřejmé, že se zabývaly i dalšími hledisky, které podstatně zvyšovaly stupeň nebezpečnosti jednání obviněného pro společnost.
V naznačené souvislosti se soud prvního stupně zabýval obsahem spisu Okresního soudu Plzeň – sever sp. zn. 2 T 184/97, který je z hlediska projednávaného případu zásadní. V této spojitosti prvostupňový soud v odůvodnění rozsudku k tomuto odsouzení uvedl: „…skutek, spočíval v charakterově obdobném jednání, kdy 29. 7. 1997 kolem 20.00 hod. na silnici pod záminkou nejprve zastavil J. B,, jedoucího na kole, jehož chytil za levou ruku a odepjal mu z ní pánské náramkové hodinky v černém plastovém pouzdře v hodnotě 250,- Kč, pod pohrůžkou násilí pak požadoval vydání náramkových hodinek v hodnotě 4.375,- Kč i po jeho kamarádovi V. B., který mu je však odmítl dát, a proto jej obžalovaný srazil na zem a odhodil do příkopu u silnice. Hodinky mu poté poškozený z obavy z dalšího napadení vydal sám a ještě před jeho odchodem mu obžalovaný z batohu na zádech odcizil z peněženky 550,- Kč…“. Okresní soud rovněž zdůraznil, že zmíněného skutku se obviněný dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu Plzeň – sever ze dne 26. 3. 1991, sp. zn. 1 T 2/91, odsouzen pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, který vykonal dne 15. 3. 1997. Též podtrhl: „…opakované postihování citelným trestem nedokázalo obžalovaného přimět, aby se vyrovnal obdobných situací. V neprospěch obžalovaného soud zhodnotil i to, že v případě trestného činu, pro který byl odsouzen rozsudkem, jenž nyní zakládá znak nebezpečné recidivy, se dopustil rovněž v krátkém časovém intervalu (do půl roku) po propuštění z předchozího trestu…“ (vše na str. 4 a 5 rozsudku prvostupňového soudu).
Vedle okolností, jež vypovídaly o stupni společenské nebezpečnosti předchozího odsouzení obviněného B. Š. za zvlášť závažný úmyslný trestný čin i za nyní souzený trestný čin, soudy obou stupňů vzaly v úvahu kolikrát byl v minulosti potrestán a za kolik trestných činů, jaká je celková délka v minulosti vykonaných trestů a jak dlouhé byly intervaly mezi jejich výkonem a přihlédly i k jeho chování ve výkonu uloženého trestu odnětí svobody. V této souvislosti okresní soud k osobě obviněného na str. 5 odůvodnění rozsudku konstatoval: „…výchovné působení posledním trestem, jak plyne z hodnocení z výkonu tohoto trestu, ne zcela splnilo svůj účel, neboť obžalovaný měl v jeho průběhu kázeňské problémy. Jeho vysvětlení, že tak činil proto, že nebylo vyhověno jeho žádosti o podmíněné propuštění, lze z určitého pohledu porozumět, ne však omluvit.“ Soud prvního stupně se rovněž náležitě zabýval dosavadním způsobem života obviněného i posouzením jeho osobnosti.
Nejvyšší soud shledal, že výše citované skutečnosti plně odůvodňují právní závěr, že se obviněný B. Š. dopustil trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a tudíž i trest mu byl ukládán za podmínek ustanovení §42 odst. 1 tr. zák. Úvahy, na základě kterých soudy obou stupňů dospěly k závěru o naplnění materiální podmínky zvlášť nebezpečné recidivy, náležitě vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí – zejména v rozsudku okresního soudu. Proto příslušné námitky obviněného, které v mimořádném opravném prostředku uplatnil, nelze akceptovat.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného B. Š. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž toto rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k