ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.313.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 313/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 28. března 2007 o dovolání, které podal obviněný G. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 10 To 87/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci pod sp. zn. 52 T 2/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 52 T 2/2006, byl obviněný G. Š. uznán vinným [pod bodem 1)] trestnými činy loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 tr. zák. a násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., jichž se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „dne 9. 7. 2005 v přesně nezjištěné době od 00.00 hod. do 04.00 hod. zazvonil u bytu v 5. patře panelového domu a poté, co uživatelka bytu E. K., otevřela dveře a vyzvala jej, aby šel pryč, strčil do dveří a vešel do bytu, kde byl na návštěvě i poškozený J. K., jehož se zeptal, zda mu dá nějaký pervitin, a když mu poškozený odpověděl, že mu nic nedá, obžalovaný znovu žádost opakoval s tím, že pokud mu nic nedá, zbije ho a protože ani poté poškozený nereagoval, obžalovaný poškozeného sedícího na podlaze kopl do oblasti hrudníku, poškozený vážící cca 50 kg se schoulil do klubíčka na bok a současně si kryl rukama obličej a obžalovaný vážící nejméně 100 kg, který stál nad ním, mu opakovaně nejméně 6´ velkou intenzitou po pokrčení kolena do výše pasu dupal v obuvi s tvrdou podrážkou proti podlaze pokryté pouze linoleem po hlavě, až poškozený zůstal bezvládně ležet na zemi a chrčel, a obžalovaný v úmyslu jej přimět, aby mu dal pervitin, poškozeného odtáhl k oknu a zatímco jej držel za nohy v oblasti kotníků, vystrčil jej nejméně horní polovinou těla z okna se slovy, aby se probral nebo ho pustí, po napomenutí ostatních přítomných jej vtáhl zpět do pokoje a hodil na zem, přičemž v době, kdy dupal poškozenému na hlavu a E. K. jej napomínala, snažila se mu v tomto jednání zabránit a vykazovala jej z bytu, vyhrožoval i jí vyhozením z okna, pokud se jí to nelíbí s tím, že půjde pryč, až se jemu samotnému bude chtít, když popsaným jednáním poškozenému J. K. způsobil mozkolebeční poranění s akutním krvácením pod tvrdou plenu mozkovou v oblasti čelní, spánkové, temenní a týlní kosti vlevo s přetlakem středových struktur, mnohočetnými zhmožděninami mozku, otokem mozku, zejména jeho levé poloviny, zlomeninu čelní a spánkové kosti a oblouku kosti jařmové vpravo, zlomeninu nosních kůstek, pohmoždění s krvácením do měkkých tkání podkoží klenby lební vlevo zasahující až na boltec levého ucha, oděrky a pohmoždění s krevním výronem v pravé čelno temenní oblasti hlavy, což si vyžádalo neodkladnou neurochirurgickou operaci, do současné doby je však poškozený ve vigilním komatu s velmi nepříznivou prognózou“.
Citovaným rozsudkem byl obviněný G. Š. dále uznán vinným trestnými činy porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a krádeže podle §247 odst. 1 písm. b) tr. zák., jichž se dopustil skutkem popsaným pod bodem II. rozsudku.
Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné protitoxikomanické léčení ústavní formou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozené zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 545.353,80 Kč.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podali obviněný G. Š. a státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 10 To 87/2006, zrušil z podnětu státní zástupkyně podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného G. Š. odsoudil podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání obviněného G. Š. jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Vrchního soudu v Praze podal obviněný G. Š. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že skutek uvedený pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nelze kvalifikovat jako trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť nebyly naplněny všechny jeho znaky, především subjektivní stránka ve formě úmyslu směřujícího ke zmocnění se cizí věci.
V prvé řadě připomněl části své výpovědi, kdy mj. uvedl, že poškozeného znal jako dealera drogy pervitin, a proto se na něm domáhal vydání této drogy. Když mu poškozený odpověděl, že žádný pervitin nemá, tato jeho odpověď jej (dovolatele) rozezlila a dopustil se útoku na jeho fyzickou integritu. Popřel však, že by tento útok směřoval proti majetku poškozeného, neboť není pravdou, že by se chtěl násilím zmocnit věci poškozeného – tedy drogy pervitin. Z provedeného dokazování podle jeho slov vyplývá, že poškozený na vydání drogy reagoval tak, že žádnou nemá, a proto mu (dovolateli) ji nedá. Podle dovolatele tudíž nelze dovozovat, že by měl úmysl „zmocnit se hypotetického majetku“. V této souvislosti dovolatel poukázal i na svou fyzickou převahu s tím, že pokud by měl útok skutečně směřovat i vůči majetku poškozeného, nic mu nebránilo poškozeného prohledat, což však neučinil. Dále uvedl, že jej průběh večera, kdy poškozený opakovaně opouštěl byt E. K., vedl k přesvědčení, že by mu poškozený mohl drogu opatřit. Proto se také na poškozeném domáhal, aby mu drogu opatřil. Vzhledem k uvedenému vyslovil přesvědčení, že jeho jednání lze kvalifikovat toliko jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák.
V návaznosti na to v obecné rovině skutkové podstaty uvedených trestných činů porovnal, přičemž zdůraznil, že trestný čin loupeže podle §234 tr. zák. se od trestného činu vydírání podle §235 tr. zák. odlišuje právě tím, že útok proti svobodě zároveň směřuje proti zmocnění se cizí věci. Soudy zjištěný skutkový stav však podle jeho názoru neumožňuje závěr o tom, že by útok proti fyzické integritě poškozeného bylo možno chápat i jako útok vedený s úmyslem zmocnit se cizí věci. To podle jeho přesvědčení vyplývá i z výpovědí svědků a okolností, za kterých se násilného jednání dopustil. Přitom namítl, že je-li ve skutkové větě rozsudku soudu prvního stupně uvedeno, že „se (poškozeného) zeptal, zda mu dá nějaký pervitin, a když mu poškozený odpověděl, že mu nic nedá, obžalovaný znovu žádost opakoval s tím, že pokud mu nic nedá, zbije ho a protože ani poté poškozený nereagoval, obžalovaný poškozeného sedícího na podlaze kopl do oblasti hrudníku“, takové zjištění nekoresponduje zcela provedeným důkazům, neboť je učiněno na podkladě nesprávné reprodukce jeho výpovědi.
Dále dovolatel odkázal na judikaturu, z které vyplývá, že vzhledem k tomu, že násilí nebo pohrůžka násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí u trestného činu loupeže jsou prostředkem zmocnění se cizí věci, musí bezprostředně časově předcházet navazujícímu zmocnění se takové věci. Z hlediska naplnění subjektivní stránky je třeba posuzovat úmysl pachatele jak ve vztahu k násilnému jednání, kterým chce působit na vůli napadeného a překonat jeho odpor, tak ke zmocnění se cizí věci. Jestliže tedy nelze na základě skutkové věty učinit spolehlivý závěr, že násilné jednání vůči poškozenému předcházelo zmocnění se cizí věci, když použité násilí je popsáno jako následný způsob vyjádření nespokojenosti, resp. odplaty za to, že poškozený žádosti nevyhověl, pak nelze mít za to, že by útok směřující proti fyzické integritě poškozeného, nikoli však současně proti jeho svobodě a zmocnění se cizí věci, odpovídal právní kvalifikaci trestného činu loupeže.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 10 To 87/2006, a rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. 52 T 2/2006, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočce v Liberci, aby předmětnou věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a v krátkosti shrnula dovolací námitky obviněného, uvedla, že okolnosti popsané ve skutkové větě spolu s těmi, které obsahuje odůvodnění rozsudku, umožňují učinit závěr, že motivem bylo vymoci si od poškozeného pervitin (str. 10 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Soud nezjistil ani z výpovědi svědků či dovolatele, že by obviněný poškozeného vyzval, aby mu pervitin šel opatřit ani během jeho bití, dupání na hlavu a věšení z okna, ani poškozenému v průběhu této déle trvající agrese nedal šanci byt opustit a cokoli zařizovat a podle výpovědí svědků nic takového neočekával ani po skončení útoku.
K námitce obviněného stran případné kvalifikace skutku jako trestného činu vydírání podle §235 tr. zák., státní zástupkyně odkázala na odůvodnění rozsudku soudu druhého stupně (str. 7), podle něhož není možné zjištěné jednání subsumovat pod toto zákonné ustanovení. Zdůraznila, že odvolací soud v tomto směru správně poukázal na skutková zjištění a jejich hodnocení soudem prvního stupně, že násilí vůči poškozenému bezprostředně navazovalo na požadavek vydání pervitinu a že jiný úmysl než předpokládané získání pervitinu u obviněného nebyl zjištěn.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který je třeba podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný G. Š. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení důkazů, potažmo nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní skutkové závěry. Zvláště na těchto námitkách pak zakládá tvrzení o nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti spatřuje rovněž v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že skutek uvedený pod bodem 1) rozsudku soudu prvního stupně nevykazuje znaky trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., neboť jeho jednáním nebyly naplněny všechny jeho znaky, především subjektivní stránka ve formě úmyslu směřujícího ke zmocnění se cizí věci, a že jeho jednání lze kvalifikovat toliko jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zák. Uvedené námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému užije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci a takovým činem způsobí těžkou újmu na zdraví nebo značnou škodu.
Trestný čin loupeže má dva objekty, jednak osobní svobodu a jednak majetek, jehož se chce pachatel zmocnit. Objektivní stránka záleží v použití násilí nebo pohrůžky násilí jakožto prostředků k překonání kladeného nebo očekávaného odporu napadené osoby. Násilím se rozumí použití fyzické síly. Pohrůžka bezprostředního násilí je pohrůžkou takovým násilím, které má být vykonáno ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Nemusí být vyjádřena výslovně, postačí i konkludentní jednání, je-li z něho, jakož i z dalších okolností dostatečně zřejmé, že násilí se uskuteční ihned, nepodrobí-li se napadený vůli útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí je tedy prostředkem nátlaku na vůli napadeného. Není podmínkou, aby napadený poškozený kladl odpor, např. když si je vědom fyzické převahy útočníka. Násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí jsou prostředkem ke zmocnění se cizí věci, přičemž musí zmocnění se věci předcházet. Zmocněním se cizí věci se rozumí, že si pachatel zjedná možnost s takovou věcí nakládat s vyloučením toho, kdo ji měl dosud ve své moci. Není přitom rozhodné, zda směřuje k trvalé či přechodné dispozici s věcí. Jde o faktické převedení moci nad věcí z oprávněné osoby na pachatele. Za zmocnění se považuje nejen stav, kdy pachatel sám napadenému věc odejme, ale i stav, kdy mu napadený věc vydá sám pod vlivem pohrůžky bezprostředního násilí či násilí. Trestný čin loupeže je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele se musí vztahovat jak k násilnému jednání, jímž chce pachatel překonat nebo znemožnit odpor oběti, tak k tomu, aby se zmocnil cizí věci (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck 2004. 1374 - 1376 s.).
Podle skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně dovolatel se poškozeného J. K. zeptal, zda mu dá nějaký pervitin, „a když mu poškozený odpověděl, že mu nic nedá, obžalovaný znovu žádost opakoval s tím, že pokud mu nic nedá, zbije ho a protože ani poté poškozený nereagoval, obžalovaný poškozeného sedícího na podlaze kopl do oblasti hrudníku,“ poté poškozenému dupal po hlavě a „v úmyslu jej přimět, aby mu dal pervitin, poškozeného odtáhl k oknu a zatímco jej držel za nohy v oblasti kotníků, vystrčil jej nejméně horní polovinou těla z okna“.
Z těchto skutečností vyplývá, že dovolatel užil vůči poškozenému nejprve pohrůžky bezprostředního násilí (vyhrožování zbitím) a vzápětí poté i násilí (brutálního napadení včetně nebezpečného vysunutí z okna), přičemž toto násilné jednání bylo vedeno snahou zmocnit se cizí věci (drogy pervitin).
To ostatně potvrzují i skutečnosti rozvedené v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů. Nalézací soud k předmětnému ději uvedl, že „před násilným jednáním obžalovaný poškozeného vyzýval vyhrožováním, že pokud pervitin nedostane, tak že ho zbije, což pak v podstatě i realizoval“, když brutálně poškozeného napadl a „neustal ve svém jednání ani po tomto extrémním kopání a zcela atypicky manipuloval s tělem poškozeného, když ho vysunul z okna s cílem vymoci od něho plnění“, přičemž „Motivem bylo vymoci si od poškozeného pervitin“. Odvolací soud pak konstatoval, že dovolatel poškozeného k vydání pervitinu „nejprve vyzval slovně, vyhrožoval mu též použitím násilí, k přímému násilí se pak uchýlil tehdy, když tímto způsobem neuspěl. Je tedy zřejmé, že obžalovaný takto jednal v loupežném úmyslu vydání pervitinu v daném okamžiku …“, a „… k použití násilí došlo v bezprostřední časové návaznosti na předpokládané získání pervitinu …“.
Z popsaných skutkových okolností tedy zřetelně plyne úmyslné zavinění dovolatele ve smyslu ustanovení §234 tr. zák. – vědomé a záměrné použití pohrůžky bezprostředního násilí a navazujícího přímého násilí proti poškozenému motivované právě úmyslem zmocnit se cizí věci.
V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že z hlediska dokonání trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. je nerozhodné, zda pachatel svůj záměr, k němuž směřovalo násilí nebo pohrůžka bezprostředního násilí, tj. zmocnění se cizí věci, uskutečnil. Tento trestný čin je totiž dokonán již užitím násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí proti někomu v úmyslu zmocnit se cizí věci, aniž by bylo třeba, aby tento úmysl byl uskutečněn. Správně tedy odvolací soud konstatoval, že skutková podstata trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. byla naplněna již pohrůžkou užití násilí (pohrůžkou bezprostředního násilí) v úmyslu zmocnění se pervitinu.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem (a s přihlédnutím k tomu, že popsaným loupežným jednáním dovolatel způsobil poškozenému těžkou újmu na zdraví) nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v posuzovaném skutku shledal naplnění všech zákonných znaků trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že uplatněné dovolací námitky dílem neodpovídají žádnému z dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., dílem jim nelze přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného G. Š. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý