ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.350.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 350/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 29. března 2007 o dovolání, které podal obviněný M. D., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 2 To 335/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jeseníku pod sp. zn. 2 T 36/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Jeseníku ze dne 9. 5. 2006, sp. zn. 2 T 36/2006, byl obviněný M. D. uznán vinným trestným činem týrání osoby žijící ve společně obývaném bytě nebo domě podle §215a odst. 1, odst. 2 písm. a), b) tr. zák., trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák., trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák., trestným činem týrání zvířat podle §203 odst. 2 tr. zák. a trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák. Za to byl odsouzen podle §215a odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 23 T 80/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. D., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě – pobočka v Olomouci. Rozsudkem ze dne 16. 8. 2006, sp. zn. 2 To 335/2006, napadený rozsudek podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného M. D. odsoudil podle §215a odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Podle §35 odst. 2 věta druhá tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 8. 3. 2006, sp. zn. 23 T 80/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci podal obviněný M. D. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.
V souvislosti s tím je ovšem namístě konstatovat, že v prvém písemném vyhotovení dovolání bylo takřka celé odůvodnění zjevně vyhotoveno nikoli obhájcem, nýbrž jinou osobou. Tomu svědčí skutečnost, že zatímco úvod dovolání opatřený razítkem a podpisem obhájce a závěrečný návrh je v tištěné podobě, naprosto podstatná část odůvodnění je psána rukou a navíc z obálky, v níž bylo předmětné podání zasláno soudu prvního stupně, vyplývá, že toto dovolání bylo podáno k přepravě dovolatelem ve Věznici P. V souvislosti s tím je třeba uvést, že podle §265d odst. 2 věta první tr. ř. může obviněný dovolání podat pouze prostřednictvím obhájce. Tento zákonný požadavek vyplývá z povahy dovolání jako mimořádného opravného prostředku určeného k nápravě nejzávažnějších právních vad, který klade zvýšené nároky zejména na jeho přesné obsahové náležitosti. Vzhledem k tomu je dovolání obviněného účinně podáno jen tehdy, jestliže tak učinil obhájce v zastoupení obviněného. Obhájce je totiž osobou znalou práva tak, aby právní složitost spojená s podáním dovolání a s rozhodováním o něm nebyla na újmu možnosti využití tohoto opravného prostředku i obviněným, který nemá potřebné právní znalosti. Z těchto skutečností vyplývá, že celé dovolání musí být vypracováno obhájcem. Pak ovšem nelze mít za to, že by ta část argumentace, která nebyla zpracována obhájcem, byla součástí dovolání v zákonném slova smyslu. V tomto prvém podání dovolatel prostřednictvím obhájce pouze uvedl, že dovolání podává proto, že odvolací soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci, že trestní oznámení na něho podala M. B. zapříčiněním její matky a že byl odsouzen k tak vysokému nepodmíněnému trestu odnětí svobody, neboť byl soudy již třináctkrát trestán. Dodal ještě, že podal na M. B. trestní oznámení pro krádež, zatím jí však nebylo sděleno obvinění. V doplňku dovolání dovolatel prostřednictvím obhájce namítl, že je pohoršen nad průběhem hlavního líčení i odvolacího řízení. Soudům obou stupňů vytkl, že mu nebyl zajištěn řádný přístup k trestní věci, „např., že dle §209/1 tr. ř. byl vykázán ze soudní síně při slyšení svědků, i když se k senátu choval uctivě, vypovídal a nebudil žádná pohoršení, bez dovolení soudu nemluvil ani jinak nenarušoval průběh soudu, choval se slušně a nevystupoval podrážděně či nikterak nenarušoval průběh hlavního líčení, choval se klidným ničím nenarušeným chováním.“ Za další důvod podání dovolání označil skutečnost, že soud nevěřil jeho výpovědi a například, byla-li jeho výpověď a výpověď jediného svědka, přikládal větší hodnotu výpovědi svědka. Dodal ještě, že podal několik trestních oznámení na slečnu B. a na manžele K. s tím, že tato oznámení byla zamítnuta. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl podle jeho slov naplněn tím, že „jednání nebylo objektivní, protože byl uznán vinný ze všech obvinění žaloby, která byla podána u Okresního soudu v Jeseníku.“
Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen “Nejvyšší soud“), rozsudky soudů obou stupňů zrušil a podle §259 odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se ve smyslu ustanovení §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že soud má právo v hlavním líčení nejen vykázat obviněného z jednací síně v souladu s ustanovením §204 tr. ř., na něž dovolatel svými námitkami zřetelně míří, ale právě také z důvodů uvedených v dovolatelem citovaném ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. Jedná se o legální postup stanovený trestním řádem, jehož smyslem je dosáhnout co nejobjektivnější výpovědi těch svědků, u nichž je dána obava, že by v přítomnosti obviněného nevypověděli úplnou pravdu. Takovéto opatření (při zachování všech zákonných pravidel s ním spojených) nelze vykládat jako zbavení obviněného možnosti být účasten projednání jeho věci, jak má na mysli deklarovaný dovolací důvod. V tomto směru nelze dovolání označit za důvodné. Zbývající část námitek nemá s uplatněným důvodem dovolání žádnou souvislost a nevyhovuje ani jinému ze zákonných dovolacích důvodů. V návaznosti na to státní zástupce konstatoval, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 tr. ř. v neveřejném zasedání. Pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný M. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
V návaznosti na to je především třeba konstatovat, že v rámci dovolacího řízení Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Dále je nutno uvést, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. je dán v případech, kdy byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Toto ustanovení předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna a zajištěna. Tím byl zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům.
Pokud tedy dovolatel namítl, že odvolací soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a soudům de facto vytknul nesprávné hodnocení provedených důkazů (zvláště jeho výpovědi), je třeba uzavřít, že takové námitky nelze pod žádný z důvodů dovolání podřadit. Totéž platí i ve vztahu k námitce dovolatele, že svědci nebyli stíháni na podkladě jeho trestních oznámení, i k námitce týkající se trestu (k tomu viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
K tomu je třeba doplnit a zdůraznit, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. povinen odkázat v dovolání na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž ovšem obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se v dovolání opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí skutečně odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení dovolatelem formálně odkazováno. Označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod a mezinárodněprávními instrumenty je pak nutno poukázat na to, že žádný z těchto právních aktů neupravuje právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání věcně projednat (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02).
Dovolatel však také ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. namítl, že mu nebyl zajištěn řádný přístup k trestní věci, „např., že dle §209/1 tr. ř. byl vykázán ze soudní síně při slyšení svědků,“ i když se choval slušně a uctivě, nebudil žádné pohoršení a nikterak nenarušoval průběh hlavního líčení. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Nejprve je třeba zdůraznit, že slovně vyjádřená argumentace dovolatele směřuje vůči možné aplikaci ustanovení §204 tr. ř. nikoli ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. Namítá totiž, že se nechoval závadným způsobem, který je důvodem pro užití ustanovení §204 tr. ř., podle něhož osoby, které ruší pořádek, může předseda senátu z jednací síně vykázat (odst. 1), obžalovaný může být vykázán jen usnesením senátu po předchozí výstraze, a to jen na dobu nezbytně nutnou (odst. 2).
Ustanovení §204 tr. ř. však v posuzované věci použito nebylo. Soud prvního stupně použil ustanovení §209 odst. 1 tr. ř., a to výlučně v souvislosti s výslechem některých svědků, nikoli po celé hlavní líčení.
Ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. (ve znění nálezu Ústavního soudu č. 214/1994 Sb. a novely trestního řádu č. 152/1995 Sb.) upravuje postup soudu při provádění důkazu výslechem (výpovědí) svědka v hlavním líčení (v návaznosti na obecná ustanovení §97 až §104 tr. ř.) takto: „Předseda senátu dbá o to, aby svědek ještě nevyslechnutý nebyl přítomen při výslechu obžalovaného a jiných svědků. Je-li obava, že svědek v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu, případně jde-li o svědka, jemuž nebo osobě jemu blízké z podaného svědectví hrozí újma na zdraví, smrt nebo jiné vážné nebezpečí, předseda senátu učiní opatření vhodné k zajištění bezpečnosti nebo utajení totožnosti svědka, případně vykáže obžalovaného po dobu výslechu takového svědka z jednací síně. Po návratu do jednací síně však musí být obžalovaný seznámen s obsahem výpovědí svědka, může se k ní vyjádřit, a aniž by se se svědkem setkal, může mu prostřednictvím předsedy senátu klást otázky.“
Citované ustanovení se týká zejména svědka, u něhož je obava, že v přítomnosti obviněného nevypoví pravdu, svědka, jehož totožnost má být utajena, a svědka, kterému nebo osobě jemu blízké hrozí v důsledku podané výpovědi vážné nebezpečí. Druhá věta ustanovení §209 odst. 1 tr. ř. se uplatní tehdy, jestliže by mohlo nastat nežádoucí ovlivnění výpovědi svědka (a její důkazní hodnoty) především osobou obviněného.
K námitce dovolatele, že nebyly splněny podmínky pro postup podle §209 tr. ř. je pak na místě uvést (nad rámec výše uvedeného), že otázku nutnosti ochrany svědka u hlavního líčení řeší soud samostatně, podle konkrétních okolností projednávaného případu, přičemž k takovému postupu stačí již pouhá obava, že v přítomnosti obžalovaného nevypoví pravdu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 12. 1997, sp. zn. II. ÚS 104/96). Zda u svědka je taková obava, je nutné posoudit z hlediska okolností charakterizujících posuzovaný případ, zejména s přihlédnutím k povaze trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, k osobním vlastnostem obviněného, k osobě svědka a jeho vztahu k obviněnému a charakteru skutečností, o nichž má svědek vypovídat (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2004, sp. zn. 6 Tdo 676/2004).
V návaznosti na uvedená teoretická východiska je třeba zejména zdůraznit, že dovolatel byl stíhán (a odsouzen) pro řadu násilných trestných činů spáchaných vůči všem svědkům, jejichž výslech nalézací soud uskutečnil v nepřítomnosti dovolatele, s výjimkou svědkyně H. B. (matky poškozené M. B.), a je osobou se značnými sklony k násilnému chování.
Vzhledem k těmto skutečnostem nelze soudu prvního stupně vytýkat, jestliže dospěl k závěru o existenci důvodné obavy, že dotyční svědci v přítomnosti dovolatele nevypoví pravdu, příp. nebudou schopni vůbec vypovídat, a v návaznosti na to rozhodl, že jejich výslech bude veden v nepřítomnosti dovolatele. Takový postup odpovídá citovanému zákonnému ustanovení §209 odst. 1 tr. ř.
V těchto souvislostech je na místě dodat, že k porušení ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání nemohlo dojít ani v odvolacím řízení, a to proto, že dovolatel byl celému veřejnému zasedání konanému o jeho odvolání přítomen.
Z těchto důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatele žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. D. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Vladimír Veselý