ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.497.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 497/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 23. května 2007 o dovolání, které podala obviněná M. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 7 To 378/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 32 T 13/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 32 T 13/2006, byla obviněná M. V. uznána vinnou pokusem trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchala tím, že „dne 1. 10. 2003 v pobočce pojišťovny K. a.s. oznámila pojistnou událost z pojistné smlouvy – požár rodinného domu, k němuž došlo dne 29. 9. 2003, a požadovala vyplatit pojistné plnění ve výši 4.800.000,- Kč, ačkoliv hodnota nemovitosti nepřekročila částku 753.315,- Kč, přičemž následně předložila
- dodavatel spol. N. B., s.r.o., vystavenou dne 25. 8. 2004 na částku ve výši 878.815,- Kč,
- dodavatel V. S., vystavenou dne 27. 8. 2004 na částku ve výši 639.625,- Kč,
- dodavatel V. S., vystavenou dne 30. 8. 2004 na částku ve výši 1.005.550,- Kč,
za údajně provedené rekonstrukční práce, které uváděla již při uzavírání pojistné smlouvy dne 4. 4. 2003, v důsledku čehož byla předmětná nemovitost pojištěna na vyšší částku, i když věděla, že tyto nebyly provedeny, přičemž pojišťovnou K. a.s. jí na základě těchto skutečností byla vyplacena záloha ve výši 800.000,- Kč, zbývající částka již vyplacena nebyla.“
Za to byla odsouzena podle §250a odst. 4 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Rakovníku ze dne 18. 8. 2005, sp. zn. 2 T 159/2005, jakož i výroky na něj obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyly podkladů. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněná zavázána k povinnosti zaplatit společnosti K. p., a.s. částku ve výši 46.685,- Kč, a to do tří dnů od právní moci rozhodnutí. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podala obviněná, rozhodl ve druhém stupni Městský soud v Praze usnesením ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 7 To 378/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Městského soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. f) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že již při jednání soudu prvního stupně docházelo k pochybení. Na jednání soudu nebyla řádně obeslána, takže byl proveden výslech svědků mimo hlavní líčení a při dalším jednání byly výslechy pouze čteny. Namítla také, že nebyly připuštěny všechny obhajobou navržené důkazy ke zhodnocování pojištěného objektu a využití tvrzení o opožděné fakturaci obžalobou a soudem je nedůvodné. Byla poškozena i právním zástupcem, který jí zakázal v řízení vypovídat. Dále dovolatelka uvedla, že pojistnou smlouvu k objektu uzavírala se zástupcem pojišťovny, který byl se stavem pojišťované nemovitosti řádně seznámen. Výši pojistného plnění pro případ pojistné události nestanovila ona, ale zástupce pojišťovny. Podle jejího názoru měla pojišťovna pro případ likvidace pojistné události vystupovat v rámci občanskoprávního narovnání, tj. stanovit ohodnocení k datu události, jí nechat vyjádřit se a případné sporné nároky řešit občanskoprávní cestou. V souvislosti s tím zmínila, že svému právnímu zástupci předala v přípravném řízení doklady o zhodnocení objektu, které tento požadoval a spolu se svým zmocněncem panem H. ji (dovolatelku) ujišťoval, že v pojišťovně vše vyřídí. Podle své domněnky po pojišťovně požadovala pouze plnění po pojistné události, ne však výlučné plnění, jak je ve spise uvedeno.
Z výše uvedeného podle dovolatelky vyplývá, že kdyby pojišťovna postupovala podle zásad pro likvidaci pojistné události obsažených v etickém kodexu a právní zástupce ji (dovolatelku) mylně neinformoval, mohla být celá záležitost řešena občanskoprávní cestou. Na podporu svého tvrzení o zhodnocení předmětného objektu připojila k dovolání kopie fotografií tohoto objektu a navrhla provedení výslechu Ing. V.
Vyjádřila pak názor, že soudy obou stupňů celou věc nesprávně právně posoudily, když daný skutek kvalifikovaly jako trestný čin, přičemž namítla, že v daném případě chybí úmysl. Dodala ještě, že v případě uzavření pojistné smlouvy jde o dvoustranný projev vůle smluvních subjektů, pojistná částka, která byla sjednána, byla sjednána i pro budoucnost a v návaznosti na případnou pojistnou událost a dobudování pojištěného objektu. Kdyby pojištěný objekt byl poškozen jen částečně, došla by podle jejího mínění pojišťovna i soud ke stejnému závěru, tj. že při uplatnění plnění z pojistné události chtěla pojišťovnu poškodit o 4.800.000,- Kč.
Dovolatelka proto navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů v plném rozsahu zrušil.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). V prvé řadě zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněné, přičemž konstatovala, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná relevantně uplatnila v té části dovolání, v níž zpochybnila správnost právního posouzení skutku. Pro posouzení dovolání je významná otázka, zda obviněná jednala zaviněně, a to k celému rozsahu škody, která měla být jejím jednáním způsobena. V návaznosti na to státní zástupkyně uvedla, že k pojistné události skutečně došlo, obviněná měla nárok na pojistné plnění, ovšem v žádném případě nikoliv na plnění v takovém rozsahu, v jakém požadovala, neboť pojištěná nemovitost v době požáru nedosahovala zdaleka hodnoty jí požadovaného pojistného plnění, neboť nebyla v takovém rozsahu zhodnocena, přičemž se zhodnocením nemovitosti pojistná smlouva počítala. Předpokladem toho, aby celá částka 4.800.000,- Kč mohla být posouzena jako škoda, kterou obviněná chtěla na majetku pojišťovny způsobit, by bylo zjištění, že požadovala po pojišťovně plnění na náhradu škody, která vůbec nevznikla. O tento případ ovšem v posuzované věci nejde. Obviněná sice uvedla pojišťovnu v omyl o rozsahu poškození objektu, který v uvedeném rozsahu být poškozen nemohl, neboť při vzniku pojistné události nedosahoval v žádném případě hodnoty, kterou obviněná požadovala vyplatit z uzavřené pojistky. Tato skutečnost ovšem nemá takový význam, že by na nemovitosti, kterou obviněná pojistila, nevznikla žádná škoda a že by pojišťovna hradila úplně neexistující škodu, resp., že by vůbec nedošlo k pojistné události, tedy k požáru rodinného domu. K pojistné události došlo, ovšem tato měla jiný rozsah, než jak obviněná popsala v oznámení o pojistné události. Z takového zjištění ale nevyplývá závěr, že pojistné plnění poskytnuté pojišťovnou bylo neopodstatněné v tom smyslu, že by jím byla kryta náhrada úplně neexistující škody. Odlišný rozsah. resp. výše nárokované škody, totiž nemusí nezbytně znamenat, že pojišťovna neposkytla, byť částečně, pojistné plnění na náhradu škody.
Důsledkem porušení povinnosti z pojištění spočívající v pravdivém vysvětlení o vzniku pojistné události a rozsahu jejích následků je oprávnění pojistitele plnění z pojistné smlouvy snížit podle toho, jaký vliv mělo toto porušení na rozsah jeho povinností plnit, a to za předpokladu, že vědomé porušení povinností mělo podstatný vliv na zvětšení rozsahu následků pojistné události.
Podle právních předpisů, kterými se řídí právní vztahy vzniklé z posuzované pojistné smlouvy, pachatel trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. může svým jednáním, které spočívá v uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároků na plnění z pojistné smlouvy dosáhnout toho, že pojišťovna poskytne pojistné plnění v celém rozsahu, ačkoli ve skutečnosti je tu důvod k jeho přiměřenému snížení. Škodou způsobenou trestným činem je pak částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé údaje (rozhodnutí č. 29/2003 Sb. rozhodnutí trestní).
Státní zástupkyně pak dovodila, že v souvislosti s jednáním obviněné, kdy požadovala z platně uzavřené pojistné smlouvy vyplatit vyšší částku, než byla oprávněná, nelze za škodu, k jejímuž takové jednání směřovalo, požadovat celou výši této neoprávněně vysoké částky, ale pouze tu část, která se rovnala nadhodnocení rozsahu plnění. Samotné zjištění, že obviněná uvedla nepravdivé údaje o rozsahu pojistné události neznamená, že k žádné pojistné události nedošlo a že požadované pojistné plnění by bylo v celém rozsahu neoprávněné. S ohledem na značný rozsah nadhodnocení požadovaného plnění od pojišťovny je možné předpokládat, že samotné zjištění o částečné oprávněnosti plnění obviněné nebude mít zásadní vliv na posouzení trestnosti jejího jednání i ve smyslu dosud zvolené právní kvalifikace. Výše způsobené škody, resp. škody, k níž jednání obviněné směřovalo, je ale výrazným rysem společenské nebezpečnosti činu a snížení rozsahu pojistného plnění, které chtěla obviněná od pojišťovny neoprávněně vylákat, by bezesporu mělo vliv na posouzení celého jejího jednání právě z titulu společenské nebezpečnosti.
Státní zástupkyně se rovněž vyjádřila k námitce obviněné stran způsobu vedení obhajoby právním zástupcem. K tomu uvedla, že v rámci dovolání nelze uplatňovat námitky vůči způsobu obhajoby ze strany obhájce, byť by se případně jednalo o výtku oprávněnou.
V závěru vyjádření státní zástupkyně s názorem, že zavinění obviněné nepokrývá v celém rozsahu v rozsudku popsaný následek, k němuž mělo její jednání směřovat, navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 7 To 378/2006, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 4. 2006, sp. zn. 32 T 13/2006, zrušil, a Obvodnímu soudu pro Prahu 8 přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby Nejvyšší soud toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná M. V. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž jsou dovolání opřena) lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. f) tr. ř. je dán v případech, kdy bylo rozhodnuto o postoupení věci jinému orgánu, o zastavení trestního stíhání, o podmíněném zastavení trestního stíhání, o schválení narovnání, aniž byly plněny podmínky pro takové rozhodnutí.
V souvislosti s tím Nejvyšší soud konstatuje, že dovolatelka žádným způsobem zmíněný dovolací důvod nenaplnila, nevznesla žádnou relevantní námitku.
Vzhledem ke stylizaci dovolání lze ovšem usuzovat, že dovolatelka ve skutečnosti uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souvislosti s tím Nejvyšší soud uvádí, že tento důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž de facto soudům vytýká vadné řízení, neúplné dokazování, nesprávné hodnocení důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní verzi skutkového stavu věci.
Dovolací důvod je tedy dovolatelkou zčásti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze. Totéž platí ve vztahu k námitkám dovolatelky vůči postupu pojišťovny.
Pod žádný z dovolacích důvodů nelze subsumovat ani výhradu dovolatelky podle níž nebyla na jednání soudů řádně obeslána, a tak byl proveden výslech svědků mimo hlavní líčení a při dalším jednání byly výslechy pouze čteny. Nehledě na to je možné konstatovat, že ani v tomto směru nedošlo v posuzované věci k pochybení. Soud prvního stupně dne 6. 3. 2006 po zjištění, že dovolatelce nebylo doručeno předvolání k hlavnímu líčení a dovolatelka se k hlavnímu líčení nedostavila, správně hlavní líčení odročil. Vzhledem k tomu, že se k tomuto hlavnímu líčení dostavili svědci, v souladu s ustanovením §183a tr. ř. provedl jejich výslech, a to za účasti státní zástupkyně a tehdejšího obhájce dovolatelky. Protokol o výslechu svědků pak přečetl při hlavním líčení dne 3. 4. 2006, jemuž byla již dovolatelka osobně přítomna, a to na základě souhlasu procesních stran (dovolatelky a státní zástupkyně). K provedení zmíněného důkazu tedy došlo za splnění zákonem stanovených podmínek (§211 odst. 1 tr. ř.).
Dále je třeba konstatovat, že dovolací soud není oprávněn posuzovat námitky vůči způsobu vedení a kvalitě obhajoby ze strany obhájce. Takové námitky totiž nespadají pod uplatněný dovolací důvod ani jiný důvod dovolání uvedený v §265b tr. ř. Vztah mezi klientem (obviněným) a právním zástupcem (obhájcem), jeho zásady, včetně případných stížností ze strany klienta, je řešen v rámci jiné, než trestněprávní úpravy, a to především zákonem č. 85/1996 Sb., o advokacii a na něj navazujícími stavovskými předpisy.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatelka však také namítla, že soudy obou stupňů předmětný skutek nesprávně právně posoudily, když jej kvalifikovaly jako trestný čin, neboť zde chybí naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí a způsobí-li takovým činem na cizím majetku značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Jedním ze základních znaků skutkové podstaty tohoto trestného činu je úmyslné zavinění (§4 tr. zák.). Závěr o tom, že je tu zavinění podle trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním. Tento právní závěr o subjektivních znacích trestného činu se však musí zakládat na skutkových zjištěních soudu vyplývajících z provedeného dokazování, stejně jako závěr o objektivních znacích trestného činu. Zde je možné připomenout, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pojem pokusu je vymezen v §8 tr. zák. těmito znaky:
a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin,
c) nedostatkem dokonání.
Ze skutkových zjištění, tak jak k nim na základě provedeného dokazování a zhodnocení provedených důkazů dospěly soudy obou stupňů dostatečně zřetelně plyne úmyslné zavinění dovolatelky. Toto je vyjádřeno již v popisu skutku tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně právě tím, že podle zjištění tohoto soudu v souvislosti s oznámením pojistné události požadovala vyplatit pojistné plnění ve výši 4.800.000,- Kč, ačkoliv hodnota nemovitosti nepřekročila částku 753.315,- Kč, přičemž následně předložila faktury za údajně provedené rekonstrukční práce, které uváděla již při uzavírání pojistné smlouvy dne 4. 4. 2003, v důsledku čehož byla předmětná nemovitost pojištěna na vyšší částku, i když věděla, že tyto nebyly provedeny.
Soud prvního stupně k tomu mj. konstatoval, že „je zcela jisté, že při uplatnění pojistné události dne 1. 10. 2003 již obžalovaná věděla, jaká je, alespoň přibližná, hodnota domu a že tato zcela jistě nemohla dosáhnout částky 4.800.000,- Kč jíž požadovala jako pojistné plnění. Úmysl obžalované je pak zcela přesvědčivě prokazován tím, že obžalovaná předložila zjevně fingované faktury prokazující údajně provedené práce“, z čehož dovodil, že: „Trestný čin byl spáchán v úmyslu přímém, neboť obžalovaná věděla, že se jedná o nepravdivé údaje a prostřednictvím jejich uvedení chtěla dosáhnout neoprávněného plnění z pojistné smlouvy“. Uvedené závěry pak v odůvodnění svého rozhodnutí potvrdil i soud odvolací. Také tento soud shledal, že: „Je nesporné, že při uplatnění pojistné události dne 1. 10. 2003, obžalovaná již věděla, jaká je alespoň přibližná hodnota domu a ta nemohla rozhodně dosáhnout částky 4.800.000,- Kč, které ona považovala jako pojistné. Úmysl obžalované je pak zcela přesvědčivě dokladován tím, že předložila zjevně fingované faktury prokazující údajně provedené práce, respektive, že většina v takovém rozsahu nemohla být provedena“. Za tohoto stavu věci nelze soudům obou stupňů vytýkat, jestliže shledaly u dovolatelky zavinění ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák.
V daných souvislostech je třeba poznamenat, že soudy obou stupňů shledaly, že jednání dovolatelky a její úmyslné zavinění nesměřovalo ke způsobení škody ve výši 4.800.000,- Kč, nýbrž „pouze“ rozdílu mezi touto částkou, představující požadované pojistné plnění, a částkou 753.315,- Kč, jako skutečnou hodnotou předmětné nemovitosti. To je zřejmé jak ze skutkových závěrů popsaných ve skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně rozvedených v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, tak z použité právní kvalifikace, když zmíněný skutek byl v celém rozsahu kvalifikován jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Pokud by totiž soudy obou stupňů za škodu považovaly celou požadovanou částku pojistného plnění, pak by jistě skutek kvalifikovaly jako uvedený trestný čin dílem dokonaný (v části vyplacené zálohy na pojistné plnění), dílem ve stádiu pokusu. Uvedený závěr je zřetelně potvrzen i výrokem o náhradě škody. Poškozené společnosti byla totiž přiznána na náhradě škody toliko částka 46.685,- Kč (byť požadovala náhradu ve výši 825.515,- Kč), tedy rozdíl mezi částkou 800.000,- Kč vyplacenou dovolatelce jako záloha na pojistném plnění a hodnotou nemovitosti ve výši 753.315,- Kč.
Jestliže dovolatelka naplnila znaky základní skutkové podstaty podle §250a odst. 1 tr. zák., ale její úmysl směřoval ke způsobení značné škody, což se jí však nepodařilo uskutečnit, jde o pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Tzv. kvalifikovaná skutková podstata uvedeného trestného činu, která je souhrnem znaků základní skutkové podstaty a znaků podmiňujících použití přísnější trestní sazby, byla totiž v některých znacích naplněna, k naplnění dalšího (způsobení značné škody) popsané jednání a úmysl dovolatelky bezprostředně směřoval, ale k dokonání nedošlo.
Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů nepochybily, pokud zjištěný skutek posoudily jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatelky nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím lze ještě poznamenat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné M. V. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. května 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý