ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.573.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 573/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 31. května 2007 o dovolání, které podal obviněný M. E., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 783/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 226/2006, takto:
I. Podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. se rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 783/2006, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 103 T 226/2006, zrušují .
Současně se zrušují také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
II. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově p ř i k a z u j e, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 103 T 226/2006, byl (v řízení proti uprchlému) obviněný M. E. uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že „v období od 1. 6. 1996 do 11. 7. 2006, úmyslně ničím nepřispěl na výživu své nezletilé dcery M. E., ačkoli mu vyživovací povinnost k ní vyplývá ze zákona o rodině a výše výživného mu byla stanovena rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 30. 9. 1994 sp. zn. 41 C 9/94, který nabyl právní moci dne 26. 11. 1994, a to částkou ve výši 600,- Kč měsíčně, splatnou vždy každého prvého dne v měsíci předem k rukám matky I. E., nyní H. a za uvedené období tak na výživném zapříčinil dluh v celkové výši 73.200,- Kč, kdy Magistrátu města Opavy, odboru sociálnímu, který na nezletilou M. poskytoval od 1. 7. 1998 do 30. 11. 2001 s určitými přestávkami příspěvek na výživu, dluží částku 6.238,- Kč a matce I. H., částky 66.692,- Kč, přičemž po shora uvedené období nikde řádně nepracoval, o práci nejevil zájem, kdy nebyl evidován jako uchazeč o zaměstnání na místně příslušném úřadu práce, čímž znemožňoval vymáhání výživného exekuční cestou“. Za tento trestný čin byl odsouzen podle §213 odst. 2 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný M. E., rozhodl (stále v řízení proti uprchlému) ve druhém stupni Krajský soud v Ostravě. Rozsudkem ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 783/2006, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §213 odst. 2 tr. zák. odsoudil obviněného k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků a šesti měsíců. Jinak ponechal napadený rozsudek nezměněný.
Proti citovanému rozsudku Krajského soudu v Ostravě podal obviněný M. E. prostřednictvím své obhájkyně dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že v daném případě nebyly dány důvody pro jeho trestní stíhání a odsouzení pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. a nebyly by splněny podmínky pro jeho odsouzení ani ve smyslu ustanovení §213 odst. 1 tr. zák. Svůj právní názor opřel o rozhodnutí č 81/1955 a č. 33/1960 Sb. rozh. tr., která výslovně stanoví, že pachatelem trestného činu podle §213 tr. zák. může být pouze osoba, která má povinnost zaopatřovat nebo vyživovat jiného, avšak s tím, že předpokladem trestnosti je, že povinná osoba v době, o níž jde, je schopna výživné plnit. V návaznosti na to uvedl, že pokud nebyl schopen dostát své zákonné vyživovací povinnosti z toho důvodu, že se mu nepodařilo najít práci, nemůže být za její neplnění uznán vinným.
Dále zdůraznil, že o trestný čin podle §213 odst. 2 tr. zák. se nemůže jednat, protože ani jedna z jeho zákonných podmínek není splněna. Konkrétně upozornil na absenci podmínky úmyslu a vyhýbání se zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného. V této souvislosti odcitoval část komentáře k trestnímu zákonu s tím, že je třeba, aby pachatel nejen neplnil svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného, ale aby podnikal též kroky, aby se takové povinnosti zbavil nebo aby ji zmařil či podstatně ztížil nebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné. K tomu dodal, že s ohledem na povahu vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti lze trestný čin podle §213 odst. 2 tr. zák. spáchat pouze úmyslně, přičemž se musí jednat vždy o úmysl přímý.
V další části dovolání zmínil, že se několikrát pokusil hledat zaměstnání, nikdy se mu to však nepodařilo, což označil za objektivní skutečnost, která mu zamezila plnit jeho vyživovací povinnost. Nikdy nebyl v takové ekonomické situaci, která by mu umožnila výživné platit, a tudíž nemůže být uznán vinným trestným činem zanedbání povinné výživy podle prvního ani druhého odstavce §213 tr. zák.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „napadený rozsudek č. j. 5 To 783/2006 – 188 Krajského soudu v Ostravě v rámci podaného odvolání z důvodu jeho nezákonnosti dle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu zrušil a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí prvoinstančnímu soudu Okresnímu soudu v Karviné, pobočka v Havířově“.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co zmínila rozhodnutí soudů obou stupňů a dovolací námitky obviněného, uvedla, že se nelze ztotožnit s právním závěrem soudů v tom, že jednání dovolatele tak, jak je popsáno ve výroku o vině, odpovídá naplnění skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. V návaznosti na to zrekapitulovala závěry soudů v tom směru, že dovolatel si svou vyživovací povinnost ve vztahu ke své nezletilé dceři M. E. po celé vytýkané období skutečně neplnil. Otázkou však podle státní zástupkyně zůstává, zda v daném případě šlo také již o cílené vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti, či pouze o nedostatek dovolatelovy iniciativy k zajištění finančních prostředků, nezbytných pro její plnění ve smyslu §213 odst. 1 tr. zák. Dovolatelův zcela laxní přístup k plnění jeho zákonné vyživovací povinnosti vyplývá ze skutečnosti, že jeho evidence na úřadu práce zjevně nesloužila k pokrytí jeho skutečné pracovní potřeby, ale jen za účelem čerpání hmotného zabezpečení, které v souvislosti s postavením uchazeče o práci také pobíral. Na straně druhé v uvedeném období vedle takové pasivity rodiče k zajištění podmínek pro plnění jeho vyživovací povinnosti vůči svému nezletilému dítěti nebylo možno zaznamenat takovou jeho aktivitu, která by vypovídala o cíleném navození stavu, kdy by bylo dosažení splnění takové povinnosti zcela zmařeno, ztíženo či oddáleno.
Naopak zcela jiná je situace v období, kdy se dovolatel zdržoval na neznámém místě, a to nejprve na území České republiky a později i mimo něj a kdy není pochyb o tom, že takové jednání vedlo k tomu, aby zmařil, podstatně ztížil nebo oddálil možnost vymáhání nároku své nezletilé dcery na poskytování plateb výživného a že za uvedených okolností jednal ve smyslu vyhýbaní se plnění vyživovací povinnosti, spojeného s úmyslem přímým. Uvedený závěr je posílen ještě o tu okolnost, že v letech 2004 – 2005 tak činil za stavu, že byl na jiné svoje nezletilé dítě (syna G. F.) schopen na výživném posílat měsíční částky dokonce přes 1.000 USD.
Takové rozhodné skutečnosti, které by podporovaly jinak správný závěr k této podstatné části dovolatelova jednání, že se záměrně vyhýbal plnění své vyživovací povinnosti ve smyslu §213 odst. 2 tr. zák., však v popisu přisouzeného skutku uvedeny nejsou, a proto lze namítat, že skutková a právní věta výroku o dovolatelově vině se nacházejí ve zřejmém rozporu.
Z těchto důvodů a za účelem odstranění vnitřního rozporu ve výroku o dovolatelově vině státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 783/2006, rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 103 T 226/2006, jakož i rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Karviné – pobočce v Havířově, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Současně navrhla, aby toto rozhodnutí Nejvyšší soud učinil podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný M. E. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím své obhájkyně, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z části směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž v této souvislosti prosazuje vlastní, odlišnou verzi skutkového stavu věci (viz námitky týkající se jeho snahy získat zaměstnání, jeho ekonomické situace apod.). Z části teprve sekundárně – z uvedených skutkových výhrad a vlastních skutkových podkladů – vyvozuje, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení skutku, pokud tento byl kvalifikován jako trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. ř. Výlučně na základě vlastních skutkových tvrzení pak činí závěr, že nebyly splněny podmínky ani pro právní kvalifikaci jeho jednání jako trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve výše naznačeném směru ve skutečnosti spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že částečně dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Zmíněné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje znaky trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., když v daném případě není splněna podmínka úmyslného (ve formě úmyslu přímého) vyhýbání se plnění zákonné vyživovací povinnosti. Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud přitom shledal, že jde o námitku důvodnou.
Nutno zdůraznit, že podle §120 odst. 3 tr. ř. musí výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedení všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného (konkrétního) trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku uvedený ve výroku rozsudku je v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu a současně skutek dosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti. Naproti tomu o nesprávné právní posouzení jde v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku se jedná též v případě, kdy sice skutková a právní věta jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák. spáchá ten, kdo se úmyslně vyhýbá plnění své zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem tohoto trestného činu je nárok na výživu, pokud je založen na ustanovení zák. č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších zákonů (dále jen „zákon o rodině“), a vztahuje se na vyživovací povinnost vyplývající přímo z tohoto zákona, aniž by se zpravidla vyžadovalo její předchozí určení soudem. Trestní odpovědnost pachatele uvedeného trestného činu se odvíjí od jeho povinnosti vyživovat jiného podle příslušných ustanovení zákona o rodině. Pachatelem tedy může být pouze osoba, která je povinna vyživovat nebo zaopatřovat jiného, přičemž předpokladem trestnosti je, že povinná osoba byla v rozhodné době schopna výživné plnit.
Vyhýbáním se zde rozumí jednání pachatele, který nejen svoji povinnost vyživovat nebo zaopatřovat jiného neplní, ale podniká též kroky k tomu, aby se této své povinnosti zbavil nebo aby zmařil či podstatně ztížil anebo oddálil možnost vymáhání nároku na výživné. Trestný čin podle §213 odst. 2 tr. zák. je možno spáchat pouze úmyslně, přičemž s ohledem na povahu vyhýbání se vyživovací povinnosti půjde vždy o úmysl přímý (viz Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 1262 s.).
V kontextu rozvedených teoretických východisek je zřejmé, že popis skutku, jenž je uveden ve skutkové větě výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, znaky skutkové podstaty trestného činu zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 2 tr. zák., nevyjadřuje. Ve shodě se státní zástupkyní je totiž nutno konstatovat, že v předmětné skutkové větě rozsudku není náležitě vyjádřena (popsána) dispozice úmyslného vyhýbání se plnění vyživovací povinnosti, především přímý úmysl. Jinak řečeno, nejsou zde náležitě popsány takové skutkové okolnosti, z nichž by jednoznačně vyplývalo, že se dovolatel záměrně – v přímém úmyslu – vyhýbal plnění své zákonné vyživovací povinnosti. Ostatně, nalézací soud ve svém rozhodnutí výslovně uvedl, že dovolatel jednal úmyslně podle §4 písm. b) tr. zák., tedy ve formě úmyslu nepřímého, a také odvolací soud dospěl stran formy úmyslného zavinění k témuž závěru, když ve svém rozhodnutí dovodil, že si dovolatel musel být vědom své vyživovací povinnosti a zároveň musel být srozuměn s tím, že svým jednáním znemožňuje případné vymáhání nároku na výživné.
Vzhledem k rozvedeným skutečnostem Nejvyšší soud [v neveřejném zasedání ve smyslu ustanovení §265r odst. 1 písm. b) tr. ř.] podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. 2. 2007, sp. zn. 5 To 783/2006, a rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočky v Havířově ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 103 T 226/2006. Současně zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu v Karviné – pobočka Havířov přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tedy vrací do stádia řízení před soudem prvního stupně, který musí znovu rozhodnout o vině dovolatele. Přitom bude povinen respektovat právní názor, který Nejvyšší soud vyslovil v předcházejících pasážích tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. května 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý