ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.590.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 590/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. května 2007 o dovolání, které podal obviněný K. D., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 12 To 438/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Kutné Hoře pod sp. zn. 6 T 31/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 6 T 31/2004, byl obviněný K. D. uznán vinným trestným činem násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 3. 1. 2003 kolem 13.00 hod. v objektu Autovrakoviště G. A. s. r. o. vyhrožoval fyzickým napadením Ing. J. M., který pak z důvodu obavy z napadení vyjížděl z objektu autovrakoviště, přičemž mu obviněný vykopl sklo zadních levých dveří osobního motorového vozidla VOLVO 244, v hodnotě 2.923,- Kč, a úlomky skla přitom poranily oči psa Ing. J. M., což si vyžádalo veterinární ošetření v částce 491,- Kč“.
Za to byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 7. 4. 2004, č. j. 6 T 105/2002 – 299, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 1. 3. 2005, č. j. 10 To 55/2005 – 250, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti nahradit poškozenému Ing. J. M. škodu ve výši 979,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Praze usnesením ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 12 To 438/2006, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel namítl, že jak po objektivní, tak po subjektivní stránce svým jednáním nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Poukázal na svou argumentaci, kterou uplatnil v rámci odvolání, a dále uvedl, že některá tvrzení soudu druhého stupně vycházejí z neprovedených důkazů, jež sám v rámci řízení u soudu prvního stupně navrhl. V této souvislosti vyjádřil pochybnosti o závěru odvolacího soudu, že z provedeného dokazování nevyplynuly žádné poznatky o jeho sražení vozidlem, neboť ze znaleckého posudku MUDr. Ť. podle jeho slov objektivně vyplynulo, že na jeho těle se našly stopy, které nevylučují skutečnost, že mohl být v předmětném konfliktu autem poškozeného sražen.
Dovolatel dále namítl, že z hlediska skutkového stavu daného trestného činu nebyla soudem důsledně a spolehlivě uvážena intenzita, rysy a průběh celé situace. Zejména nelze spolehlivě dovodit, že by se jednání popsaného v obžalobě dopustil dovolatel. Veškeré jeho jednání se pohybovalo pouze ve slovní rovině, aniž by mu bylo vyjma ne zcela věrohodné výpovědi poškozeného prokázáno, že by tomuto poškozenému bylo vyhrožováno zabitím apod. Nebylo ani prokázáno, že by svůj slovní projev doprovodil jiným jednáním, případně, že by fyzicky útočil proti tělesné integritě poškozeného, že by měl k dispozici jakoukoliv zbraň, včetně baseballové pálky. Dovolatel v této souvislosti zdůraznil, že se sám cítil slovním projevem poškozeného napaden a uražen, a proto také z vlastní iniciativy zavolal policii. Podle jeho slov nebyly důsledně posouzeny okolnosti, za kterých byl předmětný čin spáchán, zejména to, že k němu došlo na soukromém pozemku bez přístupu jiných osob a že k němu mohlo dojít i v reakci na chování poškozeného, který vjel na soukromý pozemek a nejprve jej (dovolatele) slovně urazil, a tak inicioval konfliktní situaci. Soud také nezhodnotil následky konfliktní situace, když kromě rozbitého skla k jiné škodě nedošlo, přičemž podle jeho názoru není jisté, že sklo bylo rozbito v důsledku jeho jednání.
V další části svého dovolání dovolatel zmínil, že ze skutkové podstaty daného trestného činu vyplývá, že jakékoliv vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu, kterou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, jímž je vyhrožováno. To je zapotřebí posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze výhrůžky, fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele a poškozeného. To však nebylo soudem nijak zkoumáno. Pečlivě je třeba také hodnotit stupeň nebezpečnosti vyhrožování, kdy je třeba odlišit nebezpečné vyhrožování od projevu, při kterém bylo použito silných slov, ale ve skutečnosti o nic závažného nešlo. V této souvislosti dovolatel uvedl, že nebylo hodnověrně doloženo, že by poškozenému jakýmkoliv způsobem vyhrožoval tak, jak je uvedeno v obžalobě, a že by vůbec jeho jednání bylo a mohlo být způsobilé vzbudit důvodnou obavu.
Dále dovolatel připomněl obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu (jednání, následek a příčinný vztah mezi jednáním a následkem) s tím, že tyto znaky musí být v každé konkrétní věci prokázány. V návaznosti na to namítl, že v daném případě nebyl provedeným dokazováním bezpečně prokázán vztah mezi jeho jednáním a dovozovaným údajným následkem. Poukázal také na skutečnost, že z hlediska principu presumpce neviny musí být závěr o zavinění pachatele, který je závěrem právním, vždy prokázán výsledky provedeného dokazování a musí z nich logicky vyplynout. Nerespektování této skutečnosti vede k porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1, odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru dovolatele soud vyvodil právní závěry, jež neodpovídají zjištěnému skutkovému stavu, a to do té míry, kterou je možné považovat za výraznou a kterou nelze ani z hledisek ústavně právních akceptovat. Soud tak podle něho postupoval nejen v rozporu se zákonem (§2 odst. 5, odst. 6 tr. ř.), ale jeho postup dosáhl již hranic protiústavnosti.
S ohledem na výše uvedené konstatoval, že „popsaný skutek se vůbec nestal a že dovolatel se po subjektivní ani objektivní stránce nemohl dopustit žádného trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona“. Podle jeho názoru se daná konfliktní situace mohla vyznačovat rysy přestupkových jednání vícero osob ve smyslu ustanovení §49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., v platném znění.
V závěrečné části odůvodnění svého dovolání namítl, že od počátku nebyly v daném řízení zachovány zásady řádného zákonného procesu a byla porušena jeho občanská a ústavní práva, jednalo se o nespravedlivý proces. Vzpomněl také skutečnost, že v průběhu řízení několikráte poukazoval na podjatost a účelovost jednání soudkyně prvního stupně a žádal o její vyloučení z předmětného řízení. Podle jeho přesvědčení byla tato námitka podjatosti, která byla ze strany soudu druhého stupně zamítnuta, oprávněná a důvodná.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k tr. ř. usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 21. 12. 2006, sp. zn. 12 To 438/2006, a rozsudek Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 6 T 31/2004, v plném rozsahu zrušil.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyššího státního zástupce k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný K. D. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká především neúplné dokazování, nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (zejména de facto namítá, že se nedopustil skutku popsaného v rozsudku soudu prvního stupně). Převážně teprve sekundárně – právě z uvedených procesních (skutkových) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatel ve skutečnosti z podstatné části spatřuje v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v naznačeném směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Takové námitky vzhledem k výše rozvedeným teoretickým východiskům pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že skutek, jak vyplývá z výroku rozsudku soudu prvního stupně, nelze právně posoudit jako trestný čin násilí proti skupině obyvatel a jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., především pro absenci objektivní a subjektivní stránky. Takovou námitku lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitku zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jinému vyhrožuje usmrcením, těžkou újmou na zdraví nebo jinou těžkou újmou takovým způsobem, že to může vzbudit důvodnou obavu.
Objektem tohoto trestného činu je zájem na ochraně jednotlivce proti některým závažným vyhrůžkám. Vyhrožování musí být způsobilé vzbudit důvodnou obavu. Důvodnou obavou se rozumí vyšší stupeň tísnivého pocitu ze zla, kterým je vyhrožováno. Důvodná obava však nemusí vzniknout. Zda je vyhrožování způsobilé v jiném vzbudit důvodnou obavu, je třeba posoudit se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem případu, zejména k povaze vyhrůžky, k fyzickým a charakterovým vlastnostem pachatele ve srovnání s fyzickými a povahovými vlastnostmi poškozeného, k jejich vzájemnému vztahu aj. Pokud bylo např. vyhrožování doprovázeno chováním, které ilustrovalo odhodlání pachatele vyhrůžky splnit, bude možno dovodit, že byla způsobilá vzbudit důvodnou obavu [srov. přiměřeně viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2004. 1187 s.].
Po subjektivní stránce je třeba úmyslného zavinění. Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatel „… vyhrožoval fyzickým napadením Ing. J. M., … který pak z důvodu obavy z napadení vyjížděl z objektu autovrakoviště, přičemž mu obviněný vykopl sklo zadních levých dveří osobního motorového vozidla … a úlomky skla přitom poranily oči psa Ing. J. M. …“.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na základě vícero svědeckých výpovědí (a to osobně ani věcně nezainteresovaných osob) dále rozvedl, že poškozenému „obžalovaný vyhrožoval fyzickým napadením a to takovým způsobem, že to v něm vzbudilo důvodnou obavu“, „byl … velice vystrašený, obával se o své zdraví a život. … Ostatně i svědci C. a T. měli obavu o poškozeného, neboť viděli, čeho byl (dovolatel) schopen a chtěli poškozenému pomoci.“ Odvolací soud k tomu zdůraznil, že: „Svědci C. zejména v přípravném řízení potvrdili, že obžalovaný skutečně poškozenému vyhrožoval, že si dojde pro baseballovou pálku a poté poškozený uvidí, přičemž všichni jmenovaní svědci (R. C. starší, R. C. mladší a T. T.) se shodli na tom, že obžalovaný vystupoval vůči poškozenému takovým způsobem, že poškozený měl důvodnou obavu z realizace obžalovaným pronesené výhrůžky. Ostatně o tom, že poškozený se důvodně obával přinejmenším o své zdraví, svědčí také další shledané okolnosti případu, zejména fakt, že se snažil areál autovrakoviště urychleně opustit a při tom v důsledku rozrušení a snahy o co nejrychlejší manévr havaroval do zde odstaveného přívěsu. Jistě obavy poškozeného v tomto směru zvýšila i ta skutečnost, že obviněný poté, co se poškozený snažil z místa odjet, vykopl mu skleněnou výplň zadních levých dveří.“
V daných souvislostech je třeba vyzdvihnout skutečnost, že podle závěrů soudů obou stupňů je obviněný usvědčován zejména výpověďmi poškozeného Ing. J. M. a svědků R. C. staršího, R. C. mladšího a T. T. Z výpovědi poškozeného Ing. J. M., kterou soudy vyhodnotily jako věrohodnou, přitom vyplývá, že na tohoto poškozeného obviněný křičel, vyhrožoval mu užitím baseballové pálky a zabitím, přičemž z tohoto jednání měl poškozený strach a věřil, že si obviněný skutečně jde pro baseballovou pálku a své výhružky uskuteční. Z jednání obviněného byl v šoku.
Z učiněných skutkových zjištění přitom vyplývá, že dovolatel popsané výhrůžky (takto vyjádřenou agresi) ještě zdůraznil tím, že nalehl na kapotu vozu poškozeného, kopal do tohoto vozu a dokonce prokopl skleněnou výplň jeho zadních dveří. Na uvedeném skutkovém základě tak soudy obou stupňů důvodně dovodily, že při celkové razanci vyjádření dovolatelova postoje k poškozenému byla pronesená výhrůžka použití tak účinného útočného předmětu, jakým je baseballová pálka (je zřejmé, že použitím baseballové pálky mohou být subjektu, proti němuž by byl případný útok veden, způsobena velmi vážná zranění, případně i smrt), bez jakýchkoliv pochybností plně způsobilá vzbudit jeho důvodnou obavu, a to buď přímo z usmrcení, jak bylo dovolatelem vyhrožováno, nebo minimálně z těžké újmy na zdraví. Že tomu tak skutečně bylo, potvrzuje snaha poškozeného urychleně a tzv. za každou cenu opustit prostor, kde se popsaný útok ze strany dovolatele odehrál.
Pokud tedy dovolatel v posuzované věci vznesl pochybnosti o naplnění objektivní stránky trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák., pak je třeba zdůraznit, že shora popsaný skutek jednání vykazuje všechny jeho obligatorní znaky, tj. jednání, následek a příčinný vztah mezi tímto jednáním a vzniklým následkem (účinkem).
Za daných okolností je zřejmá i subjektivní stránka – úmyslné zavinění. K subjektivní stránce lze připomenout tolik, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Z výše popsaných skutečností objektivní povahy je pak zřejmé, že obviněný v posuzovaném případě jednal úmyslně, a to přinejmenším ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem, když v jednání dovolatele shledal naplnění všech zákonných znaků trestného činu násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 tr. zák. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
Lze tak konstatovat, že právní závěry soudů nejsou v nesouladu se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily. V souvislosti s tím je na místě připomenout, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Ve vztahu k námitce dovolatele stran podjatosti soudkyně soudu prvního stupně Nejvyšší soud konstatuje, že tuto nelze pod dovolatelem uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat. Uvedenou námitku by bylo možno případně uplatnit v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale tento dovolatel neuplatnil. Nehledě na to lze konstatovat, že Krajský soud v Praze se opakovaně touto námitkou zabýval a rozhodl o ní (neakceptoval ji), přičemž Nejvyšší soud na základě podkladů v trestním spisu neshledává důvody zaujmout v tomto směru odlišné stanovisko.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného K. D. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. května 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý