ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.60.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 60/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. února 2007 o dovolání, které podala obviněná D. M., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 8 To 150/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 17 T 444/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 17 T 444/2005, byla obviněná D. M. uznána vinnou účastenstvím ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. a obviněný H. W. pokusem trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Podle skutkových zjištění jmenovaného soudu totiž „obžalovaná D. M. zajistila pro obžalovaného H. W. sjednání osobního úvěru v K. b. a.s., pobočka Z., n. S., na schůzku s pracovníkem K. b. a obžalovaným H. W. dne 6. 1. 2003, donesla vyplněné potvrzení o výši příjmu obžalovaného H. W., které na této schůzce podepsal, stejně tak i žádost o poskytnutí osobního úvěru ve výši 500.000,- Kč, v níž jako svého zaměstnavatele uvedl společnost E. s.r.o., a následně v přesně nezjištěné době předložila jako podklady nutné pro poskytnutí úvěru obžalovaná D. M. ručitelská prohlášení M. B. a Ing. K. F. opatřené falešnými podpisy, falešnými údaji o zaměstnavatelích a falešným notářským razítkem, jímž měly být ověřeny podpisy ručitelů, přestože oba obžalovaní věděli, že obžalovaný H. W. ve společnosti E. nepracuje od 15. 1. 2002, stejně tak jako oba ručitelé a že výše příjmu uvedené na dokladech jsou nepravdivé, na základě předložených falešných dokladů byla dne 9. 1. 2003 uzavřena s obžalovaným H. W. úvěrová smlouva č. na částku 500.000,- Kč, kterou obž. H. W. společně s obž. D. M. dne 17. 1. 2003 vyčerpali ve výši 477.000,- Kč, z níž 360.000 předal obžalovaný W. obž. M., následně uhradil pouze dvě splátky, další splátky nehradil ani jiné poplatky vztahující se k úvěrové smlouvě a způsobil tak K. b. a.s., pobočka Z., n. S., škodu ve výši 454.000,- Kč na jistině a dále na úrocích z prodlení a smluvních úroků a poplatků dle sazebníku dle uzavřené smlouvy“.
Za to byla obviněná D. M. odsouzena podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu nad obviněnou podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Obviněný H. W. byl odsouzen podle §250b odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, jehož výkon byl podle §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. za současného vyslovení dohledu nad obviněným podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let. Podle §60a odst. 3 tr. zák. byla oběma obviněným uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil zaplatili škodu, kterou poškozené (K. b., a. s.) trestným činem způsobili. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byli oba obvinění zavázáni k povinnosti nahradit společně a nerozdílně poškozené K. b., a.s., se sídlem P., škodu ve výši 454.000,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byla jmenovaná poškozená společnost odkázána se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvoláních, která proti tomuto rozsudku podaly obviněná D. M. a poškozená K. b., a. s., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně usnesením ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 8 To 150/2006, jímž tato odvolání jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná D. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnila dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g), l) tr. ř.
Ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatelka uvedla, že nesprávné posouzení skutku prvotně spatřuje v absenci subjektivní stránky trestného činu. Dále vyjádřila přesvědčení, že předmětný skutek byl nesprávně kvalifikován jako trestný čin účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.
V návaznosti na to konstatovala, že o zamítnutí jejího odvolání bylo rozhodnuto navzdory skutečnosti, že subjektivní stránka trestného činu ve vztahu k její osobě byla soudy obou stupňů presumována. Ve vztahu k “zajištění“ podkladů pro poskytnutí úvěru s nepravdivými údaji bylo podle jejích slov prokázáno pouze tolik, že tyto předala pracovníku K. b. panu Ing. M., což sama uvedla ve své výpovědi, a nebylo prokázáno, že by nepravdivé údaje v předmětných podkladech například sama uvedla nebo jejich uvedení vědomě zadala třetí osobě. Dodala, že nebylo prokázáno ani to, že by věděla o eventuelním převodu společnosti E. s. r. o. na jiné osoby, k čemuž došlo zápisem do obchodního rejstříku až ke dni 11. 9. 2002, případně že měla mít informace o jejích statutárních orgánech, zaměstnancích a vůbec jakýchkoli dalších skutečnostech v době, kdy byl vyřizován úvěr obviněného W. Z uvedených důvodů nadále trvá na tom, že jí nebyl prokázán ani úmysl v podobě eventuelní, neboť v roce 2002 ani 2003 žádné informace o společnosti E. s. r. o. nejenže neměla, ale ani mít nemohla.
Dále dovolatelka uvedla, že nesprávnost právní kvalifikace předmětného skutku spočívá v tom, že soud prvního stupně, stejně jako soud odvolací „opět zcela nepřípustně presumuje úmyslné jednání směřující ke způsobení značné škody“, což dovozuje z výše poskytnutého úvěru, která byla v okamžiku jeho sjednání stanovena na částku 500.000,- Kč. Tato skutečnost však podle jejího názoru není bez dalšího způsobilá jakkoli prokázat, že úmysl pachatele, byť jen nepřímý, směřoval ke způsobení škody právě v rozsahu 500.000,- Kč. Užitá právní kvalifikace pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. by byla na místě za předpokladu, že byla z poskytnutého úvěru vyčerpána pouze částka 477.000,- Kč, ovšem úmysl pachatele směřoval k vyčerpání celé poskytnuté částky ve výši 500.000,- Kč, tedy ke způsobení značné škody ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák., přičemž vyčerpání celé částky (tedy způsobení značné škody) by se pachateli z nějakých, na jeho vůli nezávislých důvodů nepodařilo zrealizovat. V souvislosti s tím dovolatelka zdůraznila, že z výpovědi obviněného H. W. a svědka Mgr. J. M. je zcela zřejmé, že shora popsaná situace v daném případě nenastala, jelikož H. W. zanechal na účtu u K. b. a. s. částku ve výši bezmála 46.000,- Kč v přímém úmyslu nezpůsobit pro případ nemožnosti hrazení splátek poskytnutého úvěru škodu v rozsahu 500.000,- Kč, přičemž k tomuto směřoval jeho úmysl již v momentě sjednávání úvěrové smlouvy po poučení o jejích podmínkách pracovníkem K. b., a.s., svědkem Mgr. J. M. na schůzce v Brně dne 9. 1. 2003.
Na základě uvedeného dovolatelka dovodila, že značnou škodu ve smyslu ustanovení §250b odst. 4 písm. b) tr. zák. ve spojení s ustanovením §89 odst. 12 tr. zák. tedy hlavní pachatel nezpůsobil, způsobit nechtěl a ani způsobit nemohl. Úmysl ba dokonce i nedbalost ve vztahu ke způsobení značné škody jsou podle jejích slov zcela vyloučeny a trestný čin, jehož se odsouzený W. dopustil a který měla zosnovat, lze kvalifikovat pouze jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dovolatelka uvedla, že jej spatřuje v nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání vůči své osobě, neboť v usnesení policejního orgánu Policie ČR, O. ř. SKPV Z., ze dne 15. 11. 2004, jímž bylo zahájeno trestní stíhání, policejní orgán mimo jiné zcela opomenul popis subjektivní stránky jejího jednání - absentuje zde jednoznačné konstatování toho, že o nepravdivých údajích v podkladech, které měla zajistit, věděla či vůbec vědět mohla. Dále připomněla, že proti takto nezákonnému usnesení o zahájení trestního stíhání dne 6. 1. 2005 podala prostřednictvím svého obhájce stížnost, jež byla usnesením státního zastupitelství ze dne 14. 1. 2005 zamítnuta přesto, že ustálená judikatura Ústavního soudu se bez výjimky shoduje v tom, že jde-li o úmyslný trestný čin, musí být v usnesení o zahájení trestního stíhání uvedena i subjektivní stránka trestného činu, tedy forma zavinění. Byla-li v usnesení o zahájení trestního stíhání subjektivní stránka trestného činu ignorována, potom toto usnesení postrádá podstatnou náležitost a nelze je považovat za zákonné usnesení o zahájení trestního stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. Usnesením o zahájení trestního stíhání podle ustanovení §160 tr. ř. je realizována zásada řádného zákonného procesu uvedená v čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), proto nemělo-li toto usnesení v předmětné věci zákonný podklad, došlo takto zahájeným trestním stíháním k porušení citovaného čl. 8 odst. 2 Listiny.
V souvislosti s tím dovolatelka vyjádřila výhrady vůči postupu a závěru Krajského soudu v Brně, pokud k námitce obhajoby uplatněné v podaném odvolání dovodil subjektivní stránku trestného činu z popisu skutku vyjádřením toho, že to měla být právě ona, kdo „zajistil“ podklady pro poskytnutí osobního úvěru obviněnému W., které byly opatřeny nepravdivými údaji. Formulace „zajištění“ podkladů pro poskytnutí úvěru je podle jejích slov zcela nedostačující ve vztahu k řádnému a úplnému popisu úmyslu pachatele spáchat trestný čin a nemůže nahradit jednoznačné konstatování toho, že o nepravdivých údajích v podkladech, které měla zajistit, věděla či vůbec vědět mohla. Popis skutku v usnesení o zahájení trestního stíhání proto dovolatelka označila za zcela nepřípustný, neboť podle §160 odst. 1 tr. ř. musí předmětné usnesení obsahovat popis skutku, ze kterého je zcela jednoznačně patrné, že byly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) podle §265k odst. 1 tr. ř. usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2006, sp. zn. 8 To 150/2006, a rozsudek Okresního soudu ve Znojmě ze dne 14. 12. 2005, sp. zn. 17 T 444/2005, zrušil a Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byla obviněná uznána vinnou a uložen jí trest.
Obviněná D. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podala prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky vztahující se k uvedenému dovolacímu důvodu z naprosto podstatné části směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatelka totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (viz zvláště tvrzení, že ve vztahu k “zajištění“ podkladů pro poskytnutí úvěru s nepravdivými údaji bylo prokázáno pouze tolik, že tyto předala pracovníku K. b. panu Ing. M., a nebylo prokázáno, že by nepravdivé údaje v předmětných podkladech například sama uvedla nebo jejich uvedení vědomě zadala třetí osobě, a dále tvrzení, že (stručně shrnuto) úmysl obviněného W. nesměřoval k vyčerpání celé poskytnuté částky ve výši 500.000,- Kč). Převážně teprve sekundárně – z uvedených procesních (skutkových) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy dovolatelka ve skutečnosti spatřuje rovněž a především v porušení procesních pravidel vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnila na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto (vzhledem ke shora rozvedeným teoretickým východiskům) pod výše citovaný (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolatelka však také namítla, že předmětný skutek byl nesprávně právně posouzen, a to především z hlediska subjektivní stránky, jako účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. (s tím, že trestný čin, jehož se odsouzený W. dopustil a který měla zosnovat, lze kvalifikovat pouze jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 3 tr. zák.). Takovou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. se dopustí ten, kdo při sjednávání úvěrové smlouvy či v žádosti o poskytnutí subvence nebo dotace uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a způsobí takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek.
Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pojem pokusu je vymezen v §8 tr. zák. těmito znaky:
a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin,
c) nedostatkem dokonání.
Účastenství ve formě organizátorství je vymezeno v §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Organizátor je ten, kdo trestný čin zosnoval nebo řídil, pokud byl trestný čin dokonán nebo se pachatel o něj alespoň pokusil. Je účastníkem, který se na spáchání trestného činu ve skupinových věcech podílí rozhodujícím způsobem, aniž by se ho přímo účastnil jako spolupachatel. Organizátorství je ve srovnání s návodem závažnější a nebezpečnější formou trestné součinnosti (účastenství), protože organizátor se ve svém jednání neomezuje jen na vzbuzení rozhodnutí spáchat trestný čin, ale vyvíjí širší a intenzivnější činnost, která svou povahou naplňuje znaky „zosnování“ a „řízení“ trestného činu (srov. rozhodnutí č. 67/1971 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že dovolatelka „… zajistila pro obžalovaného H. W. sjednání osobního úvěru v K. b. a.s., … na schůzku s pracovníkem K. b. a obžalovaným H. W. dne 6. 1. 2003, donesla vyplněné potvrzení o výši příjmu obžalovaného H. W., které na této schůzce podepsal, stejně tak i žádost o poskytnutí osobního úvěru ve výši 500.000,- Kč, v níž jako svého zaměstnavatele uvedl společnost E. s.r.o., a následně v přesně nezjištěné době předložila jako podklady nutné pro poskytnutí úvěru obžalovaná D. M. ručitelská prohlášení M. B. a Ing. K. F. opatřené falešnými podpisy, falešnými údaji o zaměstnavatelích a falešným notářským razítkem, jímž měly být ověřeny podpisy ručitelů, přestože oba obžalovaní věděli, že obžalovaný H. W. ve společnosti E. nepracuje od 15. 1. 2002, stejně tak jako oba ručitelé a že výše příjmu uvedené na dokladech jsou nepravdivé, na základě předložených falešných dokladů byla dne 9. 1. 2003 uzavřena s obžalovaným H. W. úvěrová smlouva č. na částku 500.000,- Kč … “.
K tomu nalézací soud v odůvodnění svého rozhodnutí dodal: „Soud zkoumal motivy jednání obžalovaných. Je zjevná snaha obžalovaného získat finanční prostředky, neboť má dluhy. Obžalovaná má pohledávku vůči obžalovanému, který je zadlužen. Bylo nutné řešit vzniklou situaci. Jako možnost připadalo v úvahu vyřízení úvěru.“
Z uvedených skutečností je zřejmé, že podstata jednání dovolatelky spočívala v tom, že vědomě (se znalostí všech rozhodných okolností) zorganizovala pro tzv. hlavního pachatele - obviněného W. - uzavření úvěrové smlouvy (poskytnutí úvěru) na základě nepravdivých údajů. V tomto směru tak lze učinit mezitímní závěr, že jednala způsobem upraveným v §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b tr. zák.
Dále je třeba poukázat na to, že ke zjištění že „na základě předložených falešných dokladů byla dne 9. 1. 2003 uzavřena s obžalovaným H. W. úvěrová smlouva č. na částku 500.000,- Kč“ soud druhého stupně dále zdůraznil, že „jednání obžalované D. M. a odsouzeného H. W. zcela jasně směřovalo k získání úvěru ve výši 500.000,- Kč“, když následně „na základě úvěrové smlouvy … byla částka 500.000,- Kč K. b., a.s., na účet odsouzeného W. převedena“. Tato skutková zjištění svědčí o tom, že úmysl obou obviněných směřoval ke způsobení značné škody ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák.
Současně však je třeba zdůraznit, že z popsaných skutkových zjištění plyne, že již došlo přímo k odnětí částky 500.000,- Kč z majetku K. b., a. s., neboť tato částka byla převedena na účet obviněného W., který si tak vytvořil podmínky pro libovolnou dispozici s celou částkou. Pak ovšem již byla K. b., a. s., značná škoda jako účinek úmyslného jednání obou obviněných způsobena. Bez ohledu na to, jak posléze s touto částkou obviněný W. naložil, (jak správně poznamenal soud druhého stupně, „je nerozhodné, zda došlo k výběru celé částky či toliko částky 477.000,- Kč“) je proto nutno učinit závěr, že trestný čin uvěrového podvodu podle §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. byl již dokonán.
V těchto souvislostech je na místě připomenout, že uvedený trestný čin je v základní skutkové podstatě trestným činem úmyslným. Ve vztahu ke způsobení značné škody podle §250b odst. 4 písm. b) tr. zák. a §89 odst. 11 tr. zák. však postačí z hlediska zavinění nedbalost (viz ustanovení §6 písm. a) tr. zák., podle něhož k okolnosti přitěžující nebo k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, se přihlédne, jde-li o těžší následek i tehdy, zavinil-li jej pachatel z nedbalosti vyjímaje případy, že trestní zákon vyžaduje i zde zavinění úmyslné).
V posuzovaném případě by tedy postačovalo ve vztahu ke způsobení značné škody nedbalostní zavinění. Jak však výše uvedeno, ze skutkových zjištění soudu prvního stupně precizovaných v tomto směru odvolacím soudem v odůvodnění jeho rozhodnutí vyplynulo, že škoda ve výši 500 000,- Kč - značná škoda - byla pokryta úmyslným zaviněním obou obviněných.
Soud prvního stupně proto pochybil, pokud zjištěný skutek z hlediska dovolatelky posoudil jako účastenství ve formě organizátorství podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k pokusu trestného činu úvěrového podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák. Správně totiž měl předmětný skutek kvalifikovat jako účastenství ve formě organizátorství na trestném činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. a) tr. zák. k §250b odst. 1, odst. 4 písm. b) tr. zák.
Při rozhodování v dovolacím řízení však bylo nutno mít na zřeteli tzv. zákaz reformationis in peius, tj. zákaz změny v neprospěch obviněné, neboť pouze ona podala dovolání. Podle §265p odst. 1 tr. ř. totiž může Nejvyšší soud v neprospěch obviněného změnit napadené rozhodnutí jen na podkladě dovolání nejvyššího státního zástupce, jež bylo podáno v neprospěch obviněného.
Z výše uvedených důvodů nemohl Nejvyšší soud přiznat formálně právně relevantní argumentaci dovolatelky žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím je třeba konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ však v posuzované věci nejde.
Důvodem dovolání podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. je existence vady spočívající v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 1 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k) (§265b odst. 1 tr. ř.). Předmětný dovolací důvod tedy dopadá na případy, kdy došlo k zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku bez věcného přezkoumání a procesní strana tak byla zbavena přístupu ke druhé instanci, nebo byl–li zamítnut řádný opravný prostředek, ačkoliv již v předcházejícím řízení byl dán dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
V posuzované věci však o prvou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nemůže jít, neboť Krajský soud v Brně jako soud druhého stupně konal odvolací řízení a o řádném opravném prostředku (odvolání) rozhodl ve veřejném zasedání po provedeném přezkumu podle hledisek stanovených zákonem. K druhé alternativě je třeba konstatovat, že dovolací argumentace vztažená dovolatelkou k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. žádnému z dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 tr. ř. neodpovídá.
Tato argumentace by mohla zdánlivě odpovídat dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. spočívajícímu v tom, že proti obviněné bylo vedeno trestní stíhání, ačkoliv podle zákona bylo nepřípustné. Tento dovolací důvod však lze uplatnit pouze za situace, kdy je dán některý z obligatorních důvodů uvedených v ustanovení §11 odst. 1 tr. ř., pro které nelze trestní stíhání zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno, neboť výlučně v tomto ustanovení trestní řád taxativně vypočítává důvody nepřípustnosti trestního stíhání. Jiné namítané vady, byť se týkají průběhu trestního stíhání (např. vedení trestního stíhání na základě usnesení o jeho zahájení, které neobsahuje všechny obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §160 odst. 1 tr. ř.), nezakládají ani důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. e) tr. ř. (viz rozhodnutí č. 38/2005 Sb. rozh. tr.).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněné D. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. února 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý