ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.707.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 707/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání, které podal obviněný Z. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 To 8/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci pod sp. zn. 53 T 11/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 53 T 11/2006, byl obviněný Z. K. uznán vinným, že
„1) dne 17. 4. 2006 v časných ranních hodinách, pomocí pákových kleští odstranil visací zámky u vstupních dveří dosud nezkolaudované rekreační chaty majitele M. Ž., přičemž vstoupil do tohoto objektu, který byl původně jeho majetkem, neboť chtěl zkontrolovat, zda se zde nic neztratilo z jeho věcí, když M. Ž. nabyl chatu usnesením o příklepu č. j. 014 EX 243/05-23 ze dne 18. 1. 2006, a v nemovitosti setrval až do ranních hodin,
2) dne 17. 4. 2006 kolem 08.00 hod. se v rekreační chatě uzamkl, kdy na výzvy majitele M. Ž., který se k nemovitosti dostavil, k opuštění objektu nereagoval, proto M. Ž. požádal Policii ČR, Obvodní oddělení v H. o pomoc, přičemž policista pprap. M. H. a prap. M. V. se dostavili na místo, kde několikrát obžalovaného upozornili, že jsou policisté a vyzvali ho k opuštění chaty, na což obžalovaný nereagoval a po následném vstupu policistů do rekreační chaty za opětovných výzev k jejímu opuštění vylil obžalovaný na policistu prap. M. V., předem připravené vědro naplněné benzínem, který v zápětí zapálil tak, že hodil po policistech hořící, blíže neurčený předmět, přičemž byl srozuměn s tím, že může způsobit tímto jednáním zranění neslučitelná se životem, avšak oběma policistům se podařilo nemovitost opustit, aniž by došlo k jejich zahoření,
3) poté, co vylil na zakročujícího policistu prap. M. V. vědro naplněné benzínem, který ihned zapálil, došlo k požáru chaty, při kterém vznikla škoda ve výši 140.000,- Kč majiteli chaty M. Ž.“.
Skutek popsaný v bodě 1) byl kvalifikován jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., jednání popsané v bodě 2) jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. a jednání popsané v bodě 3) jako trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci. Rozsudkem ze dne 6. 3. 2007, sp. zn. 4 To 8/2007, podle §258 odst. 1 písm. b), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o vině pod body 2), 3) a v celém výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. v návaznosti na nezrušený výrok o vině pod bodem 1) znovu rozhodl. Obviněného uznal vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. a trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., protože „dne 17. 4. 2006 kolem 08:00 hod. se v rekreační chatě uzamkl, kdy na výzvy majitele M. Ž., který se k nemovitosti dostavil, k opuštění objektu nereagoval, proto M. Ž. požádal Policii ČR, Obvodní oddělení v H., o pomoc, přičemž na místo se dostavili policisté pprap. M. H. a prap. M. V., tito obžalovaného několikrát upozornili, že jsou policisté a vyzvali ho k opuštění chaty, na což obžalovaný nereagoval a po následném vstupu policistů do rekreační chaty za opětovných výzev k jejímu opuštění vylil obžalovaný na policistu prap. M. V. předem připravené vědro naplněné benzínem, který v zápětí zapálil tak, že hodil po policistech hořící, blíže neurčený předmět, přičemž byl srozuměn s tím, že prap. M. V. může tímto jednáním způsobit zranění neslučitelná se životem, případně podpálit chatu, avšak oběma policistům se podařilo nemovitost opustit, aniž by došlo k jejich zahoření, přičemž ale došlo k požáru chaty, při kterém vznikla majiteli chaty M. Ž. škoda ve výši 140.000,- Kč“. Za tyto trestné činy a za trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, jej jmenovaný soud odsoudil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák., k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti roků, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku se nejdříve vyjádřil ke skutku, který byl soudem druhého stupně kvalifikován jako pokus trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. a trestný čin poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. Namítl, že v daném případě soud učinil „nesprávný právní závěr o naplnění typového znaku skutkové podstaty – subjektivní stránky – zavinění ve formě (nepřímého) úmyslu, tzn. že pochybil, jestliže došel k právnímu závěru, že volní složka (protiprávní chtění) odsouzeného byla tvořena jeho srozuměním s usmrcením jiného.“ V návaznosti na to v obecné rovině popsal rozdíl mezi nepřímým úmyslem a vědomou nedbalostí. Následně dovodil, že spolehlivý právní závěr o jeho případném srozumění se smrtí policisty by bylo možno za daného skutkového stavu učinit pouze za podmínky, že by (souhrnem jednotlivých, vzájemně souvisejících, nepochybně zjištěných skutečností, jejichž výsledek by nevyvolal důvodnou pochybnost) bylo možné dojít k právnímu závěru, že mu bylo lhostejné, zda dojde k následku - zahoření policisty, tzn. že by předvídal nejen možnost poškození majetku, ale i zahoření policisty, a obě je aproboval, tj. že by mu bylo zcela jedno, zda se vůbec něco a jak stane a jaké to bude mít následky, nebo že jeho zájem byl ambivalentní, popřípadě snad tehdy, jestliže by bylo prokázáno, že nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by zabránila vývoji v podobě hrozby zahoření policisty, přičemž by bylo prokázáno, že ani za této situace nechtěl od svého primárního záměru – poškození majetku ustoupit.
Dále uvedl, že soudy pochybily, když došly na podkladě zjištěného skutkového stavu k právnímu závěru o jeho srozumění se zahořením policisty. Ze slovní informace, kterou poskytl, totiž nevyplývá, že by byl srozuměn se způsobením následku v podobě usmrcení jiného. K učinění bezpečného závěru o jeho srozumění, lhostejnosti resp. ambivalentnosti jeho zájmu ve vztahu k možnosti usmrcení nepostačuje pouhý fakt, že policista byl polit benzínem. K tomu dodal, že byť jsou všeobecně (tedy i jemu) známy účinky benzínu, užití benzínu s sebou automaticky nenese nevyvratitelnou domněnku srozumění s usmrcením. V souvislosti s tím zdůraznil, že ve chvíli, kdy „škrtal sirkami, viděl do chodbičky, dveře byly otevřené, nikde nikdo nebyl, žádné hlasy neslyšel“. V dané situaci tudíž nespoléhal na pouhou náhodu. Slovně nikoho neupozorňoval, protože nikoho neviděl, což koresponduje s předvídanou reakcí na danou situaci – co nejrychlejší útěk ohrožených osob, jimž navíc ponechal pro útěk dostatečný časový prostor. Z uvedených skutečností vyvodil, že mohl a musel počítat s konkrétní skutečností, která byla s to zabránit vývoji v podobě zahoření policisty, a není tedy možno dovodit, že věděl, že v důsledku jeho jednání může namísto zamýšleného výsledku (poškození majetku) nastat následek jiný (usmrcení osoby), „přičemž by (současně) platilo, že nepočítal s žádnou konkrétní skutečností, která by takovému vývoji zabránila, a přesto tak jednal, neboť nechtěl ani za cenu tohoto rizika od svého záměru ustoupit“. Podle svých slov byl přesvědčen, že k usmrcení osoby za daných okolností dojít nemůže, a nebyl tak s takovým následkem srozuměn. K uvedenému dodal, že u něho nebyl ani prokázán motiv pro vraždu. Poznamenal ještě: „Kdyby byl … veden úmyslem (volní stránka) – představou zločinného úmyslu usmrcení, proč nenechal policistu vstoupit do místnosti. Takovému postupu nic nebránilo a jeho následkem by pak bylo, že policista neměl žádnou únikovou cestu …“
Závěrem dovolatel konstatoval, že soud své právní závěry o údajné existenci eventuálního úmyslu toliko presumoval a „nepostavil se na bázi praktické jistoty“. Podle jeho slov právní interpretací pojatých skutečností jednotlivě i v jejich souhrnu lze totiž v daném případě dojít k závěru, že cílem jeho jednání bylo pouze způsobení poškození cizí věci a nikoliv usmrcení osoby.
Ve vztahu ke skutku kvalifikovanému jako trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. dovolatel namítl, že soudy i v tomto případě pochybily, neboť na základě nesprávných právních úvah dospěly k nesprávnému závěru, že neoprávněně vnikl do domu jiného a překonal překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí. Konkrétně podle něho nesprávně posoudily, že „sdělení odsouzeného adresované poškozenému p. Ž., ohledně toho, že se nemůže fakticky „pro nyní“ odstěhovat … (ad množství sněhu, rozsah věcí v předmětném domě) a že tak učiní až následně (ad výslech odsouzeného) bylo nabídkou (ofertou), kterou p. Ž. konkludentně akceptoval a tudíž v předmětný den odsouzenému svědčilo právo zdržovat se v předmětném domě“. Nesprávné právní posouzení shledal i ve skutečnosti, že za situace, kdy měl v předmětném domě umístěny věci nacházející se v jeho výlučném vlastnictví, byl oprávněn vykonávat nad nimi svá vlastnická práva a nemohl přístupem k nim (do míst, kde byly bez námitek vlastníka domu uloženy) porušit domovní svobodu vlastníka nemovitosti. K tomu dodal, že zamezení vstupu do domu by de facto znamenalo omezení jeho vlastnických práv k těmto movitým věcem. Z uvedeného vyvodil, že nemohl neoprávněně vniknout do domu jiného.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „ve smyslu §265k TrŘ ve spojení s §265l TrŘ rozhodl takto: Zrušuje se rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2007, č. j. 4 To 8/2007-347, jakož i vadná část předcházejícího řízení – Rozsudek Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci ze dne 20. prosince 2006, č. j. 53 T 11/2006-293 (§265k odst. 1 TrŘ), a současně se rozhoduje, že celá věc se přikazuje Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci k novému projednání a rozhodnutí (§265l odst. 1 TrŘ).“
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, neboť napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, když soud rozhodl ve druhém stupni, přičemž směřuje proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný Z. K. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z převážné části směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům de facto vytýká především nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci, přičemž současně prosazuje vlastní skutkovou verzi. Teprve sekundárně - v návaznosti na uvedené skutkové, tedy procesní, námitky – brojí proti právním závěrům soudů a dovozuje, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. To zcela platí ve vztahu k výhradám směřujícím proti výroku o jeho vině pokusem trestného činu vraždy. Obviněný totiž v tomto směru zcela zásadně modifikuje rozhodující skutková zjištění soudů tím, že uvádí, že policisté nebyli v rozhodné době (zapálení benzínu) přítomni na chodbě předmětné chaty - „ve chvíli, kdy odsouzený škrtal sirkami, viděl do chodbičky, dveře byly otevřené, nikde nikdo nebyl, žádné hlasy neslyšel“ (tvrdí tedy, že benzín zapálil až v době, kdy se v ohroženém prostoru chaty již žádné osoby nenacházely) - a teprve z takto odlišně vymezeného skutkového děje vyvozuje závěr o absenci úmyslného zavinění (eventuálního úmyslu) ve vztahu k následku v podobě usmrcení jiného – namítá, že za jím tvrzeného skutkového stavu nemohl mít ani eventuální úmysl policistu usmrtit, pokud inkriminovaný prostor po polití benzínem zapálil.
Do značné míry mají primárně skutkový charakter i námitky obviněného směřující vůči výroku o jeho vině trestným činem porušování domovní svobody. Jde konkrétně o jeho tvrzení, podle něhož poškozený konkludentně akceptoval jeho sdělení, že se nemůže z chaty odstěhovat, z čehož sekundárně (následně) činí závěr, že mu (obviněnému) kritického dne svědčilo právo zdržovat se v předmětném domě. Takto ovšem obviněný zakládá uvedený právní závěr na skutkových zjištěních naprosto odlišných od zjištění soudů, podle nichž, stručně shrnuto, neměl povolení poškozeného, a to ani v konkludentní formě, se v uvedeném domě zdržovat.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. V tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Nad rámec uvedeného Nejvyšší soud považuje za vhodné uvést k otázce subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. následující:
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a tento čin spáchá na veřejném činiteli při výkonu nebo pro výkon jeho pravomoci.
Trestný čin vraždy je trestným činem úmyslným, přičemž úmysl pachatele [postačí úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.] musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pojem pokusu je vymezen v §8 tr. zák. těmito znaky:
a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin,
c) nedostatkem dokonání.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o vražedném úmyslu tak lze učinit z takových objektivních skutečností, jako např. povaha činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na uvedené Nejvyšší soud poukazuje jednak na zjištění vyjádřené již ve skutkové větě rozsudku soudu druhého stupně, podle něhož obviněný „ … se v rekreační chatě … uzamkl, kdy na výzvy majitele M. Ž. … k opuštění objektu nereagoval, přičemž na místo se dostavili policisté, … tito obžalovaného několikrát upozornili, že jsou policisté a vyzvali ho k opuštění chaty, na což obžalovaný nereagoval a po následném vstupu policistů do rekreační chaty za opětovných výzev k jejímu opuštění vylil obžalovaný na policistu prap. M. V. předem připravené vědro naplněné benzínem, který v zápětí zapálil tak, že hodil po policistech hořící, blíže neurčený předmět, přičemž byl srozuměn s tím, že prap. M. V. může tímto jednáním způsobit zranění, neslučitelná se životem, případně podpálit chatu, …“, jednak na skutečnosti rozvedené v odůvodněních rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně. Nalézací soud zde mimo jiné uvedl, že obviněný „si totiž předem nachystal benzín, který měl v chatě k dispozici, nalil si ho do připraveného vědra a nachystal si rovněž prostředky k zapálení použitého benzínu“, přičemž „obžalovaný na policistu M. V. vylil z předem připraveného vědra asi 5 litrů nachystaného benzínu, který prakticky zasáhl policistu V. na celé levé polovině těla, od hlavy až k patě. Bezprostředně poté pak obžalovaný zapálil rozlitý benzín blíže neurčeným předmětem, a to tak, že tento hořící předmět hodil po ustupujícím policistovi, kterého tento předmět minul cca ve vzdálenosti 30 – 50 cm.“
K tomu již soud prvního stupně, jehož skutková zjištění byla odvolacímu soudu podkladem pro jeho rozhodnutí, konkrétně ve vztahu k zavinění vyložil, že: „Obžalovaný si byl vědom účinků zapáleného benzínu z hlediska jeho možností zapálení a „blafnutí“ jeho par v polozavřeném objektu, jakým nepochybně chata byla“. Shrnul pak: „Charakter použité hořlaviny, způsob jejího nachystání předem, zákeřné vychrstnutí na celou osobu policisty (podle zjištění nalézacího soudu si obviněný byl vědom toho, že útočí na policisty, kteří proti němu zakročovali) a její prakticky okamžité zapálení ve velmi krátkém časovém úseku svědčí nepochybně o úmyslném jednání“, a to „minimálně v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zákona“.
Soud druhého stupně ve vztahu k předmětnému jednání obviněného učinil závěr, že „… útok na policistu byl záměrem ústředním a ohrožení majetku jen jeho vedlejším důsledkem, jak to vyplynulo z prvotní výpovědi samotného obžalovaného“. Dále odvolací soud zdůraznil, že: „Bylo prokázáno, že obžalovaný úmyslně, po předchozí přípravě … polil zasahujícího policistu cca 5 litry benzínu. Bylo také bez pochyb prokázáno, že bezprostředně poté po politém policistovi hodil zapálený předmět“, přičemž: „Bylo již na vůli obžalovaného zcela nezávislé, že k zahoření policisty náhodou nedošlo“. Správně označil „za všeobecně známou skutečnost, že benzín je velmi snadno vznětlivá a nebezpečná hořlavina“, kdy „při zahoření člověka, politého několika litry benzínu, často dochází ke vzniku smrtelného následku“. V návaznosti na to potvrdil závěr nalézacího soudu o zavinění obviněného k trestnému činu vraždy nejméně ve formě nepřímého úmyslu, když zjistil, že „i obžalovaný musel být s takovým následkem přinejmenším srozuměn“, přičemž rovněž připomněl, že obviněný v době, kdy popsaný útok uskutečnil, věděl, že jedná vůči (zakročujícímu) policistovi. Zde pak považuje Nejvyšší soud za vhodné nad rámec úvah soudu prvního a druhého stupně ve vztahu k obhajobě obviněného uvést, že pokud jeho jednání mělo (podle jeho tvrzení) vést pouze k poškození majetku, proč tedy nezaložil požár dříve, než přijela policie. Právě tato argumentace v souvislosti s přípravou benzínu a jeho vylití na policistu, který se dostavil na místo na základě žádosti poškozeného s určitou časovou prodlevou, logicky vyvrací tvrzení obviněného o úmyslu útočit pouze na majetek.
Dále je na místě připomenout zjištění, která k osobě obviněného učinil již nalézací soud na základě znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie. Podle těchto zjištění obviněný „v době spáchání trestného činu ani v době vyšetření netrpěl duševní chorobou ve vlastním slova smyslu“, přitom je „anomálně strukturovanou osobností, s rysy emoční nestability, má masivní sklon k silovému agresivnímu sebeprosazování a reagování“. Současně je zapotřebí konstatovat, že: „Schopnosti rozpoznávací i ovládací byly u obžalovaného v době spáchání trestného činu zachovány“.
Právě se zřetelem k popsaným okolnostem charakterizujícím posuzovaný skutek, zejména vzhledem ke způsobu provedení útoku, charakteru a množství vědomě (záměrně) použitého prostředku (benzínu) a k tomu, že útok tímto prostředkem včetně jeho vznícení cíleně směřoval přímo proti tělu poškozeného, jakož i vzhledem k osobnosti obviněného nelze označit závěr soudů, podle něhož je třeba obviněnému (v rozhodné době trestně odpovědnému) přičíst i ve vztahu k (bezprostředně hrozícímu) smrtelnému následku (účinku) úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., za vadný. Rozvedené skutečnosti totiž nutně vedou k závěru, že obviněný uskutečnil útok vůči poškozenému takovým způsobem a za takových okolností, že si musel být vědom toho, že svým jednáním může způsobit smrt člověka (porušit zájem chráněný trestním zákonem). Současně z nich vyplývá, že obviněný pro případ způsobení takového porušení (následku) byl s ním minimálně srozuměn. Přitom popsaným způsobem jednal s vědomím, že útočí na policistu plnícího služební povinnosti.
Podle §89 odst. 9 tr. zák. je veřejným činitelem též příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
Právní závěry soudů obou stupňů, podle nichž obviněný naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. f) tr. zák., tedy nejsou se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily, v nesouladu.
K námitkám vztahujícím se k trestnému činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. (jež z části směřují, jak již shora uvedeno, do oblasti skutkových zjištění) Nejvyšší soud uvádí následující:
Trestného činu porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, odst. 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo neoprávněně vnikne do domu nebo bytu jiného nebo tam neoprávněně setrvá, užije-li přitom násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí nebo překoná-li překážku, jejímž účelem je zabránit vniknutí.
Ochranu podle §238 tr. zák. požívají i chaty a zahrádkářské chatky za předpokladu, že poskytují svému uživateli určité soukromí a možnost odpočinku, tedy slouží-li též k individuální rekreaci. Vniknutím je nežádoucí, bez souhlasu nebo proti vůli oprávněného uživatele uskutečněné vejití do domu nebo do bytu, jímž se zasahuje do něčí domovní svobody. Násilím se rozumí použití fyzické síly k překonání nebo zamezení kladeného nebo očekávaného odporu. Násilí přitom může směřovat jak proti osobě, tak i proti věci. Překážkou, jejímž účelem je zabránit vniknutí, jsou zejména zamčené dveře, plot, zábradlí balkonu, mříže apod. Překážka nemusí být překonána s použitím násilí, ale postačí jakékoli její odstranění (srov. přiměřeně viz Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. II. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 1397-1399 s.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že obviněný „dne 17. 4. 2006 … pomocí pákových kleští odstranil visací zámky u vstupních dveří … rekreační chaty majitele M. Ž., … přičemž vstoupil do tohoto objektu, … a v nemovitosti setrval až do ranních hodin“.
V odůvodnění svého rozsudku k tomu nalézací soud dodal: „Jestliže za těchto okolností obžalovaný dne 17. 4. 2006 v časných ranních hodinách odstranil majitelem použité zámky, zcela nepochybně překonal překážky, které bránily vniknutí do nemovitosti“, a to za situace, kdy „Obžalovaný neměl povolení od nového majitele se v chatě zdržovat“. Dále zjistil, že „Obžalovaný zcela nepochybně v nemovitosti, patřící svědku M. Ž. neoprávněně také setrval, a to přesto, že byl vyzýván policií k opuštění této nemovitosti. Tím, že obžalovaný opakovaně porušoval zábrany – zámky na mříži vchodových dveří, nepochybně použil násilí při překonávání překážky, jejímž účelem bylo zabránit vniknutí do nemovitosti“.
Rozvedené skutkové okolnosti a závěry tak především vyvracejí tvrzení obviněného, že byl oprávněn do předmětné chaty libovolně, podle své vůle, kdykoli vstupovat a zdržovat se v ní.
Přitom nelze akceptovat jeho námitku, že za situace, kdy měl v předmětném domě umístěny věci nacházející se v jeho výlučném vlastnictví, byl oprávněn vykonávat nad nimi svá vlastnická práva a nemohl přístupem k nim (do míst, kde byly bez námitek vlastníka domu uloženy) porušit domovní svobodu vlastníka nemovitosti. Skutečnost, že obviněný měl v chatě uloženy svoje věci, jej v žádném případě neopravňovala k vniknutí do tohoto objektu bez souhlasu a dokonce proti vůli oprávněné osoby - poškozeného. V takovém případě je totiž nutno považovat za primární právo na ochranu domovní svobody, které bylo jednáním obviněného porušeno. Snahou vykonávat vlastnická práva k movitým věcem nelze ospravedlnit porušení práv jiného subjektu, v tomto případě práva poškozeného na ochranu domovní svobody. Je ovšem pochopitelné, že vlastník movitých věcí musí mít možnost výkonu vlastnických práv. Toho může dosáhnout tím, že požádá vlastníka či oprávněného uživatele domu, bytu, o jejich vydání či umožnění přístupu k nim. Není-li této žádosti vyhověno, existuje možnost domáhat se uplatnění vlastnického práva cestou občanskoprávní, např. žalobou na vydání věci [viz §80 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb. v platném znění]. V žádném případě však není možné připustit svévolné porušení právem chráněného zájmu na ochraně domovní svobody garantovaného i normami trestního práva.
V souvislosti s uvedenými skutečnostmi lze konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nemohl Nejvyšší soud přiznat argumentaci obviněného žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona předmětné dovolání odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý