ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.722.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 722/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. června 2007 o dovolání, které podal obviněný J. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 8 To 15/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 6 T 7/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. 6 T 7/2006, byl obviněný J. M. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, „že dne 19. 5. 2006 v době mezi 22.00 hod. a 24.00 hod. v penzionu, v podnapilém stavu, kdy jeho krev obsahovala přesně nezjistitelné množství, pravděpodobně 3,65-5,01 g/kg alkoholu, po předchozí krátké fyzické rozepři a slovní výhrůžce usmrcením, napadl nožem s čepelí dlouhou 11,5 cm V. V., tak, že ho tímto dvakrát bodl do břicha a způsobil mu tím bodnou ránu ve střední čáře břicha procházející kůží a podkožím a druhou bodnou ránu vlevo od střední čáry břicha procházející břišní stěnou do dutiny břišní, probodávající břišní předstěru, závěs tlustého střeva a přední a zadní stěnu příčného tračníku tlustého střeva, přičemž toto zranění vedlo k ohrožení života poškozeného, kdy k jeho smrti nedošlo pouze díky neprodleně provedenému chirurgickému zákroku.“
Za tento trestný čin byl podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání deseti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci, a to jednoho kuchyňského nože s délkou čepele 11,5 cm s rukojetí omotanou červenou páskou. Podle §72 odst. 2 písm. b), odst. 4 tr. zák. mu bylo uloženo ochranné protialkoholní léčení v ústavní formě. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl obviněný zavázán k povinnosti uhradit poškozené zdravotní pojišťovně, škodu ve výši 20.577,- Kč.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný J. M., rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 7. 3. 2007, sp. zn. 8 To 15/2007, jímž toto odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný J. M. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že nesprávné právní posouzení věci spočívá v tom, že skutek, tak jak jej zhodnotily soudy obou stupňů, nelze kvalifikovat jako pokus trestného činu vraždy. Podle jeho přesvědčení totiž nebyly naplněny všechny znaky tohoto trestného činu tak, jak jej předpokládá ustanovení §219 odst. 1 tr. zák., a to především subjektivní stránka ve formě úmyslu, kdy pachatel musí být jednoznačně a prokazatelně veden záměrem poškozeného usmrtit.
V návaznosti na to uvedl, že právě tento úmysl přivodit poškozenému smrt mu nebyl soudy prokázán, přičemž s ohledem na prokázaný skutkový stav takový úmysl ani mít nemohl. Zdůraznil přitom, že v době spáchání předmětného skutku měl v krvi 3,65 – 5,01 promile alkoholu, což podle závěru znalce odpovídalo tomu, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly podstatně snížené a blížily se vymizení. Vzhledem ke skutečnosti, že v průběhu celého soudního řízení nebylo prokázáno, do jaké míry se vymizení přiblížily, měl být podle jeho názoru s ohledem na zásadu „v pochybnosti ve prospěch obžalovaného“ učiněn závěr, že jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti byly v době spáchání skutku na samé limitní hranici vymizení.
Dále zmínil, že se pohyboval v prostředí, kde určitá míra násilí byla běžným způsobem jednání, a jeho vědomí bylo ovlivněno i dřívější zkušeností, kdy byl účastníkem potyčky, při které zranil svého protivníka nožem, přičemž tento nůž byl větších rozměrů a podstatně pevnější konstrukce, než nůž v posuzovaném případě.
Dovodil pak, že s přihlédnutím ke všem okolnostem případu a především k jeho osobě lze učinit závěr, že v tak vysokém stavu intoxikace a hraničnímu omezení nebo vymizení ovládacích a rozpoznávacích schopností si mohl být vědom skutečnosti, že svým činem může poškozenému způsobit vážná zranění (což mohl mít i v úmyslu), ale nemusel být schopen vážně posoudit to, zda zranění, která může poškozenému přivodit, mohou být smrtelná, natož aby byl s takovým následkem smířen nebo jej dokonce zamýšlel ve smyslu §4 tr. zák. S odkazem na již citovanou zásadu „v pochybnosti ve prospěch obžalovaného“ uzavřel, že soudy obou stupňů učinily nesprávný právní závěr, když shledaly, že byly naplněny všechny znaky trestného činu vraždy ve stádiu pokusu a za to jej odsoudily a uložily mu trest. Podle jeho přesvědčení mohl být uznán vinným toliko trestným činem ublížení na zdraví.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 3. 2007, č. j. 8 To 15/2007 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2006, č. j. 6 T 7/2006 a zároveň nařídil ve věci nové jednání“.
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, kterým byl obviněný uznán vinným a uložen mu trest.
Obviněný J. M. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávné zjištění skutkového stavu věci (zvláště pokud jde o jeho duševní stav v době spáchání shora popsaného skutku), přičemž současně prosazuje vlastní skutkovou verzi. Převážně teprve sekundárně - v návaznosti na uvedené skutkové výhrady – brojí proti právním závěrům soudů a dovozuje, že jejich rozhodnutí spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti spatřován z podstatné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, odst. 5, odst. 6 tr. ř. V tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Předmětné námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Pokud by bylo dovolání opřeno pouze o naznačené argumenty, nezbylo by Nejvyššímu soudu, než je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. jako dovolání podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Dovolatel však také namítl, že předmětný skutek nevykazuje všechny znaky pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., a to především pro absenci subjektivní stránky ve formě úmyslu, a dodal, že jeho jednání by mohlo být kvalifikováno toliko jako trestný čin ublížení na zdraví. Takové námitky lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
V prvé řadě ovšem Nejvyšší soud považoval za vhodné vyjádřit se k námitce dovolatele, že v důsledku požitého alkoholu byly jeho ovládací a rozpoznávací schopnosti na samé limitní hranici vymizení. Touto námitkou dovolatel de facto polemizuje především s otázkou příčetnosti v době činu.
V daných souvislostech je na místě zmínit ustanovení §201a odst. 1 tr. zák. o trestném činu opilství, který spáchá ten, kdo se požitím nebo aplikací návykové látky nebo jinak přivede, byť i z nedbalosti, do stavu nepříčetnosti, v němž se dopustí jednání, které má jinak znaky trestného činu.
Trestní zákon rozumí nepříčetností stav, v kterém někdo pro duševní poruchu, jež je zde v době spáchání činu, nemůže buď rozpoznat, že jeho jednání je pro společnost nebezpečné, anebo nemůže své jednání ovládat, přičemž postačí, že chybí jedna z těchto schopností (viz Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 112 s.).
Posouzení příčetnosti náleží orgánům činným v trestním řízení na základě skutečností vyplývajících z provedených důkazů. Povaha této otázky vyžaduje, aby její posouzení bylo založeno na odborných znalostech z oboru psychiatrie (srov. rozhodnutí č. 17/1979 Sb. rozh. tr.).
Ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, který byl soudy důvodně vzat z hlediska objasnění duševního stavu dovolatele za určující důkaz a jehož závěry jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že u dovolatele „nebyla zjištěna duševní choroba v pravém smyslu“. Byla u něj diagnostikována „porucha osobnosti – emočně instabilní. … Ve vztahu k alkoholu se jedná o pravidelného a dlouhodobého konzumenta alkoholu se známkami počínají závislosti na alkoholu. … V době páchání trestné činnosti se obžalovaný nacházel ve stavu intoxikace alkoholem. …Pokud by se nacházel ve stavu uvedené alkoholemie 3,65-5,01g/kg (jednalo by se o těžkou opilost prostou), pak schopnosti rozpoznávací a ovládací … byly v důsledku intoxikace alkoholem podstatně snížené a blížily by se vymizení. … obžalovaný se do uvedeného stavu uvedl sám, účinky alkoholu na svoji osobu zná a ví, že po požití alkoholu má sklon k agresivnímu jednání. … Nebylo však zjištěno, že by v důsledku dlouhodobého abúzu alkoholu došlo k chorobnému úbytku poznávacích a rozumových schopností na bázi organického poškození mozku.“ V popsaných souvislostech byla ovšem vyzdvižena skutečnost, že: „Tak, jak svědci popisují obžalovaného v inkriminovanou dobu, tak toto jednání neodpovídá stanovenému stupni těžké opilosti. Tomuto těžkému stavu opilosti neodpovídá ani chování obžalovaného po půlnoci ke své manželce.“ Zejména je pak nutno zdůraznit, že uvedený důkaz prokazuje, že v době činu nebyly rozpoznávací a ovládací schopnosti dovolatele vymizelé.
Vzhledem k uvedenému nutno uzavřít, že popsaná zjištění vylučují možnost posoudit shora popsaný skutek jako trestný čin opilství podle §201a odst. 1 tr. zák. (k tomu srov. rozhodnutí č. 22/1993 Sb. rozh. tr., podle něhož ustanovení §201a tr. zák. nelze použít v případě, že pachatel spáchal trestný čin ve stavu, byť výrazně, zmenšené příčetnosti). K tomu je na místě dodat, že z hlediska ustanovení §12 tr. zák. („Kdo pro duševní poruchu v době spáchání činu nemohl rozpoznat jeho nebezpečnost pro společnost nebo ovládat své jednání, není za tento čin trestně odpovědný“) byl dovolatel v době činu trestně odpovědný.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí.
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele [postačí úmysl eventuální podle §4 písm. b) tr. zák.] musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pojem pokusu je vymezen v §8 tr. zák. těmito znaky:
a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin,
c) nedostatkem dokonání.
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o vražedném úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že dovolatel „ … v podnapilém stavu … po předchozí krátké fyzické rozepři a slovní výhrůžce usmrcením, napadl nožem s čepelí dlouhou 11,5 cm V. V. … tak, že ho tímto dvakrát bodl do břicha a způsobil mu tím bodnou ránu ve střední čáře břicha procházející kůží a podkožím a druhou bodnou ránu vlevo od střední čáry břicha procházející břišní stěnou do dutiny břišní, probodávající břišní předstěru, závěs tlustého střeva a přední a zadní stěnu příčného tračníku tlustého střeva, přičemž toto zranění vedlo k ohrožení života poškozeného, kdy k jeho smrti nedošlo pouze díky neprodleně provedenému chirurgickému zákroku“.
Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí vyložil závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství znalce doc. MUDr. P. H., CSc., z nichž zjistil, že: „Výše uvedené úrazové změny břicha vznikly mechanismem ostrého násilí vedeného nad oblast pupku pana V. Tímto násilím byly dvě rány … vedené střední až velkou intenzitou … Poškozený byl zcela jistě v bezprostředním ohrožení života, a to tím způsobem, že bylo dvojnásobně probodeno střevo a nebýt okamžitého včasného chirurgického zákroku, došlo by k pronikání střevního obsahu do dutiny břišní vnikem sepse, vnikem nástěnné peritonitidy, tzn. zánětu pobřišnice a zcela jisté smrti“. Podle jmenovaného znalce přitom byla první rána „mělká“, druhou pak rána „probodávající břišní předstěru, závěs tlustého střeva a přední a zadní stěnu příčného tračníku tlustého střeva.“
Z uvedených okolností objektivní povahy posouzených v kontextu shora rozvedených teoretických východisek subjektivní stránka (úmyslné zavinění dovolatele) trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. dostatečně zřetelně vyplývá.
S touto otázkou se přitom logicky správným způsobem vypořádaly soudy obou stupňů. Podle skutkových zjištění nalézacího soudu svědčí pro úmyslné jednání dovolatele [ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák.] to, že „již když vychází z pokoje na balkon po tom, co poškozený klepe na dveře jeho pokoje, má u sebe připravený a schovaný nůž, byť je tak spoře oblečen (tričko, trenýrky). Přitom nejde o nůž zavírací, ale kuchyňský s dlouhou čepelí, jehož nošení není v tomto oděvu „pohodlné“. Dále o úmyslu hovoří jeho slovní projev vůči poškozenému, když již při potyčce na balkoně říká, že ho zabije. Zároveň nejde o jednu ránu do oblasti břicha, ale dvě (vedené střední až velkou intenzitou), kdy obžalovaný ví, že jsou zde uloženy životně důležité orgány“. Soud druhého stupně zdůraznil: „Obžalovaný poškozeného napadl nečekaně a razantně. Svůj úmysl usmrtit poškozeného dal najevo jak slovně tak skutky, když se nejprve pokoušel poškozeného shodit z balkonu a když se mu to nepodařilo, bodl jej opakovaně zbraní způsobilou proniknout do dutiny břišní, do míst kde jsou, jak je známo, umístěny životně důležité orgány“.
K tomu je na místě doplnit poznatky k osobě dovolatele. Z již výše zmíněného znaleckého posudku z oboru zdravotnictví – odvětví psychiatrie a psychologie rovněž vyplynulo, že u dovolatele „byla zjištěna disharmonicky strukturovaná osobnost … s rysy emoční instability, výbušnosti, se sklonem k afektivní a zkratkové reaktivitě, … zvýšenou afektivní dráždivostí“. Agresivita přitom „může mít různé stupně, od verbální po brachiální agresi“, kdy k jeho „povahovým rysům patří … i rysy nezdrženlivosti, nestálosti, sociální maladaptivity a snížené frustrační tolerance. … Agresivita obžalovaného se manifestuje na minimální podněty, v konfliktních situacích, ale především ve stavech ovlivnění alkoholem … Celkově vztahy obžalovaného k okolí korelují s jeho osobnostními charakteristikami, má sklon k dominanci, egocentrismu, výbušnosti“. Nutno ovšem současně ještě jednou konstatovat (jak již výše uvedeno), že u obviněného v době činu nedošlo k vymizení schopností rozpoznávacích ani ovládacích.
Právě se zřetelem k popsaným okolnostem charakterizujícím posuzovaný skutek, zejména vzhledem ke způsobu provedení útoku (včetně souvisejícího verbálního projevu vyjadřujícího záměr dovolatele), jeho stupňované intenzitě a závažnosti, charakteru vědomě použité zbraně (ve finální fázi útoku - viz zjištění konkretizované v rozhodnutí odvolacího soudu) a k tomu, že útok zbraní cíleně směřoval proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život, i se zřetelem k osobnostní struktuře dovolatele nelze označit závěr soudů, podle něhož bylo u dovolatele (v rozhodné době trestně odpovědného) dáno i ve vztahu k (bezprostředně hrozícímu) smrtelnému následku (účinku) úmyslné zavinění, a to ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., za vadný.
Jak k tomu dodal odvolací soud: „K závažnějšímu následku nedošlo mimo jiné proto, že poškozený kladl odpor a jednu z ran částečně vykryl. Ke smrti poškozeného by zákonitě došlo, pokud by nebyl neprodleně proveden chirurgický zákrok. Zranění bylo tedy za jiných okolností smrtelné.“
Právní závěry soudů obou stupňů, podle nichž dovolatel naplnil všechny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., tedy nejsou se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily, v nesouladu. Je pak možno dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Formálně právně relevantní argumentaci obviněného proto nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného J. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý