ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.744.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 744/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 25. července 2007 dovolání, které podal obviněný M. Č., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 10 To 335/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 16 T 20/2006, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Trutnově ze dne 17. 8. 2006, sp. zn. 16 T 20/2006, byl obviněný M. Č. uznán vinným, že
jako policista Policie ČR, Okresního ředitelství Policie ČR v Trutnově, pro výkon služby zařazeného ve funkci policejního inspektora Obvodního oddělení Policie ČR v Trutnově, v době od 16.26 hod. dne 3. 10. 2005 do 6.50 hod. dne 4. 10. 2005, v budově Obvodního oddělení Policie ČR, při výkonu dozorčí služby útvaru, v rozporu s ustanovením §28 odst. 1 písm. a) zákona č. 186/1992 Sb. o služebním poměru příslušníků Policie ČR, v úmyslu zajistit jinému neoprávněné výhody, opakovaně, bez služebního důvodu, v rozporu s povinnostmi dozorčí služby, komunikoval, ve smyslu ustanovení §76 odst. 1 tr. ř. z důvodů uvedených v ustanovení §67 písm. b), c) tr. ř., se zadrženými osobami, a to P. H. a P. C., stíhanými pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 tr. zák., s nimiž, bez vědomí a souhlasu orgánu činného v trestním řízení pověřeného vyšetřováním trestné činnosti jmenovaných, mimo jiných okolností hovořil i o skutečnostech vedeného trestního řízení, popisu skutků dalších stíhaných osob, čímž mohl zmařit průběh vyšetřování; své osobní kontakty a důvody kontaktů s jmenovanými, včetně jejich chování, v rozporu s články 12 odst. 1 Závazného pokynu policejního prezidenta ČR č. 158/2004 o policejních celách, nezaznamenal do služebních pomůcek, v rozporu s článkem 6 uvedeného závazného pokynu se zadrženou osobou P. H. manipuloval, když této osobě umožnil, bez právního důvodu, pohyb mimo celu a takto s obviněnou P. H. komunikoval a manipuloval dne 3. 10. 2005 v době od 8.26 hod. do 8.29 hod., od 9.18 hod. do 9.19 hod., od 9.42 hod. do 9.44 hod., od 10.22 hod. do 10.24 hod., od 10.32 hod. do 10.34 hod., od 10.49 hod. do 10.55 hod., od 13.25 hod. do 13.26 hod., od 16.26 hod. do 16.40 hod., od 16.48 hod. do 16.49 hod., od 16.53 hod. do 16.55 hod., od 18.36 hod. do 18.38 hod., dne 4. 10. 2005 v 00.44 hod. a od 6.39 hod. do 6.50 hod. a se zadrženým P. C. takto komunikoval dne 3. 10. 2005 od 16.26 hod. do 16.40 hod., od 16.48 hod. do 16.49 hod., od 19.08 hod. do 19.11 hod. a 4. 10. 2005 v době od 6.39 hod. do 6.50 hod., čímž upřednostnil P. H. a P. C. oproti jiným osobám nacházejícím se v režimu zadržení ve smyslu trestního řádu v celách předběžného zadržení Policie ČR.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle ustanovení §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a obviněného odsoudil podle §158 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku a šesti měsíců.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný M. Č. odvolání, které bylo usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. 12. 2006, sp. zn. 10 To 335/2006, podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný M. Č. prostřednictvím obhájce dovoláním, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí „spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení celého případu“.
V odůvodnění podání obviněný konstatoval, že soudy obou stupňů sice správně zjistily skutkový stav, a to zejména fakt, že při výkonu dozorčí služby hovořil s P. H. a P. C., kterému dokonce na jeho požádání přečetl usnesení o trestním stíhání jmenovaného. Namítl, že soudy popsaný skutkový stav, respektive jeho jednání, nenaplňuje znaky trestného činu podle §158 odst. l písm. a) tr. zák. Zdůraznil, že ve dnech 3. 10. 2005 a 4. 10. 2005 žádnou povinnost stanovenou právními předpisy pro výkon dozorčí služby konkrétně ustanovením §28 odst. 1 písm. a) zák. č. 186/1992 Sb. a čl. 6 i čl. 12 Závazného pokynu policejního prezidenta ČR č. 158/2004 citované v rozhodnutích soudů obou stupňů neporušil. Obviněný konstatoval, že výkon služby dozorčího považoval za zcela standardní a obvyklý. Za P. H. chodil vždy, když z cely zazvonila a nesděloval jí žádné údaje, které by mohly ohrozit vyšetřování celého případu nebo ohrozit či zvýhodnit někoho jiného. To platí i v případě P. C. Podle obviněného mu nikdo nevysvětlil, v čem se choval nesvědomitě a v čem nesplnil své povinnosti. Současně uvedl, že k celé věci se podrobně vyjádřil u soudu prvního i druhého stupně, a proto tato fakta již nebude opakovat. Uzavřel, že nenapadá skutkový základ rozhodnutí ani hodnocení důkazů soudy nižších stupňů, ale právní posouzení předmětného skutku, neboť neporušil žádné konkrétní právní předpisy, které byl povinen jako policista respektovat.
V petitu mimořádného opravného prostředku obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud vyhověl jeho dovolání, zrušil usnesení odvolacího soudu a tomuto soudu přikázal věc znovu projednat a rozhodnout, popřípadě aby dovolací soud za současného zrušení rozsudku prvostupňového soudu sám ve věci rozhodl a jeho osobu podle §226 písm. b) tr. ř. zprostil obžaloby.
K podanému dovolání se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství.
V podrobném podání poukázal na to, v jakých případech se Nejvyšší soud může věcně zabývat námitkami, jež byly uplatněny v dovolání. V této souvislosti konstatoval, že v části dovolání obviněný vznesl výhrady, které dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově nenaplňují, neboť se jedná o výtky ohledně skutkových zjištění a hodnocení důkazů soudy. Současně uvedl, že obviněný uplatnil i námitky, jež vytýkají nesprávné právní posouzení skutku, a tudíž je lze pod uplatněný důvod dovolání podřadit. Státní zástupce připomněl, jak je v trestním zákoně zakotven trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. a vymezen veřejný činitel v ustanovení §89 odst. 9 tr. zák. Podle jeho názoru obviněný M. Č. naplnil soudy zjištěným jednáním zákonné znaky trestného činu, jímž byl uznán vinným, tj. jednal způsobem odporujícím zákonu. Pokud jde o konkrétní ustanovení, která byla obviněným porušena, tak státní zástupce odkázal na závěry soudů obou stupňů, jak jsou obsažena nejen ve výroku o vině, ale i v odůvodnění jejich rozhodnutí. Rovněž v podrobnostech zdůraznil, že jednání obviněného, které mohlo ovlivnit průběh trestního stíhání obviněných P. H. a P. C., vykazuje vyšší stupeň nebezpečnosti činu pro společnost, než je stupeň nepatrný zakotvený v §3 odst. 2 tr. zák.
Závěrem vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného odmítl jako zjevně neopodstatněné a rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Současně vyslovil souhlas [§265r odst. 1 písm. c) tr. ř.] s projednáním dovolání v neveřejném zasedání i pro případ jiného rozhodnutí ve věci, než je specifikován v ustanoveních §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněného M. Č. je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání lze namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Je zásadně povinen vycházet z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje oprávněnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Z popsaných důvodů je nutno označit za irelevantní výhrady obviněného M. Č., že výkon služby dozorčího považoval za zcela standardní a obvyklý, za P. H. chodil vždy, když z cely zazvonila a nesděloval jí žádné údaje, které by mohly ohrozit vyšetřování celého případu nebo ohrozit či zvýhodnit někoho jiného, což platí i v případě P. C. Tato tvrzení zpochybňují správnost soudy zjištěného skutkového stavu věci včetně hodnocení provedených důkazů, a tudíž nenaplňují nejen obviněným uplatněný, ale ani žádný jiný z taxativně zákonem vymezených (§265b tr. ř.) důvodů dovolání. Jak již bylo řečeno, tak v uvedeném směru nelze v dovolacím řízení napadené rozhodnutí přezkoumávat. Obviněný však vznesl též námitky, které deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obsahově naplňují, neboť v podrobnostech uvádí, že zjištěný skutkový stav nevykazuje znaky trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. l písm. a) tr. zák. Nejvyšší soud proto posuzoval, zda v soudním řízení učiněnému skutkovému zjištění koresponduje trestný čin, jímž byl dovolatel uznán vinným.
Trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. se dopustí veřejný činitel, který v úmyslu způsobit jinému škodu anebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch vykonává svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu. Podle §89 odst. 9 věty první tr. zák. platí, že veřejným činitelem je volený funkcionář nebo jiný odpovědný pracovník orgánu státní správy a samosprávy, soudu nebo jiného státního orgánu nebo příslušník ozbrojených sil nebo bezpečnostního sboru, soudní exekutor při výkonu exekuční činnosti, sepisování exekutorských zápisů a při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu, pokud se podílí na plnění úkolů společnosti a státu a používá přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. Podle §89 odst. 9 věty třetí tr. zák. se k trestní odpovědnosti a ochraně veřejného činitele podle jednotlivých ustanovení trestního zákona vyžaduje, aby trestný čin byl spáchán v souvislosti s jeho pravomocí a odpovědností.
Ve stručnosti lze připomenout, že objektem trestného činu podle §158 tr. zák. je zájem státu na řádném výkonu pravomoci veřejných činitelů, který je v souladu s právním řádem, a na ochraně práv a povinností fyzických a právnických osob. K naplnění jeho skutkové podstaty se vyžaduje, aby se činu dopustil speciální subjekt – veřejný činitel, přičemž z hlediska zavinění musí úmysl pachatele kromě jednání zahrnovat i úmysl způsobit někomu škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch. Úmysl opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch zahrnuje každé neoprávněné zvýhodnění materiální (majetkové) nebo imateriální, na které by pachatel nebo jiná osoba neměla právo. Zákonný znak v úmyslu způsobit jinému škodu nebo opatřit sobě nebo jinému neoprávněný prospěch charakterizuje pohnutku pachatele, takže k dokonání trestného činu postačí, když pachatel veden touto pohnutkou, nesplní povinnost vyplývající z jeho pravomoci veřejného činitele; není třeba, aby škoda skutečně vznikla anebo, aby pachatel skutečně opatřil sobě nebo jinému neoprávněný prospěch (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 25/1975).
Soud prvního stupně považoval zákonné znaky trestného činu, jímž byl obviněný M. Č. uznán vinným, za naplněné tím, že jako veřejný činitel, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu (viz tzv. právní věta výroku o vině napadeného rozsudku).
Ze skutkových zjištění, jak jsou uvedena ve výroku o vině v rozsudku Okresního soudu v Trutnově a podrobně rozvedena v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů, vyplývá, že obviněný M. Č. – policista Policie ČR vykonával v kritické době v budově Obvodního oddělení Policie ČR, kde byl služebně zařazen, dozorčí službu. Je zřejmé, že v daném případě měl postavení veřejného činitele, neboť jako příslušník bezpečnostního sboru se podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena. V tomto směru ani dovolání napadeným rozhodnutím nic nevytýká. Ze skutkových zjištění rovněž plyne, že v rámci zmíněné služby obviněný nejen komunikoval se zadrženými osobami P. H. a P. C. stíhanými pro trestné činy nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 tr. zák., ale dokonce s nimi rozebíral jednání, pro které byli trestně stíháni. Tvrzení obviněného, že jmenovaným osobám pouze četl sdělení obvinění, soud prvního stupně vyhodnotil za vyvrácené zejména zvukovými záznamy. Navíc docházelo mezi obviněným a P. H. k opakovaným intimním kontaktům (polibky, objímání a hlazení), což dokumentovaly záznamy z obrazového zařízení i doznání jmenovaných. Již soud prvního stupně správně konstatoval, že postup obviněného, kterým při vydávání stravy a předávání písemností P. H. a P. C. nevyužíval průzor ve dveřích jako ostatní policisté, ale vstupoval do příslušné místnosti, byl nestandardní, avšak neporušil jím žádné v úvahu připadající předpisy. Stejný dílčí závěr učinil též ohledně předčítání sdělení obvinění těmto osobám (vše na str. 11 rozsudku prvostupňového soudu). Naproti tomu v případě jeho jednání, kdy s nimi rozebíral trestnou činnost kladenou jim za vinu, dále kterým došlo k intimním kontaktům se zadrženou P. H. a jímž jmenované bez právního důvodu umožnil pohyb mimo celu, okresní soud důvodně shledal porušení služebních povinností příslušníka Policie České republiky.
Soudy obou stupňů oprávněně uvedly, že obviněný především porušil ustanovení §28 odst. 1 písm. a) zák. č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, v platném znění, podle kterého policista byl povinen plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu zákony a dalšími obecně závaznými právními předpisy; plnit svědomitě a řádně úkoly uložené mu rozkazy a pokyny služebních funkcionářů a nadřízenými, s nimiž byl řádně seznámen. Krajský soud v Hradci Králové v podrobnostech konstatoval, že obviněný rozhodně nejednal v souladu s podzákonnou právní normou – Závazným pokynem policejního prezidenta ze dne 29. 12. 2004, č. 158/2004, o policejních celách, a to nejen s ustanoveními čl. 6 a čl. 12 odst. 1 (jejich nedodržení bylo spatřováno v části jeho jednání, jak je popsáno v tzv. skutkové větě výroku o vině – viz její citace výše), ale i s ustanoveními čl. 4 odst. 2 a čl. 8 odst. 4 (str. 3 usnesení odvolacího soudu). Nejvyšší soud připomíná, že jednání obviněného M. Č. spočívalo mimo jiné především v tom, že s osobami P. H. a P. C., zadrženými ve smyslu znění §76 odst. 1 tr. ř. a u kterých se jednalo o důvody vazby zakotvené v §67 písm. a), b) tr. ř., rozebíral jejich trestnou činnost a tím je neoprávněně zvýhodňoval, což v konečném důsledku mohlo ohrozit vyšetřování závažné trestné činnosti jmenovaných. V soudním řízení bylo prokázáno, že jako veřejný činitel, v úmyslu opatřit jinému neoprávněný prospěch, vykonával svou pravomoc způsobem odporujícím zákonu.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Citované ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 43/1996).
Ze skutkových zjištění je zřejmé, že okolnosti, které by stupeň společenské nebezpečnosti spáchaného jednání snižovaly, aby se nejednalo o trestný čin, soudy obou stupňů neshledaly a z provedeného dokazování ani nevyplývají. Na závažnost jednání obviněného M. Č. – jinak bezúhonné osoby – lze usuzovat i z toho, jakým způsobem se zadrženými osobami jejich trestnou činnost rozebíral. Tyto skutečnosti v konkrétnostech vyplývají z přepisu zvukových záznamů, jak je uveden v protokolu Inspekce ministra vnitra ze dne 15. 12. 2005, č. j. IN-195/07-TČ-2005 (č. l. 88 až 90 spisu), přičemž z tohoto důkazu odvolací soud některé poznatky citoval na str. 4 odůvodnění napadeného usnesení.
S poukazem na rozvedené skutečnosti Nejvyšší soud dospěl k závěru, že skutková zjištění učiněná soudy obou stupňů ve věci objasňují všechny potřebné okolnosti (formální a materiální) pro posouzení jednání obviněného M. Č. jako trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle §158 odst. 1 písm. a) tr. zák. Z hlediska subjektivní stránky se obviněný činu dopustil minimálně ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák., neboť jako zkušený policista věděl, že svým jednáním může ohrozit vyšetřování závažné trestné činnosti a současně zajistit neoprávněné výhody oběma zadrženým, a pro případ, že toto ohrožení nebo porušení zájmů chráněných trestním zákonem způsobí, byl s tím srozuměn (str. 13 rozsudku soudu prvního stupně). Správné právní kvalifikaci skutku odpovídá ve výroku o vině v rozsudku okresního soudu i aplikovaná právní věta. Napadená rozhodnutí soudů obou stupňů tudíž netrpí vadami, se kterými obviněný spojoval nesprávné právní posouzení předmětného skutku.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněného M. Č. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k