ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.787.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 787/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. července 2007 o dovolání, které podal obviněný M. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 4 To 81/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 2 T 2/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 2 T 2/2006, byl obviněný M. Š. uznán vinným účastenstvím ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„v přesněji nezjištěné době od počátku roku 2003 do 10. března 2003 v areálu společnosti Š. A. a.s. v M. B., kde byl zaměstnán, navedl pod příslibem zajištění nového zaměstnání M. V., který byl zaměstnán u stejné společnosti, aby odcizil v areálu společnosti Š. a. a.s. pro potřebu obžalovaného Š. přibližně 40 kusů dieselových motorů a zajistil jejich odvoz nákladním vozidlem z objektu společnosti, s tím, že v obci H., okr. M. B., obžalovaný na vozidlo čekal a měl dále dát pokyny ke složení nákladu, na základě tohoto odsouzený M. V. po dohodě s odsouzenými S. S. a P. N. o době a způsobu odcizení dne 10. března 2003 kolem 20.00 hod. v M. B., v areálu Š. A. a.s., s předchozím souhlasem obžalovaného ze skladu v hale M-2 odcizili osm palet v hodnotě 65.776,- Kč s 48 ks motorů Š. 1,9 a 16 ks motorů Š. 1,9 v hodnotě nejméně 11,524.416,- Kč, 1 zdvihák s hákem v hodnotě 2.880,- Kč a 1 přípravek k přenášení motorů v hodnotě 360,- Kč, a to tak, že za přítomnosti všech spolupachatelů odsouzený N. předměty pomocí vysokozdvižného vozíku naložil na odsouzeným S. přistavené nákladní vozidlo zn. Scania s návěsem, se kterým odsouzený S. poté vyjel ze závodu, přičemž na místě setkání s odsouzeným V. na silnici u obce Č. byl zadržen orgány policie ČR a tímto jednáním způsobili Š. a., a.s. M. B., se sídlem M. B., T. V. K., škodu ve výši nejméně 11,593.431,- Kč“.
Za to byl odsouzen podle §247 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu byl dále uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč. Podle §54 odst. 3 tr. zák. byl pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanoven náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost Š. a., a.s. M. B., se sídlem M. B., T. V. K., odkázána s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 4 To 81/2006, zrušil podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek v celém výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl (při nezměněném výroku o vině účastenstvím ve formě návodu podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a nezměněném výroku, jímž byl podle §229 odst. 1 tr. ř. poškozený Š. a., a.s. M. B., se sídlem M. B., T. V. K., odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních) tak, že podle §247 odst. 4 tr. zák. obviněného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Podle §53 odst. 1 tr. zák. mu dále uložil peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč, přičemž podle §54 odst. 3 tr. zák. pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil náhradní trest odnětí svobody ve výměře pěti měsíců.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku namítl, že soud nesprávně aplikoval ustanovení §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. Podle tohoto ustanovení je účastníkem na dokonaném trestném činu nebo pokusu trestného činu ten, kdo úmyslně navedl jiného ke spáchání trestného činu (návodce). V návaznosti na to obviněný odcitoval část výroku obžaloby s tím, že právní kvalifikace návodu je zde citována terminologií trestního zákona, aniž je uvedeno, jakým jednáním mělo k návodu dojít. Dále odcitoval též část výroku rozsudku soudu prvního stupně, přičemž namítl, že soud se jednak dopustil extenze ve vymezení skutku jako takového, jednak opět pouze uvedl citaci terminologie trestního zákona, aniž by ozřejmil, v čem měl tvrzený návod spočívat, a navíc ve výroku rozsudku použil širší skutkové vymezení, jež nemá oporu v dokazování ani v právní kvalifikaci návodu.
V návaznosti na to obviněný zdůraznil (poté, co připomněl, že již od počátku trestního řízení jakoukoli formu účastenství na trestném jednání pravomocně odsouzeného M. V. odmítal), že i kdyby byl celý obsah spisu hodnocen v jeho neprospěch, „musela by vyplývat nanejvýš forma účastenství ve formě pomoci, tedy s výrazně nižším stupněm společenské nebezpečnosti a tedy i nepochybně i nižší výměry či jiného druhu trestu než tresty, které … byly uloženy“.
V další části svého dovolání obšírným způsobem polemizoval s těmi skutkovými závěry soudu, které se podle jeho slov opírají pouze o výpověď odsouzeného svědka M. V. Mimo jiné uvedl, že návod z jeho strany z žádného jiného důkazu nevyplývá, poukázal na neurčitost vymezení časového období spáchané trestné činnosti, zmínil, že prakticky v celém období od počátku roku 2003 do 10. 3. 2003 byl v pracovní neschopnosti, že se nemohl v inkriminované době setkat s M. V. v pracovním oděvu, že nemohl v době krádeže projíždět kolem areálu Š. a. a.s. ve služební Felicii apod. Uvedl také, že jmenovaný svědek měnil výpovědi a že v jiné části své výpovědi byl usvědčen ze lži. Podle jeho názoru byl samotný soud v určité části popisu skutkového děje na rozpacích, jak svědectví M. V. interpretovat, aby „zapadlo“ do výroku předmětného rozhodnutí. Vzhledem k těmto skutečnostem, když veškeré ostatní důkazy v řízení provedené, jakkoli by byly interpretovány, by k jeho odsouzení nepostačovaly, byl na místě jeho návrh na doplnění dokazování znaleckým posudkem z oboru psychologie stran věrohodnosti jmenovaného svědka, a to zvláště za situace, kdy odvolacímu soudu předložil „Odborné znalecké vyjádření z oboru psychologie“ ze dne 17. 1. 2007 zpracované PhDr. K. N., CSc., znalcem z oboru klinické a forenzní psychologie. Z uvedeného vyjádření je podle jeho slov zřejmé, že nelze spoléhat na závěry vyjádřené ve znaleckém posudku v jiné trestní věci, navíc více než tři roky starém. K posouzení věrohodnosti výpovědi svědka M. V. mohlo být podle jeho přesvědčení použito i jiných důkazních prostředků, např. detektoru lži, konfrontace s obviněným apod. Jejich nevyužitím byla porušena zásada in dubio pro reo.
V samotném závěru odůvodnění dovolání obviněný uvedl, že odsouzení k vysokému trestu je nespravedlivé a má velmi tíživé důsledky jak pro něho, tak pro jeho rodinu.
Z rozvedených důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) „rozsudek Vrchního soudu v Praze č.j. 4 To 81/2006 podle ust. §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil a vrátil věc Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení.“
Do dne konání neveřejného zasedání neměl Nejvyšší soud k dispozici vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k uvedenému dovolání ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, který lze podřadit pod ustanovení §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky z podstatné části směřují primárně do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká především neúplné dokazování (viz námitky vztahující se k nevypracování znaleckého posudku, nevyužití detektoru lži apod.) nesprávné hodnocení provedených důkazů (viz námitky týkající se výpovědi svědka M. V.) a vadná skutková zjištění, přičemž prosazuje vlastní hodnotící úvahy vztahující se k provedeným důkazům a vlastní verzi skutkového stavu věci (de facto namítá, že se nedopustil jednání popsaného v rozsudku soudu prvního stupně). Převážně teprve sekundárně – z uvedených procesních (skutkových) výhrad – vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy obviněný ve skutečnosti spatřuje převážně v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Tentýž závěr platí i ve vztahu k výhradě týkající se uloženého trestu. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (ten obviněný ani obsahově neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Pokud by bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by nutno je odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný však také namítl, že soud nesprávně aplikoval ustanovení §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., resp. ve výroku rozsudku použil skutkové vymezení, jež nelze právně kvalifikovat jako účastenství ve formě návodu. Dodal, že jeho jednání by mohlo být kvalifikováno nanejvýš jako účastenství ve formě pomoci ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Uvedenou argumentaci lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
V ustanovení §10 tr. zák. je vymezeno tzv. účastenství v užším smyslu, kterým jsou organizátorství, návod a pomoc (do účastenství v širším smyslu zahrnujeme navíc spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák.).
Konkrétně §10 odst. 1 tr. zák. stanoví, že účastníkem na dokonaném trestném činu nebo jeho pokusu je, kdo úmyslně
a) spáchání trestného činu zosnoval nebo řídil (organizátor),
b) navedl jiného k spáchání trestného činu (návodce),
c) poskytl jinému pomoc k spáchání trestného činu, zejména opatřením prostředků, odstraněním překážek, radou, utvrzováním v předsevzetí, slibem přispět po trestném činu (pomocník).
Trestná činnost účastníka bezprostředně přispívá k tomu, že došlo k naplnění znaků konkrétní skutkové podstaty trestného činu, i když účastník sám tyto znaky přímo nenaplňuje. Účastenství je úmyslnou formou účasti na trestném činu, která je namířena proti témuž konkrétnímu zájmu chráněnému trestním zákonem. Účastenství je vybudováno na zásadě akcesority účastenství, což je v obecné rovině závislost trestní odpovědnosti účastníka na trestní odpovědnosti hlavního pachatele. Mezi jednáním účastníka a spáchaným trestným činem hlavního pachatele tedy musí být příčinný vztah. Má-li jednání znaky několika forem účastenství na témže skutku, posoudí se jen jako případ nejzávažnější (pořadí: organizátorství, návod, pomoc).
Návodce úmyslně jiného navede ke spáchání konkrétního trestného činu, tedy u něho úmyslně vzbudí rozhodnutí spáchat trestný čin, který musel dospět alespoň do stádia pokusu. Formy návodu zákon blíže nevymezuje, a proto mohou být jakékoliv (např. může jít o rozkaz, přemlouvání, poučení či o jinou formu vyvolání rozhodnutí). Návod musí směřovat vůči určité osobě, ale také k individuálně určitému trestnému činu. Čin musí být určen alespoň v hlavních rysech (např. okolnostmi místa, času, předmětem útoku apod.).
Naproti tomu pomocník úmyslně umožňuje nebo usnadňuje jinému (hlavnímu pachateli) spáchání trestného činu, čímž mu pomáhá nebo ho podporuje, a to zejména tím, že opatřuje prostředky nezbytné ke spáchání činu, odstraňuje překážky bránící spáchání trestného činu, utvrzuje jiného v jeho rozhodnutí spáchat trestný čin, slíbí pachateli pomoc po spáchání činu, poskytuje mu radu apod. Formy pomoci jsou uvedeny demonstrativně (srov. přiměřeně viz Šámal, P., Půry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H.Beck, 2004. 100-104 s.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, vyplývá, že obviněný (dovolatel) „… navedl pod příslibem zajištění nového zaměstnání M. V., … aby odcizil v areálu společnosti Š. a. a.s. pro potřebu obžalovaného … přibližně 40 kusů dieselových motorů a zajistil odvoz nákladním vozidlem z objektu společnosti, … na základě tohoto odsouzený M. V. po dohodě s odsouzenými S. S. a P. N. o době a způsobu odcizení … v areálu Š. A. a.s., s předchozím souhlasem obžalovaného ze skladu v hale M-2 odcizili osm palet v hodnotě 65.776,- Kč s 48 ks motorů Š. 1,9 a 16 ks motorů Š. 1,9 v hodnotě nejméně 11,524.416,- Kč, 1 zdvihák s hákem v hodnotě 2.880,- Kč a 1 přípravek k přenášení motorů v hodnotě 360,- Kč, … a tímto jednáním způsobili Š. a., a.s. … škodu ve výši nejméně 11,593.431,- Kč“.
Je skutečností, že v takto vyjádřené skutkové větě nalézací soud použil právní pojem návodu ve smyslu §10 odst. 1 písm. b) tr. zák., nicméně to nic nemění na faktu, že tímto vyjádřil povahu činnosti obviněného. To je ostatně dostatečně zřejmé i z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně. Ten totiž mimo jiné po zhodnocení provedených důkazů k zjištěnému skutku rozvedl, že „obžalovaný se na svědka V. obrátil se žádostí o zajištění většího množství motorů do osobních aut“, přičemž tento „svědek se nejprve rozmýšlel, neboť již z vyjádření obžalovaného bylo zřejmé, že se jedná o trestnou činnost“, kdy ovšem následně „po opakovaném setkání s obžalovaným na nabídku přistoupil a zorganizoval odcizení požadovaných motorů“. Z uvedených skutečností pak soud logicky dovodil, že „obžalovaný navedl další osobu ke spáchání trestného činu krádeže, přičemž mu bylo zřejmé i to, že realizace záměru bude předpokládat kromě svědka V. i zapojení dalších osob“. Zde je na místě připomenout zjištění soudu, podle něhož „P. N. a S. S. jako obžalovaní vypověděli, že je k trestné činnosti získal M. V. a dával jim pokyny, co mají dělat“. Nalézací soud tak dospěl k správnému závěru, že „jednání (obviněného) směřovalo k tomu, aby si další osoby přisvojily cizí věc tím, že se jí zmocní, tedy k tr. činu krádeže podle §247 tr. zák.“
S uvedenými závěry se ztotožnil i soud druhého stupně, který stejně jako soud prvního stupně předmětné jednání kvalifikoval jako „návod k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b), §247 odst. 1, odst. 4 tr. zák., spáchanému ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., když … podstatou jednání obžalovaného bylo, že navedl jinou osobu ke spáchání trestného činu krádeže s vědomím, že k jeho realizaci bude zapotřebí dalších osob a činem bude způsobena vysoká škoda“.
Nejvyšší soud pak konstatuje, že právě se zřetelem k výše uvedeným teoretickým východiskům a popsaným okolnostem charakterizujícím předmětný skutek soudy obou stupňů v daném případě nepochybily, jestliže jednání obviněného kvalifikovaly jako návod podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k trestnému činu krádeže podle §247 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchanému ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Obviněný totiž u jiného (M. V.) úmyslně vzbudil rozhodnutí spáchat konkrétní trestný čin krádeže (odcizení motorů z areálu společnosti Š. a. s. v M. B.), který byl následně i realizován (dokonán). Jelikož sám v daném závodě pracoval, byl si vědom toho, že škoda způsobená trestným činem krádeže dosáhne velmi vysoké výše. Vzhledem k náročnosti činu musel si být vědom i toho, že jím navedený M. V. bude k realizaci daného činu potřebovat další osoby. V žádném případě přitom ze zjištěných skutkových okolností nevyplývá, že by obviněný jinému (jiným) „pouze“ umožnil či usnadnil spáchání uvedeného trestného činu krádeže, např. tím, že by opatřil prostředky nezbytné ke spáchání činu, odstranil překážky bránící spáchání trestného činu, či jiného (jiné) utvrzoval v předsevzetí uvedený čin spáchat apod., a jednal tak toliko jako pomocník ve smyslu ustanovení §10 odst. 1 písm. c) tr. zák.
Právní závěry soudů obou stupňů, podle nichž obviněný naplnil všechny znaky účastenství ve formě návodu k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §247 odst. 1, odst. 4 tr. zák. spáchanému ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., tedy nejsou se skutkovými zjištěními, jež po zhodnocení důkazů učinily, v nesouladu. Je pak možno dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného M. Š. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý