ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.923.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 923/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky projednal v neveřejném zasedání konaném dne 31. října 2007 dovolání, která podali obviněný Ing. M. O. a obviněný Ing. R. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 4 To 24/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 50 T 8/2002, a rozhodl takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. M. O. a Ing. R. Š. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 50 T 8/2002, byl obviněný Ing. M. O. uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (bod 1 výroku) a obvinění Ing. M. O. a Ing. R. Š. společně byli uznáni vinnými pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. (bod 2 výroku), a to na podkladě skutkového zjištění, jak je v rozhodnutí uvedeno.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. M. O. odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 1, §40 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen se současným vyslovením dohledu nad obviněným na dobu pěti let. Podle §49 odst. 1 a §50 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkcí statutárních zástupců v obchodních organizacích a družstvech na dobu pěti let. Obviněný Ing. R. Š. byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání tří let. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen se současným vyslovením dohledu nad obviněným na dobu pěti let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. M. O. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené organizaci F., s. r. o., částku ve výši 446.000,- Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená organizace podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání jednak oba obvinění a jednak v jejich neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 4 To 24/2007, byl podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. z podnětu všech podaných odvolání napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu. Dále podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl a obviněné Ing. M. O. a Ing. R. Š. uznal vinnými, že
1. obviněný Ing. M. O.
ač věděl, že dne 24. 4. 1995 byl odvolán z funkce jednatele s. r. o. F. B., (dále jen společnost F.), a pozbyl tak oprávnění disponovat s finančními prostředky této společnosti,
a) dne 27. 4. 1995 vybral z bankovního účtu společnosti F., vedeného u B. V., a. s., finanční částku ve výši 400.000,- Kč,
b) téhož dne vybral pomocí platební karty z bankovního účtu společnosti F., vedeného u K. b., a. s., finanční částku ve výši 46.000,- Kč,
v úmyslu vybrané částky použít jako vlastní, což také učinil a naložil s nimi přesně nezjištěným způsobem a společnosti F. tak způsobil škodu ve výši 446.000,- Kč,
2. obvinění Ing. M. O. a Ing. R. Š. společně
poté, co byl Ing. M. O. dne 24. 4. 1995 odvolán z funkce jednatele společnosti F., po vzájemné dohodě, v úmyslu vylákat od této společnosti 8.000.000,- Kč a způsobit jí tak škodu v této výši, společně předstírali v rozporu se skutečností, že byly uzavřeny:
dne 30. 1. 1995 „Smlouva o vytvoření a dodávkách SW a dalších produktů“ mezi Ing. R. Š. – p. S., jako dodavatelem a společností F., zastoupenou Ing. M. O. jako odběratelem,
dne 13. 3. 1995 „Smlouva o šíření díla“ mezi společností F., zastoupenou Ing. M. O. a Ing. R. Š. – p. S., jako autorem, v níž bylo dohodnuto, že předmětem této smlouvy je autorská odměna za komerční šíření díla podrobně zde konkretizovaného ve výši 7.000.000,- Kč, splatná ve splátkách tak, že celá suma bude uhrazena do 31. 12. 1995,
dne 7. 4. 1995 „Smlouva o dílo“ mezi společností F. jako objednavatelem, zastoupenou Ing. M. O. a společností F. A. jako zhotovitelem, zastoupenou Ing. R. Š., když předmětem smlouvy mělo být zhotovení a poskytnutí „programového vybavení radiového a telefonního modemu do radiové a telefonní datové sítě FAUTOR II. s oboustranným softwarovým handshake, schéma tohoto zapojení tohoto modemu a funkční vzorek tohoto modemu“ za cenu 1.000.000,- Kč, která měla být dle smlouvy zaplacena zálohou 400.000,- Kč do 30. 4. 1995, 300.000,- Kč do 15. 7. 1995 a zbývající částka do 14-ti dnů po jeho předání, když dílo mělo být dle smlouvy zhotoveno do 31. 12. 1995,
a že dne 20. 3. 1995 k zajištění těchto smluv byly vystaveny směnky vlastní Ing. M. O. v B. za výstavce – společnost F., kterými tuto společnost zavázal, že bez protestu zaplatí Ing. R. Š. – p. S., celkem 7.000.000,- Kč, a to na částky:
250.000,- Kč v počtu 8 kusů, splatné 14. 4., 15. 5., 31. 5., 15. 6., 30. 6., 14. 7., 31. 7. a 31. 8. 1995,
a 1.000.000,- Kč v počtu 5 kusů, splatné dne 29. 9., 31. 10., 30. 11., 29. 12. 1995 a poslední nezjištěného dne,
ač ve skutečnosti smlouvy byly vyhotoveny a směnky vystaveny až v období od 24. 4. do 11. 8. 1995 a antidatovány,
přičemž ve všech těchto smlouvách se jednalo o shodnou věc, která byla náplní práce Ing. R. Š. pro společnost F. od roku 1992 do května 1995, kdy tuto činnost Ing. R. Š. prováděl společně s dalšími zaměstnanci jejího vývojového oddělení na základě specifikací a požadavků společnosti F. a Policejního prezídia Policie České republiky a odměnu za provedené práce si pravidelně měsíčně fakturoval a byla mu řádně proplácena,
čímž si vytvářeli předpoklady pro následné uplatnění předstíraných nároků a ode dne 11. 8. 1995 na základě těchto smluv a směnek v přesně nezjištěné době a částkách postupně Ing. R. Š. ověřoval u společnosti F. buď sám anebo prostřednictvím s. r. o. A. B. možnost jejich uplatnění, přičemž jeho snahy byly neúspěšné vzhledem k tomu, že představitelé společnosti F. od počátku neuvěřili ve věrohodnost uvedených smluv a směnek.
Takto popsané jednání vrchní soud kvalifikoval v bodě ad 1) u obviněného Ing. M. O. jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., a v bodě ad 2) u obviněných Ing. M. O. a Ing. R. Š. jako přípravu k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb.
Za tyto trestné činy byl obviněný Ing. M. O. odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody na tři léta. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a nad obviněným byl vysloven dohled. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Obviněný Ing. R. Š. byl za uvedený trestný čin odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dvě léta a šest měsíců. Podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let a nad obviněným byl vysloven dohled.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému Ing. M. O. uložena povinnost zaplatit na náhradě škody poškozené s. r. o. F., škodu ve výši 446.000,- Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody byla poškozená společnost podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli obvinění Ing. M. O. a Ing. R. Š. prostřednictvím svých obhájců dovoláním, jež oba shodně opřeli o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jejich názoru rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení.
V odůvodnění podání obviněný Ing. M. O. uvedl, že pokud byl v bodě 1 a), b) výroku napadeného rozsudku uznán vinným trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., tak odvolací soud postavil výrok o vině na právním názoru vysloveném v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 240/2004, který však stojí na vadném základu, že účinky odvolání z funkce jednatele nastaly okamžitě – dnem konání valné hromady a že zápis v obchodním rejstříku má mít pouze deklaratorní charakter. Namítl, že podle právní úpravy v obchodním zákoníku platné do 30. 6. 1996, konkrétně v ustanovení §13 odst. 2 obch. zák., byl jednatel oprávněn za společnost jednat po celou dobu jeho evidence v této pozici v obchodním rejstříku. Otázka, zda před účinností zák. č. 142/1996 Sb. byly změny ohledně jednatele účinné schválením na valné hromadě či až zápisem do obchodního rejstříku, je řešena rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 845/2003, a Vrchního soudu v Praze ze dne 31. 5. 2000, č. j. A 17/98-22, kde je výslovně konstatováno, že až do 1. 7. 1996 bylo nutno ustanovení §13 odst. 2 obch. zák. vykládat tak, že jmenování jednatele (stejně jako odvolání či jiné změny ohledně osoby jednatele a jeho oprávnění) má konstitutivní účinky až ode dne zápisu do obchodního rejstříku. Teprve po novele provedené zák. č. 142/1996 Sb. má zápis do obchodního rejstříku už toliko deklaratorní charakter (určujícím momentem pro takové úkony je valná hromada konaná až po 1. 7. 1996).
Podle názoru obviněného jde v případě odvolání jeho osoby z funkce jednatele na valné hromadě společnosti F., s. r. o., dne 24. 4. 1995, kterou v souladu s právním názorem z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 240/2004, považuje Vrchní soud v Olomouci v napadeném rozsudku za okamžik odnětí oprávnění umožňující mu jednat jako jednatel jménem společnosti, o vadný právní názor odporující tehdy platnému obchodnímu zákonu i rozhodovací praxi soudů v obchodních věcech. Rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci i Nejvyššího soudu pomíjejí ustanovení §13 odst. 2 obch. zák. jako právní základ pro vyřešení této hmotně právní otázky, které bylo vícekrát novelizováno. V této spojitosti obviněný připomněl znění předmětného zákonného ustanovení v roce 1995 a po jeho novelizaci, jež byla provedena zák. č. 142/1996 Sb., s účinností od 1. 7. 1996. Uvedl, že znění §13 odst. 2 obch. zák. je ustanovením kogentním, nikoliv dispozitivním a je nepřijatelné, aby jedné skutečnosti soudy přikládaly jiné účinky při rozhodování v obchodních věcech a jiné v trestních věcech, což vede k narušení principu právní jistoty.
Z výše popsaných důvodů obviněný vytkl, že jednání kvalifikované jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. není pro nedostatek objektivní stránky trestným činem. Pokud je usnesením Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 240/2004, poukazováno v úpravě obchodního rejstříku na princip publicity, resp. na v materiálním smyslu jeho negativní stránku, pak takový princip nastupuje až za situace, že nejsou určité skutečnosti zapsány v obchodním rejstříku, ač tam zapsány být měly. V případě jeho osoby měly účinky odnětí oprávnění jednatele nastat a nastaly až zápisem do obchodního rejstříku, přičemž takový návrh v době jednání kladeného mu pod bodem 1 napadeného rozsudku za vinu ani nebyl ještě podán, a proto není možno odkazovat na princip publicity. Jedná-li se o údaj, jehož zápis má konstitutivní povahu, neuplatní se omezení principu publicity v materiálním smyslu jeho negativní stránkou, protože nezapsaný stav nemůže být před zápisem do obchodního rejstříku právně relevantní. Obviněný zdůraznil, že ještě dne 27. 4. 1995 byl z formálního hlediska oprávněn jednat jménem společnosti a disponovat jejími prostředky, tj. s částkou 446.000,- Kč nenakládal jako s cizí věcí. Pokud měl tímto jednáním F., s. r. o., způsobit škodu, bylo tomu toliko v rovině občanskoprávní odpovědnosti za škodu při činnosti jednatele.
V případě právní kvalifikace skutku pod bodem 2 napadeného rozsudku obviněný poukázal na to, že Vrchní soud v Olomouci posoudil jeho jednání jako přípravu k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a nikoliv podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., a to s odkazem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Pro nepoužití nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu soud považoval za rozhodující, že jednání mělo původ ve vztahu mezi společníky F., s. r. o., že nezpůsobilo podstatný škodlivý následek, dosáhlo toliko stadia přípravy, došlo k němu téměř před dvanácti roky a že trestní řízení trvalo výraznou dobu. Obviněný konstatoval, že důsledky aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. jsou jednak hmotně právní a jednak procesně právní. Podle jeho názoru byly ve smyslu hmotně právním materiální podmínky činu pod bodem 2 napadeného rozsudku při aplikaci ustanovení §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. přeceněny. Soud měl taktéž zohlednit, že pro vytvoření software PCO byla činnost spoluobviněného R. Š. minimálně klíčová. Jmenovaný měl morální nárok podílet se na prospěchu získávaného z prodeje takového software, přičemž obviněný Ing. M. O. osobní prospěch nesledoval, od vystavení smluv a neplatných směnek se již aktivní činností na získání plnění z nich nepodílel.
V petitu dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 4 To 24/2007, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Obviněný Ing. R. Š. v mimořádném opravném prostředku konstatoval, že jednání pod bodem 2 napadeného rozsudku odvolací soud posoudil jako přípravu k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a nikoliv podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., přičemž odkázal na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Pro nepoužití nejpřísnější kvalifikované skutkové podstaty tohoto trestného činu soud považoval za rozhodující, že jednání mělo původ ve vztahu mezi společníky F., s. r. o., že nezpůsobilo podstatný škodlivý následek, dosáhlo toliko stadia přípravy, došlo k němu téměř před dvanácti roky a že trestní řízení trvalo výraznou dobu. Obviněný uvedl, že důsledky aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. jsou jednak hmotně právní a jednak procesně právní. Podle jeho názoru byly ve smyslu hmotně právním materiální podmínky činu pod bodem 2 napadeného rozsudku při aplikaci ustanovení §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. přeceněny. Mimo zmíněné okolnosti soud měl rovněž přihlédnout, že pro vytvoření software PCO byla činnost obviněného minimálně klíčová, měl morální nárok podílet se na prospěchu získávaného z prodeje takového software a od vystavení smluv a neplatných směnek se již aktivní činností na získání plnění z nich nepodílel.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 4 To 24/2007, a podle §265l odst. 1 tr. ř. tomuto soudu přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním se ve smyslu znění §265h odst. 2 věty první tr. ř. písemně vyjádřila státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatovala, že námitky obviněných, kterými zpochybnili naplnění zákonných znaků trestných činů, jimiž byli uznáni vinnými, lze pod dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. podřadit, neboť se týkají správnosti právní kvalifikace skutků.
V případě obviněného Ing. M. O. státní zástupkyně shrnula jeho výhrady uplatněné v dovolání stran skutku pod bodem 1 výroku o vině napadeného rozsudku, přičemž poukázala na nejednotnou soudní judikaturu týkající se výkladu ustanovení §13 odst. 2 obch. zák., ve znění před novelou provedenou zák. č. 142/1996 Sb. Podle jejího názoru lze připustit, že obviněný jednal v přesvědčení, že je jednatelem společnosti F., s. r. o. Nastolila otázku, zda právě tento moment byl určující pro posouzení beztrestnosti jednání obviněného, které spočívalo v tom, že vybral jednak z bankovního účtu jmenované společnosti částku 400.000,- Kč a jednak pomocí platební karty z jejího bankovního účtu finanční částku ve výši 46.000,- Kč. Fakt, že jednal jako jednatel společnosti F., s. r. o., však neznamená, že jeho jednání bylo beztrestné. V této souvislosti lze uvažovat o trestní odpovědnosti trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Pokud obviněný při páchání trestné činnosti vystupoval jako jednatel poškozené obchodní společnosti F., s. r. o., a byl oprávněn k tomu, aby nakládal s majetkem této společnosti, rozhodně tak nemohl činit v rozporu s jejími zájmy. Vlastníkem majetku poškozené organizace nebyl obviněný, ale společnost sama, a to jako subjekt nadaný vlastní právní subjektivitou. Šlo tedy o cizí majetek, který byl obviněnému svěřen k obhospodařování z titulu výkonu funkce jednatele. Státní zástupkyně zdůraznila, že z odůvodnění soudních rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že odčerpané finanční prostředky obviněný nepoužil ve prospěch společnosti F., s. r. o., ani je nevrátil do její pokladny či zpět na účet. Jeho postavení jednatele společnosti tudíž nemohlo vyloučit jeho trestní odpovědnost, byť trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák., když si uvedené finanční prostředky přisvojil a jednáním způsobil na majetku obchodní společnosti příslušnou škodu. Obviněný je trestně odpovědný jak za situace, pokud by bylo dovozeno, že byl jednatelem předmětné společnosti, tak i za stavu, že v této funkci již nebyl. Vyřešení námitky obviněného proto nemá zásadní vliv na posouzení jeho trestnosti. Státní zástupkyně připomněla, že obviněnému byl uložen úhrnný trest, a to nikoli v trestní sazbě určené trestným činem krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. (jde o trestný čin přísněji trestný, než je trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák.), ale podle trestní sazby dané ustanovením §250 odst. 3 tr. zák., neboť byl uznán vinným přípravou k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Projednání dovolání by proto nemohlo zásadně ovlivnit postavení obviněného, přičemž otázka, která má být z podnětu dovolání řešena, není po právní stránce zásadního významu.
Pokud jde o shodné námitky obviněných Ing. M. O. a Ing. R. Š. ohledně právní kvalifikace skutku pod bodem 2 výroku o vině napadeného rozsudku, tak státní zástupkyně zdůraznila, že ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. bylo ve vztahu k oběma obviněným zohledněno v podstatné míře, neboť po formální stránce naplnili svým jednáním zákonné znaky přípravy k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Vrchní soud v Olomouci nejpřísnější kvalifikovanou podstatu u tohoto trestného činu neshledal, když za rozhodující považoval, že jednání obviněných mělo původ ve vztahu mezi společníky obchodní společnosti F., s. r. o., které byly téměř antagonistické, jejich jednání nezpůsobilo podstatný škodlivý následek, nemělo naději na úspěch a dosáhlo toliko stadia přípravy, přičemž k němu došlo téměř před 12 lety a řízení trvalo výraznou dobu. Zásadním momentem pro aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. byla především délka trestního řízení a odvolací soud použil při ukládání trestu účinné právní prostředky, jimiž tuto skutečnost odčinil, a to právě aplikací ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Další výhrady obviněných, které směřují k zhodnocení ještě nižší míry společenské nebezpečnosti jejich jednání, byly podle státní zástupkyně již zohledněny posouzením daného skutku jako přípravy k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. Tuto námitku obviněných proto shledala zjevně neopodstatněnou.
Závěrem vyjádření státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obou obviněných odmítl, a to obviněného Ing. M. O. podle §265i odst. l písm. f) tr. ř. a obviněného Ing. R. Š. podle §265i odst. l písm. e) tr. ř. a rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) předně shledal, že dovolání obviněných Ing. M. O. a Ing. R. Š. jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
Protože dovolání je možné učinit pouze z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který lze aplikovat v případě, když rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V rámci citovaného důvodu dovolání je možné namítat, že skutek, jak byl v původním řízení soudem zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoliv šlo o jiný trestný čin nebo nešlo o žádný trestný čin. Vedle těchto vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též jiné nesprávné hmotně právní posouzení, jímž se rozumí zhodnocení otázky nespočívající přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Z dikce předmětného ustanovení přitom plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním namítat pouze vady právní (srov. např. názor vyslovený v usnesení Ústavního soudu České republiky sp. zn. IV. ÚS 73/03, sp. zn. II. ÚS 279/03, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není oprávněn v dovolacím řízení přezkoumávat úplnost dokazování a posuzovat postup při hodnocení důkazů soudy obou stupňů. Při rozhodování vychází z konečného skutkového zjištění soudu prvního eventuálně druhého stupně a v návaznosti na tento skutkový stav posuzuje správnost aplikovaného hmotně právního posouzení, přičemž skutkové zjištění nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů. Těžiště dokazování je v řízení před prvostupňovým soudem a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen odvolací soud (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou k přezkoumávání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a není oprávněn přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět nebo opakovat (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.).
Obviněný Ing. M. O. v dovolání namítá, že se v případě skutku pod bodem 1 a), b) výroku o vině napadeného rozsudku nedopustil trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. s odůvodněním, že jeho jednání není trestným činem pro nedostatek naplnění jeho objektivní stránky. Oba obvinění v mimořádném opravném prostředku nesouhlasí s právním posouzením skutku pod bodem 2 rozsudečného výroku s tím, že odvolací soud nepostupoval důsledně podle §88 odst. 1 tr. zák. Tyto právní námitky obsahově uplatněný důvod dovolání naplňují, a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadené soudní rozhodnutí vykazuje tvrzené vady.
I.
Trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc tím, že se jí zmocní, a způsobí takovým činem škodu nikoli malou. Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že škodou nikoli malou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 25 000 Kč (vše trestní zákon účinný od 1. 1. 2002, tj. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.).
Ve stručnosti lze připomenout, že cizí věcí se rozumí movitá věc, jež nenáleží pachateli vůbec, nebo nenáleží jen jemu, a kterou pachatel nemá ve své dispozici. Pachatel si přisvojí věc tím, že se jí zmocní, jestliže věc odejme z dispozice vlastníka, oprávněného držitele nebo faktického držitele a zjedná si tak možnost s věcí trvale nakládat podle své vůle.
Podle §13 odst. 2 obch. zák., ve znění účinném do 30. 6. 1996, platilo, že ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele, je-li tento orgán zapsán do obchodního rejstříku. Podle §13 odst. 2 obch. zák., ve znění po novele provedené zák. č. 142/1996 Sb. s účinností od 1. 7. 1996 do současnosti, platí, že ustanovení tohoto zákona o jednotlivých obchodních společnostech a družstvu určují statutární orgán, jehož jednání je jednáním podnikatele.
Podle názoru Nejvyššího soudu nepostupoval Vrchní soud v Olomouci v rozporu se zákonem, když skutek popsaný pod bodem 1 a), b) výroku o vině rozsudku kvalifikoval jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. S námitkami obviněného Ing. M. O., jak byly uplatněny v dovolání, nelze souhlasit.
Zápis statutárního orgánu obchodní společnosti a družstva do obchodního rejstříku realizovaný do 30. 6. 1996 měl konstitutivní povahu (shodný názor byl vysloven i v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 845/2003, jež je zmiňováno v dovolání), neboť byl podmínkou vzniku oprávnění jednat jménem podnikatele jako statutární orgán, tedy ve všech věcech. Pro zánik tohoto oprávnění však obchodní zákoník nevyžadoval jako podmínku výmaz statutárního orgánu z obchodního rejstříku. Třetí osoba byla chráněna ustanovením §27 odst. 2 věty druhé obch. zák., v tehdy účinném znění, podle něhož proti tomu, kdo jedná v důvěře v zápis do obchodního rejstříku, nemůže ten, jehož se zápis týká, namítat, že zápis neodpovídá skutečnosti (v současnosti je obdobný text uveden v §29 odst. 1 obch. zák.). Obchodní společnost nebo družstvo proto zavazoval právní úkon toho, kdo byl v obchodním rejstříku zapsán jako statutární orgán, i když jím už nebyl. Podmínkou však bylo, že třetí osoba, vůči které byl právní úkon učiněn, byla v dobré víře, že jedná se statutárním orgánem. Deklaratorní povaha zápisů znamená, že účinky zapisovaných skutečností nastávají nezávisle na zápisu do obchodního rejstříku. Takovou povahu mělo i odvolání z funkce jednatele obchodní společnosti. Odvolání z této funkce bylo účinné od okamžiku, kdy o něm valná hromada rozhodla.
S poukazem na výše konstatovaný právní názor ohledně účinnosti odvolání z funkce jednatele obchodní společnosti, který byl již dříve vysloven v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2004, sp. zn. 6 Tdo 240/2004, s nímž se ztotožnil též Ústavní soud (usnesení ze dne 18. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 376/04), a z něhož vycházel v napadeném rozsudku i Vrchní soud v Olomouci, tak nelze přisvědčit argumentaci obviněného, podle níž účinky odnětí oprávnění jednat jako statutární orgán nastaly až zápisem do obchodního rejstříku. Současně je nutno poznamenat, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2004, sp. zn. 32 Odo 845/2003, na který je odkazováno v dovolání, se takovou otázkou nezabýval.
V daném případě je zřejmé, že okamžikem odvolání z funkce jednatele na valné hromadě konané dne 24. 4. 1995 byl obviněný Ing. M. O. zbaven jakéhokoliv oprávnění umožňující mu jednat jménem společnosti. Z tohoto důvodu byly následné výběry finančních prostředků, které provedl dne 27. 4. 1995 z dvou bankovních účtů společnosti F., s. r. o., v celkové výši 446.000,- Kč, neoprávněné. Peněžní prostředky vedené na těchto účtech byly majetkem společnosti, tj. ve vztahu k obviněnému šlo v době jejich výběru o cizí věci, s nimiž poté naložil ve svůj prospěch. Z hlediska naplnění objektivní stránky trestného činu krádeže podle §247 odst. 1, 2 tr. zák. si proto přisvojil cizí věc tím, že se jí zmocnil a takovým činem způsobil škodu nikoli malou. Po subjektivní stránce obviněný jednal ve smyslu znění §4 písm. a) tr. zák. úmyslně, neboť chtěl uvedeným způsobem porušit zájem chráněný trestní zákonem. Obviněný byl přítomen valné hromadě společnosti F., s. r. o., která rozhodla o jeho odvolání z funkce jednatele a navíc mu uložila, zdržet se od okamžiku jejího skočení veškerých jednání jménem společnosti (viz zápis z valné hromady na str. 15 v rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. 1. 2007, sp. zn. 50 T 8/2002). V této spojitosti Vrchní soud v Olomouci k činu obviněného mimo jiné uvedl: „Z jeho svědecky doložených vyjádření, které sám potvrdil, že peníze vybral proto, aby zabezpečil rodinu, a též z písemností zaslaných společnosti F., je naprosto zřejmé, že o účinnosti odvolání z funkce jednatele tehdy nepochyboval“ (str. 21 rozsudku odvolacího soudu).
Pro úplnost lze dodat, že i v případě, když by byl obviněný Ing. M. O. oprávněn při výběru finančních prostředků jednat jménem společnosti F., s. r. o., přičemž z výše popsaných důvodů o takovou skutečnost nešlo, tak by jeho jednání naplňovalo znaky trestného činu, a to zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. Odčerpané finanční prostředky totiž nepoužil ve prospěch jmenované společnosti, ani jí je nevrátil, ale použil je ve svůj prospěch, jak na tyto skutečnosti a z nich vyplývající právní úvahy upozorňuje i státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání.
II.
Trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchá ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a takovým činem způsobí značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. platí, že značnou škodou se rozumí škoda dosahující částky nejméně 500 000 Kč. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Podle ustanovení §7 odst. 1 tr. zák. platí, že jednání pro společnost nebezpečné, které záleží v organizování zvlášť závažného (§41 odst. 2 tr. zák.) trestného činu, v opatřování nebo přizpůsobování prostředků nebo nástrojů k jeho spáchání, ve spolčení, srocení, v návodu nebo pomoci k takovému trestnému činu anebo v jiném úmyslném vytváření podmínek pro jeho spáchání, je přípravou k trestnému činu, jestliže nedošlo k pokusu ani dokonání trestného činu (vše trestní zákon účinný od 1. 1. 2002, tj. ve znění zák. č. 265/2001 Sb.).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána ve výroku o vině pod bodem 2 v rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, vyplývá, že obvinění Ing. M. O. a Ing. R. Š. po vzájemné dohodě, v úmyslu vylákat od společnosti F., s. r. o., celkovou finanční částku 8.000.000,- Kč a způsobit jí škodu v této výši, společně předstírali v rozporu se skutečností, že byly uzavřeny příslušné smlouvy (specifikované ve výroku rozhodnutí) a „čímž si vytvářeli předpoklady pro následné uplatnění předstíraných nároků a ode dne 11. 8. 1995 na základě těchto smluv a směnek v přesně nezjištěné době a částkách postupně Ing. R. Š. ověřoval u společnosti F. buď sám anebo prostřednictvím s. r. o. A. B. možnost jejich uplatnění, přičemž jeho snahy byly neúspěšné vzhledem k tomu, že představitelé společnosti F. od počátku neuvěřili ve věrohodnost uvedených smluv a směnek“. Podle názoru Nejvyššího soudu je zjevné, že zjištěným skutkem oba obvinění po formální stránce naplnili zákonné znaky přípravy k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., neboť se dopustili jednání pro společnost nebezpečného, které záleželo v úmyslném opatřování prostředků k tomu, aby se ke škodě cizího majetku obohatili tím, že jiného uvedou v omyl a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu, avšak k pokusu ani dokonání trestného činu nedošlo. Jejich společným prokázaným cílem bylo od poškozené společnosti vylákat finanční částku v celkové výši 8.000.000,- Kč, tj. způsobit škodu velkého rozsahu, jíž se ve smyslu ustanovení §89 odst. 11 tr. zák. rozumí škoda dosahující nejméně částky 5.000.000,- Kč. V tomto směru ani podaná dovolání žádné výhrady nevznášejí.
Lze připomenout, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané skutkové podstaty (srov. rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek – věci trestní pod č. 34/1976-I).
Vrchní soud v Olomouci postupoval v souladu s trestním zákonem, když předmětný skutek posoudil jako přípravu k trestnému činu podvodu podle §7 odst. 1 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb. V této souvislosti k činu obviněných v napadeném rozhodnutí konstatoval: „…vzhledem k tomu, že jejich jednání nemělo přílišnou naději na úspěch, dosáhlo pouze stadia přípravy a nezpůsobilo podstatný škodlivý následek, přičemž k němu došlo téměř před dvanácti lety, obžalovaní jak před spácháním, tak i mnoho let po jeho spáchání vedli řádný život, čímž stupeň jeho nebezpečnosti pro společnost podstatně poklesl, bylo namístě zohlednit tyto významné skutečnosti při rozhodnutí o aplikaci §88 odst. 1 tr. zák., a to tak, že k okolnosti, že jednáním obžalovaných měla být způsobena škoda velkého rozsahu, nebylo pro nedostatek materiální stránky přihlédnuto jako k okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby“ (str. 25 rozsudku odvolacího soudu). Podle Nejvyššího soudu vzal odvolací soud při právním posouzení daného skutku – jeho materiální stránky náležitě v úvahu všechny podstatné okolnosti, jak vyplynuly z dokazování provedeného v soudním řízení, a to i s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Své závěry též odpovídajícím způsobem zdůvodnil. Nelze učinit zjištění, že v daném případě by okolnost, která podmiňuje ve smyslu ustanovení §250 odst. 3 písm. b) tr. zák. použití vyšší trestní sazby (znak značné škody – nejméně 500 000 Kč), nebyla z hlediska společenské nebezpečnosti v jednání obviněných naplněna takovou měrou, aby k ní nemohlo být přihlédnuto. Vedle již citovaných skutečností není totiž možné současně pominout, že cílem podvodného jednání, byť nepřesáhlo stadium přípravy, bylo způsobit škodu mnohonásobně vyšší. Proto nelze akceptovat dovolací námitky obou obviněných, jež spočívají v tvrzení, že materiální podmínky jejich činu byly v použité právní kvalifikaci předmětného skutku nesprávně zhodnoceny – přeceněny.
III.
Vzhledem k popsaným skutečnostem Nejvyšší soud podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. dovolání obviněných Ing. M. O. a Ing. R. Š. odmítl, neboť je shledal jako zjevně neopodstatněná. Proto nebyl oprávněn postupovat podle §265i odst. 3 tr. ř., přičemž rozhodnutí učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jiří H o r á k