ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.93.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 93/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. února 2007 o dovolání, které podal obviněný Mgr. R. B., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 4 To 347/2006, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 3 T 93/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 17. 7. 2006, sp. zn. 3 T 93/2006, byl obviněný Mgr. R. B. uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák., jehož se podle skutkových zjištění jmenovaného soudu dopustil tím, že
„ 1) v březnu roku 2005 jako statutární zástupce společnosti H. B., s.r.o., v rozporu s podmínkami pro čerpání dotace, poskytnuté z rozpočtových prostředků Statutárního města B., použil dotaci ve výši 100.000,- Kč, kterou obdržel v březnu roku 2005 na úhradu nákladů spojených s uspořádáním „Kvalifikačního turnaje pro Mistrovství světa juniorů v házené“ pořádaného ve dnech 25.-27. 3. 2005 na jiný než deklarovaný účel, kdy při vyúčtování dotace předložil doklady o tom, že zaplatil společnosti I. – H. s.r.o.,
- za ubytování juniorského reprezentačního družstva P. dne 19. 4. 2005 příkazem z účtu fakturu ve výši 26.750, -Kč,
- za ubytování juniorského reprezentačního družstva K. dne 19. 4. 2005 příkazem z účtu fakturu ve výši 36.750,- Kč,
- a za ubytování juniorského reprezentačního družstva I. dne 19. 4. 2005 příkazem z účtu fakturu ve výši 36.750,- Kč, přičemž v uvedeném hotelu žádné družstvo ve sjednaném termínu ubytováno nebylo, Statutárnímu městu B. tak způsobil škodu ve výši 100.000,- Kč,
2) v červenci roku 2005 jako statutární zástupce společnosti H. B., s.r.o., použil v rozporu s podmínkami pro čerpání dotace z rozpočtových prostředků J. kraje dotaci ve výši 60.000,- Kč, poskytnutou v souvislosti s uspořádáním „Kvalifikačního turnaje pro Mistrovství světa juniorů 2005 v házené“ pořádaného ve dnech 25.-27. března 2005 na jiný než určený účel a při vyúčtování dotace předložil doklady o tom, že zaplatil
- za ubytování juniorského reprezentačního družstva Č. dne 19. 4. 2005 příkazem z účtu fakturu ve výši 35.000,- Kč,
- za ubytování juniorského reprezentačního družstva P. dne 19. 4. 2005 příkazem z účtu fakturu ve výši 5.000,- Kč,
- a za ubytování rozhodčích, delegáta a dalších hostů turnaje dne 19. 4. 2005 příkazem z účtu fakturu ve výši 20.000,- Kč společnosti I.-H. s.r.o., kde však ve skutečnosti nikdo z účastníků turnaje v uvedeném termínu ubytován nebyl, J. kraji tak způsobil škodu ve výši 60.000,- Kč,
3) a dále jako statutární zástupce společnosti H. B., s.r.o., v průběhu roku 2005, část dotace poskytnuté v únoru 2005 Statutárním městem B. společnosti H. B. výhradně na úhradu neinvestičních výdajů spojených s přípravou a účastí na soutěžích vrcholového družstva v seniorské kategorii na rok 2005 (házené-muži), použil v rozporu se sjednanými podmínkami na mzdy hráčů, Statutárnímu městu B. tak způsobil škodu ve výši 303.230,- Kč,
celkově tak způsobil J. kraji a Statutárnímu městu B., škodu ve výši 463.230,- Kč.“
Za tento trestný čin byl odsouzen podle §250b odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byl zavázán k povinnosti nahradit poškozenému Statutárnímu městu B., škodu ve výši 303.230,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl jmenovaný poškozený se zbytkem svého nároku na náhradu škody odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný Mgr. R. B., rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně. Rozsudkem ze dne 5. 9. 2006, sp. zn. 4 To 347/2006, zrušil podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že podle §250b odst. 3 tr. ř. obviněného Mgr. R. B. odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku.
Proti citovanému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný Mgr. R. B. prostřednictvím svého obhájce dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel uvedl, že provedeným dokazováním bylo spolehlivě zjištěno, že v době, kdy požádal o předmětné dotace, bylo společnosti H. B., spol. s. r. o., přiděleno pořádání kvalifikačního turnaje pro mistrovství světa juniorů. V návaznosti na to zmínil svědeckou výpověď J. Ch., podle níž následně „vyplynuly skutečnosti, které byly překážkou pořádání turnaje o nichž zřejmě dovolatel nevěděl“. Dále uvedl, že bylo prokázáno, že v souvislosti s pořádáním turnaje provedl řadu opatření pro zajištění jeho zdárného průběhu, včetně finančního zajištění, které bylo zčásti zajištěno formou dotací. Součástí těchto opatření bylo mj. zajištění ubytování v I.-H. spol. s. r. o., „včetně obvyklých smluvních ujednání odpovídajících rozsahu a charakteru akce, včetně obvyklých smluvních sankcí.“
V další části odůvodnění svého dovolání se obviněný vyjádřil k jednotlivým dílčím skutkům uvedeným v rozsudku soudu prvního stupně.
K bodu 1) uvedl, že „dne 28. 4. 2005 uzavřel Smlouvu o poskytování podpory z rozpočtových prostředků j. kraje uzavřenou mezi společnosti H. B. s.r.o. a J. krajem, když tato smlouva byla uzavřena dle §51, občanského zákoníku“. Předmětná smlouva podle jeho slov není „ani smlouvou o úvěru ani subvenci a ani dotaci“, a nejedná se tedy o smlouvu, která by splňovala náležitosti ustanovení §250b tr. zák. jak po stránce formální, tak obsahové. V těchto souvislostech odkázal na stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) sp. zn. Tpjn 301/2003. Dále upozornil, že se v daném případě jedná o smlouvu s kombinovaným plněním, a to jak finančním, tak materiálním ze strany společnosti H. B. s. r. o., když se příjemce peněžních prostředků v bodě IV. odst. 10 smlouvy zavazuje na všech propagačních materiálech uvádět J. kraj, jakožto poskytovatele části finančních prostředků.
K bodu 2) uvedl, že „dne 21. 3. 2005 uzavřel Smlouvu o poskytnutí dotace z rozpočtu statutárního města B., když tato smlouva byla uzavřena dle §51, občanského zákoníku“. Smlouva podle jeho slov neřeší pravidla, které musí příjemce finančních prostředků dodržovat, ale odvolává se v článku III. nadepsaném „Podmínky poskytnutí dotace“ na „Zásady pro poskytování dotací z rozpočtu města B., schválené dne 2. 9. 2003 a Pravidla pro poskytování dotací z rozpočtu města B. v oblasti tělovýchovných a sportovních aktivit, ze dne 1. 9. 2003“, což jsou ovšem vnitřní normy města B. a „nejsou nijak závazné pro příjemce, tedy H. B. spol. s.r.o., neboť nejsou ani součástí smlouvy“. Podle dovolatele se tedy jedná o „neurčité ujednání nemající právních následků, tím méně dle §250 tr. zákona“.
K bodu 3) zmínil, že i smlouva o poskytnutí dotace ze dne 8. 2. 2005 byla uzavřena podle §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). V návaznosti na to citoval její jednotlivé části, přičemž dovodil, že v této smlouvě nejsou uvedeny podmínky užití dotace. Nelze tedy aplikovat ustanovení §250b odst. 2 tr. zák., „neboť ve smlouvě není určený spolehlivě účel dotace vyjma věty první smlouvy“. K tvrzení soudů obou stupňů o tom, že v rozporu se sjednanými podmínkami použil dotace na mzdy hráčů, uvedl, že taková podmínka ve smlouvě vůbec není, navíc jsou ve smlouvě uvedeny nesrozumitelné a slangové výrazy jako „náklady na platy sportovců a funkcionářů klubu“. Dále upozornil na to, že žádný z hráčů nebyl v zaměstnaneckém poměru, ale všichni hráči měli uzavřeny smlouvy se společností jako obchodní partneři. Společnost H. B. s. r. o., tedy neodváděla žádné zdravotní a sociální pojištění za hráče, a proto ani výrok soudu, že byly finanční prostředky použity na mzdy hráčů není založen na žádném relevantním důkazním prostředku. Dovolatel také připomněl, že provedeným dokazováním bylo zjištěno, že „uzavíral (smlouvy) jak se statutárním městem B., tak s JmK, již od r. 2001, bez toho aniž by došlo někdy v minulosti, k spornému čerpání dotací“.
V navazující části odůvodnění dovolání obviněný konstatoval, že „při porovnání smyslu §250, písm. b), tr. zákona a souvisejících judikátů, se závěry obou soudů je zřejmé, že rozsudky obou soudů jsou naprosto v rozporu s výše uvedenými judikáty“. Nalézací soud se podle jeho mínění nevypořádal se všemi skutečnostmi významnými pro rozhodnutí a skutková zjištění nebyla učiněna správně. Rovněž odvolací soud nepostupoval podle §254 tr. ř. Dále citoval ustanovení §250b odst. 2 tr. zák., přičemž zmínil zákon č. 253/1997 Sb., jímž byl novelizován trestní zákon a který doplnil ustanovení o trestném činu podvodu o další formy podvodných trestných činů, včetně jeho důvodové zprávy. V návaznosti na to rozvedl stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2003. Zejména uvedl, že podle tohoto stanoviska se úvěrovou smlouvou ve smyslu §250b tr. zák. rozumí smlouva o úvěru podle §497 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník“), naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb. Dodal, že důvodová zpráva k uvedenému zákonu klade na roveň smlouvu o poskytnutí úvěru s poskytnutím dotace či subvence. Přitom dotace či subvence je možno poskytovat pouze ve formě finančních prostředků. „O tom svědčí i dikce §250b odst. 2 tr. zák., která kriminalizuje vedle sebe neoprávněné užití úvěru, dotace či subvence na jiný než určený účel. Z účelu tohoto ustanovení vyplývá, že tyto formy jsou si postaveny na roveň, a tudíž ustanovení §250b tr. zák. by mělo zahrnout pouze úvěry poskytnuté ve formě peněžitých prostředků“
V poslední části svého dovolání obviněný s odkazem na zmíněné stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu uvedl, že pojmy jako smlouva o úvěru, subvence, dotace nelze z důvodu zásady pomocné úlohy trestní represe vykládat extenzivně, ale naopak lze použít pouze výklad restriktivní. Opakoval pak, že shora citované smlouvy nemohou být svoji formou ani obsahem typem určitých smluv, na základě kterých by bylo možno aplikovat §250b odst. 2 tr. zák., neboť se nejedná o typ smluv, který by mohl být restriktivním výkladem takto vymezen, a dále proto, že účel poskytnutí dotace není ve smlouvě [bod 2)] vymezen a v posledním případě se jedná o neurčité smluvní ujednání, navíc je rozsudek odlišný od podmínek stanovených ve smlouvě, když (dovolatel) neměl s hráči uzavřenou pracovní smlouvu. Závěrem ještě konstatoval, že ve vztahu ke smlouvám uvedených pod bodem 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně byly úhrady provedeny v souladu se smluvními ujednáními uzavřenými v souvislosti s pořádáním turnaje, byť sankčními, takže rámec těchto smluv nijak nepřekročil.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud „napadené usnesení Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 347/2006, ze dne 5. 9. 2006 zrušil a dle ust. §265l odst. 1 tr. řádu přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl“.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Uvedl, že dovolací námitky lze považovat ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu za relevantní. Dále zdůraznil, že rozhodným závěrem stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2003 je, že pod pojem „úvěrová smlouva“ ve smyslu §250b tr. zák. nelze zahrnout takové formy úvěrových smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytnutí zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb.
V návaznosti na to připomněl, že v posuzované věci obviněný jako statutární zástupce H. B., spol. s. r. o., uzavřel smlouvy, na základě kterých byly poskytnuty konkrétní dotace, a to zcela účelově k zabezpečení konkrétních záležitostí [ad 1) a ad 2)], popř. neinvestiční dotace [ad 3)], a to na základě příslušných žádostí obviněného. Pokud ten je následně použil ke zcela jiným účelům, než jak o ně žádal a pro které mu byly z rozpočtových prostředků J. kraje a Statutárního města B. poskytnuty, naplnilo jeho jednání všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250a odst. 2, odst. 3 tr. zák., jímž byl po právu uznán vinným.
Z obsahu předmětného stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu nelze dovodit, že by jednání obviněného nebylo možno posuzovat jako výše uvedený trestný čin. Z tzv. právní věty rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že je obviněnému kladeno za vinu, že „bez souhlasu oprávněné osoby použil dotaci na jiný než určený účel a takovým činem způsobil škodu nikoli malou“, což bylo provedeným dokazováním spolehlivě zjištěno a učiněná skutková zjištění našla dostatečný odraz i v tzv. skutkové větě výroku rozsudku soudu prvního stupně. Napadené rozhodnutí tedy netrpí žádnou vadou, kterou by bylo třeba odstranit cestou dovolání, které jako mimořádný opravný prostředek není dalším odvoláním, ale slouží toliko k nápravě závažných procesních a hmotně právních vad, které jsou taxativně uvedeny v ustanovení §265b tr. ř.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl a toto rozhodnutí učinil podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání obviněného je z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř. přípustné, protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozsudku, kterým byl obviněnému uložen trest.
Obviněný Mgr. R. B. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném tímtéž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále, jak již shora naznačeno, zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněné dovolací důvody (resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá) lze považovat za důvody uvedené v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci uplatněné dovolací námitky zčásti směřují do oblasti skutkových zjištění. Dovolatel totiž soudům vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávná skutková zjištění.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy dovolatelem ve skutečnosti zčásti spatřován v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., tzn. že dovolání v tomto směru uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Dovolatel však také namítl, že nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák., neboť předmětné smlouvy nelze považovat za úvěrové smlouvy, ani za smlouvy o subvenci či dotaci, navíc nejsou dostatečně určité, pokud jde o stanovení účelu a podmínek použití dotace. V této souvislosti ve všech případech poukázal na to, že smlouvy byly uzavřeny podle §51 občanského zákoníku. Uvedené námitky lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o námitky zjevně neopodstatněné.
Trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. se dopustí ten, kdo bez souhlasu věřitele nebo jiné oprávněné osoby použije úvěr, subvenci nebo dotaci na jiný než určený účel a způsobí takovým činem škodu nikoli malou.
Dotací se označuje poskytování peněžních prostředků zpravidla bez právního nároku např. obcím, úřadům, ale i fyzickým a právnickým osobám. Na konkrétní akce nebo předem stanovené okruhy potřeb se poskytují tzv. účelové dotace, které mohou být použity jen na určené (přesně vymezené) účely. Právní vztahy vztahující se k dotacím (jejich vzniku, podmínkám čerpání, využití, kontrole, zániku apod.) jsou upraveny v rámci vícero právních předpisů (např. zákon č. 128/2000 Sb., o obcích, zákon. č. 129/2000 Sb., o krajích, zákon. č. 250/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech územních rozpočtů, zákon č. 320/2000 Sb., o finanční kontrole apod.) přičemž v jednotlivých případech je nutné především vycházet z obsahu konkrétních smluv, případně právních předpisů (včetně těch podzákonných), jež se případným smluvním ujednáním stanou součástí jednotlivých smluv. Ve vztahu k dotacím totiž v rámci platné právní úpravy neexistuje žádný konkrétní (pojmenovaný) smluvní typ, a proto se zde otevírá poměrně široká kontraktační volnost.
V souvislosti s tím je třeba zdůraznit, že stran výkladu pojmu dotace či subvence (event. smlouva o dotaci nebo subvenci) nelze mechanicky přejímat již shora opakovaně zmiňované stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2003 publikované pod č. 6/2004 Sb. rozh. tr. Toto stanovisko se totiž zabývalo výlučně výkladem pojmu „úvěrová smlouva“. Konstatovalo, že úvěrovou smlouvou ve smyslu §250b tr. zák. se rozumí smlouva o úvěru podle §497 a násl. obchodního zákoníku. Naproti tomu pod tento pojem nelze podřadit takové typy smluv, které spočívají nikoli v poskytnutí peněžních prostředků, nýbrž v poskytování zboží a služeb na základě tzv. odložených plateb. Pokud však jde o dotace či subvence je třeba mít na zřeteli jejich již zmíněnou podstatu a v případě smluv o poskytnutí dotace či subvence i s přihlédnutím k výše řečenému vycházet z jejich obsahu a smyslu (tj. poskytnutí finančních prostředků včetně stanovení účelu a podmínek použití), k němuž směřovala vůle smluvních stran.
Dovolatel (jako statutární zástupce H. B., spol. s. r. o.) uzavřel dvě smlouvy o poskytnutí dotace z rozpočtu Statutárního města B. a smlouvu o poskytnutí podpory z rozpočtových prostředků J. kraje k realizaci projektu. Zde je třeba ve shodě se státním zástupcem zdůraznit, že předmětné dotace byly poskytnuty ke konkrétnímu, přesně vymezenému účelu, tj. „za účelem uspořádání „Kvalifikačního turnaje pro Mistrovství světa juniorů 2005“ v házené, … jmenovitě na pronájem hal, materiální vybavení, ubytování účastníků, cestovné – jízdné z letiště do B. a zpět, cestovné – jízdné účastníků v B. z haly do hotelu a zpět“ [smlouva pod bodem 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně, čl. I., dále jen „smlouva č. 1“], k „poskytnutí účelové finanční podpory … na realizaci projektu Kvalifikačního turnaje pro MS juniorů v házené 2005 …“ [smlouva pod bodem 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně, čl. I., dále jen „smlouva č. 2“] a dále „za účelem úhrady neinvestičních výdajů spojených s přípravou a účastí na soutěžích vrcholového družstva v seniorské kategorii na rok 2005 … vyjma … náklady na platy sportovců …“ [smlouva pod bodem 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně, čl. I., dále jen „smlouva č. 3“].
Všechny tyto smlouvy uvedené v rozsudku soudu prvního stupně byly, jak na to upozornil dovolatel, uzavřeny podle §51 občanského zákoníku. Dikce tohoto zákonného ustanovení stanoví, že: „Účastníci mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona“. Tento typ smluv (tzv. nepojmenované - inominátní) je charakteristický tím, že je ponecháno zásadně na uvážení a rozhodnutí samotných subjektů, zda vůbec a s kým smlouvu uzavřou, jaký bude její obsah, jaká bude její forma atd. Důležité je, aby takováto smlouva neodporovala „obsahu nebo účelu tohoto zákona“ (můžeme říci, aby neodporovala platnému právnímu řádu obecně), přičemž jednotlivá práva a povinnosti stran vycházejí z konkrétního obsahu takovéto smlouvy.
V návaznosti na to je třeba zdůraznit (jak již shora částečně učiněno), že uvedené smlouvy jsou svým obsahem dostatečně určité, srozumitelné a jednoznačné, jejich předmětem je poskytnutí dotací (finančních prostředků), a to ke zcela konkrétně (pozitivně i negativně) vymezeným (určeným) účelům. Přitom nelze dovodit, že by odporovaly smyslu a účelu zákona (občanského zákoníku).
Ze skutkových zjištění, jak jsou popsána v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, že dovolatel „v rozporu s podmínkami pro čerpání dotace, poskytnuté z rozpočtových prostředků Statutárního města B., použil dotaci … na úhradu nákladů spojených s uspořádáním „Kvalifikačního turnaje pro Mistrovství světa juniorů v házené“ … na jiný než deklarovaný účel“ [bod 1) výroku rozsudku soudu prvního stupně]; „použil v rozporu s podmínkami pro čerpání dotace z rozpočtových prostředků J. kraje dotaci … poskytnutou v souvislosti s uspořádáním „Kvalifikačního turnaje pro Mistrovství světa juniorů 2005 v házené“ … na jiný než určený účel“ [bod 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně]; „část dotace poskytnuté … Statutárním městem B. … výhradně na úhradu neinvestičních výdajů …. použil v rozporu se sjednanými podmínkami na mzdy hráčů“ [bod 3) výroku rozsudku soudu prvního stupně].
Pokud tedy za popsaného stavu obviněný předmětné dotace použil k jinému, než stanovenému účelu, vědomě a cíleně porušil přijaté smluvní závazky, čímž se úmyslně dopustil protiprávního jednání.
K bodu 1) a 2) výroku rozsudku soudu prvního stupně je třeba dále uvést, že nalézací soud se správně vypořádal s námitkou dovolatele, že tento se dostal do obtížné situace v důsledku odejmutí pořadatelství předmětného turnaje a poskytnuté dotace tak byl nucen použít na úhradu dosavadních nákladů (především tzv. storno poplatků), když konstatoval, že „otázka zavinění změny pořadatele, je záležitostí mezi H. B. a Českým svazem házené, tudíž bylo věcí společnosti, potažmo obžalovaného, aby v případě své domněnky o škodě, která mu vznikla, se domáhal svých práv po svazu soudní cestou nebo arbitrážními prostředky v rámci tohoto svazu. Tento problém bezpochyby nemůže jít k tíži poškozených, kteří dotaci poskytli zcela konkrétně za účelem spojených s pořádáním turnaje a nikoli nějaké náhrady škody či smluvní pokuty mezi pořadateli a dalšími subjekty“. V této souvislosti je také na místě připomenout, že v obou smlouvách jsou ustanovení (ve smlouvě č. 1 čl. III. odst. 5 a ve smlouvě č. 2 čl. IV. odst. 8), jež příjemce (nabyvatele) dotace v případě důležitých změn (což odejmutí pořadatelství turnaje bezesporu je) zavazují druhou stranu (poskytovatele dotace) o těchto změnách informovat. To se však nestalo, neboť jak soud prvního stupně poznamenal, dovolatel „zjevně uváděl při vyúčtování poškozené v omyl, neboť k tomu přiložil faktury, u kterých údajně měl být přílohou i seznam ubytovaných účastníků, a to v době, kdy bezpečně věděl o tom, že k žádnému ubytování na náklady v H. B. nedošlo“. K tomu je třeba dodat, že podvodné jednání dovolatele při vyúčtování čerpání dotace svědčí o jeho vědomí, že poskytnuté dotace nepoužívá v souladu s určeným účelem, a současně o tom, že účel, pro který byly dotace poskytnuty, byl dostatečně konkrétně a jednoznačně vymezen a byl dovolateli v tomto smyslu zjevný.
K bodu 3) výroku citovaného rozsudku je třeba opětovně zdůraznit, že v samotné smlouvě je výslovně negativním způsobem určeno, že předmětná dotace nebude použita „na platy sportovců“ (čl. I.). V tomto smyslu je zapotřebí polemiku dovolatele o tom, že „ve smlouvě jsou uvedeny naprosto nesrozumitelné a z hlediska terminologie slengové výrazy, jako „náklady na platy sportovců a funkcionářů klubu“, jednoznačně odmítnout. V této souvislosti je na místě odkázat na ustanovení §35 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož: „Právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem“ (tedy podle obsahu). Pracovní právo sice v rámci své úpravy rozlišuje termíny jako mzda, plat, apod. (srov. zákon č. 262/2006 Sb., zákoník práce) nicméně v daném případě (z hlediska trestního práva) je bezpředmětné na případné terminologické nepřesnosti poukazovat, neboť z obsahu daného smluvního ustanovení je zřejmé, že účelem předmětné dotace bylo její použití na tzv. neinvestiční výdaje a nikoliv na finanční odměnu hráčů. Z tohoto hlediska je nepodstatné, zda případné finanční plnění hráči obdrželi z titulu pracovněprávního, obchodněprávního či jiného právního vztahu. Soud prvního stupně tak co do podstaty věci nepochybil, pokud dospěl k závěru, že dovolatel část dotace poskytnuté … Statutárním městem B. … výhradně na úhradu neinvestičních výdajů …. použil v rozporu se sjednanými podmínkami na mzdy hráčů“. Totéž platí i ve vztahu k odvolacímu soudu, dovodil-li, že pokud dotace „byly poskytnuty na mzdy hráčů, byly použity v rozporu se sjednanými podmínkami“.
Rozvedené skutkové okolnosti a závěry tak vyjadřují objektivní i subjektivní stránku trestného činu úvěrového podvodu podle §250b odst. 2, odst. 3 tr. zák. Dovolatel totiž úmyslně použil ve všech třech případech předmětné dotace na jiný než určený účel a tímto jednáním způsobil oběma poškozeným celkovou škodu ve výši 463.230,- Kč (škodu nikoli malou podle §89 odst. 11 tr. zák. v kontextu ustanovení §250b odst. 3 tr. zák.).
Vzhledem k uvedeným skutečnostem nepostupoval nalézací ani odvolací soud v rozporu s trestním zákonem. Naproti tomu formálně právně relevantní argumentaci dovolatele nemohl Nejvyšší soud přiznat žádné opodstatnění.
V souvislosti s tím lze ještě konstatovat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného Mgr. R. B. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. února 2007
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý