ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1107.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1107/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. listopadu 2007 k dovolání obviněného T. B., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 5 To 449/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 4 T 93/2002, takto:
Z podnětu dovolání obviněného T. B. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. O. zrušuje usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 5 To 449/2007.
Současně podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 19. 4. 2005, sp. zn. 4 T 93/2002, byl obviněný T. B. uznán vinným jednáním, jehož se dopustil společně se spoluobviněnými P. B. a J. O. a které spočívalo v tom, že
„1. obžalovaný T. B. dne 26. 5. 1998 oznámil na pracovišti Č. p., a. s., v P., v úmyslu neoprávněně získat pojistné plnění, jako pojistnou událost fingovanou dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 19. 5. 1998 mezi obžalovaným P. B. a obžalovaným J. O. po jejich předchozí dohodě směřující k vytvoření předpokladů pro uplatnění nároku z pojistné smlouvy a při níž měla vzniknout škoda na jeho vozidle značky SEAT IBIZA, a uplatnil nárok na pojistné plnění ze smlouvy o pojištění motorových vozidel ze dne 19. 1. 1998, v důsledku čehož mu bylo vyplaceno ke škodě Č. p., a. s., pojistné plnění ve výši 198.900,- Kč, ačkoliv v době, kdy mělo dojít k dopravní nehodě, již bylo uvedené vozidlo jako havarované a nepojízdné odstaveno v P.,
2. obžalovaný T. B. v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění uplatnil dne 9. 2. 1999 na pracovišti Č. p., a. s., v P.nárok na pojistné plnění ve výši 202.500,- Kč ke škodě Č. p., a. s., v důsledku odcizení jeho vozidla značky SEAT IBIZA, ke kterému mělo dojít dne 8. 2. 1999, ačkoliv toto vozidlo bylo od 2. 4. 1998 do počátku roku 1999 jako havarované a nepojízdné odstaveno v P., přičemž pojistné plnění nebylo vyplaceno“.
Takto zjištěné jednání obviněného T. B. soud prvního stupně právně posoudil v bodě 1. jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a v bodě 2. jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zák. Za to jej odsoudil podle §250a odst. 3 tr. zák. k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §53 odst. 1 tr. zák. soud obviněnému dále uložil peněžitý trest ve výši 80.000,- Kč a podle §53 odst. 4 tr. zák. stanovil, že bude zaplacen v měsíčních splátkách po částce 10.000,- Kč; pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, stanovil podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců.
Tímtéž rozsudkem soud prvního stupně rozhodl o vině spoluobviněných P. B. a J. O. a uložil jim tresty.
Odvolání obviněných T. B. a J. O., která podali proti odsuzujícímu rozsudku, Městský soud v Praze usnesením ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, jako nedůvodná podle §256 tr. ř. zamítl. O odvolání obviněného P. B. Městský soud v Praze rozhodl v samostatném řízení tak, že jej usnesením ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 401/2005, rovněž podle §256 tr. ř. zamítl.
Uvedené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, napadl již jen obviněný T. B. prostřednictvím obhájkyně JUDr. I. H. dovoláním. Z jeho podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně tohoto obviněného a s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. O. zrušil usnesení odvolacího soudu, současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Městský soud v Praze se následně věcí znovu zabýval ve veřejném zasedání a usnesením ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 5 To 449/2007, odvolání obou obviněných T. B. a J. O. podle §256 tr. ř. opět zamítl.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal obviněný T. B. prostřednictvím jmenované obhájkyně znovu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném hmotně právním posouzení.
Podle názoru obviněného se odvolací soud dostatečně nevypořádal s právním názorem Nejvyššího soudu obsaženým v jeho rozhodnutí ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006. Dovolací soud se v něm obsáhle zabýval především otázkou výše způsobené škody a dospěl k závěru, že „samotné zjištění, že obviněný uvedl nepravdivé údaje o průběhu pojistné události, neznamená, že k žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu neoprávněné“. S tímto závěrem Nejvyššího soudu se však odvolací soud vůbec nevypořádal a opětovně pouze konstatoval, že k pojistné události vůbec nedošlo.
Obviněný dále namítal, že v řízení nebylo prokázáno, že by k pojistné události vůbec nedošlo. Odvolací soud sice konstatoval, že dopravní nehoda byla fingovaná, avšak toto své tvrzení nikterak podrobně nerozvedl, pouze rozebral pojistné podmínky Č. p. platné v době uzavření pojistné smlouvy a podával obšírný výčet okolností, za kterých by pojistné plnění mohlo být sníženo. Pouhý předpoklad, že by u obviněného mohla existovat nějaká okolnost vylučující poskytnutí plnění ze strany pojišťovny, však nelze považovat za rozhodující a odůvodněný.
Za nesprávné proto obviněný pokládal, že dokazování v předchozích stadiích řízení nebylo zaměřeno na zjišťování, zda na jeho straně existovala nějaká okolnost vylučující poskytnutí plnění ze strany pojišťovny. Fakta, že předmětné vozidlo bylo řádně pojištěno a při sjednání pojistné smlouvy bylo prokazatelně nepoškozené, že pojistné bylo placeno pravidelně a že v předchozím řízení bylo prokázáno, že vozidlo bylo po uzavření pojistné smlouvy havarováno a poškozeno, soud řádně nevyhodnotil. Obviněný zdůraznil, že z obsahu předmětné smlouvy vyplývá, které události jsou událostmi pojistnými, s nimiž je spojen vznik povinnosti pojišťovny plnit (střet vozidla, pád a náraz). Za této situace se dovolatel domníval, že pojišťovna byla povinna na základě řádně uzavřené pojistné smlouvy poskytnout pojistné plnění, a to ve výši, kterou potvrdil svědek P. K.
Podle přesvědčení obviněného se odvolací soud znovu nevypořádal s otázkou výše způsobené škody (jaká skutečná škoda měla jeho jednáním a jednáním spoluobviněných poškozené pojišťovně vzniknout) a při novém projednání věci se zabýval toliko otázkou existence pojistné události v závislosti na poskytnutí nepravdivých údajů ze strany obviněného. Pokud nebyla výše škody spolehlivě prokázána, pak ani není zřejmé, zda bylo jeho jednání správně právně kvalifikováno.
S ohledem na uvedené skutečnosti obviněný v závěru svého podání navrhl (bez citace příslušných zákonných ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 5 To 449/2007, v celém rozsahu a přikázal tomuto soudu, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se vyjádřila v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Poté, co obšírně zrekapitulovala obsah podaného dovolání, konstatovala, že je zřejmé, že se odvolací soud závazným právním názorem vysloveným v usnesení Nejvyššího soudu neřídil a tam formulované právní úvahy zřejmě správně nepochopil.
Státní zástupkyně dále uvedla, že v novém odvolacím řízení nebyly provedeny žádné důkazy, tudíž se situace od předchozího rozhodování Nejvyššího soudu nezměnila; proto v podrobnostech odkázala na usnesení tohoto soudu z 30. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 925/2006, v němž je právní názor ve vztahu ke skutkovým zjištěním, jimiž byl v dovolacím řízení vázán, podrobně odůvodněn. Ze shora uvedeného je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k opětovnému zamítnutí odvolání obviněného
a jimiž se snažil odůvodnit své právní závěry ve vztahu k výši škody způsobené obviněným, nejenže opět vyznívají zcela nepřesvědčivě, ale především svědčí o tom, že Městský soud v Praze nerespektuje ani citovanou judikaturu. Uvedla rovněž, že pro potřeby tohoto vyjádření není nutno se spekulativními úvahami odvolacího soudu polemizovat, protože zcela evidentně se tento soud neřídil závaznými pokyny, které obsahovalo výše citované usnesení Nejvyššího soudu.
V této souvislosti státní zástupkyně připomněla povinnost orgánů činných v trestním řízení respektovat právní názor, který vyjádřil dovolací soud ve svém rozhodnutí, a povinnost provést úkony, jejichž provedení nařídil ve smyslu §265s odst. 1 tr. ř. Ustanovení trestního řádu tak ve smyslu čl. 95 odst. 1 ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky, ukládá vázanost právním názorem Nejvyššího soudu pro soud nižšího stupně (srov. usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2004, sp. zn. 15 Tdo 44/2004). Dodržování zásady závaznosti právního názoru soudu vyššího stupně pro soud nižšího a stejného stupně přispívá také k prosazení principu zákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Nerespektováním závazného právního názoru ve své podstatě dotčený orgán činný v trestním řízení (soud) porušuje i procesní předpisy. Za takových okolností však již není možno rozhodovací činnost obecných soudů považovat za transparentní a předvídatelnou a tedy i ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. I Ústavní soud v této otázce dospěl k závěru, že „nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01).
Vzhledem k uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně obviněného T. B. a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. O. usnesení odvolacího soudu zrušil, aby současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Pro případ, že by dovolací soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřila souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné, neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud znovu posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu je opodstatněné.
Ve shodě s odůvodněním předcházejícího usnesení Nejvyššího soudu je proto třeba uvést, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. předpokládá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích takto vymezeného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Obviněný i ve svém novém podání spatřoval existenci deklarovaného dovolacího důvodu ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly jednání pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku jako trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., a zejména vytkl, že soudy nevěnovaly náležitou pozornost otázce výše způsobené škody. V rozsahu těchto námitek se tak prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace skutku, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně pod bodem 1. uznán vinným.
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel znovu konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se nesprávného hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit; proto se dále zabýval otázkou, zda podané dovolání je v tomto směru opodstatněné. Jelikož shledal, že tomu tak je, přezkoumal za podmínek uvedených v §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející. K vadám výroků, které nebyly dovoláním napadeny, přihlížel, jen pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
K závěru o důvodnosti podaného dovolání Nejvyšší soud dospěl na podkladě v zásadě stejných skutečností, které uvedl již v odůvodnění svého původního usnesení, které je však třeba rovněž zopakovat.
Podle §120 odst. 3 tr. ř. platí, že výrok rozsudku, jímž se obviněný uznává vinným, musí přesně označovat trestný čin, jehož se výrok týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Ve skutkové větě výrokové části rozsudku tudíž musí být popsány všechny znaky skutkové podstaty daného trestného činu, a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří znaky tohoto trestného činu. Popis skutku proto nemůže být libovolný, ale musí vyjadřovat všechny skutečnosti významné pro právní kvalifikaci.
O správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku uvedený je v souladu s právní větou, obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu (a současně skutek dosahuje potřebný stupeň společenské nebezpečnosti). Naproti tomu o nesprávné právní posouzení se jedná v případě, že popis skutku vyjádřený ve skutkové větě výroku rozsudku bezezbytku neodpovídá formálním znakům použité skutkové podstaty trestného činu vyjádřeným v právní větě výroku. Z logiky věci plyne, že o nesprávné právní posouzení skutku by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti.
Z tzv. právní věty výroku o vině uvedené pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že obviněný měl trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. spáchat v té alternativě, že při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy uvedl nepravdivé údaje a způsobil tím na cizím majetku škodu nikoli malou.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí jeho odůvodnění však konkrétní skutková zjištění, která by naplňovala zákonné znaky uvedeného trestného činu, a to zejména pokud jde o existenci zákonného znaku škody nikoli malé, přesvědčivě nevyjadřuje.
Obviněný se měl skutku pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně dopustit v podstatě tím, že v úmyslu získat neoprávněné pojistné plnění oznámil na pracovišti Č. p., a. s., jako pojistnou událost fingovanou dopravní nehodu, ke které mělo dojít dne 19. 5. 1998 mezi spoluobviněnými P. B. a J. O. a při níž měla vzniknout škoda na jeho vozidle zn. SEAT IBIZA; jednal tak po předchozí vzájemné dohodě se jmenovanými spoluobviněnými, která směřovala k vytvoření předpokladů pro uplatnění nároku z pojistné smlouvy ze dne 19. 1. 1998, přičemž v důsledku tohoto jednání bylo obviněnému vyplaceno ke škodě Č. p., a. s., pojistné plnění ve výši 198.900,- Kč, ačkoliv v době, kdy mělo dojít k dopravní nehodě, již bylo uvedené vozidlo jako havarované a nepojízdné odstaveno v P.
Z odůvodnění rozsudku nalézacího soudu je zřejmé, že soud vzal ve vztahu k otázce výše způsobené škody za prokázané, že obviněný uvedl při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy u Č. p. nepravdivé údaje, z čehož dovozoval, že obviněný způsobil škodu ve výši 198.900,- Kč, neboť mu bylo vyplaceno pojistné plnění právě v této výši. Takto zjištěnou výši škody kvalifikoval podle §89 odst. 11 tr. zák. jako škodu nikoli malou. Vycházel přitom zejména ze svědeckých výpovědí A. H. a P. H., z nichž vyplývalo, že vozidlo SEAT IBIZA bylo dovezeno na jejich pozemek dne 2. 4. 1998 v havarovaném a nepojízdném stavu a stálo tam několik měsíců až do roku 1999. Dále vycházel ze znaleckého posudku vypracovaného znalcem z oboru dopravy Ing. J. B., jenž dospěl k závěru, že k dopravní nehodě nemohlo dojít způsobem, který obviněný v oznámení pojistné události uvedl.
Nejvyšší soud opět zdůrazňuje, že problematikou zjištění přesné výše škody se Městský soud v Praze ani po vrácení věci náležitým způsobem nevypořádal, ačkoliv ho k tomu ve svém rozhodnutí dovolací soud zavázal. Soud druhého stupně, aniž by ve věci provedl rozsáhlejší doplňující dokazování, dospěl k závěru, že pojistná událost se sice stala jindy než dne 19. 5. 1998, ale pokud k této škodě nedošlo způsobem, který vylučuje výplatu pojistného plnění, pak by obviněný tuto pojistnou událost nahlásil bezprostředně po jejím vzniku. Odvolací soud tedy znovu učinil závěr, že dne 19. 5. 1998 byla dopravní nehoda fingovaná, žádná škoda při ní nevznikla a z toho důvodu z nahlášené pojistné události neměl obviněný nárok na vyplacení žádného pojistného plnění.
Nejvyšší soud správnosti takových úvah nemohl bezezbytku přisvědčit. Z důvodů víceméně didaktických považuje za nezbytné zopakovat i v tomto rozhodnutí argumenty zmíněné již v usnesení původním.
Trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. se dopustí, kdo při sjednávání pojistné smlouvy nebo při uplatnění nároku na plnění z takové smlouvy uvede nepravdivé nebo hrubě zkreslené údaje nebo podstatné údaje zamlčí, a způsobí takovým činem na cizím majetku škodu nikoliv malou.
Podle §89 odst. 11 tr. zák. se škodou nikoli malou rozumí škoda dosahující částky nejméně 50.000,- Kč.
Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jde nejen o zmenšení majetku (damnum emergens), tedy úbytek hospodářské hodnoty, ale i o ušlý zisk (lucrum cessans), tedy to, o co by jinak byl majetek oprávněn zvětšen. Obsahem škody tu může být peněžitá částka, nějaká věc, ale i konání nebo opomenutí, které má určitou majetkovou hodnotu. O škodu jde i tehdy, když věc nemá dohodnuté vlastnosti a nelze ji použít pro zamýšlený účel, pro nějž byla nabízena a kupována, a to přesto, že zaplacená cena odpovídá skutečné hodnotě věci.
Pokud Nejvyšší soud vycházel z popisu skutku a navazující tzv. právní věty výroku o vině pod bodem 1. rozsudku soudu prvního stupně, nemohl zpochybňovat, že zákonné znaky uvedeného trestného činu byly tímto soudem (a posléze i odvolacím soudem) považovány za naplněné ve variantě spočívající v tom, že obviněný při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy (v oznámení pojistné události) uvedl nepravdivé údaje o dopravní nehodě.
Na druhé straně se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit se závěrem soudů obou stupňů, že v důsledku jednání obviněného byla poškozené Č. p., a. s., způsobena škoda ve výši 198.900,- Kč.
Je třeba souhlasit s názorem obviněného, že předpokladem toho, aby celá částka 198.900,- Kč mohla být posouzena jako škoda na majetku pojišťovny, by bylo zjištění, že pojišťovna poskytla v této části pojistné plnění na náhradu škody, která ve skutečnosti vůbec nevznikla.
O takový případ se však v posuzované věci nejednalo. Na tento závěr sice ve svém druhém rozhodnutí přistoupil i soud odvolací, zároveň však konstruoval své úvahy o tom, že obviněný fingoval dopravní nehodu, protože k poškození vozidla nedošlo takovým způsobem, aby se na toto poškození vztahovala pojistná smlouva. Takto pozměněné skutkové závěry učinil bez toho, že by sám doplnil dokazování (např. výslechem některého svědka z poškozené pojišťovny, případně vyžádáním podrobnější písemné zprávy od poškozené pojišťovny a jejím přečtením jako listinného důkazu).
Vadou dovoláním napadených rozhodnutí tedy i nadále zůstává, že soudy chybně posoudily otázku výše způsobené škody, když za škodu, jež vznikla Č. p., a. s., v důsledku jednání obviněného považovaly paušálně celou částku 198.900,- Kč, představující celou výši poskytnutého pojistného plnění. Samotné zjištění, že obviněný uvedl nepravdivé údaje o průběhu pojistné události, neznamená, že k žádné pojistné události nedošlo a že pojistné plnění bylo v celém rozsahu neoprávněné. Tato skutečnost ostatně vyplynula z provedeného dokazování a odvolací soud se ji do svého druhého rozhodnutí již pokusil promítnout. Na podporu svých tvrzení však neprovedl podrobnější dokazování (ani v rozsahu shora naznačeném). Pouze z ustanovení §799 odst. 2 obč. zák. a z vyžádaných pojistných podmínek od poškozené pojišťovny nejprve usoudil, že ten, kdo má právo na pojistné plnění, je povinen bez zbytečného odkladu pojistiteli oznámit, že nastala pojistná událost (dát pravdivé vysvětlení o jejím vzniku, rozsahu a následcích a předložit potřebné dokumenty), a následně poněkud spekulativně dovodil, že pokud obviněný pojistnou událost nahlásil pojišťovně až dne 19. 5. 1998, pak je zjevné, že ke škodě na vozidle došlo na základě některé z okolností, které výši pojistného plnění nejen nesnižují, ale výplatu pojistného zcela vylučují. Na podporu svých úvah pak citoval některé články pojistných podmínek Č. p., a. s., platných v den uzavření smlouvy mezi obviněným a pojišťovnou (např. čl. 1 odst. 5, podle něhož se pojištění nevztahuje na škodu vzniklou při řízení pojištěného motorového vozidla, kterou pojištěný způsobil následkem požitého alkoholu nebo jiných návykových látek, nebo pokud pojištěný řízení motorového vozidla svěřil osobě, která byla pod vlivem těchto látek, a čl. 1 odst. 6, podle něhož se pojištění nevztahuje na zničení věci při závodech všeho druhu, v soutěžích s rychlostní vložkou, jakož i přípravných jízdách k závodům a soutěžím s rychlostní vložkou).
Ani s těmito úvahami odvolacího soudu se Nejvyšší soud nemohl ztotožnit. Není sice pochyb o tom, že i podle právních předpisů, jimiž se řídí právní vztahy vzniklé z posuzované pojistné smlouvy, pachatel trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1 tr. zák. může svým jednáním, které spočívá v uvedení nepravdivých údajů při uplatnění nároku na plnění z pojistné smlouvy, dosáhnout toho, že pojišťovna poskytne pojistné plnění v celém rozsahu, ačkoli ve skutečnosti tu je důvod k jeho přiměřenému snížení nebo k zániku povinnosti plnění poskytnout, avšak škodou způsobenou tímto trestným činem je částka, která se rovná rozdílu mezi skutečně poskytnutým pojistným plněním a pojistným plněním, které by náleželo, kdyby pachatel neuvedl nepravdivé údaje. Za škodu nelze bez dalšího považovat celou výši poskytnutého pojistného plnění, je-li zřejmé, že k pojistné události došlo a že nárok na pojistné plnění vznikl, byť v nižší částce, než jakou pachatel vylákal [tím se znovu připomíná rozhodnutí č. 29/2003 Sb. rozh. tr. (jde o usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 7 Tdo 580/2002), jakož i obdobné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 8 Tdo 664/2006].
Z uvedeného je zřejmé, že úvahy odvolacího soudu, které jej vedly k opětovnému zamítnutí odvolání obviněného a jimiž se snažil odůvodnit právní závěry (své i nalézacího soudu) ve vztahu k výši škody způsobené obviněným, nejenže nejsou podloženy skutkovými zjištěními, ale především svědčí o tom, že nerespektoval citovanou judikaturu. K tomu je třeba dodat, že odůvodnění usnesení odvolacího soudu je opět kusé a jen obtížně přezkoumatelné.
I proto je nutné znovu připomenout, že řádné odůvodnění soudních rozhodnutí je přitom považováno za esenciální podmínku ústavně konformního rozhodnutí vylučujícího libovůli v rozhodování. Jinými slovy, pokud z odůvodnění rozhodnutí obecného soudu nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, pak takové odůvodnění nevyhovuje zákonným hlediskům a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv trestně stíhané osoby, která má nárok na to, aby její věc byla spravedlivě posouzena (viz nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04 aj.).
S přihlédnutím k okolnostem rozvedeným v předcházejících odstavcích dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolatel uplatnil relevantně, neboť i odvolací soud zjistil nesprávně výši škody, kterou obviněný způsobil jednáním popsaným pod bodem 1. odsuzujícího rozsudku, když se v tomto směru chybně ztotožnil se skutkovými závěry nalézacího soudu. Ani z jeho rozhodnutí tak jednoznačně nevyplývá naplnění veškerých zákonných znaků trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák., jímž byl obviněný uznán vinným.
Nejvyšší soud proto znovu dospěl k závěru, že usnesení Městského soudu v Praze spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jak mu oprávněně vytýká dovolání obviněného.
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud shledal ve smyslu §265k odst. 1 tr. ř. dovolání obviněného T. B. důvodným, a proto stran něho přicházelo v úvahu zrušit napadené rozhodnutí odvolacího soudu, zabýval se opětovně možností obdobného rozhodnutí ve prospěch spoluobviněných (případně jen některého z nich). Podle §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. se totiž při rozhodování o dovolání použije přiměřeně ustanovení §261 tr. ř.
Podle tohoto ustanovení platí, že prospívá-li důvod, z něhož rozhodl odvolací soud ve prospěch některého obviněného, také dalšímu spoluobviněnému nebo zúčastněné osobě, rozhodne odvolací soud vždy též v jejich prospěch. Stejně rozhodne ve prospěch obviněného, kterému prospívá důvod, z něhož rozhodl ve prospěch zúčastněné osoby.
Předpokladem takto vyjádřené zásady (tzv. beneficium cohaesionis) je, že o všech obviněných bylo rozhodnuto v témže řízení a týmž rozsudkem. Důvod, z něhož má odvolací soud rozhodnout, musí být pro všechny spoluobviněné osoby společný a nesmí jít o důvod, který je třeba u každé z těchto osob zkoumat individuálně.
Aplikace uvedené zásady má v dané věci i v této fázi řízení principiální význam především proto, že napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, bylo rozhodnuto o právním posouzení skutku nejen ohledně obviněného T. B., ale také ohledně spoluobviněného J. O., neboť i on podal proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a shora vytknuté pochybení, v němž je spatřováno nesprávné právní posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., se tedy týká i jeho. Ve vztahu k tomuto spoluobviněnému je tak splněna podmínka pro použití ustanovení §265k odst. 2 věta in fine tr. ř. s ustanovením §261 věta první tr. ř., jelikož mu prospívá důvod, pro který Nejvyšší soud rozhodl ve prospěch dovolatele.
Tak tomu ale již není ohledně třetího spoluobviněného P. B. Uvedená podmínka u něho není ani v tomto dovolacím řízení bezezbytku splněna proto, že o jeho odvolání, které proti odsuzujícímu rozsudku soudu prvního stupně odvolání rovněž podal, nebylo rozhodnuto napadeným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 5 To 372/2005, nýbrž až usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 401/2005 (stalo se tak poté, co v průběhu odvolacího řízení byla jeho věc podle §23 odst. 1 tr. ř. vyloučena k samostatnému projednání a rozhodnutí). Je tak zřejmé, že o odvolání tohoto spoluobviněného nebylo rozhodnuto týmž usnesením odvolacího soudu a v témže (odvolacím) řízení, proto dovolací soud stran něho nemohl ustanovení §261 tr. ř. aplikovat, byť důvod, z něhož rozhodl, byl i jemu společný.
Ze všech shora uvedených důvodů Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného T. B. zrušil podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. ohledně něho a podle §265k odst. 2 tr. ř. s přiměřeným použitím §261 tr. ř. také ohledně spoluobviněného J. O. usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 5 To 449/2007; současně podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; konečně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Třebaže ani nyní nelze pochybovat, že výše vytýkaným pochybením byl zatížen již odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a řízení mu předcházející, takže by spíše přicházelo v úvahu přikázání věci Obvodnímu soudu pro Prahu 10, Nejvyšší soud se znovu rozhodl pro uvedený postup jednak proto, že zmíněné pochybení mohl a měl zjistit (a případně sám napravit po doplnění dokazování ke stanovení přesné výše škody, kterou obvinění poškozené pojišťovně minimálně způsobili) již soud odvolací, a jednak (a především) proto, že přikázáním věci Městskému soudu v Praze bude možno v dalším řízení napravit zjištěné pochybení i ohledně třetího obviněného P. B.
Po zrušení (pouze) rozhodnutí odvolacího soudu se totiž trestní věc obviněných T. B. a J. O. opět vrací do stadia řízení po vyhlášení odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně a Městskému soudu v Praze, který sice bude znovu rozhodovat jen o odvoláních těchto dvou obviněných, se v odvolacím řízení otevře možnost aplikace shora citovaného ustanovení §261 tr. ř. (srov. shora vyjádřené předpoklady pro uplatnění zásady tzv. beneficia cohaesionis) též ve prospěch obviněného P. B. Takovému postupu nebude na překážku ani fakt, že o odvolání tohoto obviněného bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 9. 11. 2005, sp. zn. 5 To 401/2005, neboť jde v podstatě o situaci podobné té, kdy by odsuzující rozsudek soudu prvního stupně nabyl právní moci ohledně jmenovaného obviněného proto, že proti němu odvolání vůbec nepodal. Podstatné totiž je, že důvod, o nějž tu jde, obviněnému P. B. prospíval již v době, kdy o skutku rozhodoval soud prvního stupně (a přetrvával i v době, kdy o jeho odvolání rozhodoval odvolací soud) – k tomu srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2002, sp. zn. 4 Tz 65/2002.
Povinností Městského soudu v Praze proto bude, aby po doplnění dokazování v naznačeném směru znovu ze všech hledisek, na něž v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud upozornil, posoudil skutek, pro který jsou obvinění stíháni, přesně jej vymezil a zjistil výši škody, která v důsledku jednání obviněných vznikla, resp. mohla vzniknout), a zjištěné jednání bezchybně právně posoudil.
Odvolacímu soudu je třeba zvlášť připomenout, že podle ustanovení §265s odst. 1 tr. ř. orgán činný v trestním řízení, jemuž věc byla přikázána k novému projednání a rozhodnutí, je vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, a je povinen provést úkony a doplnění, jejichž provedení Nejvyšší soud nařídil. Jak správně zdůraznila již státní zástupkyně, dodržování zásady závaznosti právního názoru soudu vyššího stupně pro soud nižšího a stejného stupně přispívá k prosazení principu zákonnosti v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Nerespektováním závazného právního názoru ve své podstatě dotčený orgán činný v trestním řízení (v daném případě soud) porušuje i procesní předpisy. Za takových okolností však již není možno rozhodovací činnost obecných soudů považovat za transparentní a předvídatelnou a tedy i ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, respektující základní požadavek právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem. Případný je i odkaz státní zástupkyně na nález Ústavního soudu, který v této otázce dospěl k závěru, že „nerespektování právního názoru nebo nařízených pokynů odvolacího soudu znamená porušení principu dvojinstančnosti soudního rozhodování a ve svých důsledcích zatěžuje vydaná rozhodnutí vadou dosahující ústavně právní intenzity“ (srov. shora citovaný nález Ústavního soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 615/01).
Konečně Nejvyšší soud považuje za vhodné znovu upozornit na určité nesrovnalosti, které se vyskytly ve výroku odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, jenž sice zjištěné jednání všech obviněných ve skutkové větě výroku rozsudku formálně rozčlenil pod dva body (v bodě 1. jako dokonaný trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. a v bodě 2. jako pokus trestného činu pojistného podvodu podle §8 odst. 1 k §250a odst. 1, 3 tr. zák.), avšak z povahy posuzovaného jednání, časového sledu událostí, totožného předmětu útoku, jakož i z dalšího obsahu rozsudku tohoto soudu (např. neuložil úhrnný trest podle §35 odst. 1 tr. zák., jak by tomu muselo být při souběhu více trestných činů) by bylo možno usuzovat, že jednání obviněných považoval za jediný trestný čin pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 3 tr. zák. (dílem dokonaný, dílem nedokonaný ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.). Odvolací soud se v samém závěru odůvodnění napadeného usnesení těmito nesrovnalosti tentokrát již zaobíral, nelze však mít za to, že by tak učinil s potřebnou mírou přesvědčivosti. Proto se musí i této problematice v budoucím rozhodnutí náležitě věnovat.
Dospěje-li odvolací soud (po stanovení přesné výše škody) opětovně k závěru o vině obviněných a bude-li znovu uvažovat o uložení trestu, musí věnovat pozornost jak výroku o takovém trestu, tak i dalším výrokům, které měly ve výroku o vině svůj podklad, přičemž musí respektovat ustanovení §265s odst. 2 tr. ř.
V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud učinil toto rozhodnutí v neveřejném zasedání, neboť vady napadeného rozhodnutí vytknuté dovoláním a zjištěné Nejvyšším soudem nebylo možno odstranit v řízení o dovolání ve veřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a