ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.1207.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 1207/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. prosince 2007 o dovolání obviněné Ing. D. E., proti rozsudku Krajského soudu v Brně, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 To 186/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči, pod sp. zn. 3 T 176/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné Ing. D. E. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 16. 4. 2007, sp. zn. 3 T 176/2005, byla obviněná Ing. D. E. uznána vinnou, že:
„jako jednatelka firmy M. j. v M. B., spol. s r. o., odebrala jateční zvířata a tyto neuhradila
- v období od srpna 1998 do dubna 1999 od společnosti Z., a. s., v hodnotě 3.881.890,- Kč,
- v období od července 2000 do září 2000 od společnosti Z. V., s. r. o., v hodnotě 616.160,50 Kč,
- v období od července 2001 do prosince 2001 od společnosti Z. B. – d. v hodnotě 478.784,- Kč
- dne 12. 7. 2001 od společnosti A. D. v hodnotě 21.651,- Kč,
ačkoliv věděla již k datu 31. 12. 1997 o stavu předlužení společnosti a v roce 1998 z účetní závěrky a výsledků hospodaření o nedostatku finančních prostředků na pokrytí stávajících závazků firmy M. j. v M. B., spol. s r. o., jateční zvířata dále odebírala, i když jí bylo známo, že firma nebude schopna dostát všem svým závazkům, protože souhrnná výše majetku společnosti byla nižší než souhrnná výše všech jejich závazků, čímž shora uvedeným jednáním způsobila škodu ve výši 4.998.485,50 Kč“.
Takto zjištěné jednání obviněné soud právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b tr. zák., za což jí uložil podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků, to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 3 T 77/2003, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. výkon trestu podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání čtyř roků. Zároveň obviněné podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu právnické osoby na dobu tří roků.
Proti tomuto rozsudku podala obviněná odvolání, o němž Krajský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 3 To 186/2007, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. obviněné podle §250 odst. 3 tr. zák. nově uložil trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří roků, a podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a člena kolektivního statutárního orgánu právnické osoby na dobu tří roků.
Obviněná podala proti rozsudku odvolacího soudu prostřednictvím obhájce JUDr. P. J. včas dovolání, které opřela o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a k) tr. ř.
K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. obviněná uvedla, že „v rozsudku KS v Brně chybí výrok o rozhodnutí o odvolání do výroku o vině“. K tomu dodala, že přestože napadený rozsudek odvolacího soudu postrádá výrok o vině, v odůvodnění tohoto rozsudku odvolací soud tvrdí, že rozsudek soudu prvého stupně byl ve výroku o vině potvrzen.
Ke druhému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná uvedla, že je nejasné, jakým jednáním se měla trestného činu dopustit. Nesouhlasila s tím, že výrok o vině její jednání popisuje jako „odebírání jatečných zvířat“, přitom však nijak blíže nekonkretizuje, o jakou činnost se mělo jednat. Připomněla, že obecnou odpovědnost za jednání společnosti nese jednatel společnosti pouze v majetkových vztazích, zatímco v trestně právní oblasti jednatel odpovídá za konkrétní skutky, kterých se dopustil.
Obviněná nesouhlasila ani s právním posouzením zjištěného skutkového stavu, neboť objednávání a přebírání zboží měl na starosti druhý jednatel společnosti, a to A. U., a provedeným dokazováním nebylo zjištěno, jaké konkrétní dodávky objednávala a přebírala ona nebo třetí osoby. Pokud je trestný čin podvodu spatřován v tom, že rozhodovala o platbách, tak vysvětlila, že zadržovala platby vůči společnosti Z., a. s., z obchodních důvodů. Pak by v takovém jednání mohlo být spatřováno naplnění skutkové podstaty trestného činu poškozování nebo zvýhodňování věřitele, ale nikoliv podvod. Samotné nezaplacení dluhu ještě není podvodem, pokud chybí úmysl již na počátku celého jednání někoho uvést v omyl. Takový úmysl jí však prokázán nebyl a závěr soudu, že byla srozuměna s tím, že zvířata neuhradí, je prý smyšlený.
Dále obviněná nesouhlasila s argumentací odvolacího soudu, který zmínil, že ten, kdo odebírá zboží, nemůže spoléhat na získání peněz realizací tohoto zboží nebo že mu některý z dlužníků uhradí jeho pohledávku. K tomu uvedla, že je ekonomicky zcela absurdní, aby se z hospodářského života vyloučilo využívání cizích zdrojů, neboť v rozvinuté ekonomice vytváří činnost financovaná z cizích zdrojů podstatnou část hospodářského produktu.
Dovolatelka rovněž namítla, že jí nebyl prokázán úmysl ohledně údajného předlužení (znalecký posudek označila za zmatečný, protože posuzuje předlužení jinak, než příslušné ustanovení zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění tehdy platných předpisů, ačkoliv se znalec na úpravu předlužení v konkursním zákonu odvolával). Byla totiž přesvědčena, že se jí podaří platební problémy se společností M. j. vyřešit.
V bodě 4) svého podání obviněná namítla nekompetentnost a nekvalifikovanost posouzení situace M. j. soudem, který dospěl k závěru, že tato společnost byla poškozena v souvislosti s jejím podnikáním v dalších společnostech. Soud navíc nepřihlížel ke skutečnosti, že majetková situace společnosti M. j. vypadala jinak, než ji posuzoval znalec, protože v roce 2006 shledal Vrchní soud v Olomouci, že majetek M. j. ve společnosti zůstal, protože převodní smlouvy byly neplatné. Podle dovolatelky soud také nepřihlédl k těm skutečnostem, že dluh vůči společnosti Z., a. s., byl částečně uhrazen, a že s ostatními poškozenými úpadce běžně obchodoval a platil jim za dodávky i v době, kdy podle názoru soudu prvního stupně byl insolventní, tj. od srpna 1998.
V závěru dovolání obviněná podotkla, že skutek, za který byla odsouzena, naplňuje skutkovou podstatu trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., která byla do trestního zákona zavedena novelou s účinností od 1. 7. 2000, do té doby tudíž nebylo jednání popsané ve jmenovaném ustanovení trestné a nemohlo být ani podvodem. Proto navrhla (aniž citovala příslušná zákonná ustanovení), aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a sám vynesl takové rozhodnutí, kterým by ji zprostil viny.
V souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. se k dovolání vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř. uvedla, že není odůvodněn a v textu podaného mimořádného opravného prostředku se pravděpodobně ocitl jen v důsledku tzv. přepsání.
K dalšímu dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupkyně uvedla, že se nelze zabývat tou částí uplatněných výtek, ve kterých obviněná namítala, že ona sama se nepodílela na jednání v přisouzeném období, ale až po jeho uplynutí, že přisouzeným způsobem jednal naopak druhý jednatel společnosti M. j. A. U. Jde totiž o ryze skutkové námitky, popírající samotnou podstatu přisouzeného jednání a směřující k přezkoumávání rozhodných skutkových závěrů, které je vlastní toliko v řízení před odvolacím soudem. Stejně se vyjádřila k dalším námitkám obviněné směřujícím proti znaleckému posudku z oboru ekonomie. Tuto část uzavřela s tím, že zmíněnými námitkami – použitými mimo rámec zvoleného dovolacího důvodu – se nelze věcně zabývat.
Státní zástupkyně s odkazem na odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů dále konstatovala, že objektivní stav insolvence společnosti vedené dovolatelkou trval již od konce roku 1997, kdy tato společnost byla dokonce předlužena a směřovala ke konkursnímu řízení. Za uvedeného stavu tato obchodní společnost nedisponovala takovým rozsahem finančních prostředků, aby stačily k pokrytí nejen nově přebíraných závazků na úhradu kupní ceny odebraného zboží, ale i na zaplacení již do té doby existujících dluhů. Přestože si dovolatelka byla právě z titulu své statutární funkce takového stavu podnikání společnosti plně vědoma, ani tak jí taková skutečnost nezabránila, aby při odebírání dalších dodávek jatečného dobytka neujišťovala své dodavatele o splnění všech dohodnutých – především však platebních – podmínek. Proto není pochyb o tom, že za uvedené situace musela být přinejmenším srozuměna s tím, že odebraná jatečná zvířata neuhradí a tedy jednala minimálně v eventuálním podvodném záměru. V uvedené souvislosti rozhodně nelze odmítnout ten názor soudů, že se nemohla důvodně spoléhat na to, že peníze na zaplacení odebraného zboží získá jeho prodejem. Jestliže dovolatelka hovořila o významu očekávaného výnosu z její pokračující podnikatelské činnosti, pak nebrala zřetel na to, že i za uspokojivých ekonomických výsledků podnikání jde o budoucí nejistou událost, která při již konstatovaném ekonomickém stavu společnosti nebyla způsobilá míru její insolvence reálně ovlivnit.
Státní zástupkyně rovněž uvedla, že za takto učiněných skutkových i právních závěrů nelze přisvědčit další námitce, že jednání obviněné naplňuje toliko znaky trestného činu předlužení podle §256c odst. 2 tr. zák., který má pouze povahu tzv. ohrožovacího deliktu. V daném případě došlo ke způsobení škodlivého následku a stalo se tak v přímé příčinné souvislosti s dovolatelčiným podvodným jednáním. Nelze přisvědčit ani argumentu, podle které nese odpovědnost společnosti toliko v majetkoprávních vztazích.
Ze všech uvedených důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodl o dovolání obviněné tak, že se podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítá; současně navrhla, aby takto rozhodl podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněné dovolací důvody lze považovat za důvody uvedené v citovaných ustanoveních zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Obviněná v prvé řadě uplatnila důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. k) tr. ř., když namítla, že „v rozsudku KS v Brně chybí výrok o rozhodnutí o odvolání do výroku o vině“ a dodala, že odvolací soud pouze v odůvodnění svého rozhodnutí tvrdí, že rozsudek soudu prvého stupně byl ve výroku o vině potvrzen.
Podle citovaného ustanovení lze dovolání podat, pokud v rozhodnutí některý výrok chybí nebo je neúplný. Je tomu tak tehdy, když v napadeném rozhodnutí nebyl učiněn určitý výrok, který tak v rozhodnutí chybí a činí jeho výrokovou část neúplnou, nebo určitý výrok sice učiněn byl, ale není úplný. Chybějícím je takový výrok jako celek, pokud není obsažen v určitém rozhodnutí, přestože podle zákona měl soud tento výrok do výrokové části pojmout. Neúplnost výroku rozhodnutí pak spočívá v absenci či neúplnosti obligatorních náležitostí výrokové části rozsudku a jeho jednotlivých výroků, uvedených zejména v ustanoveních §120 odst. 1 písm. c), odst. 3, §121 až §124 tr. ř. nebo ve výrokové části usnesení uvedené v §134 odst. 1 písm. c) tr. ř.
V dané věci obviněná podala odvolání proti všem výrokům rozsudku soudu prvního stupně, tj. proti výroku o vině, trestu i náhradě škody. Z podnětu jejího odvolání soud druhého stupně podle §254 tr. ř. přezkoumal napadený rozsudek ve všech jeho výrocích, což také v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil na straně 3; přitom na straně 4 konstatoval, že se ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněné nalézacím soudem jako trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a proto „… byl napadený rozsudek ve výroku o vině potvrzen“. Protože odvolací soud zjistil vady toliko v oddělitelném výroku o trestu, rozhodl tak, že podle §258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil pouze v této části, a (jen) o trestu obviněné podle §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl.
Takový postup je zcela v souladu s ustanovením §258 odst. 2 tr. ř., podle něhož jestliže je vadná jen část napadeného rozsudku a lze ji oddělit od ostatních, zruší odvolací soud rozsudek jen v této části; zruší-li však, byť i jen zčásti, výrok o vině, zruší vždy zároveň celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají ve výroku o vině svůj podklad. Protože odvolací soud zjistil vadu v dílčím, oddělitelném výroku o trestu, zrušil správně pouze tuto oddělitelnou část napadeného rozsudku. To, že zbývající výroky shledal správnými, vyjádřil tím, že je ponechal beze změny, aniž by to musel vyslovit zvláštním výrokem. Povinnost odvolacího soudu učinit součástí výroku rozhodnutí formulaci o tom, že jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn nebo formulaci jinou se shodným obsahem, nevyplývá z žádného ustanovení trestního řádu a její použití lze v podstatě považovat za nadbytečné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2002, sp. zn. 5 Tdo 388/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazek 17, T 417., a ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 3 Tdo 810/2002, publikované tamtéž, Svazek 20, T 486.).
Další obviněnou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Nejvyšší soud není další odvolací instancí, nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů obou stupňů. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich skutkových zjištění a teprve v návaznosti na zjištěný skutkový stav posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V takovém případě by se totiž dostával do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). Dovolací soud je naopak povinen vycházet ze skutkových zjištění soudů prvního (a event. druhého) stupně a teprve v návaznosti na jimi zjištěný skutkový stav může posuzovat hmotně právní posouzení skutku. V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z tohoto pohledu se Nejvyšší soud nemohl zabývat tou částí podaného dovolání, v níž obviněná namítla, že ona sama se nepodílela na jednání v soudem vymezeném období, nýbrž až po jeho uplynutí, že soudem zjištěným způsobem nejednala ona, ale naopak druhý jednatel společnosti A. U., a že závěry znaleckého posudku z oboru ekonomie, odvětví účetní evidence, o stavu a období insolvence jí vedené společnosti jsou nesprávné.
K takto uplatněným námitkám je třeba uvést, že se nejedná o námitky právní, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku, jímž byla obviněná uznána vinnou, ale o námitky skutkové, jejichž prostřednictvím dovolatelka požadovala změnu skutkových zjištění ve svůj prospěch. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť soudy obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí přesvědčivě vyložily, proč důkazům usvědčujícím obviněnou uvěřily a právě z nich skutková zjištění učinily.
Pokud by obviněná uplatnila pouze tyto námitky, musel by Nejvyšší soud postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a odmítnout její dovolání jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněná však ve svém dovolání uplatnila rovněž námitky, které by důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. mohly zakládat. Namítla totiž, že svým jednáním nenaplnila subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a proto považovala za nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu. Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněná uplatnila dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně. Současně však shledal, že podané dovolání je v tomto směru neopodstatněné.
V obecné rovině je zapotřebí nejprve uvést, že trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, způsobí-li takovým činem značnou škodu nebo jiný zvlášť závažný následek. Podle §89 odst. 11 tr. zák. účinného v době spáchání trestného činu se značnou škodou rozuměla částka dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády, tj. částka dosahující výše minimálně 200.000,- Kč.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, přičemž tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, kterou jí (tj. na cizím majetku) vznikne škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí. Objektem trestného činu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Po subjektivní stránce je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Pro spolehlivé zhodnocení adekvátnosti právního posouzení je rozhodující skutek popsaný v tzv. skutkové větě výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně, případně rozvedený v jeho odůvodnění a odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu. Nepopiratelný význam však má i navazující tzv. právní věta výrokové části odsuzujícího rozsudku. Právě z ní vyplývá, že již soud prvního stupně považoval za naplněné ty znaky uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že (obviněná) ke škodě cizího majetku sebe obohatila tím, že uvedla někoho v omyl a způsobila tak na cizím majetku značnou škodu.
Tato právní věta odpovídá zjištěnému skutku. Provedeným dokazováním již nalézací soud zjistil, že M. j. v M. B., spol. s r. o., již na konci roku 1997 nebyla schopna hradit své závazky, byla předlužena a směřovala ke konkursnímu řízení. Svědci potvrdili, že problémy s platbami nastaly až v době, kdy se vedení společnosti ujala obviněná, která od roku 1997 prováděla veškeré finanční transakce a určovala, co bude fakturováno. Soudní znalec, z jehož závěrů soudy rovněž čerpaly podklady pro skutková zjištění, navíc uvedl, že již v roce 1999 byl vykázán záporný kapitál ve výši 7.721.000,- Kč, přičemž se nejednalo o rozdíl mezi pohledávkami a závazky, ale mezi celkovým majetkem společnosti a závazky. Celkový majetek byl tedy menší než závazky právě o uvedenou částku. Ačkoliv obviněné musela být situace o insolventnosti společnosti zcela zjevná, přesto i nadále odebírala zboží od poškozených, přičemž jim tvrdila, že faktury zaplatí, příp. že uhradí faktury staré a určitou část z faktur nových. Skutečnost, že je společnost předlužena, však obviněná při uzavírání objednávek zatajovala a uváděla tak své věřitele (poškozené) v omyl. V těchto souvislostech soudy nepřehlédly ani poukaz soudního znalce na vadně vedené účetnictví společnosti a na finanční toky mezi dalšími obchodními společnostmi na úkor placení dluhů společností M. j. v M. B., spol. s r. o., příp. na skutečnost, že obviněná odkoupila movitý a nemovitý majetek jmenované společnosti takovým způsobem, že tato společnost z prodeje tohoto majetku nezískala žádné prostředky.
Jestliže tedy obviněná rozhodovala o platbách, rozhodovala o tom, komu a kolik bude placeno, kde budou finanční prostředky realizovány, a požadovala od dodavatelů uskutečnění dalších dodávek jatečních zvířat, to vše s vědomím toho, že závazky společnosti vysoko přesahují její majetek a že tudíž nebude s to za dodané zboží zaplatit, pak takovým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., a to po stránce formální i materiální.
Pokud obviněná poukazovala na absenci subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., pak Nejvyšší soud konstatoval, že oba soudy nižších stupňů zkoumaly i naplnění podvodného úmyslu obviněné a své pozitivní závěry v tomto směru také řádně zdůvodnily. Soud prvého stupně dovodil minimálně nepřímý úmysl obviněné [§4 písm. b) tr. zák.], když na straně 6 odůvodnění odsuzujícího rozsudku uvedl, že obviněná „… již při uzavírání jednotlivých zakázek … věděla, že svým jednáním může podvod způsobit a pro případ, že k tomu dojde, byla s tímto faktem srozuměna, … podvodné jednání bylo již od samého počátku pácháno s úmyslem sebe nebo jiného obohatit, … zamlčela podstatné skutečnosti při svém jednání, které pak měly rozhodující nebo zásadní vliv na rozhodování poškozeného; kdyby tyto skutečnosti byly poškozeným známy, určitě by s ní neobchodovali“. Odvolací soud tyto úvahy doplnil a na straně 4 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že bylo „… společností objednáváno a odebíráno zboží za situace, kdy s ohledem na svoji finanční situaci společnost nebude schopna dostát všem svým závazkům“.
Z těchto důvodů dovolací soud přisvědčil závěru soudů nižších stupňů, že obviněná zjištěným jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. i po stránce subjektivní. Výhrady obviněné brojící proti správnosti právního posouzení předmětného skutku, tak jak k němu dospěly soudy obou stupňů, nemohl přijmout.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 12. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a