ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.190.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 190/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 dovolání obviněné Š. V., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 9 To 255/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 3 T 201/2005 a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 9 To 255/2006, ohledně obviněné Š. V. zrušuje .
Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Praze přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Benešově ze dne 19. 4. 2006, sp. zn. 3 T 201/2005, byla obviněná Š. V. uznána vinnou trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. a odsouzena podle §235 odst. 2 tr. zák., §40 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na jeden rok, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestech ohledně spoluobviněných V. T. a M. K. a o náhradě škody poškozené Z. p. M. v. ČR.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněná Š. V. trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dopustila tím, že společně s obviněnými V. T. a M. K. dne 12. 6. 2005 kolem 17.00 hodin po předchozí dohodě s cílem získat od poškozeného P. M. finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč nejprve obviněný M. K. jmenovaného pod záminkou odvozu do L. vylákal z trvalého bydliště v M. L., cestou ho pak přiměl zastavit jím řízené vozidlo tov. zn. Škoda Felicia na místě zvaném U O., kam se záhy dostavili i obvinění V. T. a Š. V., kteří sem přijeli vozidlem tov. zn. Škoda Felicia řízeným obviněnou Š. V., poškozenému P. M., kterému poté, co poznal obviněného V. T. a chtěl z místa odjet, v tomto obviněný M. K. zabránil tak, že mu vypnul motor a odjistil centrální zamykání, načež obviněný V. T. P. M. z jím (M.) řízeného vozidla násilím vytáhl, udeřil jej do obličeje pěstí a dovlekl jej k vozidlu, jímž na místo spolu s obviněnou Š. V. a doprovázejícím je P. H. přijeli, a do tohoto jej donutil nasednout s tím, že jej zavezou domů pro peníze, které když jim nedá, nedostane zpět klíčky od vozidla, jichž se mezitím obviněný V. T. zmocnil, za řízení obviněné Š. V. pak P. M. skutečně odvezli zpět do M. L., kde si měl tento podle pokynu obviněného V. T. vypůjčit od otce 4.000,- Kč a tyto předat obviněnému V. T. coby údajné odškodné za vymáhání dluhu pro obviněnou Š. V.
Rozsudek soudu prvního stupně napadli obvinění V. T., M. K. i Š. V. odvoláními, která zaměřili především proti výroku o vině i trestu. Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 12. 7. 2006, sp. zn. 9 To 255/2006, byla podle §256 tr. ř. odvolání obviněných jako nedůvodná zamítnuta.
Proti usnesení odvolacího soudu podala obviněná Š. V. prostřednictvím své obhájkyně v zákonné lhůtě dovolání v rozsahu odpovídajícím výroku o vině i trestu. Odkázala v něm na důvody dovolání podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř. a namítla, že odvolacím soudem bylo rozhodnuto o zamítnutí jejího odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, ač v řízení rozhodoval a rozhodl orgán, který byl z rozhodování vyloučen, a rozhodnutí soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněná rekapitulovala, že prostřednictvím obhájkyně namítala nevhodnost projednání její trestní věci věcně a místně příslušným soudem v B. a navrhovala delegaci jinému soudu v rámci S. k. z důvodů vhodnosti. Činila tak proto, že její matka Mgr. I. V. je u Okresního soudu v Benešově pověřena vykonáváním dědické a notářské agendy, se soudem úzce spolupracuje a zná se s místními soudci. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 2. 2005 však bylo rozhodnuto tak, že příslušná předsedkyně senátu není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení, a její stížnost proti tomuto usnesení byla Krajským soudem v Praze zamítnuta. Poznamenala, že možnou podjatost namítla i v rámci odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Trvala na tom, že má oprávněný důvod se domnívat, že jí bylo upřeno právo na spravedlivý proces a projednání nestranným a nezávislým soudem, zakotvené Ústavou, Listinou základních práv a svobod i ustanovením §30 tr. ř. Poukázala v té souvislosti na usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 12 Nt 5/97, v trestní věci vedené proti jejímu otci M. V., jímž byla jeho trestní věc Okresnímu soudu v Benešově odňata a přikázána Okresnímu soudu v Příbrami, přičemž z jeho odůvodnění vyplývá, že důvodem tohoto postupu byl právě vztah její matky k Okresnímu soudu v Benešově a jeho soudcům. Proto se domnívá, že přístup soudů obou stupňů byl v jejím případě protiprávní, zasahující do jejích ústavních a základních lidských práv, a je přesvědčena, že v její trestní věci rozhodoval vyloučený orgán. O možné podjatosti svědčí podle jejího mínění i skutečnost, že jí navrhovaní svědci nebyli vyslechnuti.
Dále obviněná vytkla, že skutek popsaný ve výroku rozsudku soudu prvního stupně nenaplňuje objektivní a subjektivní znaky trestného činu vydírání v jeho kvalifikované skutkové podstatě. Z popisu skutku ani nevyplývá, že by se ona vůči poškozenému dopustila jakéhokoliv násilí či pohrůžky jiné těžké újmy za účelem vydání hotovosti ve výši 4.000,- Kč proti jeho vůli. Současně vytkla, že její jednání nemělo ani potřebnou společenskou nebezpečnost, a nebyl tak naplněn materiální znak trestného činu. Podle ní skutek ani po formální, ani po stránce materiální nelze subsumovat pod skutkovou podstatu trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a to též s ohledem na ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. Skutková zjištění soudu prvního stupně pokládala za natolik rozporuplná, že neumožňují učinit spolehlivý závěr o tom, že se skutek stal v podobě popsané ve výroku jeho rozsudku a že by jeho spáchání bylo právě jí prokázáno.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Benešově zrušil a aby věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí jinému věcně příslušnému okresnímu soudu.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k dovolání obviněné uvedla, že odvozuje-li obviněná s odkazem na důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. svoje stanovisko o podjatosti soudkyně JUDr. J. S. pouze z toho, že její matka, notářka, přichází do pracovního styku s místními soudci, pak takové námitky zmíněný důvod dovolání nemohou založit. Poukázala na to, že v daných souvislostech nemůže postačovat poměr abstraktní povahy, pracovní propojení mezi matkou obviněné a jmenovanou soudkyní je natolik volné a neosobní, že je nelze označit jako poměr k osobě, jíž se úkon přímo týká. Za nepříhodný označila i odkaz obviněné na odlišný postup okresního soudu v trestní věci jejího otce, poněvadž bez hmotně právního rozboru konkrétních skutečností, které mohly být odlišné, nelze mechanicky aplikovat totožný nebo ve výsledku obdobný postup na jinou trestní věc. Z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byly významné otázky, zda byly naplněny veškeré formální i materiální znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahuje podle ní konkrétní skutková zjištění, která spolehlivě vyjadřují zákonné znaky tohoto trestného činu. Zásadní pro posouzení skutku je skutečnost, že obviněná se jej dopustila ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., což neznamená, že by ona sama musela jiného násilím nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutit, aby něco konal, ale postačí její účast na místě se srozuměním, k čemu v daném momentě dochází, a skutková zjištění jsou v daném případě naprosto jasná. Již samotná skutečnost, že obviněná řídila vozidlo, v němž se na místo činu dostavil obviněný V. T., spolu se skutečností, že tito dva lidé měli mezi sebou blízký vztah, svědčí o správném závěru soudů, že obviněná se skutku dopustila v jeho kvalifikované skutkové podstatě. Ke znaku, že se činu dopustila nejméně se dvěma osobami bylo třeba přihlédnout, neboť šlo o skutečnost, která podstatným způsobem zvyšovala společenskou nebezpečnost trestného jednání všech obviněných. Proto odmítla i výhradu obviněné vztahující se bez bližší argumentace k hodnocení stupně nebezpečnosti jejího činu pro společnost. Zdůraznila, že obviněná se jako spolupachatelka aktivně účastnila společného jednání, kdy jiného násilím a pohrůžkou jiné těžké újmy nutila, aby něco konal, a jednala tak nejméně se dvěma osobami, přičemž právě její účast na místě činu měla v poškozeném vzbudit odpovědnost za neexistující dluh vůči V. T., který měl vzniknout jako náklady na vymáhání dluhu ze strany poškozeného vůči Š. V. Protože je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., je zjevně neopodstatněné i z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., pročež je navrhla podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnout.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal, že dovolání je zčásti zjevně neopodstatněné, zčásti je však důvodné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
Odvolání obviněné bylo zamítnuto poté, co odvolací soud na jeho podkladě meritorně přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně. Dovolání je v tomto případě možné podat, jen byl-li v řízení napadenému rozhodnutí předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. V souladu s touto podmínkou dovolatelka odkázala na důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Ze smyslu námitek obviněné plyne, že soud prvního stupně podle ní rozhodl ve věci jako vyloučený orgán. Tuto svoji výhradu odůvodnila tím, že její matka Mgr. I. V. působí v obvodu Okresního soudu v Benešově jako notářka a je tímto soudem pověřována úkony v řízení o dědictví, z čehož vyvozovala, že je nevhodné, aby její případ byl projednán soudci právě tohoto soudu.
Formálním předpokladem pro použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je, že okolnost, že ve věci rozhodl vyloučený orgán, nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
Obhájkyně obviněné JUDr. B. H. adresovala soudu prvního stupně podání ze dne 20. 12. 2005 (č. l. 195), jímž navrhovala, aby se „…Okresní soud v Benešově vyloučil z projednávání věci obviněné a navrhl delegaci jinému soudu v rámci S. k. …“. Návrh odůvodnila tím, že obviněná je dcerou Mgr. I. V., která je u označeného okresního soudu pověřena vykonáváním dědické a notářské agendy, proto by nebylo vhodné, aby byl její případ projednáván soudci právě tohoto okresního soudu. Usnesením Okresního soudu v Benešově ze dne 1. 2. 2006, č. j. 3 T 201/2005-215, bylo rozhodnuto tak, že JUDr. J. S., předsedkyně senátu 3T Okresního soudu v Benešově, není dle §30 odst. 1, 2 tr. ř. vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení vedené před Okresním soudem v Benešově pod sp. zn. 3 T 201/2005. Stížnost obviněné proti tomuto usnesení byla usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2006, č. j. 13 To 97/2006-249, zamítnuta. Na okolnost, že soudkyně JUDr. J. S. měla být z rozhodování vyloučena pro „ne zcela spravedlivý a objektivní postoj“, obviněná upozornila i v odůvodnění odvolání (č. l. 316).
Formální předpoklady pro použití tohoto důvodu dovolání ve vztahu k osobě soudkyně JUDr. J. S. tak byly splněny.
Z hlediska věcného je třeba k námitkám obviněné rekapitulovat, že soud prvního stupně zdůvodnil své rozhodnutí o nevyloučení JUDr. J. S. z vykonávání úkonů trestního řízení odkazem na to, že neexistují důvody pro aplikaci ustanovení §30 tr. ř. V souvislostech namítaných obviněnou rozvedl, že „JUDr. J. S. sice matku obviněné zná, ovšem výhradně tzv. od vidění, nepřichází s ní do styku v pracovních vztazích, neudržuje s ní žádný osobní vztah, nevídá se s ní ani ve společnosti. Samotnou obviněnou vůbec nezná, resp. není si vědoma toho, že by ji vůbec znala byť jen od vidění“. Krajský soud rozhodující o stížnosti obviněné se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil a zdůraznil, že „toliko na základě skutečnosti, že je matka obviněné notářkou pro Okresní soud v Benešově a že s ní někteří soudci zabývající se dědickou agendou přicházejí do styku, lze podjatost předmětné soudkyně (natož pak všech soudců trestního úseku) dovodit jen stěží..“. Na odvolací námitky týkající se podjatosti JUDr. J. S. odvolací soud v odůvodnění dovoláním napadeného usnesení nereagoval.
Ve vztahu k námitkám obviněné je aktuální ta část čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, podle které má každý právo na to, aby jeho záležitost byla projednána (mimo jiné) nezávislým a nestranným soudem. Listina základních práv a svobod pak v čl. 36 odst. 1 též stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu.
Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v §30 tr. ř. Ty mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudu nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, nebo k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích řízení.
V posuzovaném případě je relevantní ustanovení §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení vyloučen mimo jiné i soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení.
Ústavní soud (např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04) ve shodě s řadou rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva vyložil, že nestrannost soudu (soudce) má dva aspekty: nestačí, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci, ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti, přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii ze dne 21. září 1982, §30, soud konstatoval, že z rozhodování by měl být vyloučen soudce, u něhož existuje opodstatněná obava, že není zcela nestranný, neboť v sázce je důvěryhodnost, kterou soudní moc musí vzbuzovat v demokratické společnosti a zejména u účastníků řízení; srov. též Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. prosince 2000, §42 - 44).
V projednávaném případě nemá ani dovolací soud důvod pochybovat o tom, že se soudkyně JUDr. J. S. subjektivně necítí být podjatou, neboť podle svého vyjádření obviněnou nezná a matku obviněné zná jen od vidění, vykají si, nepřichází s ní do styku v pracovních vztazích, neudržuje s ní žádný osobní kontakt, nevídá se s ní ani ve společnosti.
Otázkou je, zda objektivně odůvodněnou pochybnost o její nestrannosti může odůvodnit skutečnost, že matka obviněné Mgr. I. V. je notářkou v obvodu Okresního soudu v Benešově a z tohoto titulu je pověřována soudem, aby jako soudní komisařka provedla úkony v dědickém řízení. Obviněná z toho vyvozovala, že s okresním soudem úzce spolupracuje, zná se s jeho soudci. V daných souvislostech argumentovala zejména obsahem usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 12 Nt 5/97, jímž byla trestní věc obviněného M. V. odňata Okresnímu soudu v Benešově a přikázána Okresnímu soudu v Příbrami.
Z odůvodnění tohoto usnesení se podává, že se jednalo o trestní věc otce obviněné a manžela Mgr. I. V. Okresní soud předložil příslušný návrh Krajskému soudu v Praze s tím, že místní notářka se se soudci okresního soudu zná, úzce se soudem spolupracuje v dědické agendě, dříve v budově okresního soudu sídlilo i státní notářství, což bezprostřednost kontaktů na jednotlivé soudce ještě zdůrazňuje. Díky tomu se také v průběhu trestního stíhání na některé z nich obracela s dotazy na jeho průběh a volbu nejvhodnějšího postupu. Protože věc byla veřejností mimořádně sledována a utajeny nezůstaly ani pracovní či společenské vazby manželky obviněného na soudce okresního soudu, byl činěn předmětný návrh. Krajský soud mu vyhověl s tím, že popsaná situace by nesporně mohla zavdat příčinu k úvahám o nestrannosti řízení. Blízké pracovní či dokonce přátelské vztahy manželky obviněného a soudců okresního soudu mohly vést k naznačeným pochybnostem. Kromě toho bylo i podle krajského soudu třeba přihlédnout ke zjištěním vězeňských orgánů, naznačujícím, že se obviněný snažil právě prostřednictvím manželky a jejích kontaktů se soudci okresního soudu ovlivnit průběh řízení či dokonce díky znalosti prostředí soudu dosáhnout svého (nelegálního) propuštění z vazby.
Dovolací soud je přesvědčen, že argumentace tímto usnesením ve prospěch rozhodnutí o odnětí a přikázání věci obviněné není zcela přiléhavá. Především nelze přehlédnout, že od zmiňovaného rozhodnutí uplynula doba téměř deseti let, že notářka v budově soudu dlouhodobě nesídlí a její kontakty s okresním soudem jsou profilovány především vztahy profesními. Ty se vyznačují tím, že Mgr. I. V. jako notářka je pověřena soudem, aby jako soudní komisařka za odměnu provedla úkony v řízení o dědictví. Jak již bylo uvedeno, s JUDr. J. S. ji nespojují kontakty přátelské ani pracovní. Přehlédnout ovšem není možné ani zásadní důvod, který dříve opodstatňoval rozhodnutí o odnětí věci Okresnímu soudu v Benešově a přikázání Okresnímu soudu v Příbrami, jímž byla zjištění, že obviněný manžel Mgr. I. V. se snažil právě jejím prostřednictvím a prostřednictvím jejích kontaktů se soudci okresního soudu ovlivnit průběh svého trestního řízení.
Postavení notáře pověřeného soudem, aby jako soudní komisař provedl úkony v dědickém řízení, je upraveno ustanoveními §38, §175za až §175zd občanského soudního řádu [viz §4 zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád)]. V tomto ohledu je významné, že notáři se sídlem v obvodu okresního soudu jsou rovnoměrně pověřováni úkony v řízení o dědictví podle rozvrhu, který na návrh příslušné notářské komory vydá předseda krajského soudu na každý kalendářní rok (§175za o. s. ř.). Podstata činnosti notáře spočívá v tom, že připraví všechny potřebné podklady pro vydání usnesení soudu, návrhy na usnesení soudu a vyúčtuje svou odměnu a hotové výdaje (§175zd o. s. ř.). Je tedy zjevné, že takto zákonem vymezené postavení notáře a jeho vztahu k okresnímu soudu, v jehož obvodu působí, samo o sobě nezavdává příčinu vyvozovat nestrannost soudců takového soudu vůči rodinnému příslušníkovi takového notáře, poněvadž předpokládané vazby jsou evidentně vazbami formálními a věcnými, které nesnesou srovnání s vazbami, jaké se vzájemně utvářejí např. mezi soudci téhož soudu.
Jinak řečeno, objektivní pochybnost o nestrannosti soudce nemůže být založena jen na tom, že matka obviněné působí jako notářka v obvodu soudu, u něhož na ni byla podána obžaloba, a jiný důvod, který by takovou pochybnost odůvodňoval, zjištěn nebyl. Argumentovala-li v daných souvislostech obviněná tím, že o možné podjatosti svědčí okolnost, že nebyli vyslechnuti jí navrhovaní svědci, jde o argumentaci zcela nepřiléhavou. Skutečnost, že nebylo vyhověno jejím důkazním návrhům (fakticky nadbytečným), pochybnosti o nestrannosti soudce seriozně doložit nemůže.
Dovolací soud nepřehlédl, že obviněná prostřednictvím obhájkyně podala návrh na odnětí věci a přikázání jinému okresnímu soudu v obvodu Krajského soudu v Praze, o němž formálně nebylo rozhodnuto; v konkrétním případě však nemá za to, že by existovaly odůvodněné pochybnosti o nestrannosti soudu, či že by nebyla jednoznačně vyřešena otázka zákonného soudce. Podle jeho přesvědčení je totiž zjevné, že takový návrh nebyl podložen závažnými důvody způsobilými zpochybnit nestrannost soudců okresního soudu (k tomu přiměřeně nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 441/04, III. ÚS 561/02).
V této části je dovolání obviněné zjevně neopodstatněné.
K důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Protože nebylo možné v této části dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadené části rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Výklad citovaného ustanovení v kontextu dalších důvodů dovolání obsažených v ustanovení §265b tr. ř. standardně vychází z úvahy, že dovolání je opravným prostředkem mimořádným a odpovídají tomu i zákonem stanovené podmínky rozhodování o něm. Dovolání je zákonem určeno k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není (a ani nemůže být) dalším opravným prostředkem umožňujícím přezkoumání skutkového stavu v celé šíři. Procesně právní úprava řízení před soudem prvního stupně a posléze soudem odvolacím poskytuje dostatečný prostor k tomu, aby se skutkovou stránkou věci nemusel (a vzhledem k právní úpravě rozhodování o dovolání předepisující katalog dovolacích důvodů ani neměl) zabývat Nejvyšší soud v řízení o dovolání.
Z dikce citovaného ustanovení tedy plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Jak již bylo uvedeno, zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Současně platí, že obsah konkrétně uplatněných námitek, o něž se opírá existence určitého dovolacího důvodu, musí věcně odpovídat zákonnému vymezení takového dovolacího důvodu podle §265b tr. ř., přičemž nestačí jen formální odkaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů.
Ačkoli obviněná deklarovala dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., z obsahu podaného dovolání vyplývá, že uplatnila též námitky, které směřovaly proti způsobu, jakým byly hodnoceny provedené důkazy, a proti správnosti skutkových zjištění, která učinil Okresní soud v Benešově a z nichž vycházel v napadeném usnesení i Krajský soud v Praze. Právě takovou povahu mají její výhrady, jestliže vytkla, že skutková zjištění soudu jsou rozporuplná, nemají oporu v provedeném dokazování a neumožňují učinit závěr, že se skutek stal v podobě zjištěné soudem, neboť výsledky dokazování nebyla prokázána její aktivní či jen pasivní účast na činu v rámci jakékoliv dohody se spoluobviněnými.
Uplatnila tak námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhala změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a následně ze změny skutkových zjištění vyvozovala, že se činu v podobě popsané v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně nedopustila. Oproti skutkovým zjištěním soudů, ze kterých vyplývá, že po předchozí dohodě se spoluobviněnými s cílem získat od poškozeného 4.000,- Kč to byla i obviněná Š. V., kdo svým jednáním (řízení vozidel) přispěl k nátlaku na vůli poškozeného, postavila vlastní skutkovou verzi, podle níž na jednání spoluobviněných nikterak aktivně ani pasivně neparticipovala. Uplatněnými námitkami tak ve skutečnosti brojila proti správnosti skutkových zjištění soudů, nikoliv proti správnosti právního posouzení skutku.
Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne sp. zn. II. ÚS 651/02, III. ÚS 78/05 aj.). Tato zásada by mohla být prolomena pouze v případě, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy; o takovou situaci se však nejedná. Ze zevrubných odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (viz zejména strany 7, 8 rozsudku soudu prvního stupně, strany 4 až 6 napadeného usnesení odvolacího soudu). Výhrady obsažené v dovolání obviněné tvořily v převážné části součást její obhajoby uplatněné již v předchozích fázích řízení a soudy obou stupňů se s nimi náležitě vypořádaly. Přesvědčivě vyložily, jakými úvahami byly vedeny, opřely-li svá rozhodnutí o vině obviněné především o výpovědi svědků P. M., poškozeného, a jeho otce J. M. Při hodnocení důkazů soudy postupovaly důsledně podle §2 odst. 6 tr. ř., tzn. že je hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu. Nelze než uzavřít, že způsob, jakým byly důkazy hodnoceny, zjevně nasvědčuje tomu, že nejde o případ svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv racionálního logického základu; extrémní exces v kognitivním procesu dokazování jakožto procesu zjišťování skutkového stavu Nejvyšší soud v postupu a závěrech soudů obou stupňů proto neshledal.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání je v těchto souvislostech významná otázka, zda skutkem obviněné, jak byl zjištěn soudy, byly naplněny znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. ř. jak po stránce formální, tak i materiální.
Obecně platí, že při posuzování otázky, zda skutek je či není trestným činem, je třeba jednak učinit závěr o tom, zda zjištěné skutkové okolnosti naplňují formální znaky trestného činu, a poté se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti (§3 odst. 1, 2 tr. zák.). O trestný čin se jedná, jsou-li v konkrétním případě dány formální i materiální podmínky trestnosti činu. K trestnosti činu je třeba úmyslného zavinění, nestanoví-li trestní zákon výslovně, že postačí zavinění z nedbalosti (§3 odst. 3 tr. zák.).
Trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se dopustí, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl, spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky spolupachatelství trestného činu vydírání podle §9 odst. 2, §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., které spočívají v tom, že obviněná společným jednáním s obviněnými V. T. a M. K. jiného násilím a pohrůžkou jiné těžké újmy nutila, aby něco konal, a čin spáchala nejméně se dvěma osobami.
Skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů obsahují konkrétní skutková zjištění, která všechny zákonné znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu naplňují. Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněné Š. V. a spoluobviněných V. T. a M. K. spočívající v tom, že po předchozí dohodě s cílem získat od poškozeného P. M. finanční hotovost ve výši 4.000,- Kč nejprve obviněný M. K. jmenovaného pod záminkou odvozu do L. vylákal z trvalého bydliště v M. L., cestou ho pak přiměl zastavit jím řízené vozidlo na místě zvaném U O., kam se záhy dostavili i obvinění V. T. a Š. V., kteří sem přijeli vozidlem řízeným obviněnou Š. V., poškozenému P. M., kterému poté, co poznal obviněného V. T. a chtěl z místa odjet, v tomto obviněný M. K. zabránil tak, že mu vypnul motor a odjistil centrální zamykání, načež obviněný V. T. P. M. z jím (M.) řízeného vozidla násilím vytáhl, udeřil jej do obličeje pěstí a dovlekl jej k vozidlu, jímž na místo spolu s obviněnou Š. V. a doprovázejícím je P. H. přijeli, a do tohoto jej donutil nasednout s tím, že jej zavezou domů pro peníze, které když jim nedá, nedostane zpět klíčky od vozidla, jichž se mezitím obviněný V. T. zmocnil, za řízení obviněné Š. V. pak P. M. skutečně odvezli zpět do M. L., kde si měl tento podle pokynu obviněného V. T. vypůjčit od otce 4.000,- Kč a tyto předat obviněnému V. T. coby údajné odškodné za vymáhání dluhu pro obviněnou Š. V. Takto popsané jednání obviněných vystihuje jednání obviněných, kteří působili na vůli poškozeného.
Nelze mít pochyb o tom, že jednání obviněných, jež charakterizuje použití násilí a pohrůžka jiné těžké újmy (ta může podle praxe soudů spočívat v hrozbě způsobení majetkové újmy), má povahu nátlaku na vůli poškozeného takto nuceného zaplatit jim 4.000,- Kč a tedy činu směřujícího proti svobodě rozhodování. Výhrady obviněné, že ona sama se vůči poškozenému nedopustila žádného násilí ani pohrůžek, nemohou obstát v kontextu závěru, že se činu dopustila jako spolupachatelka.
Podle §9 odst. 2 tr. zák. byl-li trestný čin spáchán společným jednáním dvou nebo více osob, odpovídá každá z nich, jako by trestný čin spáchala sama (spolupachatelé). Takto definované spolupachatelství jako společné jednání dvou nebo více osob musí naplňovat znaky jednání popsaného v příslušné skutkové podstatě téhož trestného činu. O společné jednání v tomto smyslu jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je naplněna jen souhrnem těchto jednání, anebo i jestliže jednání každého ze spolupachatelů je aspoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu - směřují k přímému provedení trestného činu, jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (srov. rozhodnutí pod č. 36/1973 a č. 15/1967 Sb. rozh. tr.). V tomto případě jednotlivé složky společné trestné činnosti sice samy o sobě nenaplňují znaky jednání uvedeného v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona (nebo alespoň ne všechny takové složky), ale ve svém souhrnu představují jednání popsané v příslušném ustanovení zvláštní části trestního zákona.
Právě o posledně uvedenou alternativu společného jednání se jednalo v případě činu obviněné Š. V. Nelze přehlédnout, že právě od jejího prvotního nároku vůči poškozenému na zaplacení částky 5.000,- Kč za její mobil, se odvozoval i nárok obviněného V. T. za náklady vymáhání tohoto dluhu, což obviněná věděla, a proto její účast na místě činu nebyla náhodná. Jak přiléhavě poznamenal soud prvního stupně, obviněná vystupovala jako řidička, ale vzhledem ke svému blízkému vztahu k obviněnému V. T. věděla, co je smyslem jejích cest a o co se mezi poškozeným a zbývajícími dvěma spoluobviněnými jedná. Odkázal v této souvislosti nejen na stav poškozeného v době, jeho odvozu do místa bydliště pro peníze, ale především na obsah dialogu mezi ní a otcem poškozeného v závěru celé události, z něhož jasně vyplynulo, že peníze obdržené za telefon nepostačují a že chtějí peníze za vymáhání.
Soudy obou stupňů proto nepochybily, shledaly-li, že obviněná naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. po stránce objektivní i subjektivní.
Ve stejném světle však nelze pohlížet na námitky obviněné týkající se naplnění znaků trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. se zřetelem k materiální podmínce použití okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., podle něhož se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Takovou okolností bylo v posuzovaném případě spáchání činu (uvedeného v odst. 1 §235 tr. zák.) nejméně se dvěma osobami.
Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. Nejvyšší soud nemá důvod odchylovat se v tomto směru od dosavadní judikatury, podle které zákon již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozhodnutí pod č. 34/1876-II. Sb. rozh. tr.).
Způsob, jakým se soud prvního stupně vypořádal s materiální podmínkou aplikace ustanovení §235 odst. 2 písm. b) tr. zák., nelze akceptovat. Soud jen paušálně odkázal na ustanovení §88 tr. zák. s konstatováním, že okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby je počet aktérů činu na straně pachatelů. Poznamenal, že „jakákoliv pohrůžka pronášená za účasti většího počtu osob stojících na straně toho, kdo vyhrožuje či působí přímým fyzickým násilím, má mnohem závažnější dopad, než jde-li o výhrůžku pronášenou tzv. mezi čtyřma očima“ (strana 8 rozsudku). V dalším ovšem upozornil na rozdílnou míru účasti obviněných na společné trestné činnosti a ve vztahu k obviněné, byť v návaznosti na úvahy o druhu trestu a jeho výměře, rekapituloval, že se činu dopustila v době, kdy nedovršila 19. rok věku, že ona sama vůči poškozenému žádného násilí ani pohrůžek neužívala, že v její účasti na společné trestné činnosti sehrála úlohu i její tehdejší důvěrná známost s obviněným V. T. a její snaha a ochota respektovat jeho vůli. Tato zjištění, významná z hlediska hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněné pro společnost a ve svých důsledcích i závěrů o splnění předpokladu §88 odst. 1 tr. zák., však ve vztahu k aplikaci §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. byla ponechána stranou. Výrok o vině obviněné trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. je proto nepřesvědčivý a jeho odůvodnění nebyla věnována potřebná pozornost.
Nad rámec řečeného a jen pro úplnost je třeba dodat, že tato vada, jíž je zatížen výrok o vině, se odráží i ve výroku o trestu v tom smyslu, že na jedné straně byla obviněná uznána vinnou trestným činem vydírání podle kvalifikované skutkové podstaty §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., a na druhé straně jí byl s použitím ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody uložen pod dolní hranicí trestní sazby §235 odst. 2 tr. zák. vzhledem k okolnostem případu. K okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby - v daném případě §235 odst. 2 písm. b) tr. zák. - se podle §88 odst. 1 tr. zák. přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Přitom okolnosti charakterizující stupeň nebezpečnosti činu pro společnost podle §3 odst. 4 tr. zák. jsou v zásadě identické s okolnostmi případu, které mohou odůvodňovat mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle moderačního ustanovení §40 odst. 1 tr. zák. Nelze tedy na jedné straně tvrdit, že okolnosti posuzovaného případu jsou tak závažné, že z důvodu již vzpomenutého ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. musí být čin kvalifikován podle přísnějšího ustanovení (vyššího odstavce), a na druhé straně dojít k závěru, že tytéž okolnosti jsou tak netypicky nevýznamné, že je možno trest uložit pod spodní hranicí trestní sazby, podle níž má být běžně uložen. Proto i konstantní publikovaná soudní judikatura vylučuje současné použití vyšší trestní sazby a mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle §40 odst. 1 tr. zák. z důvodu zvláštních okolností případu (srov. č. 11/1963, 36/1963, 18/1966-II a 48/1998 Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud na tyto nedostatky soudu prvního stupně nereagoval, sám se otázkou naplnění materiální stránky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. nezabýval (výslovně zmínil toliko naplnění nejen objektivní, ale i subjektivní stránky tohoto trestného činu – viz strana 7 napadeného usnesení). Na něm proto bude, aby vytknutá pochybení odstranil a v tomto rozsahu se odvoláním obviněné znovu zabýval.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněné zrušil ohledně ní napadené usnesení Krajského soudu v Praze. Učinil tak proto, že ve vztahu k obviněné bylo napadeným usnesením krajského soudu rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku, ač v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek okresního soudu spočívá v označené části na nesprávném právním posouzení skutku [§265b odst. 1 písm. l) tr. ř.]. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněné, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v její neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání, neboť je zřejmé, že vady nelze odstranit ve veřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. března 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková