ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.407.2007.2
sp. zn. 8 Tdo 407/2007-I
USNESENÍ
Nejvyšší soud projednal v neveřejném zasedání konaném dne 11. dubna 2007 dovolání obviněného J. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 9 To 576/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 2 T 149/2006, a rozhodl takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 9 To 576/2006, zrušuje .
Podle 265k odst. 2 tr. ř. se současně zrušují také další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Brně přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
Obviněný J. D. podal v zákonné lhůtě prostřednictvím obhájce dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, sp. zn. 9 To 576/2006, jímž bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 2 T 149/2006. Tímto rozsudkem byl uznán vinným pokusem trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák. a odsouzen podle §241 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na dva roky, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem.
Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně se obviněný pokusu trestného činu znásilnění dopustil tím, že dne 14. 7. 2006 kolem 22.00 hodin v prostoru č. ČD na ulici Ř. v T., v silně podnapilém stavu s úmyslem vykonání soulože na poškozené R. N. tuto násilím a pod pohrůžkou fyzického násilí nutil k souloži nejprve v prostoru č. a poté před č. tím způsobem, že ji chytal a držel za vlasy, opakovaně ji udeřil, pokoušel se ji obnažovat, odhodil ji na zem a strkal jí prsty do pochvy a opakovaně ji přitom slovně nutil k tomu, aby se svlékla, přičemž ji osahával na těle, celou dobu jí vyhrožoval škrcením, nejméně po dobu 10 minut, a ve svém útoku přestal až poté, co na místo přišli náhodní chodci, kteří v pokračování jeho jednání mu zabránili a obviněného zadrželi, kdy při napadení utrpěla poškozená R. N. psychický šok a drobná povrchová poranění nohou, předloktí pravé ruky a drobné poškození a ušpinění oděvu.
Obviněný podal původně dovolání v rozsahu výroku o vině i výroku o trestu v rozsudku Okresního soudu v Třebíči ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 2 T 149/2006, posléze však doplnil a upřesnil, že dovolání směřuje též proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 11. 1. 2007, sp, zn. 9 To 576/2006. V textu dovolání odkázal na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. a namítl, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Nesprávné právní posouzení skutku spatřoval v tom, že soud prvního stupně kvalifikoval jeho jednání jako pokus trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1 tr. zák. k §241 odst. 1 tr. zák., ačkoliv měl jeho násilné jednání se sexuálním podtextem kvalifikovat jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (v této souvislosti upozornil na rozhodnutí publikované pod č. 1/1980 Sb. rozh. tr.). Dále vytkl, že trest, který mu byl uložen, neodpovídá požadavku účelu trestu uvedenému v §23 tr. zák. Vzhledem k tomu, že v daném případě nehrozí, že by trestnou činnost, která představovala určitý exces, opakoval, neboť pravidelně dochází na protialkoholní léčení, a výkon nepodmíněného trestu odnětí svobody by pro něho znamenal ztrátu zaměstnání a po jeho výkonu návrat do sociální sítě, považoval za účelnější odložení výkonu trestu odnětí svobody na zkušební dobu pěti let s dohledem probačního úředníka. Soud podle něho při rozhodování o trestu zcela neodůvodněně akcentoval ochranu společnosti před potencionálním pácháním trestné činnosti obviněným, před jeho výchovou a jeho opětovným začleněním se do společnosti. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil a aby tomuto soudu přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout, event. aby Nejvyšší soud sám rozhodl ve smyslu akceptování jeho dovolacích námitek.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k původně podanému dovolání obviněného uvedla, že dovolání je nepřípustné, neboť směřuje toliko proti rozhodnutí soudu prvního stupně, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání podle §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. odmítl. K podání, kterým obviněný dovolání doplnil, se do konání neveřejného zasedání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Protože nebylo možné dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 tr. ř., dovolací soud přezkoumal podle §265i odst. 3 tr. ř. zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž bylo dovolání podáno, v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání je v části opírající se o důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. důvodné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Námitky obviněného směřující proti právnímu posouzení skutku jako pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák. lze pod zmíněný důvod dovolání podřadit.
Z hlediska napadeného usnesení a obsahu dovolání obviněného je s poukazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. významná otázka, zda skutek, jak byl zjištěn soudy, vykazuje znaky pokusu trestného činu znásilnění, jak uzavřely soudy obou stupňů, či zda je třeba kvalifikovat jej jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., jak namítl obviněný.
Trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. se dopustí, kdo násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo kdo k takovému činu zneužije bezbrannost jiného.
Pokusem trestného činu je podle §8 odst. 1 tr. zák. jednání pro společnost nebezpečné, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu a jehož se pachatel dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, jestliže k dokonání trestného činu nedošlo.
Z tzv. právní věty výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně se podává, že soud považoval za naplněné znaky pokusu uvedeného trestného činu, které spočívají v tom, že obviněný se dopustil jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k dokonání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil v úmyslu trestný čin spáchat, přičemž k dokonání trestného činu nedošlo. Je jistě nedostatkem, že právní věta není přesná co do své úplnosti (nejsou v ní vymezeny konkrétní znaky trestného činu znásilnění), což ovšem samo o sobě vliv na věcnou správnost napadeného rozhodnutí nemá.
Významné však již je, že skutková část výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s odpovídající částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů neobsahuje přesvědčivě konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky právě pokusu trestného činu znásilnění. Podstatou skutkových zjištění, jež učinil soud prvního stupně a z nichž vycházel i odvolací soud, je jednání obviněného spočívající v tom, že nejprve v prostoru č. a poté před č. ČD poškozenou chytal a držel za vlasy, opakovaně ji udeřil, pokoušel se ji obnažovat, odhodil ji na zem a strkal jí prsty do pochvy a opakovaně ji přitom slovně nutil k tomu, aby se svlékla, přičemž ji osahával na těle, celou dobu jí vyhrožoval škrcením, nejméně po dobu 10 minut, a ve svém útoku přestal až poté, co na místo přišli náhodní chodci, přičemž takové jednání bylo podle závěrů soudů od počátku vedeno úmyslem obviněného vykonat na poškozené soulož. Tou se rozumí spojení pohlavních orgánů muže a ženy, přičemž postačí, dojde-li i jen k částečnému zasunutí pohlavního údu muže do pochvy ženy.
V posuzovaném případě není sporné, že obviněný proti poškozené R. N. užil násilí tím, že ji tahal za vlasy, opakovaně ji udeřil, event. i pohrůžky bezprostředního násilí tím, že jí vyhrožoval uškrcením. Sporné je, zda takto užité násilí a pohrůžka bezprostředního násilí směřovaly k souloži či k tomu, aby poškozená strpěla sexuálně motivované jednání obviněného popsané ve výroku rozsudku soudu prvního stupně, jež on sám ani nepopíral.
Soud prvního stupně uzavřel a odvolací soud se s ním ztotožnil, že obviněný se činu dopustil s úmyslem vykonání soulože na poškozené a že tak učinil v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., podle něhož je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem.
Závěr o formě zavinění (§4, §5 tr. zák.) je závěrem právním, vycházejícím však ze skutkových zjištění soudu, která vyplývají z provedeného dokazování. Z toho se podává, že obviněný poškozenou nutil k tomu, aby se svlékla, osahával ji po těle, strčil jí prsty do pochvy. Tato zjištění vedla soudy k závěru, že čin obviněného směřoval k vykonání soulože s poškozenou, ačkoliv on sám před poškozenou tento svůj záměr výslovně neprezentoval, a v tomto záměru mu zabránil příchod náhodných chodců.
Jakkoliv se zdá být úvaha soudů obou stupňů opírající se o výpověď poškozené, která sama podle svého vyjádření shledala, že jednání obviněného evidentně sledovalo vykonání soulože s ní, logická, zůstaly nepovšimnuty a nezhodnoceny významné okolnosti mající vliv právě na závěry o úmyslu obviněného směřujícího k vykonání soulože. Vedle okolnosti, že obviněný sám po dobu kontaktu s poškozenou slovy nezmínil, že směřuje k dosažení soulože, nelze přehlédnout, že se nesvlékl, nesnažil se sám obnažit, jak dokládá výpověď poškozené (č. l. 141, 142), a bez významu jistě nejsou ani zjištění obsažená ve znaleckém posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, sexuologie MUDr. B. D. (č. l. 17 až 28). Podle tohoto znaleckého posudku je obviněný osobou psychosexuálně výrazně nezralou, který dosud neměl sexuální styk se ženou. Obdobně vyzněly i znalecké posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie znalců MUDr. B. D. a MUDr. J. Ž. vypracované v roce 1993 (č. l. 91 až 103) a 1996 (č. l. 108 až 120) v předcházejících trestních věcech obviněného, jež se vztahovaly k majetkové trestné činnosti obviněného.
Třebaže dovolací soud zásadně vychází z úvahy, že na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních, a že je vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj podkladem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva, neplatí tato zásada bezvýhradně. Nemůže se uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu. Rozhodování o mimořádném opravném prostředku se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce a tato ústavně garantovaná práva musí být respektována (a chráněna) též v řízení o všech opravných prostředcích (k tomu viz př. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 125/04, nález sp. zn. I. ÚS 55/04). Právě o takovou situaci se v posuzovaném případě jednalo.
Povinností orgánů činných v trestním řízení je hodnotit důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§2 odst. 6 tr. ř.) a napadené usnesení odvolacího soudu a jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně této povinnosti plně nedostály, nevypořádaly se s těmi skutkovými okolnostmi, které svědčí ve prospěch obviněného. V popisu skutkových zjištění dosud chybí takové skutkové okolnosti, ze kterých by bylo jednoznačně zřejmé, že čin obviněného, vyznačující se nepochybně užitím násilí a pohrůžkou násilí, bezprostředně směřoval právě k vykonání soulože na poškozené. Stávající zjištění soudů, že se obviněný činu dopustil „s úmyslem vykonání soulože“ a že poškozenou „nutil k souloži“ jsou povrchní a spolehlivou oporu ve výsledcích důkazního řízení nemají. Bez naplnění tohoto zákonného znaku nelze učinit právní závěr o spáchání pokusu trestného činu znásilnění podle §8 odst. 1, §241 odst. 1 tr. zák.
Ačkoliv obviněný již v řízení před soudem prvního stupně a poté i v odvolání ve shodě s námitkami uplatněnými v dovolání namítl, že jeho čin nevykazuje znaky pokusu trestného činu znásilnění, ale jen znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., soud prvního stupně a ani soud odvolací na jeho výhrady nikterak nereagovaly. K odstranění tohoto nedostatku dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil s tím, že na tomto soudu bude, aby reagoval na námitky obviněného týkající se právního posouzení jeho skutku a aby, a to případně i po doplňujícím výslechu obviněného, přesvědčivěji než dosud vyložil, z jakých důkazů a kterých skutečností dovodil, že jednání obviněného bezprostředně směřovalo k vykonání soulože na poškozené a že právě tímto úmyslem byl obviněný veden. Nebude-li naplnění tohoto zákonného znaku spolehlivě prokázáno, lze skutek obviněného posoudit jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., poněvadž násilným jednání obviněný poškozenou nutil, aby strpěla jeho sexuální projevy – osahávání a aby se svlékla.
Pro úplnost a nad rámec řečeného dovolací soud k trestnému činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. poznamenává, že po novele trestního zákona provedené zákonem č. 144/2001 Sb. (s účinností od 1. 5. 2001) se tohoto trestného činu dopustí pachatel, jenž násilím nebo pohrůžkou bezprostředního násilí donutí jiného k souloži nebo k jinému obdobnému pohlavnímu styku nebo k takovému činu zneužije bezbrannosti jiného. Znak „jiný obdobný pohlavní styk“ je naplněn v případech jednání, která jsou způsobem provedení a závažností srovnatelná se souloží. Jde především o orální pohlavní styk (tzn. vynucené sání mužského pohlavního údu či olizování ženských rodidel), popř. též anální pohlavní styk. Závažnost takového jednání se přitom vždy hodnotí i s přihlédnutím k jeho následkům (psychickým i fyzickým) pro oběť činu. V posuzovaném případě bylo soudy obou stupňů zjištěno, že obviněný při osahávání poškozené strčil jí též prsty do pochvy. Z výpovědi poškozené se podává, že se nejednalo co do intenzity obdobný traumatický zážitek jako při násilné souloži, a proto takové jednání nelze kvalifikovat jako „jiný obdobný pohlavní styk“ coby znak objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. Soudy obou stupňů proto nepochybily, pakliže se touto alternativou spáchání trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. nezabývaly.
Obviněný podal dovolání též z důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. S odkazem na tento důvod dovolání obviněný vytkl, že nepodmíněný trest odnětí svobody, který mu byl uložen, je trestem nepřiměřeným, ignorujícím účel trestu, jak je vymezen v ustanovení §23 odst. 1 tr. zák. Za přiměřený pokládal trest odnětí svobody, jehož výkon by byl podmíněně odložen na zkušební dobu pěti let a dohledem probačního úředníka.
V rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí úspěšně uplatnit jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. To obviněný ale nevytýkal; podstatou jeho námitek byla nepřiměřená přísnost uloženého trestu. Taková pochybení soudu, spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, jež typicky mají svůj původ zejména v tvrzeném nesprávném vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák., v jehož důsledku byl uložen nepřiměřeně přísný trest, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (k tomu č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
Nejvyšší soud pouze dodává, že pachatele pokusu trestného činu znásilnění podle §241 odst. 1 tr. zák. lze podle §241 odst. 1 tr. zák. odsoudit k trestu odnětí svobody na dvě léta až osm let. Trest odnětí svobody na dvě léta, který byl obviněnému uložen a pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, není proto ani druhem trestu, který zákon nepřipouští, ani mu nebyl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin (jeho pokus), jímž byl uznán vinným. Nadto nelze nezmínit, že s ohledem na již vytknutou vadu vedoucí ke zrušení napadeného usnesení odvolacího soudu, je výhrada vůči druhu a výměře trestu již irelevantní, poněvadž na odvolacím soudu bude, aby o druhu trestu a jeho výměře znovu rozhodl.
Nejvyšší soud z podnětu dovolání obviněného zrušil napadené usnesení Krajského soudu v Brně, poněvadž spočívá na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené usnesení obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Při novém rozhodování je soud vázán právním názorem, který v tomto usnesení vyslovil Nejvyšší soud. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch obviněného, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch. Toto rozhodnutí učinil dovolací soud v neveřejném zasedání [§265r odst. 1 písm. b) tr. ř.].
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 11. dubna 2007
¨
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková