ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.599.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 599/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 6. června 2007 o dovolání obviněné JUDr. J. M., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 4 To 60/2006, který rozhodl jako odvolací soud v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 1 T 5/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné JUDr. J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 1 T 5/2004, byla obviněná JUDr. J. M. (tehdy V.) uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 4 tr. zák. k trestu odnětí svobody na pět let, pro jehož výkon byla podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazena do věznice s dozorem.
Tento rozsudek napadla obviněná odvoláním směřujícím proti výroku o vině i trestu. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, byl rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. b), d) tr. ř. v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná byla pro skutek popsaný ve shodě se skutkem vymezeným ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, kvalifikovaný obžalobou jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby, neboť skutek není trestným činem.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze podala nejvyšší státní zástupkyně v neprospěch obviněné dovolání. Z podnětu tohoto dovolání byl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 897/2006, označený rozsudek Vrchního soudu v Praze zrušen a zrušena byla i všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V řízení po přikázání věci dovolacím soudem byl rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 4 To 60/2006, podle §258 odst. 1 písm. b), d) e) tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu zrušen a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. bylo znovu rozhodnuto tak, že obviněná JUDr. J. M. byla uznána vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle §250 odst. 1 tr. zák. k trestu odnětí svobody na šest měsíců, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu stanovenou podle §59 odst. 1 tr. zák. na jeden rok.
Podle skutkových zjištění odvolacího soudu se obviněná pokusu trestného činu podvodu dopustila v podstatě tím, že dne 22. 5. 2002, tedy již v době po prohlášení konkursu, který byl na majetek O. d. K., v likvidaci, se sídlem P., IČO 47048…, prohlášen usnesením Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 39 K 21/2002 ze dne 17. 5. 2002, jako bývalá likvidátorka tohoto družstva, kterou byla jmenována rozhodnutím členské schůze ke dni 1. 2. 2002, z popudu P. V. sepsala návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí k nemovitostem konkretizovaným ve výroku rozsudku, který s jejím vědomím P. V. na K. ú. v M. B. spolu s dohodou o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994, uzavřenou mezi Z. d. P., D. B., zastoupeným F. P., a O. d. K. se sídlem P., D. B., zastoupeným J. A., podal, přičemž k. ú. úmyslně neuvedla skutečnosti mající zásadní význam pro posouzení návrhu, a to zánik předložené dohody o převodu majetkových podílů odstoupením od dohody správcem konkursní podstaty Z. d. P. JUDr. Z. v říjnu 1998, resp. neplatnost této dohody, když tuto skutečnost konstatoval ve svém rozhodnutí i Městský soud v Praze ze dne 13. 9. 2001, sp. zn. 30 Cm 346/99, které nabylo právní moci dne 7. 11. 2001 a které bylo obviněné doručeno dne 22. 10. 2001, dále pak tu skutečnost, že týmž rozsudkem Městského soudu v Praze bylo rozhodnuto o zamítnutí žalobního návrhu na vyloučení věcí z konkursní podstaty úpadce Z. d. P., který podávala obviněná v zastoupení žalobce O. d. K. P. dne 8. 9. 1999 a které se týkalo většiny nemovitostí uvedených v předmětném návrhu na vklad a současně tento návrh na vklad nebyl v souladu s předkládanou dohodou, když navrhoval i další nemovitosti, které netvořily předmět převodu podle dohody o převodu majetkových podílů, a naopak některé převáděné nemovitosti neobsahoval, a tohoto jednání se dopustila v úmyslu obohatit O. d. K., d. v likvidaci, P., a způsobit tak škodu ve výši nejméně 15.560.000,- Kč Z. d. P., okr. M. B., když ke vkladu vlastnického práva nedošlo z důvodů přerušení řízení K. ú. v M. B. rozhodnutím ze dne 17. 7. 2002, sp. zn. V-1172/2002, a jeho následného zastavení rozhodnutím téhož úřadu ze dne 27. 8. 2002, sp. zn. V-2127/2002, pro zjištěné právní vady.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Praze, který rozhodl ve druhém stupni, podala obviněná v zákonné lhůtě dovolání. Odkázala v něm na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku.
Obviněná v dovolání zrekapitulovala průběh dosavadního řízení a poukázala na zcela odlišné závěry soudů v hodnocení stupně nebezpečnosti jejího činu pro společnost. Připomněla, že vrchní soud se v řízení po přikázání věci řídil právním názorem vysloveným v usnesení Nevyššího soudu, jímž bylo rozhodnuto o dovolání nejvyšší státní zástupkyně, a přestože v doplněném dokazování byly prokázány skutečnosti, jichž se od počátku dovolávala, tj. že její jednání bylo do značné míry ovlivněno její silnou citovou vazbou na pana P. V., že o jednání měla pochybnosti a nebyla si jista následky úkonů, resp. si byla jista, že nemohou nastat následky, které P. V. předpokládal, a že listina obsahovala vady, které jí činily bezcennou, přijal závěr, že její jednání vykazuje nebezpečnost pro společnost vyššího stupně, než je stupeň nepatrný, v důsledku čehož její jednání posoudil jako trestný čin. Obviněná měla za to, že předpokladem závěru, že se dopustila alespoň pokusu trestného činu, musí být zjištění, že její jednání směřovalo k úkonům, které zákon pro převod vlastnického práva k nemovitostem vyžaduje a předpokládá. Je-li její jednání, v němž je spatřován základ trestného činu, popisován jako podání návrhu na vklad, pak neexistuje žádný případ, kdy na základě podání návrhu, byť správného, by došlo k přechodu vlastnického práva k nemovitostem z jednoho subjektu na druhý. Proto také podáním nebo sepsáním návrhu a zajištěním jeho podání se nemohla dopustit jednání, které by bylo pro společnost nebezpečné, natož aby jeho stupeň nebezpečnosti byl vyšší než nepatrný. Dovolatelka též tvrdila, že je lhostejné, zda k. ú. uvedla či nikoliv skutečnosti konstatované v tzv. skutkové větě, týkající se odstoupení od smlouvy, její neplatnosti vyslovené soudem, neboť samotná „dohoda o převodu majetkových podílů“ z roku 1994 měla takové zásadní vady, že na jejím základě nemohlo dojít k převodu nemovitostí. Pokud by její jednání směřovalo k převodu vlastnického práva k nemovitostem, pak by se musela dopustit takového jednání, které by napravilo vady původní dohody o převodu majetkových podílů. Měla za to, že tvrzení, podle něhož k převodu nemovitostí nedošlo v důsledku přerušení a následného zastavení řízení katastrálním úřadem, nemá žádnou důvodnost. Řízení mělo být ihned ukončeno rozhodnutím o zamítnutí návrhu, neboť celý úkon byl „nesmyslný, hloupý, vadný a předpokládané následky změny vlastnického práva by mohl vyvolat jen za situace, že by došlo k vážnému pochybení v rozhodování katastrálního úřadu“. To však podle ní nepřicházelo v úvahu, protože vady smlouvy i návrhu byly hrubé a nepřehlédnutelné (návrh na zahájení řízení neměl ani náležitosti uvedené v §4 odst. 3 zákona č. 265/1992 Sb. – nebyli správně označeni účastníci ani označeny nemovitosti, u nichž mělo dojít k přechodu vlastnického práva). Dodala, že nebylo její povinností oznamovat zahájení konkursu; okolnost, že na majetek převodce byl prohlášen konkurs, byla či měla být zapsána v katastru nemovitostí již od roku 1997.
Dovolatelka popřela, že by jejím zájmem jako likvidátorky bylo převedení vlastnického práva k nemovitostem ve prospěch likvidovaného družstva. Jejím zájmem a zákonnou povinností bylo najisto postavit vlastnické právo likvidovaného družstva, zjistit rozsah jeho majetku a tento rozsah mít správně právně a jednoznačně určen. Argumentovala, že proto jednala s přesvědčením, že podáním návrhu na vklad se nemůže dopustit jednání, které by bylo v rozporu s trestním zákonem, ale že pouze na základě rozhodnutí k. ú., o němž předpokládala, že bude negativní, bude mít najisto postaveno, co je či není majetkem likvidovaného družstva. Vycházela přitom z toho, že každý je oprávněn podat návrh na zahájení řízení příslušnému orgánu a že je na tomto orgánu, aby v souladu se zákonem o návrhu rozhodl. Připustila, že za určitých okolností by byl dán i vyšší stupeň společenské nebezpečnosti než nepatrný a její jednání by mohlo být považováno za pokus trestného činu, ale pouze za situace, kdyby z její strany byly činěny bezvadné právní kroky, které by mohly odstranit původní vady. To znamená, kdyby přepracovávala původní dohody, odstraňovala jejich chyby, uzavírala dodatky původních dohod a podávala právně relevantní návrhy, ale žádného takového jednání se nedopustila. Jinými slovy, způsob provedení nemohl podle ní v žádném případě vyvolat následky, které rozsudek předpokládá.
K její osobě coby osobě pachatele připomněla, že je nutno důsledně vycházet z presumpce neviny, není tedy významné, zda jsou vedena další trestní stíhání; je třeba na ni pohlížet jako osobu netrestanou a v tomto smyslu hodnotit i stupeň nebezpečnosti jejího činu. Obdobně je třeba přistupovat i k pohnutce jejího činu a není důvodu nevěřit, že její pohnutkou bylo postavit najisto rozsah majetku likvidovaného družstva s ohledem na faktické nakládání s nemovitostmi, využívání nemovitostí O. d. K. P. Třebaže dnes připouští, že byl možná její úkon nadbytečný, v roce 2002 byla přesvědčena, že pokud má mít o rozsahu majetku likvidovaného družstva jasno, musí najisto postavit, zda na základě dohody o převodu majetkových podílů došlo či nedošlo k přechodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, a protože smlouvy jako věcně příslušný posuzuje katastrální úřad, podala je v podstatě k přezkoumání. Svoje chování vyhodnotila jako profesionální pochybení, které ovšem nemůže být posouzeno jako trestný čin.
Obviněná navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 4 To 60/2006, zrušil ve výroku o vině i trestu a aby Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství se k dovolání obviněné obsáhle vyjádřil. K námitce obviněné, podle které se trestného činu nelze dopustit samotným podáním návrhu na zahájení řízení státnímu orgánu, uvedl, že uváděním vědomě nepravdivých tvrzení, popř. zamlčením podstatných skutečností k. ú. při podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti se trestného činu podvodu dopustit lze; rozhodnutí, které v důsledku omylu nebo neznalosti podstatných skutečností k. ú. učiní, je pak třeba posuzovat stejně jako v omylu nebo s neznalostí podstatných okolností učiněnou majetkovou dispozici právnické nebo fyzické osoby. Za bezpředmětné označil námitky dovolatelky v tom směru, že se nepodílela na uzavření smlouvy o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994, neboť podstata jednání dovolatelky nebyla spatřována v účasti na uzavření této smlouvy, ale v zamlčení některých skutečností nastalých po jejím uzavření. Poznamenal, že obviněné nebylo výslovně přičítáno, že by k. ú. zamlčela údaje o prohlášení konkursu na majetek O. d.a K. Okolnost, že sepsala návrh na vklad v době těsně po prohlášení konkursu, však nepochybně dokresluje existenci podvodného úmyslu na její straně. Za nedůvodnou považoval i námitku, kterou obviněná zpochybnila existenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a potencionálním následkem trestného činu. Zdůraznil, že pokud by v daném případě došlo ke vzniku škodlivého následku, bylo by jeho základní příčinou podvodné jednání dovolatelky, ke kterému by pouze přistoupila nedůsledná činnost pracovníků k. ú. Odmítl i výhrady, jimiž obviněná zpochybňovala existenci subjektivní stránky trestného činu podvodu. Za nelogické označil tvrzení obviněné, že její jednání směřovalo jen ke zjištění rozsahu majetku družstva. Obviněná totiž na jiném místě dovolání poukazuje na hrubé a nepřehlédnutelné vady smlouvy ze dne 28. 2. 1994, proto nelze akceptovat její vysvětlení, že si jako osoba vysokoškolsky vzdělaná a s advokátní praxí nezpůsobilost této smlouvy k založení vlastnických práv O. d. K. ověřovala podáním návrhu na povolení vkladu do katastru nemovitostí. Nad rámec toho dodal, že se jedná o námitku skutkovou, neboť směřuje proti části skutkových zjištění, podle kterých se obviněná jednání dopustila v úmyslu obohatit O. d. K., družstvo v likvidaci. Státní zástupce vyjádřil přesvědčení, že v rámci nového projednávání věci nedošlo - i přes doplněné dokazování - k takové změně skutkových zjištění, pro kterou by nebylo možno vycházet z právního názoru Nejvyššího soudu stran naplnění materiální stránky trestného činu. Polemizoval i se závěrem odvolacího soudu o nezpůsobilosti prostředků (návrh obsahuje zcela zásadní vady), neboť tyto prostředky nebyly způsobilé přivodit zamýšlený následek jedině za předpokladu řádného výkonu pracovních povinností pracovníky k. ú. a dále za předpokladu, že v řízení bude aktivně uplatňovat svoje práva jeho druhý účastník, tj. správce konkursní podstaty ZD P. Existence materiální podmínky trestnosti pokusu však není podle jeho názoru vyloučena ani v případě tzv. nezpůsobilého pokusu, tj. takového, který objektivně nemohl vést k dokonání trestného činu. Uzavřel, že pokud odvolací soud v předmětné trestní věci při poměrně intenzivním naplnění formálních znaků pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1, 4 tr. zák., jednání obviněné kvalifikoval toliko jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1 tr. zák., pak tím v maximální možné míře přihlédl ke všem okolnostem, které snižují konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti. Nelze však dospět k závěru, že by konkrétní stupeň nebezpečnosti činu byl pouze nepatrný ve smyslu §3 odst. 2 tr. zák. Navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací zjistil, že dovolání je podle §265a tr. ř. přípustné, že je podala včas oprávněná osoba a že splňuje náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř. Shledal však, že dovolání obviněné je zjevně neopodstatněné.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Z dikce citovaného ustanovení plyne, že ve vztahu ke zjištěnému skutku je možné dovoláním vytýkat výlučně vady právní. Zpochybnění správnosti skutkových zjištění nelze zahrnout do zákonem vymezeného okruhu dovolacích důvodů podle §265b tr. ř., proto je též dovolací soud vázán skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, event. soudu odvolacího, a těmito soudy zjištěný skutkový stav je pro něj východiskem pro posouzení skutku z hlediska hmotného práva.
Z hlediska napadeného rozsudku a obsahu dovolání dovolatelky je významná především otázka, zda čin obviněné vykazuje se zřetelem na jeho konkrétní stupeň nebezpečnosti pro společnost znaky pokusu trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1 tr. zák. i po stránce materiální, obviněná však do určité míry zpochybnila i naplnění formální stránky pokusu trestného činu podvodu.
Z tzv. právní věty výroku o vině v napadeném rozsudku odvolacího soudu se podává, že obviněná tím, že se dopustila jednání pro společnost nebezpečného, které bezprostředně směřovalo k tomu, aby ke škodě cizího majetku sebe a jiného obohatila tím, že zamlčela podstatné skutečnosti, v úmyslu způsobit tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou, jehož se dopustila v úmyslu trestný čin spáchat, avšak k dokonání trestného činu nedošlo, naplnila znaky pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Skutková část výroku o vině tohoto rozsudku ve spojení s odpovídající částí odůvodnění soudů obou stupňů obsahuje konkrétní skutková zjištění, která vyjadřují zákonné znaky pokusu tohoto trestného činu.
Bylo již předesláno, že napadený rozsudek vzešel z řízení, které následovalo u Vrchního soudu v Praze poté, co bylo z podnětu předchozího dovolání nejvyšší státní zástupkyně, které podala proti rozsudku tohoto soudu ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, usnesením Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 897/2006, tento rozsudek zrušen (současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a Vrchnímu soudu v Praze bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, byla obviněná podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěna obžaloby pro skutek kvalifikovaný jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1, 4 tr. zák. Odvolací soud zdůvodnil své rozhodnutí tím, že jednání obviněné nenaplňuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Způsob provedení činu, použité prostředky a osoba obviněné snižovaly podle něj stupeň nebezpečnosti jednání jinak formálně vykazujícího znaky pokusu trestného činu na míru nedovolující posoudit je jako trestné.
V dovolání směřujícím proti tomuto rozsudku nejvyšší státní zástupkyně se závěry odvolacího soudu nesouhlasila. Způsob provedení činu a použité prostředky podle ní sice činily vznik škodlivého následku méně pravděpodobným, nešlo však o skutečnosti snižující stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost natolik, aby nebyly dány materiální podmínky trestnosti pokusu trestného činu. Při komplexním hodnocení všech kritérií uvedených v §3 odst. 4 a §31 odst. 2 písm. c) tr. zák. nelze podle ní dospět k závěru, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu spáchaného obviněnou pro společnost by byl nepatrný a že by nedosahoval typového stupně společenské nebezpečnosti ani nejlehčích běžně se vyskytujících případů podvodných jednání, která zůstala nedokonána v důsledku objektivních na vůli pachatele zcela nezávislých okolností.
Nejvyšší soud shledal dovolání nejvyšší státní zástupkyně důvodným. Úvahy odvolacího soudu, jakkoliv mohly vést k pochybnostem o závěru naplnění materiální stránky pokusu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., nedovolovaly podle něj bez důvodných pochybností vyslovit závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu obviněné pro společnost je nepatrný, že nedosahuje typového stupně společenské nebezpečnosti ani nejlehčích běžně se vyskytujících případů podvodných jednání, která zůstala nedokonána v důsledku objektivních, na vůli pachatele zcela nezávislých okolností, dokonce ani těch, na které dopadá pouze základní skutková podstata trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Protože rozsudek Vrchního soudu v Praze spočíval na nesprávném právním posouzení skutku ve smyslu důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., Nejvyšší soud jej z podnětu dovolání nejvyšší státní zástupkyně zrušil a zrušil také všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Vrchnímu soudu v Praze přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Vrchní soud v Praze, vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud, v rozsudku ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 4 To 60/2006, poté, co ještě pečlivě doplnil dokazování o důkazy, které shledal potřebnými provést ke spolehlivému rozhodnutí, uznal obviněnou vinnou pokusem trestného činu podvodu podle §8 odst. 1 tr. zák., §250 odst. 1 tr. zák.
Výstižně zrekapituloval, že podstata podvodného jednání obviněné spočívala v tom, že sepsala návrh na vklad, později s jejím vědomím podaný na K. ú. v M. B. svědkem P. V., který byl doložený neplatnou dohodou o převodu majetkových podílů, o jejíž neplatnosti obviněná věděla, stejně jako o faktu, že obsah návrhu na vklad se s obsahem takové smlouvy neshoduje, a pokusila se tak uvést v omyl tento úřad, resp. osoby jeho jménem vystupující, v úmyslu obohatit sebe a jiného tím, že na O. d. K., které předtím do doby prohlášení konkursu zastupovala jako likvidátorka, převede nemovitosti ve vlastnictví ZD P. v hodnotě cca 15.500.000,- Kč. Zvláště pak odvolací soud zdůraznil, že není pochyb o tom, že obviněná věděla, že již není oprávněna jednat za O. d. K. v důsledku prohlášení konkursu, věděla, že obsah návrhu na vklad se neshoduje s obsahem dohody o převodu majetkových podílů, a věděla i o tom, že tato dohoda je neplatná, neboť již v jiném soudním řízení byla její neplatnost konstatována, a bylo jí známo i to, že od této dohody vlastník nemovitosti ZD P. odstoupil. Ve shodě se svým rozhodnutím ze dne 16. 3. 2006, sp. zn. 4 To 2/2006, proto znovu konstatoval, že z hlediska objektivních i subjektivních znaků po formální stránce došlo k naplnění znaků pokusu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. Nejvyšší soud tyto závěry odvolacího soudu nezpochybnil ve svém usnesení ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 8 Tdo 897/2006, poněvadž je měl za správné a nemá žádný důvod jakkoliv s nimi polemizovat ani jiný, poněvadž ani doplněné dokazování ve veřejném zasedání odvolacího soudu se jich relevantně nedotklo.
Obviněná nezpochybnila, že k účinnosti smluv o převodu vlastnického práva k nemovitostem je zapotřebí rozhodnutí orgánů podle zvláštních předpisů, v konkrétním případě k. ú. Současně ale uvedla, že samo podání návrhu na vklad k. ú. nemůže vyvolat následky spočívající ve změně vlastnictví, a jakýkoliv návrh je bezpředmětný, neexistuje-li „vlastní akt o převodu nemovitosti“. Tím byla v daném případě smlouva z roku 1994, se kterou však obviněná nemá nic společného, na jejímž vzniku se nepodílela. To, že obviněná neměla nic společného s uzavřením smlouvy o převodu majetkových podílů ze dne 28. 2. 1994, uzavřenou mezi ZD P. a O. d. K., není z hlediska její trestní odpovědnosti významné a v tomto ohledu je její výhrada nevěcná. Nelze polemizovat ani s názorem, že jen podání návrhu na vklad k. ú. bez existence smlouvy o převodu vlastnictví samo o sobě nemůže vyvolat následky spočívající ve změně vlastnictví; o to ale v posuzovaném případě nešlo. Podstata jednání obviněné spočívala mimo jiné v tom, že takový návrh opřela o dohodu o převodu majetkových podílů z roku 1994, ač věděla, že taková dohoda je neplatná, a tak k. ú. záměrně neuvedla skutečnosti mající zásadní význam pro posouzení předloženého návrhu. Povolení vkladu vlastnického práva k nemovitosti na podkladě rozhodnutí k. ú. je nezbytnou podmínkou k nabytí tohoto práva (§133 odst. 2 obč. zák.), a proto stávající praxe soudů vychází z názoru, že uváděním vědomě nepravdivých tvrzení, popř. zamlčením podstatných skutečností k. ú. při podání návrhu na vklad vlastnického práva k nemovitosti se lze dopustit trestného činu podvodu; rozhodnutí, které v důsledku omylu nebo neznalosti k. ú. učiní, je třeba posuzovat stejně jako v omylu nebo s neznalostí podstatných okolností učiněnou dispozici právnické nebo fyzické osoby (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 8 Tdo 42/2004 publikované v Souboru TR NS sešit 4, č. T 685).
Jinou otázkou je, zda bylo objektivně možné zamýšleného výsledku dosáhnout. V této souvislosti odvolací soud soustředil svoji pozornost na zjištěné vady návrhu na vklad a uzavřel, že podaný návrh nejenže obsahoval popis nemovitostí v rozporu se stavem zápisu v listu vlastnictví (některé nemovitosti uvedené v návrhu ke dni předloženého návrhu již neexistovaly, některé byly převedeny na jiného vlastníka), ale obsah návrhu neodpovídal ani uzavřené dohodě o převodu majetkových podílů. V důsledku těchto zjištění nebylo možné zápis provést (viz též výpověď svědkyně JUDr. A. J.). Odvolací soud vyvodil, že jednání obviněné nemohlo s ohledem na nezpůsobilost prostředků, konkrétně zcela zásadní vady podání, způsobit zamýšlený následek.
K tomu je vhodné poznamenat, že nezpůsobilý pokus trestného činu (pokus na nezpůsobilém předmětu útoku nebo nezpůsobilými prostředky) však není bez dalšího beztrestný. Trestnost takového pokusu se posuzuje podle materiálního hlediska, tj. v závislosti na stupni společenské nebezpečnosti ve vztahu ke konkrétnímu činu. Význam zde bude mít zejména způsob jednání pachatele, kterým chtěl spáchat trestný čin, dále okolnost, zda tím mohl vyvolat i jiný než zamýšlený následek, přihlédnout je třeba k osobě pachatele, k jeho dosavadním zkušenostem s trestnou činností a též k tomu, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání trestného činu a jaké skutečnosti mu v tom zabránily (k tomu srov. rozhodnutí pod č. 12/1991 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 5 Tdo 1220/2003 publikované v Souboru TR NS sešit 3, č. T 667 aj.). Odvolací soud proto správně k této okolnosti přihlédl při hodnocení stupně nebezpečnosti činu obviněné pro společnost.
Obviněná též nesouhlasila, bylo-li jí kladeno za vinu, že úmyslně zatajila podstatné okolnosti pro rozhodnutí k. ú. spočívající v tom, že na majetek případného nabyvatele byl prohlášen konkurs a že neoznámila, že od dohody o převodu majetkových podílů odstoupila správkyně konkursní podstaty ZD P. JUDr. Z. v říjnu 1998 a že neplatnost této dohody konstatoval i Městský soud v Praze. K tomu je třeba uvést, že obviněné není kladeno za vinu, že zamlčela prohlášení konkursu na majetek O. d. K., ale okolnost, že návrh sepsala v době těsně po prohlášení konkursu (před doručením usnesení o prohlášení konkursu, ač věděla, že konkurs na obchodní společnost byl již prohlášen a že nastaly účinky jeho prohlášení), dokresluje existenci jejího podvodného úmyslu, jak poznamenal ve svém vyjádření i státní zástupce. Nelze přijmout ani argumenty obviněné, že bylo lhostejné, zda uvedla či neuvedla pravdivé okolnosti související s dohodou o převodu majetkových podílů, poněvadž vady této dohody nešlo napravit vyhotovením návrhu na vklad a jeho podáním. Řízení mělo být katastrálním úřadem ihned vyřízeno rozhodnutím o zamítnutí návrhu, a to proto, že celý úkon byl nesmyslný, vadný a předpokládané následky změny vlastnického práva by mohl vyvolat jen za situace, že by došlo k vážnému pochybení v rozhodování k. ú. Obviněná se těmito námitkami snaží bagatelizovat závažnost svého činu a ve svých důsledcích zpochybnit existenci příčinné souvislosti mezi jejím jednáním a jí zamýšleným následkem. Dovolací soud ve shodě s již vyjádřeným názorem znovu připomíná, že jednání pachatele má povahu příčiny i v případě, že kromě tohoto jednání se na vzniku trestněprávně relevantního následku podílely i další skutečnosti, resp. jednání dalších osob. Jinými slovy, příčinná souvislost mezi jednáním pachatele a následkem se nepřerušuje, jestliže k jednání pachatele přistoupí další skutečnost, jež spolupůsobí při vzniku následku, avšak jednání pachatele zůstává takovou skutečností, bez níž by k následku nebylo došlo (k tomu srov. č. 37/1975 aj.). Důležité však je, aby v takových případech jednání pachatele bylo z hlediska způsobeného, resp. hrozícího následku příčinou dostatečně významnou. Jak přiléhavě podotkl státní zástupce, je evidentní, že pokud by v daném případě došlo ke vzniku škodlivého následku, bylo by jeho primární příčinou podvodné jednání obviněné, k němuž by přistoupila ještě nedůsledná činnost pracovníků k. ú.
Obviněná zpochybnila též naplnění subjektivní stránky pokusu trestného činu podvodu tvrzením, že jediným jejím zájmem a zákonnou povinností bylo najisto postavit vlastnické právo likvidovaného družstva, zjistit rozsah jeho majetku a tento rozsah mít správně a jednoznačně určen. Jednala proto s přesvědčením, že podáním návrhu na vklad se nemůže dopustit jednání, které by bylo v rozporu s trestním zákonem; vycházelo z toho, že na základě jí předpokládaného negativního rozhodnutí katastrálního úřadu bude na jisto postaveno, co je či není majetkem likvidovaného družstva. Dodala, že ačkoliv dnes již pokládá tento úkon za nadbytečný, v roce 2002 byla přesvědčena, že tak musí učinit, a protože „smlouvy jako věcně příslušný posuzuje k. ú., podala je v podstatě k přezkoumání“. Jak správně předeslal státní zástupce ve svém vyjádření, obviněná touto námitkou především polemizuje se skutkovým zjištěním soudů, že jednala „v úmyslu obohatit O. d. K., družstvo v likvidaci, P.“, což neodpovídá jí deklarovanému důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto, a to především, jde o tvrzení nelogické, a proto neakceptovatelné. Přiléhavě dodal, že obviněná sama hovoří o hrubých vadách smlouvy ze dne 28. 2. 1994, o jejíž neplatnosti spolehlivě věděla, a nelze proto přijmout její vysvětlení, že si jako osoba s vysokoškolským vzděláním, letitou advokátní praxí nezpůsobilost této smlouvy k založení vlastnických práv O. d. K. ověřovala podáním návrhu na povolení vkladu do katastru nemovitostí. Předmětná dohoda o převodu majetkových podílů nebyla nikdy vložena do katastru nemovitostí, proto se nemovitosti nemohly ani stát vlastnictvím družstva, a nic na tom nemění to, že členové družstva tvrdili něco jiného a nemovitosti ve prospěch družstva užívali.
Stěžejní otázkou nadále zůstala otázka naplnění materiální stránky pokusu trestného činu podvodu. Při úvahách o tom, zda obviněná naplnila materiální znak trestného činu, tedy zda v jejím případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák., podle něhož čin, jehož stupeň nebezpečnosti pro společnost je nepatrný, není trestným činem, i když jinak vykazuje znaky trestného činu, se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu v jeho základní skutkové podstatě (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je podle §3 odst. 4 tr. zák. určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost pokusu pro společnost, jak již bylo uvedeno v předcházejícím rozhodnutí dovolacího soudu, je třeba posuzovat především podle obecných zásad. Jde proto i zde o nebezpečnost konkrétní formy pokusu, konkrétního jednání, jehož povaha jako pokus je hodnocena. V tomto rámci třeba však pro stupeň nebezpečnosti pokusu vedle skutečností vypočítávaných v §3 odst. 4 tr. zák. hodnotit zejména též některé zvláštní okolnosti, které rovněž uvádí zákon v §31 odst. 2 písm. c) tr. ř., totiž okolnost, do jaké míry se jednání pachatele přiblížilo k dokonání, jakož i okolnosti a důvody, pro které k jeho dokonání nedošlo.
Závěry, jež odvolací soud učinil, pokud skutek obviněné kvalifikoval pouze jako pokus trestného činu podvodu v jeho základní skutkové podstatě podle §8 odst. 1, §250 odst. 1 tr. zák., jsou výstižné. Odvolací soud vyváženě hodnotil všechna relevantní hlediska a v maximální možné míře přihlédl ke všem okolnostem, které stupeň nebezpečnosti činu obviněné snižují a na něž obviněná relevantně poukázala i v odůvodnění dovolání. Argumentaci obviněné, že se jednalo jen o určité profesionální pochybení, které by mohlo být považováno za pokus trestného činu jen za situace, „kdyby z její strany byly činěny bezvadné právní kroky, které by mohly odstranit původní vady, tj. kdyby přepracovávala původní dohody, odstraňovala jejich chyby, uzavírala dodatky původních dohod a podávala právně relevantní návrhy“, dovolací soud rozhodně nesdílí.
Při posuzování konkrétního stupně nebezpečnosti činu pro společnost nebylo sice možné přehlédnout, že ze strany obviněné šlo o tzv. ukončený pokus, poněvadž obviněná učinila všechny kroky, které byly z jejího hlediska potřebné k dokonání trestného činu, že jednání obviněné nepostrádá rysy racionality, jak to dokládá již zmiňovaná skutečnost, že se snažila dosáhnout podání návrhu ještě před doručením usnesení o prohlášení konkursu na majetek O. d. K., družstva v likvidaci. Na druhé straně ovšem odvolací soud přiléhavě vystihl, že návrh sepsaný obviněnou neměl elementární náležitosti a nemohl způsobit zamýšlený následek, nepřehlédl citovou závislost obviněné na osobě P. V., který významnou měrou jednání obviněné ovlivňoval, jak vyplynulo i z důkazů provedeným ve veřejném zasedání odvolacího soudu, a ignorována nebyla ani dosavadní bezúhonnost obviněné. Tyto hodnotící úvahy našly přiléhavého výrazu v závěru, že čin obviněné vykazuje vyšší než nepatrný stupeň nebezpečnosti pro společnost, pročež byl kvalifikován jako pokus trestného činu podvodu podle §8 odst. 1, §250 odst. 1 tr. zák.
Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, neboť je zjevně neopodstatněné. Rozhodl tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. června 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Věra Kůrková