ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.860.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 860/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. srpna 2007 o dovolání obviněného Ing. J. D., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 3 To 313/2006, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 2 T 40/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného Ing. J. D. odmítá .
Odůvodnění:
Původním rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 10. 9. 2004, sp. zn. 2 T 40/2004, byl obviněný Ing. J. D. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §250 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, které Krajský soud v Brně usnesením ze dne 5. 1. 2005, sp. zn. 3 To 515/2004, ve veřejném zasedání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. J. dovoláním. Z jeho podnětu Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 741/2005, podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. obě označená rozhodnutí zrušil, stejně jako zrušil všechna další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. Okresnímu soudu ve Znojmě přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
V navazujícím řízení byl obviněný v pořadí druhým rozsudkem Okresního soudu ve Znojmě ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 2 T 40/2004, opětovně uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., přičemž zjištěný skutek byl po upřesnění vymezen tak, že:
„přesně nezjištěného dne krátce přede dnem 15. 2. 1999, z dosud nezjištěného místa, uzavřel po telefonu v podvodném úmyslu s poškozeným Mgr. Z. P., ústní dohodu o půjčce ve výši 200.000,- Kč s její splatností ve lhůtě do 28. 2. 1999, ačkoliv tak jednal v úmyslu vypůjčené peníze vůbec nevrátit, kdy na základě dané dohody poškozený dne 15. 2. 1999 poukázal tuto částku na účet obžalovaného (vedený u K. B., a. s., okresní pobočky Z., n. S.), přičemž obžalovaný termín splatnosti půjčky nesplnil, když peníze ani následně přes upomínky nevrátil, v důsledku čehož poškozený podal dne 10. 12. 2001 vůči obžalovanému návrh na vydání platebního rozkazu k zaplacení této částky, když v rámci občanskoprávního řízení vedeného u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 18 C 246/2003 obžalovaný předložil jako důkaz smlouvu o obchodní spolupráci a ochraně informací, uzavřenou dne 14. 9. 1993 mezi ním a poškozeným, dle níž mu měla být předmětná částka 200.000,- Kč poškozeným vyplacena, přičemž následným znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví bylo prokázáno, že podpis poškozeného na dané smlouvě ze dne 14. 9. 1993 není jeho pravým podpisem, když shora popsaným jednáním způsobil poškozenému Mgr. Z. P. škodu ve výši 200.000,- Kč“.
Za to mu soud prvního stupně uložil podle §250 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků.
Tento rozsudek napadl obviněný odvoláním, o kterém Krajský soud v Brně usnesením ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 3 To 313/2006, rozhodl tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Proti posledně citovanému usnesení soudu druhého stupně podal obviněný prostřednictvím obhájce JUDr. J. J. dovolání, jež v obecné rovině vymezil důvodem dovolání uvedeným v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Je totiž přesvědčen, že jde o rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný ve svém podání nejprve popsal soudem prvního stupně zjištěný skutkový děj a poté v části nazvané „rekapitulace provedených důkazů a jejich hodnocení“ široce rozebral jednotlivé skutkové okolnosti, podrobně rozvedl dosavadní způsob své obhajoby, vyjádřil se k charakteru obchodních vztahů mezi ním a poškozeným, připomněl obsah provedených důkazů, zaujal nesouhlasné stanovisko ke způsobu jejich hodnocení soudy obou stupňů, jimž vytknul, že velmi kriticky přistupovaly k hodnocení důkazů jím předložených a snažily se všechny okolnosti vysvětlit způsobem pro něho nepříznivým. Nesouhlasil s tím, že soudy opřely své závěry o znalecký posudek z oboru grafologie, aniž by byl vypracován revizní znalecký posudek, jak sám navrhoval.
V další pasáži obviněný zdůraznil, že měl dostatek finančních prostředků k tomu, aby případnou půjčku řádně vrátil, o čemž soudu předložil všechny potřebné doklady. Své úvahy shrnul do závěrů, že nebylo prokázáno, že by k nějaké půjčce došlo, nebylo prokázáno, že by jednal v úmyslu peníze poškozenému nevrátit a nebylo prokázáno, že by věděl o tom, že podpis na dohodě o obchodní spolupráci nebyl podpisem poškozeného.
K problematice právní kvalifikace obviněný uvedl, že v jeho jednání nelze spatřovat znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a že závěr o jeho vině nemá oporu v provedeném dokazování. Popis skutku podle něho obsahuje dvě časové etapy, a to nejprve uzavření údajné dohody o půjčce mezi ním a poškozeným a následně jeho postup v rámci občanského soudního řízení, přičemž z tohoto popisu není jasné, zda obviněný věděl o tom, že podpis na smlouvě o obchodním zastoupení není podpisem poškozeného. Zůstává tedy otázkou, zda měl skutkovou podstatu projednávaného trestného činu naplnit tím, že sjednal s poškozeným dohodu o půjčce s úmyslem peníze nevrátit, nebo tím, že v občanském soudním řízení uplatnil jako důkaz smlouvu o obchodním zastoupení, na které nebyl podpis poškozeného.
Závěrem si dovolatel položil otázku, zda soudy obou stupňů poté, co byla zrušena jejich předchozí rozhodnutí, respektovaly ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. týkající se zákazu reformace in peius. Domníval se totiž, že k porušení tohoto zákazu došlo tím, že soudy do skutkové věty výroku o vině vložily nový popis skutku, který navíc není v souladu s provedenými důkazy.
S ohledem na uvedené námitky obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. s odkazem na §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 3 To 313/2006, a Krajskému soudu v Brně přikázal, aby věc znovu projednal a rozhodl. Zároveň souhlasil s tím, aby věc byla rozhodnuta v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
K dovolání obviněného se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále převážně jen „státní zástupce“). V obsáhlém podání uvedl, že s uplatněným dovolacím důvodem jsou v rozporu výhrady obviněného, které jsou založeny na prosazování vlastní verze průběhu skutkového děje, stejně jako jeho obšírná argumentace založená na zpochybňování způsobu, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily v odůvodnění svých rozhodnutí jeho obhajobu; pod tento dovolací důvod nelze zařadit ani námitku zpochybňující znalecký posudek z oboru grafologie.
V další části svého vyjádření státní zástupce připomenul, že Nejvyšší soud je v rámci dovolacího řízení povinen vycházet ze skutkových závěrů učiněných soudy v předchozím řízení, neboť dovolací soud není oprávněn přezkoumávat správnost skutkových zjištění. Uvedl rovněž, že v rámci hmotně právního dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze namítat ani porušení zákazu reformace in peius, protože se jedná o typicky procesní princip, který nelze pod uplatněný dovolací důvod podřadit. V této části proto považoval námitky obviněného za irelevantní a pokud by dovolatel uplatnil pouze tyto výhrady, bylo by nutné jeho dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout.
Za relevantně uplatněné výhrady považoval státní zástupce ty, které se domáhají určení, zda obviněný měl skutkovou podstatu projednávaného trestného činu naplnit tím, že sjednal s poškozeným dohodu o půjčce s úmyslem peníze nevrátit, nebo tím, že v občanském soudním řízení uplatnil jako důkaz smlouvu o obchodním zastoupení, na které nebyl podpis poškozeného. Ani tyto výhrady směřující k nesprávnému právnímu posouzení skutku však nepovažoval za opodstatněné. Závěru, že obviněný měl úmysl uvést poškozeného v omyl tím, že s ním uzavřel smlouvu o půjčce, kterou však neměl od samého počátku v úmyslu splatit tím způsobem, jak byl podle smlouvy zavázán a způsobit tak na cizím majetku škodu a sebe obohatit již v době, kdy uváděl poškozeného v omyl a kdy docházelo k obohacení obviněného, nasvědčuje nejen skutečnost, že nereagoval na následné upomínky poškozeného, které jej vyzývaly k zaplacení, ale i fakt, že v průběhu civilního řízení předložil výše zmíněnou smlouvu opatřenou falešným podpisem poškozeného.
Na pozadí rozsáhlých teoretických úvah o naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a skutkového zjištění učiněného soudy obou stupňů státní zástupce konstatoval, že vymezení deliktu spáchaného obviněným odpovídá požadavkům zákona zakotveným v §120 odst. 3 tr. ř. K tomu zdůraznil, že je sice teoreticky možné zajít v míře konkrétnosti i ve skutkové větě výroku o vině ad absurdum a jednání pachatele popisovat do naprostých detailů, zároveň se však domníval, že takový postup jistě nebyl úmyslem zákonodárce při formulaci citovaného ustanovení trestního řádu.
V závěru svého vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §256i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné. Přitom upozornil, že takové rozhodnutí může učinit v neveřejném zasedání podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by k tomu byl nutný souhlas státního zástupce. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], neboť napadá rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek proti rozsudku, jímž byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest, bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 3 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání ve smyslu §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda dovolání obviněného z jím namítaného dovolacího důvodu vymezeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je opodstatněné.
Pokud jde o důvod dovolání vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje Nejvyšší soud za vhodné zopakovat (srov. odůvodnění jeho původního rozhodnutí v této věci), že z vymezení důvodů dovolání v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. vyplývá, že důvodem dovolání nemůže být nesprávné skutkové zjištění ani nesprávné hodnocení důkazů, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozhodnutí a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Tento názor lze jednoznačně dovodit s ohledem na jednotlivé důvody dovolání vymezené v citovaném ustanovení, zejména pak s ohledem na důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení důvod dovolání je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Takový závěr vyplývá i z toho, že dovolání je specifický mimořádný opravný prostředek, který je určen k nápravě procesních a hmotně právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., takže Nejvyšší soud v řízení o dovolání není a ani nemůže být další (v pořadí již třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři. V takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem jak zákonem určeným, tak nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci (§2 odst. 5 tr. ř.), popř. do pozice soudu druhého stupně, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Z vymezení obsahu dovolání v ustanovení §265f odst. 1, 2 tr. ř. a zejména ze znění ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je třeba dovodit, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
V mezích uplatněného dovolacího důvodu lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení”. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. Východiskem pro posouzení existence dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. vždy bude popis skutku obsažený v příslušném výroku napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Z tohoto pohledu námitky obviněného, že soudem provedené dokazování (které podle jeho tvrzení ani nebylo úplné, neboť soud nevyhověl jeho návrhu na vypracování dalšího znaleckého posudku) a následné hodnocení důkazů (zřejmě měl na mysli §2 odst. 6 tr. ř.) bylo zaměřeno pouze jednostranně a v jeho neprospěch, či jeho výhrady ke znaleckému posudku z oboru grafologie, jsou ve své podstatě založeny na prosazování vlastní verze dovolatele o průběhu skutkového děje, tedy pouhou polemikou s tím, jak byly nalézacím soudem hodnoceny provedené důkazy a jak jím byl zjištěn skutkový stav věci. V žádném případě nejde o námitky, které by se týkaly otázky tzv. právního posouzení skutku (jenž byl předmětem uvedeného trestního řízení). Ze strany dovolatele jde v této části o námitky, které pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit.
Je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že obviněný, ačkoli ve svém podání formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., v rozsahu těchto námitek fakticky uplatnil výhrady skutkové, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch, a teprve následně (sekundárně) ze změny skutkových zjištění vyvozoval, že se trestného jednání, jež mu bylo obžalobou kladeno za vinu, nedopustil. Vůči právnímu posouzení skutku, jak byl zjištěn soudem prvního stupně, žádnou konkrétní námitku v tomto směru neuplatnil. Námitky skutkové však nezakládají žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř., a proto ve vztahu k nim neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/2002, nález tohoto soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04 aj.).
Mimo uplatněný hmotněprávní dovolací důvod stojí i námitka obviněného, že je otázkou, zda soudy obou stupňů poté, co byla zrušena jejich předchozí rozhodnutí, respektovaly ustanovení §265s odst. 2 tr. ř. týkající se zákazu reformacionis in peius, neboť v jeho rámci nelze namítat porušení trestněprocesních ustanovení.
Jen pro úplnost Nejvyšší soud připomíná, že uvedený princip nelze chápat tak, že pokud bylo předcházející rozhodnutí ve věci zrušeno jen v důsledku dřívějšího dovolání podaného ve prospěch obviněného, nelze v novém rozhodnutí doplnit popis některých (třeba i významných) skutkových zjištění o okolnosti, které v tzv. skutkové větě původního odsuzujícího rozsudku obsaženy nebyly. Doplnění rozhodných skutkových zjištění samo o sobě nezhoršuje postavení obviněného, pokud nedošlo ke změně rozsahu ani závažnosti jednání, zpřísnění právní kvalifikace ani uloženého trestu apod. (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 11 Tdo 1158/2005, aj.). Jinými slovy řečeno pokud právní kvalifikace použitá již v původním rozhodnutí znovu přichází v úvahu, avšak popis skutkových okolností, které ji odůvodňují, nebyl v dřívějším rozhodnutí dostatečně výstižný a přesný, nic nebrání v jeho doplnění a upřesnění tak, aby nově popsaný skutek všechny zákonné znaky trestného činu, jimiž byl obviněný uznán vinným, náležitě vyjadřoval. Ostatně Nejvyšší soud už v závěru odůvodnění svého původního rozhodnutí v této věci upozornil, že pouhou konkretizaci jednání pachatele nelze považovat za změnu k horšímu (odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04).
Jestliže podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné, pak je třeba odmítnout i ty dovolací argumenty, které směřují proti přesvědčivosti a důkazní podloženosti úvah soudů obou stupňů obsažených v odůvodnění jejich rozhodnutí.
Pokud by obviněný uplatnil pouze tyto námitky, Nejvyšší soud by musel jeho mimořádný opravný prostředek ve smyslu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnout jako podaný z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup by nezasáhl do základních práv dovolatele, a nebyl by proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Obviněný však existenci deklarovaného dovolacího důvodu spatřoval také ve skutečnosti, že soudy obou stupňů nesprávně právně kvalifikovaly skutek, jímž byl uznán vinným, jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., a to proto, že z popisu skutku není jasné, jakým jednáním měl skutkovou podstatu trestného činu podvodu naplnit, jestli tím, že sjednal s poškozeným dohodu o půjčce s úmyslem peníze nevrátit, nebo tím, že v občanském soudním řízení uplatnil jako důkaz smlouvu o obchodním zastoupení, na které nebyl podpis poškozeného. Z popisu skutku dále údajně nevyplývá, jakým jednáním měl dát najevo svůj úmysl peníze nevrátit.
Obviněný se tedy prostřednictvím uvedeného dovolacího důvodu domáhal změny právní kvalifikace jednání, jímž byl v rozsudku soudu prvního stupně uznán vinným (když odvolací soud tuto kvalifikaci bez dalšího potvrdil).
Z tohoto pohledu Nejvyšší soud musel konstatovat, že obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. relevantně, neboť námitka týkající se hmotně právního posouzení zjištěného skutku by jej mohla založit; shledal však, že dovolání je v tomto směru neopodstatněné.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. se dopustí, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli malou.
Podstata trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel uvede jinou osobu v omyl, využije jejího omylu nebo jí zatají podstatné skutečnosti, tato osoba v důsledku svého omylu nebo nedostatku znalosti podstatných skutečností provede určitou majetkovou dispozici, touto dispozicí vznikne na cizím majetku škoda nikoli malá a zároveň se tím pachatel nebo někdo jiný obohatí.
Objektem trestného činu podvodu je cizí majetek, přičemž ochrana majetkových práv se poskytuje bez ohledu na druh a formu vlastnictví. Čin je dokonán obohacením pachatele nebo jiného.
Podvodné jednání, tj. uvedení v omyl nebo využití omylu, může směřovat nejen vůči poškozenému, ale i vůči jiné osobě. Omyl je rozpor mezi představou a skutečností. Mýlící se osoba o rozhodné skutečnosti buď neví vůbec, nebo má o ní nesprávnou či nedostatečnou představu. O omyl půjde též tehdy, když podváděná osoba nemá o důležité okolnosti žádnou představu nebo se domnívá, že se nemá čeho obávat. Omyl se může týkat i skutečností, které teprve mají nastat, pachatel však musí o omylu jiného vědět již v době, kdy dochází k jeho obohacení. Pachatel uvede jinou osobu v omyl zpravidla aktivním jednáním, které má povahu určité lsti, když pachatel předstírá existenci určitých okolností, které jsou v rozporu se skutečným stavem věci. Uvedení v omyl může být spácháno konáním, opomenutím i konkludentním jednáním a může být realizováno nejen lstí, ale i pouhým poskytnutím nepravdivé informace.
Jak správně uvedl ve svém vyjádření již státní zástupce trestný čin podvodu podle §250 tr. zák. může být spáchán i tehdy, jestliže osoba, která si půjčí peníze, má dostatek finančních prostředků na to, aby půjčku vrátila, přičemž tak se záměrem obohatit se a způsobit škodu na majetku jiného, peníze buď nevrátí vůbec nebo je nevrátí ve smluvené lhůtě, přičemž musí být prokázáno, že takto jednala již v době , kdy smlouvu o půjčce uzavírala.
Po subjektivní stránce je v případě tohoto trestného činu třeba úmyslného zavinění. Podle §4 tr. zák. je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (tzv. úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (tzv. úmysl nepřímý).
Bylo již předesláno, že napadený rozsudek vzešel z řízení, které následovalo u Okresního soudu ve Znojmě poté, co byl z podnětu předchozího dovolání obviněného usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 8 Tdo 741/2005, zrušen původní odsuzující rozsudek soudu prvního stupně a na něj navazující usnesení odvolacího soudu (současně byla zrušena i další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu) a jmenovanému soudu bylo přikázáno, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Okresní soud ve Znojmě vázán právním názorem, který vyslovil ve svém rozhodnutí Nejvyšší soud (srov. §265s odst. 1 tr. ř.), v rozsudku ze dne 31. 3. 2006, sp. zn. 2 T 40/2004, poté, co doplnil dokazování výslechem obviněného i poškozeného a provedením listinných důkazů, znovu (po upřesnění a doplnění zjištěných skutkových okolností v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku) uznal obviněného vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák.
Podle přesvědčení okresního soudu byla trestná činnost obviněného dostatečně prokázána. V kontextu původního rozhodnutí dovolacího soudu upravil okresní soud znění skutku tak, aby již vystihoval úmysl obviněného vůči poškozenému podvodně jednat s cílem se obohatit. K subjektivní stránce uvedeného trestného činu pak odvolací soud doplnil, že úmysl obviněného je třeba dovodit z jeho jednání, kdy si půjčil peníze, slíbil je vrátit v krátkém termínu, takže samotný poškozený vzhledem k jejich vzájemným vztahům důvodně očekával, že částka bude skutečně vrácena. Zároveň je třeba zdůraznit, že obviněný si půjčil peníze za situace, kdy - jak sám doložil - měl dostatek finančních prostředků; když se ho však poškozený před uplynutím termínu splatnosti dotazoval na úhradu půjčky, obviněný tvrdil, že mu dluh uhradí, že mu „mají přijít peníze“, následně však přestal s poškozeným komunikovat. Z takto popsaného jednání dovolatele soudy správně dovodily, že obviněný již v době, kdy si peníze půjčoval, uvedl nepravdivý důvod půjčky, ale přitom opakovaně poškozeného ujišťoval, že půjčku uhradí (srov. str. 4 odůvodnění usnesení odvolacího soudu). Subjektivní stránku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. tak obviněný bezesporu naplnil minimálně ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák.
Co se týká námitky obviněného, že není jisté, jakým jednáním měl skutkovou podstatu trestného činu naplnit, pak ze skutkové věty výroku o vině jasně vyplývá, že k naplnění znaků skutkové podstaty předmětného trestného činu došlo již tím, že (obviněný) uzavřel s poškozeným ústní dohodu o půjčce, na základě níž si nechal poškozeným poukázat na svůj účet částku 200.000,- Kč, kterou následně i přes sjednaný termín její splatnosti, upomínky a podanou civilní žalobu neuhradil, čímž se neoprávněně o tuto částku ke škodě poškozeného obohatil.
Nejvyšší soud dospěl k závěru, že trestná činnost obviněného popsaná ve výroku nového odsuzujícího rozsudku spolehlivě svědčí pro závěr, že si vypůjčil peníze od poškozeného s vědomím toho, že je už nikdy nevrátí, tímto úmyslným jednáním uvedl poškozeného v omyl a ke škodě cizího majetku se o částku 200.000,- Kč obohatil, čímž poškozenému způsobil škodu nikoli malou; naplnil tak veškeré zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Soudy použitá právní kvalifikace je proto důvodná a přiléhavá a výhrady obviněného, brojící proti správnosti právního posouzení předmětného skutku, tak jak k ní dospěly soudy obou stupňů, nebylo možné přijmout.
Jakkoliv by bylo možné představit si pregnantnější formulaci zjištěného skutku, než se v odsuzujícím rozsudku stalo, popis skutku v tzv. skutkové větě výrokové části rozsudku požadavkům ustanovení §120 odst. 3 tr. ř. v zásadě vyhovuje. Skutek byl formulován tak, aby nemohl být zaměněn s jiným a nyní již obsahuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu, pod který byl podřazen.
Nejvyšší soud proto zjevně neopodstatněné dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Učinil tak v neveřejném zasedání za splnění podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a