ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.921.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 921/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. září 2007 o dovoláních obviněných M. Č., mladistvého P. Č., a M. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 4 Tmo 186/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, soudu pro mládež, pod sp. zn. 103 T 272/2002, takto:
I. Z podnětu dovolání obviněného mladistvého P. Č. se podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušuje rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 4 Tmo 186/2006, ve vztahu k obviněnému mladistvému P. Č. ve výroku o vině i ve výroku o trestním opatření. Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §265l odst. 1 tr. ř. se Krajskému soudu v Ostravě, soudu pro mládež, přikazuje , aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
II. Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného M. Č. odmítá .
III. Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, soudu pro mládež, ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. 103 T 272/2002, byli obvinění M. Č., mladistvý P. Č. a M. Š. uznáni vinnými v bodech 1) – 2) ve formě spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. Za to jim soud uložil podle §40 odst. 1 tr. zák. ve spojení s §40 odst. 4 písm. c) tr. zák. ve vztahu k §235 odst. 2 tr. zák. tresty odnětí svobody, a to obviněnému M. Č. v trvání čtyř měsíců a mladistvému P. Č. za použití §79 odst. 1 tr. zák. účinného před zák. č. 218/2003 Sb. a jeho §98 v trvání dvou měsíců, jejichž výkon podmíněně odložil, a to obviněnému M. Č. podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. na zkušební dobu v trvání jednoho roku a mladistvému P. Č. podle §82 tr. zák. účinného v době skutku rovněž na zkušební dobu v trvání jednoho roku. V případě obviněného M. Š. soud podle §37 tr. zák. s odkazem na §40 odst. 1 tr. zák. ve spojení s ustanovením §40 odst. 4 písm. c) tr. zák. ve vztahu k §235 odst. 2 tr. zák. upustil od uložení v úvahu přicházejícího souhrnného trestu ve vztahu k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 7 T 45/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 7 To 261/2003, jímž byl tento obviněný odsouzen pro návod k trestnému činu krádeže podle §10 odst. 1 písm. b) k §247 odst. 1 písm. a) tr. zák. k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou.
Citovaným rozsudkem byli dále uznáni vinnými a odsouzeni další spoluobvinění M. Č. mladší a M. U.
Proti tomuto rozsudku podali okresní státní zástupce i všech pět obviněných odvolání, o nichž Krajský soud v Ostravě, soud pro mládež, rozhodl rozsudkem ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 4 Tmo 186/2006, tak, že napadený rozsudek z podnětu odvolání okresního státního zástupce podle §258 odst. 1 písm. d), e) tr. ř. zrušil ohledně všech obviněných v celém rozsahu a za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že všechny shora jmenované obviněné uznal vinnými, že:
„1) dne 5. 8. 2002 kolem 20:00 hod. v H. v místě přechodného bydliště L. B., obžalovaný M. Š. a obžalovaný M. U. za účelem zjištění bydliště P. S. požádali L. B., aby je následoval do osobního motorového vozidla zn. Škoda Fabia Combi, a když P. S. v místě jeho bydliště nezastihli, během jízdy změnili směr na O., ve vozidle pak M. Š. L. B. pod pohrůžkou použití zbraně vyhrožoval, aby nekladl odpor, poté během jízdy telefonicky dohodl schůzku s obžalovaným M. Č., a jeho syny obžalovanými M. Č., a mladistvým P. Č., ve dvorové části nezjištěného domu v O., kteří na místo přijeli svým vozidlem Škoda Octavia, zde obžalovaný M. Č. st. vyhrožováním fyzickým napadením se domáhal po L. B. přiznání se k vloupání do jeho bytu v H., dne 29. 7. 2002, na zdůraznění, že výhrůžky jsou míněny vážně, obžalovaný M. U. otevřel levé zadní dveře vozidla Škoda Fabia a dvakrát udeřil L. B. do obličeje, a když ten na další výzvu M. Č. st. se odmítal k vloupání doznat, M. Š. se slovy „tak ty nic neřekneš“ vytáhl z kapsy kalhot krátkou střelnou zbraň nezjištěného typu, tuto namířil nejprve na koleno L. B. a poté i do obličeje a tak se snažil vynutit jeho přiznání k vloupání do bytu Č., poté, co L. B. uvedl, že je zavede za P. S., vtáhli ho do vozidla Škoda Octavia, které řídil M. Č. st., jako spolujezdec si přisedl M. U., a M. Č. ml. a mladistvý P. Č. přisedli z obou stran L. B. na zadní sedadlo a z O. pokračovali do bydliště P. S.,
2) dne 5. 8. 2002 kolem 21:30 hod. v H., poté, co spatřili k domu přicházet P. S., tohoto vtáhli do vozidla zn. Škoda Octavia a odjeli ve směru do O., na dvůr nezjištěného domu, kde ve vozidle zůstal M. Č. st. a M. Š., tam se P. S. dotazovali na okolnosti vloupání do bytu M. Č. st., přitom M. Š. uchopil P. S. do kravaty a přiložil mu nezjištěnou krátkou střelnou zbraň ke krku, začal mu vyhrožovat, že pokud nezačne mluvit, ustřelí mu hlavu a když P. S. nic neuváděl, M. Š. jej pustil ze sevření, namířil zbraň na jeho levé koleno s tím, že „začne od kolen“, dále že „zajde zavolat Rusáky, aby ho odvezli pryč a pravdu o vloupání se od něj dozví mučením“, P. S. proto z obavy o svůj život uvedl skutečnosti, které mu o vloupání byly známé, následně odjeli všichni zpět do H., do bytu M. Č. st., kde P. S. drželi do příchodu policie dne 6. 8. 2002 v době kolem 04:30 hod.“
Takto zjištěné jednání odvolací soud právně kvalifikoval u mladistvého P. Č. jako provinění vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. a u zbývajících čtyř obviněných jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. spáchaný ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Za to jim uložil: obviněnému M. Č. staršímu podle §235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvou roků; mladistvému P. Č. podle §235 odst. 2 tr. zák. a §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. trestní opatření odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon podle §58 odst. 1 a §33 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku; obviněnému M. Š. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou, to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 14. 4. 2003, sp. zn. 7 T 45/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. 10. 2003, sp. zn. 7 To 261/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu; obviněnému M. Č. mladšímu podle §235 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §58 odst. 1, §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání jednoho roku; obviněnému M. U. podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků a šesti měsíců nepodmíněně, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, to za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Karviné, pobočka v Havířově, ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 103 T 111/2003, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 10. 2003, sp. zn. 5 To 660/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Odvolání všech pěti obviněných Krajský soud v Ostravě podle §256 tr. ř. zamítl.
Citované rozhodnutí odvolacího soudu napadli dovoláním již jen obvinění M. Č. starší a mladistvý P. Č. prostřednictvím obhájkyně JUDr. J. G. a obviněný M. Š. prostřednictvím obhájce Mgr. M. P.
Obviněný M. Š. v dovolání uplatnil dovolací důvod podle §265b odst.1 písm. g) tr. ř., neboť je přesvědčen, že rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve výroku o vině a právní kvalifikaci spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Odvolacímu soudu vytkl, že se nezabýval řádným právním posouzením skutku a užitou právní kvalifikaci odůvodnil pouhou zákonnou citací bez bližšího rozvedení dalších hmotně právních institutů a řádného hodnocení všech okolností případu, hodnocením stupně společenské nebezpečnosti činu pro společnost, významu chráněného zájmu, který měl být dotčen, způsobu provedení činu a jeho následku s přihlédnutím k okolnostem, za kterých byl čin spáchán a k osobě pachatele, míře zavinění a pohnutce ve smyslu §3 odst. 4 tr. zák. Zejména namítal, že nijak nebyla hodnocena případná svépomoc ve smyslu §6 obč. zák. či otázka krajní nouze podle §14 tr. zák., příp. právní kvalifikace pouze jako trestného činu omezování osobní svobody podle §231 tr. zák.
Obviněný dále konstatoval, že objektem trestného činu vydírání je zájem společnosti na ochraně určitého právního vztahu a ochraně lidské důstojnosti a svobody vůle, projevu a pohybu bezúhonných občanů před těmi, kdo by je chtěli na těchto jejich právech krátit; úmyslem zákonodárce prý rozhodně nebylo poskytnout tuto ochranu pachatelům trestné činnosti. Obviněný dále rozebral jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu vydírání, přičemž za naplněnou nepovažoval ani objektivní stránku. To odůvodnil tím, že se nesnažil získat pro sebe prospěch na úkor nevinných občanů, ale naopak se snažil domoci se ochrany práv jiného. K subjektům trestné činnosti zdůraznil, že se nejedná o osoby, které jednají v úmyslu páchat trestnou činnost s určitým záměrem a ve svůj prospěch, ale důvodem jednání obviněných bylo právě protiprávní jednání poškozených. Co se týká subjektivní stránky, jednání mělo směřovat k získání informací o rodinných špercích, které byly odcizeny, jakož i předání pachatelů trestné činnosti Policii ČR.
S ohledem na uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že podle §265k odst. 1 tr. ř. rozsudek odvolacího soudu zruší a podle §226 písm. b) tr. ř. jej zprostí v bodech 1) a 2) obžaloby; současně souhlasil s tím, aby jmenovaný soud věc projednal podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Obviněný mladistvý P. Č. (dále převážně jen „mladistvý“) svůj mimořádný opravný prostředek opřel o dovolací důvody uvedené v §265b odst. 1 písm. g) a d) tr. ř., protože jednak rozhodnutí spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které má podstatný vliv na rozhodnutí ve věci, a jednak veřejné zasedání před odvolacím soudem bylo konáno v rozporu se zákonem v jeho nepřítomnosti.
V prvé řadě mladistvý poukázal na dosavadní průběh trestního řízení, kdy poté, co soud prvého stupně původním rozsudkem rozhodl o zproštění obžaloby, byl tento rozsudek odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí. Již v této fázi řízení projevil nesouhlas s vedením dokazování a postupem nalézacího soudu. Odvolacímu soudu následně vytkl, že se nevypořádal se změněnými výpověďmi svědků, že popis skutku v obžalobě i v rozsudku neodpovídá usnesení o zahájení trestního stíhání a neodpovídá ani výpovědím obviněných, svědků a listinným důkazům. Namítal, že provedeným dokazováním nebyla prokázána skutková podstata provinění vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák.
Mladistvý poukázal rovněž na skutečnost, že si pouze chránil svůj majetek, dožadoval se jeho vydání, protože policie neučinila žádné kroky ke zjištění pachatelů trestného činu. Dále zdůraznil, že poškození ve věci zároveň figurují jako pachatelé vloupání do bytu, spis týkající se této trestné činnosti poškozených však odvolacím soudem nebyl vyžádán.
Také se mladistvý domníval, že došlo k porušení zásady dvojinstančnosti řízení, když odvolací soud svým rozhodnutím pouze navázal na své původní usnesení, ve kterém zaujal jednoznačné stanovisko o jeho vině; v novém rozhodnutí pak posuzoval jen trest.
Konečně mladistvý namítl porušení ustanovení §64 zák. č. 218/2003 Sb., neboť veřejné zasedání před odvolacím soudem bylo konáno v jeho nepřítomnosti.
Vzhledem ke shora uplatněným námitkám mladistvý navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl, zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Přípisem ze dne 12. 9. 2007 mladistvý sdělil, že trvá na své účasti při jednání Nejvyššího soudu.
Obviněný M. Č. starší své dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože i podle jeho názoru rozhodnutí soudu spočívá na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které má podstatný vliv na rozhodnutí věci.
Obsah jeho dovolání byl naprosto shodný s obsahem mimořádného opravného prostředku mladistvého P. Č., nad rámec totožných výhrad namítl, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, protože v přípravném řízení jej obhajovala JUDr. H. C., matka státního zástupce Mgr. O. C., který u Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov vystupoval za státní zastupitelství.
V závěru svého podání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání vyhověl, zrušil rozsudek odvolacího soudu a přikázal soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K podaným dovoláním jmenovaných obviněných se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“).
K dovolání obviněného M. Š. uvedl, že pod deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ty námitky obviněného, ve kterých brojí proti způsobu hodnocení důkazů a proti skutkovým zjištěním učiněným soudy obou stupňů. Námitku obviněného, že musel použít určitou míru násilí vůči poškozeným L. B. a P. S. (tito způsobili škodu vloupáním do bytu Č.) k tomu, aby je donutil k přiznání, nepovažoval za námitku právní, ale spíš účelovou. Doplnil, že nelze přehlédnout, že obviněný konstruuje skutkový stav jinak, než byl soudy zjištěn a na svoji obhajobu tvrdí, že jednal v nutné obraně, příp. že šlo o svépomoc podle §6 obč. zák. Přitom charakteristickým znakem nutné obrany, krajní nouze i svépomoci je bezprostřednost hrozícího nebezpečí, útoku či zásahu. O krajní nouzi se nejedná, pokud nebezpečí již pominulo nebo by hrozilo teprve v budoucnu. Totéž lze uvést i k institutu svépomoci, navíc dovolená svépomoc musí být provedena prostředky přiměřené intenzity, nebezpečí a způsobu zásahu a může ji vykonat pouze sám ohrožený, resp. jeho zákonný zástupce či zmocněnec.
K námitce obviněného, že soud nezvažoval případnou právní kvalifikaci podle §231 odst. 1 tr. zák., státní zástupce uvedl, že za situace, kdy ze skutkových zjištění vyplývá, že obviněný brání jiným v užívání osobní svobody proto, aby je nutil něco konat, nemohlo se o trestný čin omezování osobní svobody jednat.
Podle názoru státního zástupce pokud by obviněný namítl pouze tyto výhrady, bylo by nutné jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Za jedinou relevantně uplatněnou námitku považoval tvrzení, že jednání obviněného neměl odvolací soud při zhodnocení všech hledisek podle §3 odst. 4 tr. zák. posuzovat jako trestný čin; tuto výhradu však nepovažoval za opodstatněnou. Po teoretických úvahách týkajících se materiální stránky trestného činu uzavřel, že jednání dovolatele bylo charakterizováno okolnostmi, které vylučují závěr o tom, že stupeň společenské nebezpečnosti je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti činu pro společnost trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak vzhledem ke konkrétním skutkovým zjištěním je vyžadovaný stupeň společenské nebezpečnosti bezesporu dán.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání tohoto obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.
V případě mladistvého P. Č. státní zástupce považoval uplatněnou výhradu vztahující se k porušení ustanovení §64 zák. č. 218/2003 Sb. za relevantní a opodstatněnou. Z trestního spisu totiž nevyplývá, že by proti mladistvému bylo vedeno trestní stíhání jako proti uprchlému, příp. že by se vůči němu uplatnily podmínky §73 odst. 1 písm. a), b) zák. č. 218/2003 Sb. Pokud veřejné zasedání o odvolání mladistvého proběhlo dne 10. 11. 2006 u Krajského soudu v Ostravě bez jeho účasti, došlo k porušení ustanovení §64 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. byl naplněn.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání konaném podle §265r odst. 1 písm. b) tr. ř. ve vztahu k mladistvému P. Č. podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu ve výroku o vině, jakož i v celém výroku o trestním opatření, a stejně tak zrušil všechna další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal odvolacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K mladistvým uplatněnému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že těmito námitkami by se dovolací soud zabýval pouze v případě, dospěl-li by k závěru, že námitky uplatněné mladistvým v rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné. Pokud by se o takovou situaci jednalo, pak poukázal na to, že podobně jako obviněný M. Š. se i mladistvý soustředil v rozporu s hmotně právní povahou dovolacího důvodu jednak na polemiku s tím, jakým způsobem soud druhého stupně vyhodnotil shromážděné důkazy, a jednak na zdůrazňování skutečnosti, že (stejně jako ostatní obvinění) popíral jednání, které je jim obžalobou kladeno za vinu. Protože takové výhrady nelze v žádném případě podřadit pod uvedený dovolací důvod, pak by přicházelo v úvahu, aby Nejvyšší soud takové dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
K dovolání obviněného M. Č. staršího státní zástupce konstatoval, že i toto brojí především proti nesprávným skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, takže ve skutečnosti napadá skutková zjištění, nikoliv právní vady právního hodnocení stabilizovaného skutku.
Státní zástupce se dále zabýval tvrzením tohoto obviněného, že v rámci trestního řízení bylo porušeno jeho právo na obhajobu, a dospěl k názoru, že významově se tato výhrada nejvíce blíží dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán. V projednávané věci se však ani o takovou situaci nejedná, jelikož – jak vyplývá ze spisu – JUDr. H. C. byla obviněnému opatřením Okresního soudu v Karviné ustanovena obhájkyní dne 6. 8. 2002 a v tomto postavení se účastnila výslechu obviněného M. U. dne 6. 8. 2002 v době od 19:25 do 20:05 hod. Státnímu zástupci Mgr. O. C. přitom byla věc přidělena až dne 1. 1. 2006, a to v souvislosti se zřízením havířovské pobočky Okresnímu státního zastupitelství v Karviné.
V závěru svého vyjádření státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud i v tomto případě dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně poukázal na možnost učinit takové rozhodnutí v neveřejném zasedání podle §265h odst. 2 a §265r odst. 1 tr. ř.; s projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovil souhlas podle §265r odst. 1 písm. a), b) tr. ř. i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že podaná dovolání jsou přípustná [§265a odst. 2 písm. a), h) tr. ř.], byla podána osobami oprávněnými [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a že splňují i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda lze jednotlivými dovolateli uplatněné dovolací důvody považovat za důvody uvedené v citovaném ustanovení zákona, jejichž existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (v úvahu přitom přicházelo posouzení pouze podle prvního odstavce citovaného ustanovení).
Všichni tři obvinění ve svém dovolání označili jako dovolací důvod podmínky uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [mladistvý P. Č. nadto uplatnil ještě dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř.]. K tomuto je třeba v obecné rovině uvést následující:
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z uvedeného plyne, že v rámci rozhodování o dovolání vychází Nejvyšší soud zásadně ze skutkových zjištění provedených soudy v předchozím řízení a pouze hodnotí, zda tato skutková zjištění byla z hlediska hmotného práva správně posouzena. Není tedy možné namítat nic proti samotným skutkovým zjištěním soudu, proti tomu, jak soud hodnotil důkazy, v jakém rozsahu provedl dokazování, jak postupoval při provádění důkazů, apod. V tomto směru totiž nejde o aplikaci hmotného práva, ale procesních předpisů, zejména ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. o postupu orgánů činných v trestním řízení při zjišťování skutkového stavu a při hodnocení důkazů. Hmotně právní posouzení se pak týká především trestního práva hmotného, ale může se týkat i jiných právních odvětví (k tomu srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr., str. 299). Nesprávnost může spočívat v tom, že soud nesprávně aplikuje normu hmotného práva tím, že buď použije jiný právní předpis či jiné ustanovení nebo použije správný právní předpis a jeho správné ustanovení, ale nesprávně je vyloží. Nesprávnost může rovněž spočívat v chybně posouzené předběžné otázce. Je třeba dodat, že v žádném z dalších ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. zákon nepřipouští jako důvod dovolání, že by rozhodnutí bylo založeno na nesprávném nebo neúplném skutkovém zjištění. Z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., je dovolání podáno i v případě, kdy je v něm sice citováno některé z ustanovení §265b tr. ř., ale ve skutečnosti jsou vytýkány vady, které zákon jako důvod dovolání nepřipouští.
K dovolání obviněného M. Š.:
Pokud se jedná o námitku tohoto obviněného, že nebyly naplněny všechny zákonné znaky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., zejména objektivní a subjektivní stránka a materiální stránka trestného činu, pak je nutné v obecné rovině nejprve uvést, že uvedeného trestného činu se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl a spáchá-li takový čin nejméně se dvěma osobami a se zbraní.
Ze skutkových okolností případu vyjádřených ve skutkové větě a v návaznosti na ni i v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu vyplývá, že „…obžalovaný M. Š. a obžalovaný M. U. za účelem zjištění bydliště P. S. požádali L. B., aby je následoval do osobního motorového vozidla …, ve vozidle pak M. Š. L. B. pod pohrůžkou použití zbraně vyhrožoval, aby nekladl odpor, poté během jízdy telefonicky dohodl schůzku s obžalovaným M. Č. … a jeho syny … ve dvorové části nezjištěného domu v O., … zde obžalovaný M. Č. st. vyhrožováním fyzickým napadením se domáhal po L. B. přiznání se k vloupání do jeho bytu v H., dne 29. 7. 2002, na zdůraznění, že výhrůžky jsou míněny vážně, obžalovaný M. U. otevřel levé zadní dveře vozidla Škoda Fabia a dvakrát udeřil L. B. do obličeje, a když ten na další výzvu M. Č. st. se odmítal k vloupání doznat, M. Š. se slovy „tak ty nic neřekneš“ vytáhl z kapsy kalhot krátkou střelnou zbraň nezjištěného typu, tuto namířil nejprve na koleno L. B. a poté i do obličeje a tak se snažil vynutit jeho přiznání k vloupání do bytu Č., poté, co L. B. uvedl, že je zavede za P. S., vtáhli ho do vozidla Škoda Octavia, které řídil M. Č. st., jako spolujezdec si přisedl M. U., a M. Č. ml. a mladistvý P. Č. přisedli z obou stran L. B. na zadní sedadlo a z O. pokračovali do bydliště P. S. Dne 5. 8. 2002 kolem 21:30 hod. v H., … poté, co spatřili k domu přicházet P. S., tohoto vtáhli do vozidla zn. Škoda Octavia a odjeli ve směru do O., na dvůr nezjištěného domu, kde ve vozidle zůstal M. Č. st. a M. Š., tam se P. S. dotazovali na okolnosti vloupání do bytu M. Č. st., přitom M. Š. uchopil P. S. do kravaty a přiložil mu nezjištěnou krátkou střelnou zbraň ke krku, začal mu vyhrožovat, že pokud nezačne mluvit, ustřelí mu hlavu a když P. S. nic neuváděl, M. Š. jej pustil ze sevření, namířil zbraň na jeho levé koleno s tím, že „začne od kolen“, dále že „zajde zavolat Rusáky, aby ho odvezli pryč a pravdu o vloupání se od něj dozví mučením“, P. S. proto z obavy o svůj život uvedl skutečnosti, které mu o vloupání byly známé, následně odjeli všichni zpět do H., do bytu M. Č. st., kde P. S. drželi do příchodu policie dne 6. 8. 2002 v době kolem 04:30 hod.“.
Z takto formulované skutkové věty je zřejmé, že se obviněný M. Š. společně s ostatními spoluobviněnými dohodli na jednání, jehož cílem bylo jednak získat zpět majetek předtím odcizený v rodině Č., jednak vynutit si doznání a následně potrestat domnělé pachatele této krádeže. Především proto oba poškozené omezovali na svobodě, nutili je k doznání krádeže a přitom jim nejen vyhrožovali případným použitím střelné zbraně, ale i fyzicky je napadali. Zjistil-li nakonec i odvolací soud, že všichni obvinění poškozené násilím a pohrůžkou násilí nutili, aby něco konali, nemůže být o naplnění objektivní stránky trestného činu vydírání pochyb.
Ze strany obviněného M. Š. se rozhodně nejednalo o svépomoc ve smyslu ustanovení §6 obč. zák., ani o jednání v krajní nouzi podle §14 tr. zák., jak tento dovolatel namítal. Základními znaky pro to, aby mohly být tyto instituty uplatněny, je především bezprostřednost hrozícího nebezpečí, tedy situace, kdy by právní ochrana poskytovaná státními orgány k tomu povolanými přišla pozdě. Svépomoc se vyznačuje i dalšími charakteristickými znaky jako je přiměřenost svémocného jednání – musí být provedena prostředky přiměřenými intenzitě, nebezpečí a způsobu zásahu a může ji vykonat pouze sám ohrožený, příp. jeho zákonný zástupce.
Jmenovanému obviněnému ani jedna z uvedených okolností nesvědčí. Posuzovaného jednání se totiž dopustil (spolu s ostatními obviněnými) až několik dní po vykradení bytu rodiny Č. a sám dovolatel jednáním poškozených vůbec (natož bezprostředně) ohrožen nebyl. Prostředky jím použité byly naprosto nepřiměřené vzniklé situaci a v době jeho jednání mohla být zcela reálně poskytnuta pomoc společensky chráněným zájmům příslušnými státními orgány, především Policií ČR.
Co se pak týká dovolatelem namítané neexistence subjektivní stránky, pak ani zde není pochyb o tom, že jeho jednání (stejně jako ostatních obviněných) bylo jednáním zaviněným, a to ve formě úmyslu přímého. Všichni obvinění byli totiž při svém jednáním vedeni jednotným záměrem donutit poškozené k doznání krádeže a ke sdělení, kde se nacházejí ukradené věci, šperky a hotovost z bytu Č. Svým jednáním tak v souladu s §4 písm. a) tr. zák. chtěli způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem.
Pokud jde o námitku dovolatele, že jeho jednání vzhledem k nízkému stupni společenské nebezpečnosti není trestným činem, je třeba uvést, že rovněž tato námitka je relevantní a naplňuje uplatněný dovolací důvod; Nejvyšší soud se proto i touto výhrahou musel zabývat.
Podle §3 odst. 4 tr. zák. platí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou.
Nebezpečnost činu pro společnost je tedy materiální podmínkou, která musí být splněna, aby šlo o trestný čin. Z ustanovení §3 odst. 1 tr. zák. v souvislosti s ustanovením §1 tr. zák. vyplývá, že nebezpečnost činu pro společnost je v zásadě dána tím, že takový čin porušuje nebo ohrožuje zájmy chráněné trestním zákonem. Přitom však nestačí zabývat se jen porušením nebo ohrožením chráněných zájmů, ale je nutné přihlédnout i ke všem ostatním okolnostem případu, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost a které jsou obecně uvedeny v citovaném ustanovení §3 odst. 4 tr. zák. Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu tak vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků včetně osoby pachatele.
Při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Ustanovení §3 odst. 2 tr. zák. se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
O takovou situaci se však v daném případě evidentně nejednalo. Přestože obviněný M. Š. tvrzení o údajném nedostatku materiální stránky svého činu konkrétními argumenty blíže nerozvedl, je ze shora popsaných skutkových zjištění soudů prvního a posléze i druhého stupně zřejmé, že šlo o tak vysoce společensky nebezpečné jednání, u něhož o správnosti závěrů soudů stran existence materiální stránky trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. nelze vůbec pochybovat.
Jen pro úplnost je třeba dodat, že vzhledem k popsaným skutkovým zjištěním použití právní kvalifikace pouze jako trestného činu omezování osobní svobody podle §231 tr. zák., jíž se dovolatel domáhal, nepřipadala v úvahu.
Nejvyšší soud na základě shora rozvedených úvah dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím a jemu předcházejícím postupem k porušení zákona ve smyslu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nedošlo. Dovolání obviněného M. Š. proto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
K dovolání obviněného M. Č. staršího:
Tento obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil pouze námitky, které z pohledu shora vymezeného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát. Uplatněnými výhradami totiž zásadně brojil proti nesprávným skutkovým zjištěním vyjádřeným ve výroku a odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a ve skutečnosti tak napadal skutková zjištění, nikoliv právní vady právního hodnocení stabilizovaného skutku. Pod tyto námitky spadají ty argumenty obviněného, ve kterých tvrdil, že se odvolací soud nevypořádal se změněnými výpověďmi svědků, nebo že popis skutku v obžalobě i v rozsudku neodpovídá usnesení o zahájení trestního stíhání ani výpovědím obviněných, svědků a listinným důkazům. Stejně tak není relevantní výtka, že provedeným dokazováním nebyla prokázána podstata trestného činu vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák. I tuto námitku totiž opřel o odlišná skutková tvrzení, než ke kterým dospěly soudy nižších stupňů a opakovaně poukazoval na skutečnost, že si pouze chránil svůj majetek a dožadoval se jeho vydání, protože policie údajně neučinila žádné kroky ke zjištění pachatelů trestného činu.
Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval nesprávné právní posouzení jednání, jímž byl uznán vinným.
Co se pak týká námitky tohoto dovolatele, že došlo k porušení jeho práva na obhajobu, neboť v přípravném řízení jej obhajovala JUDr. H. C., matka státního zástupce Mgr. O. C., který u Okresního soudu v Karviné – pobočka Havířov vystupoval za státní zastupitelství, jde o námitku, která není podřaditelná pod žádný dovolací důvod. Jak již státní zástupce ve vyjádření k podanému dovolání správně konstatoval, tato výhrada se významově nejvíce blíží dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., podle kterého lze dovolání podat, rozhodl-li ve věci vyloučený orgán. Tento důvod dovolání však obviněný neuplatnil, navíc uvedená námitka stejně nemá své opodstatnění, poněvadž JUDr. H. C. byla obviněnému opatřením Okresního soudu v Karviné ustanovena obhájkyní již dne 6. 8. 2002 a v tomto procesním postavení se téhož dne účastnila výslechu obviněného M. U. (v době od 19:25 do 20:05 hod.). Státnímu zástupci Mgr. O. C. přitom byla věc přidělena až dne 1. 1. 2006, a to v souvislosti se zřízením havířovské pobočky Okresního státního zastupitelství v Karviné.
Lze tak shrnout, že obviněným M. Č. starším vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného M. Č. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Naprosto stejný by musel být závěr Nejvyššího soudu k dovolacím námitkám obviněného mladistvého P. Č. uplatněným v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť prostřednictvím téže obhájkyně vznesl naprosto identické argumenty.
Tento dovolatel však současně uplatnil i dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., když tvrdil, že byla porušena ustanovení zákona o nutné přítomnosti mladistvého při veřejném zasedání.
Dovolací důvod podle citovaného ustanovení je dán tehdy, pokud byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejné zasedání. Jde o situace, kdy soud jednal v nepřítomnosti obviněného, ač mu měl jeho přítomnost umožnit nebo zajistit, a v důsledku toho byl obviněný zkrácen na svém právu, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak je zakotveno v čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“). Na základě těchto kritérií Nejvyšší soud posuzoval, zda výhrada mladistvého je s těmito zákonnými podmínkami v souladu, a shledal, že jde námitku relevantní a důvodnou.
Především je třeba uvést, že pokud ve věci probíhalo společné řízení proti mladistvému a dospělým obviněným, pak takové řízení podle §38 odst. 2 věta druhá zákona č. 218/2003 Sb., o odpovědnosti mládeže za protiprávní činy a o soudnictví ve věcech mládeže a o změně některých zákonů (zákon o soudnictví ve věcech mládeže), ve znění pozdějších předpisů (vpředu i dále jen „zák. č. 218/2003 Sb.“), koná soud pro mládež, a pokud jde o mladistvého, užije se i ve společném řízení ustanovení tohoto zákona. Podle jeho §64 odst. 1 platí, že nejde-li o řízení proti uprchlému, nelze hlavní líčení a veřejné zasedání konat v nepřítomnosti mladistvého. Toto ustanovení doplňuje a pozměňuje obecné ustanovení §202 tr. ř. a vylučuje tak použití jeho odstavce 2, 3 a 5; zároveň se týká všech veřejných zasedání v řízení v trestních věcech mladistvých, zejména pak v řízení o opravných prostředcích. Jestliže se tedy mladistvý nebo jeho obhájce k veřejnému zasedání nedostaví, je nutné veřejné zasedání odročit (nedojde-li k jinému procesnímu postupu, např. k vyloučení věci ze společného řízení).
Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by se v dané věci vedlo řízení proti mladistvému jako proti uprchlému. Stejně tak se z něho nepodává, že by se vůči mladistvému uplatnilo společné ustanovení §73 odst. 1 písm. a) nebo b) zák. č. 218/2003 Sb., které vymezuje podmínky, za nichž se zvláštní ustanovení o trestním řízení ve věcech mladistvých neužije.
Ze spisu naopak vyplývá, že mladistvý se nedostavil k veřejnému zasedání nařízenému odvolacím soudem na 26. 9. 2006 (na č. l. 671 spisu je zřejmě chybně uvedeno datum konání veřejného zasedání 25. 9. 2006), ani k odročeným veřejným zasedáním ve dnech 18. 10. 2006 a 8. 11. 2006. Zatímco k prvnímu ani druhému veřejnému zasedání se nepodařilo předvolání mladistvému vůbec doručit (ve druhém i třetím případě ani prostřednictvím Policie ČR), v naposledy uvedeném případě se o konání veřejného zasedání zřejmě dozvěděl od své rodiny, příp. od své obhájkyně, jak o tom svědčí jeho dopis ze dne 7. 11. 2007 založený na č. l. 711 spisu a označený jako „souhlas s jednáním v mé nepřítomnosti“.
Odvolací soud se s takovým prohlášením mladistvého spokojil a po jeho přečtení rozhodl o konání veřejného zasedání v nepřítomnosti mladistvého (srov. č. l. 714 spisu). Poté doplnil dokazování výslechy (byť jen krátkými) tří přítomných obviněných a přečtením několika listinných důkazů podle §213 odst. 1 tr. ř. Po vyjádření obviněných a zjištění, že další návrhy na doplnění dokazování nejsou, „udělil slovo k přednesení odvolání spolu se závěrečným návrhem“ a po posledních slovech obviněných odročil veřejné zasedání na 10. 11. 2006 „za účelem závěrečné porady senátu a vyhlášení rozhodnutí“.
Teprve tohoto veřejného zasedání se mladistvý osobně zúčastnil a v jeho průběhu zodpověděl několik dotazů vztahujících se k jeho osobním a rodinným poměrům. S výjimkou přečtení faxové zprávy (vztahující se však jen k obviněnému M. Š.) žádné dokazování již prováděno nebylo a odvolací soud přistoupil k vyhlášení shora uvedeného rozsudku.
Takový postup odvolacího soudu rozhodně není slučitelný s ustanovením §64 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. Jak již bylo shora zdůrazněno, na rozdíl od obecné úpravy obsažené v §202 odst. 2, 4 a 5 tr. ř. nelze přítomnost mladistvého u veřejného zasedání ničím nahradit. Odvolací soud proto jednoznačně pochybil, pokud dne 8. 11. 2006 konal veřejné zasedání (a prováděl v něm důkazy) v nepřítomnosti mladistvého.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud, soud pro mládež, jako soud dovolací k dovolání mladistvého podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, soudu pro mládež, ze dne 10. 11. 2006, sp. zn. 4 Tmo 186/2006, a to ve vztahu k mladistvému ve výroku o vině i ve výroku o trestním opatření. Podle §265k odst. 2 tr. ř zrušil také další rozhodnutí na zrušené rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Konečně podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ostravě, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Věc se tak vrací do stadia řízení po vyhlášení odsuzujícího rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, soudu pro mládež, ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. 103 T 272/2002. Na soudu druhého stupně bude, aby se odvoláním obviněného mladistvého P. Č., jakož i odvoláním okresního státního zástupce podaným v jeho neprospěch, znovu zabýval a dodržel přitom všechna příslušná zákonná ustanovení, zejména výše citovaný §64 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb.
Vhodné je také připomenout, že Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu jen v důsledku dovolání podaného ve prospěch mladistvého, takže v novém řízení nemůže dojít ke změně rozhodnutí v jeho neprospěch (§265s odst. 2 tr. ř.).
Rozhodnutí o dovoláních všech tří obviněných Nejvyšší soud jako soud pro mládež učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a