ECLI:CZ:NS:2007:8.TDO.930.2007.1
sp. zn. 8 Tdo 930/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky jako soud pro mládež rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. 8. 2007 o dovolání obviněného mladistvého P. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni, soudu pro mládež, ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 7 Tmo 16/2007, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město, soudu pro mládež, pod sp. zn. 27 Tm 48/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného mladistvého P. P. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město, soudu pro mládež, ze dne 9. 2. 2007, sp. zn. 27 Tm 48/2006, byl obviněný mladistvý P. P. (dále převážně jen „mladistvý“) v bodě 1) uznán vinným, že společně s dalším obviněným mladistvým I. T.
„dne 7. 9. 2006 kolem 17:45 hod. u klubu K. oslovili T. L., s tím, zda má „trávu“, když je odmítl, udeřili jej do obličeje, srazili jej úderem na zem, kde do něj kopali a následně mu z kapsy vytáhli mobilní telefon zn. Philips 530 v hodnotě 1.111,- Kč, poté z místa utekli, napadením způsobili poškozenému zranění – tupé trauma lbi, kontuzi hrudníku a perforaci ušního bubínku.“
Takto zjištěné jednání mladistvého soud právně posoudil jako provinění loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., za což mu podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §31 odst. 1 zák. č. 218/2003 Sb. uložil trestní opatření odnětí svobody nepodmíněně v trvání jednoho roku, pro jehož výkon jej podle §76 zák. č. 218/2003 Sb. a §5 odst. 3 a §8 odst. 2 zák. č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody, zařadil do věznice – zvláštní oddělení pro mladistvé.
Nalézací soud tímto rozsudkem zároveň rozhodl o vině a trestu obviněného mladistvého I. T.
Proti odsuzujícímu rozsudku podal odvolání pouze obviněný mladistvý P. P. Krajský soud v Plzni, soud pro mládež, o něm rozhodl usnesením ze dne 3. 5. 2007, sp. zn. 7 Tmo 16/2007, tak, že je podle §256 tr. ř. zamítl.
Usnesení odvolacího soudu napadl mladistvý prostřednictvím obhájce JUDr. J. V. dovoláním, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Mladistvý vznesl výhrady proti správnosti právního závěru obsaženého ve výroku usnesení odvolacího soudu. Tvrdil, že mu nebyl prokázán úmysl zmocnit se násilím cizí věci ani to, že by byl srozuměn s takovým jednáním spoluobviněného I. T. Dále polemizoval se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně, přičemž několikrát opakoval, že v žádném případě nebyl shledán jeho úmysl zmocnit se násilím mobilního telefonu poškozeného, a uzavřel s tím, že odcizení mobilu mohlo být excesem spoluobviněného I. T. V tomto směru považoval za zásadní výpověď poškozeného T. L., který neviděl, který z pachatelů mu měl mobil odcizit a jak k tomu došlo; jeho výpověď proto označil za nepřesvědčivou. Uzavřel, že právní závěry soudů o tom, že svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu loupeže, nejsou správné.
V závěru svého podání mladistvý navrhl (bez citace příslušných zákonných ustanovení), aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla přikázána Krajskému soudu v Plzni, aby ji v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. Vzhledem k tomu, že mu již byla doručena výzva k nástupu výkonu uloženého trestního opatření, navrhl zároveň, aby mu byl podle §265o odst. 1 tr. ř. odložen výkon rozhodnutí.
K podanému dovolání mladistvého se vyjádřila státní zástupkyně činná u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Konstatovala, že dovolatel sice namítl nedostatek naplnění znaků provinění loupeže podle §234 tr. zák., avšak tyto hmotně právní námitky vybudoval na jiném, než přisouzeném skutkovém základě. Způsob odůvodnění dovolání nesplňuje ani obecné předpoklady obsahového přezkumu rozhodnutí ani podmínky přezkoumatelnosti rozhodnutí na podkladě výjimečného zásahu do přisouzeného skutkového stavu věci, který by byl na místě až na podkladě zjištění jeho zřejmého nesouladu se způsobem právního posouzení; taková situace však v posuzované věci nenastala. Státní zástupkyně dále uvedla, že okolnosti popsané ve skutkové větě spolu s těmi, které obsahuje odůvodnění rozsudku, umožňují závěr, že jednání, kterého se mladistvý dopustil, je třeba podřadit pod ustanovení §234 odst. 1 tr. zák. Z napadeného rozhodnutí i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že soudy vycházely z konkrétních skutkových zjištění, které ve svých rozhodnutích řádně vyložily a odůvodnily, přičemž nelze dospět k závěru, že mezi skutkovými zjištěními a jejich následným hodnocením by existoval extrémní nesoulad.
Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání mladistvého odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Zároveň navrhla, aby takové rozhodnutí učinil za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. S projednáním věci v neveřejném zasedání vyslovila podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas i pro případ jiného nežli navrhovaného rozhodnutí dovolacího soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání mladistvého je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a), h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze toto podání učinit (§265e odst. 1 tr. ř.), a že splňuje i obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení §265f tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci. V dovolacím řízení je naopak povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Námitky mladistvého, které ve svém podání uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Uplatněné výhrady totiž zásadně zpochybňují provedené dokazování soudy obou stupňů. Pod tyto námitky spadají především ty argumenty mladistvého, v rámci nichž tvrdil, že nebyl shledán jeho úmysl zmocnit se násilím mobilního telefonu poškozeného, že odcizení mobilu mohlo být excesem spoluobviněného I. T., že výpověď poškozeného T. L. je nepřesvědčivá a že žádné důkazy neprokazují, že by se dopustil na poškozeném násilí v úmyslu zmocnit se jeho věci nebo že by s tímto byl srozuměn.
Z povahy takto vytýkaných vad je evidentní, že ačkoli obviněný ve svém mimořádném opravném prostředku formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím se primárně domáhal především odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak učinily soudy obou stupňů, a v důsledku toho se rovněž domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá zjevná logická návaznost mezi provedenými důkazy, jejich hodnocením a učiněnými skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudů na straně druhé.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž postupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a přezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. dovolací soud rozhodl v neveřejném zasedání.
Pokud mladistvý v závěru svého podání rovněž požádal, aby předseda senátu Nejvyššího soudu podle §265o tr. ř. přerušil výkon napadeného rozhodnutí, je třeba především uvést, že předseda senátu soudu prvního stupně takový návrh ve smyslu §265h odst. 3 tr. ř. v předkládací zprávě neučinil. Žádost obviněného, která ani nebyla blíže odůvodněna, je proto třeba považovat za pouhý podnět, o němž Nejvyšší soud nemusel rozhodovat. Navíc vzhledem ke způsobu rozhodnutí o podaném dovolání ani předseda senátu Nejvyššího soudu důvody k postupu podle §265o odst. 1 tr. ř. neshledal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a