ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1435.2008.1
sp. zn. 20 Cdo 1435/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu O., proti povinnému P. S., zastoupenému advokátem, pro částku 817.866,86 Kč s příslušenstvím, prodejem podniku, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 48 E 1303/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 11. 2006, č. j. 10 Co 561/2006-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 14. 12. 2005, č. j. 48 E 1303/2005-30, jímž Okresní soud v Ostravě nařídil výkon rozhodnutí prodejem podniku povinného (výrok I.). Zároveň nepřiznal oprávněnému náhradu nákladů řízení (výrok II.) a odmítl odvolání manželky povinného I. S. (výrok III.). Konstatoval, že soud prvního stupně správně dovodil, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí dle §251 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. s. ř.“) byly splněny. S odvolací námitkou nevhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí se krajský soud vypořádal závěrem, že povinný tuto nevhodnost žádným způsobem neodůvodňuje a že způsob výkonu rozhodnutí k vymožení peněžité pohledávky zásadně volí oprávněný a pokud tento navrhl výkon rozhodnutí prodejem podniku, pak jeho návrh je v rámci probíhajícího výkonu rozhodnutí třeba respektovat.
Do výroku I. napadeného usnesení podal povinný dovolání, jehož přípustnost dovozuje toliko z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá – hodnoceno dle obsahu podání - nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), jež spatřuje v závěru odvolacího soudu, že navržený způsob výkonu rozhodnutí není zřejmě nevhodný. Má za to, že v daném případě nebyl respektován §264 odst. 1 o. s. ř., jelikož „prodejem podniku povinný ztrácí možnost obživy, neboť přijde o možnost podnikání“, čímž bude postižena celá jeho rodina. Založení nového podniku je činnost časově a finančně velmi náročná a v důsledku tak bude „poškozen daleko více, než by odpovídalo výši vymáhané pohledávky“. Dovolatel uvedl, že nemá v úmyslu se plnění pohledávky vyhnout, a proto nabídl uspokojení pohledávky jiným způsobem, tj. přikázáním pohledávky povinného za svým dlužníkem, kdy tato pohledávka je způsobilá být dostatečnou zárukou, že pohledávka oprávněného bude uspokojena. Vytýká odvolacímu soudu, že se touto námitkou nezabýval a „nezjišťoval žádné bližší informace o vymahatelnosti pohledávky“, zároveň podotýká, že odvolací soud měl „informovat oprávněnou o možnosti vést výkon rozhodnutí jiným způsobem, který by ponechal povinnému možnost se svým podnikáním řádně živit“. S poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 (týkajícího se uplatnění zásady úplné apelace v řízení v rámci výkonu rozhodnutí), navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle §238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.).
Povinný, jež přípustnost dovolání dovozoval pouze z ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde. Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe.
Podle §264 odst. 1 o. s. ř. navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem.
Není pochyb, že otázku, zda navržený způsob výkonu je v tomto smyslu způsobem vhodným, při nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje, pročež ji posuzuje i soud odvolací (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31.3.1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné pod č. 41/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).
Při nařízení výkonu rozhodnutí však zároveň nelze – z povahy exekučního řízení – na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným. Je naopak na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; jelikož však při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor (srov. §253 odst. 1 o. s. ř.), odsouvá se její – skutečné – prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia jeho zastavení, jež podle §269 odst. 1, §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. povinný zahájí příslušným návrhem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002). „Zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu ve smyslu ustanovení §264 odst. 1 o. s. ř. je tedy při nařízení výkonu relevantní jen tehdy, jestliže již z podání oprávněného vyjde najevo, případně dozví-li se soud jinak (z úřední činnosti), že je zde vhodnější způsob výkonu rozhodnutí, anebo uplatnil-li námitku o jiných možných, efektivních způsobech výkonu povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. §253 odst. 1, 2 o. s. ř.) předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002). Neměl-li v souzené věci povinný možnost se k navrženému způsobu výkonu rozhodnutí vyjádřit, odsouvá se jeho obrana o nevhodnosti navrženého způsobu výkonu rozhodnutí a možnosti vést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky povinného za jeho dlužníkem až do stádia zastavení výkonu rozhodnutí.
Jestliže tyto zásady, v soudní praxi zakotvené, odvolací soud při hodnocení odvolání povinného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí respektoval, nemůže oponentura proti němu přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat (ve výše vyloženém smyslu) za zásadní, resp. zásadně právně významné.
Odkaz povinného na nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05, je v dané věci nepřípadný, neboť dovolateli není upřeno právo na ochranu jeho subjektivních práv, kdy možnost obrany proti způsobu nařízeného výkonu rozhodnutí lze uplatnit v řízení o zastavení výkonu rozhodnutí.
Protože tedy dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání(§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení §243b odst. 5, §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněným, jež by jinak měli podle §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. května 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu