ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.1686.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 1686/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného S. R., proti povinnému J. K., zastoupenému advokátkou, pro 125.000,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 1 E 1171/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2006, č.j. 20 Co 541/2005-45, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 7. 6. 2001, č.j. 1 E 1171/2001-6, jímž okresní soud nařídil podle směnečného platebního rozkazu Krajského soudu v Brně ze dne 31. 1. 2001, č.j. 42 Sm 47/2000-8, k vydobytí pohledávky 125.000,- Kč s 6 % úroky od 1. 2. 1999 do zaplacení, směnečné odměny 416,67 Kč, nákladů předcházejícího řízení 6.056,- Kč a pro náklady výkonu 2.500,- Kč výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí povinného, a oprávněnému nepřiznal další náklady výkonu rozhodnutí. Předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí měl odvolací soud za splněny, zejména uzavřel, že směnečný platební rozkaz je vykonatelný. Povinnému byl doručován na adresu jeho trvalého bydliště (B.), přičemž zásilka byla dne 19. 2. 2001 uložena u pošty v B. Protože se povinný, který se jako dálkový řidič dne 19. 2. 2001 vrátil z pracovní cesty a na další byl vyslán 21. 2. 2001, v době doručení v místě doručení zdržoval, uplatní se fikce doručení ve smyslu §46 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2004. Argumentaci povinného, že se do místa trvalého bydliště vrátil po uzavírací době místní pošty a měl právo na odpočinek, označil odvolací soud za nepřípadnou.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jímž namítá, že smlouva o půjčce a směnka jsou absolutně neplatnými právními úkony, takže nemohou zakládat vykonatelnost směnečného platebního rozkazu. Oprávněným byly v úmyslu obejít zákon nepřípustně použity k zajištění domnělého pracovněprávního nároku na náhradu škody zaměstnavatele vůči zaměstnanci, což se příčí příslušným zákonným ustanovením a odporuje pravidlům slušnosti a občanského soužití; podpis povinného na směnce je proto neplatný. Uplatnění těchto námitek včetně jeho výslechu bylo dovolateli soudy obou stupňů odepřeno, čímž byl zkrácen na svých procesních právech. S přesvědčením, že „byl zkrácen na svých procesních právech a smysl institutu doručení směnečného platebního rozkazu nebyl naplněn,“ dále uvádí, že podmínky doručení podle §46 odst. 4 občanského soudního řádu nebyly splněny. Směnečný platební rozkaz je proto podle jeho názoru „nepravomocný a nevykonatelný.“ Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 3. 2005, dále též jen „o.s.ř.“ (čl. II, bod 3. zákona č. 59/2005 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř., přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o.s.ř. (srov. §238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl výkon rozhodnutí nařízen, nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Dovolací přezkum předjímaný ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jedině ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., tj. tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Tímto důvodem je dovolací soud vázán (včetně jeho konkretizace) a pouze v jeho intencích posuzuje, zda rozhodnutí odvolacího soudu má skutečně zásadní právní význam (§242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Povinný argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepředložil a samotným hodnocením obsahu dovolání k takovému závěru dospět nelze.
Není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek, jež jsou ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí významné, uplatnil právní názory nestandardní, resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe. Věcné posouzení návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí totiž zahrnuje pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je výkon navrhován v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného, zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje výkon rozhodnutí nařízený nebo navržený jiným způsobem, zda právo není prekludováno a zda navržený způsob výkonu na peněžité plnění není zřejmě nevhodný.
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích zdůraznil, že v řízení o výkon rozhodnuti soud naopak není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost rozhodnutí, jehož výkon je navržen, jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2004, poř. č. 62, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1/2000, poř. č. 4, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7/2005, poř. č. 58). Výtky stran (ne)platnosti směnky a smlouvy o půjčce, které tvoří těžiště dovolatelovy argumentace, směřují právě proti věcné správnosti exekučního titulu, a odvolací soud proto nepochybil, pokud se jimi nezabýval.
Přípustnost dovolání není sto založit ani výhrada, že nebyly splněny předpoklady pro tzv. náhradní doručení směnečného platebního rozkazu, jejímž prostřednictvím zpochybňuje dovolatel závěr odvolacího soudu o formální vykonatelnosti exekučního titulu. Odvolací soud posoudil předpoklady fikce doručení písemnosti povinnému v souladu s ustanovením §46 odst. 4 občanského soudního řádu ve znění účinném v době doručování i ve shodě s judikaturou Nejvyššího soudu. Tento již dříve dovodil, že podle právní úpravy doručování účinné do 31. 12. 2004 je pro závěr, zda se adresát v místě doručování zdržuje, rozhodný stav, jaký zde byl v době pokusu doručovatele o doručení písemnosti. Tvrzení adresáta, že se v místě doručení nezdržoval teprve v průběhu doby od uložení zásilky na poště do dne, kdy nastala fikce doručení zásilky, je bez významu (srov. usnesení ze dne 17. 4. 2003, sp. zn. 29 Odo 327/2002, uveřejněné ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek č. 9/2003, poř. č. 75). Pro závěr, že byly splněny podmínky pro náhradní doručení písemnosti, pak platí, že fyzická osoba se na adrese bydliště zdržuje, pokud se tam z místa, kde pracuje, během dne vrátí, byť i jen přespat (srov. usnesení ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 181/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11/2003, poř. č. 191). Založil-li tedy odvolací soud svůj závěr o náhradním doručení exekučního titulu na tom, že se povinný v místě svého bydliště, kam mu bylo doručováno, zdržoval dne 19. 2. 2001, kdy nebyl doručovatelem zastižen a zásilka mu byla uložena, není jeho právní posouzení nesprávné.
Pro hodnocení, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, jsou bezcennými námitky podřaditelné dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (vyjma případu, o který zde nejde, kdy by samotná vada splňovala podmínku zásadního právního významu). Tento k založení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nezpůsobilý dovolací důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003) uplatňuje dovolatel, namítá-li, že soudy neprovedly jeho výslech. K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k zmatečnostem, tj. vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti jen za – v dané věci nenaplněného – předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání ani podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o.s.ř.).
Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měl právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení §146 odst. 3, §224 odst. 1 a §243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. září 2008
JUDr. Pavel Krbek, v. r.
předseda senátu