ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.2082.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 2082/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněné Č. o. b., a. s., zastoupené advokátem, proti povinné Z. G., zastoupené advokátem, za účasti manžela povinné J. G., jako povinná, pro 18 892,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 34 Nc 6732/2006, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 10. 2006, č.j. 7 Co 2507/2006-31, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Shora uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. 4. 2006, č.j. 34 Nc 6732/2006-10, jímž okresní soud nařídil na základě svého rozsudku ze dne 31. 5. 2005, č.j. 9 C 66/2005-59, exekuci a jejím provedením pověřil soudního exekutora. Odvolací soud došel k závěru, že žádný z předpokladů nařízení exekuce není odvoláním povinné zpochybněn, přičemž samotné tvrzení o tom, že napadla vykonávané rozhodnutí žalobou pro zmatečnost a žalobou na obnovu řízení, nemá na existenci vykonávaného rozhodnutí vliv. Proti tomuto rozhodnutí podala povinná dovolání.
V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) ve spojení s §237 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“), povinná namítá, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř.). Zásadní právní význam rozhodnutí shledává v tom, že nařízení exekuce bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť soud při nařízení exekuce nepřihlédl k její tíživé sociální situaci („žádné příjmy ani sociální dávky nepobírá, movitý majetek nevlastní a je vzhledem ke svému dlouhodobému zdravotnímu stavu nezaměstnaná, stejně jako její manžel“), a dále v rozporu s ustanovením §264 o.s.ř, neboť soud nařídil exekuci „zjevně nevhodným způsobem.“ To dovozuje ze skutečnosti, že jejím jediným majetkem je nemovitost, jíž obývá se svým manželem, že výše vymáhané pohledávky (18 892,90 Kč) je ve zřetelném nepoměru k hodnotě nemovitosti (cca 1 400 000 Kč) a že k předmětné nemovitosti bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, které znemožňuje s ní nakládat. Jinou vadu řízení shledává v postupu odvolacího soudu, který ji nepoučil o možnosti požádat o právního zástupce, přestože byly splněny podmínky stanovené v §30 o.s.ř., čímž „porušil zásady soudního řízení.“ Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Oprávněná se k dovolání nevyjádřila.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout jen pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. – jež podle §238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení §238a odst. 1 písm. c) o.s.ř. a §130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Přestože dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, hodnocením argumentace v dovolání obsažené k takovému závěru dospět nelze; odvolací soud při svém rozhodování uplatnil právní názory, jež odpovídají konstantní judikatuře Nejvyššího soudu.
Pokud povinná namítá, že nařízení exekuce je v rozporu s dobrými mravy s ohledem na její nemajetnost, v usnesení ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 20 Cdo 535/2002, uveřejněném pod č. 67/2003 v časopise Soudní judikatura, vyjádřil Nejvyšší soud závěr (jež posléze užil v mnoha rozhodnutích dalších), že „z hlediska případné existence rozporu s dobrými mravy lze posuzovat pouze výkon práv a povinností (formou právních úkonů či faktického chování) účastníků občanskoprávních vztahů, nikoliv správnost rozhodnutí soudu; to je aktem aplikace práva, v jejímž rámci právě soud - v nalézacím řízení - posuzuje, zda k případnému rozporu s morálními pravidly při výkonu práv a povinností v hmotněprávních vztazích došlo. Při podání návrhu na nařízení exekuce však nejde o výkon práva ve smyslu §3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, nýbrž o využití možnosti poskytnuté oprávněnému procesním předpisem (§251 o. s. ř.) pro případ, že povinnost uložená exekučním titulem vydaným v nalézacím řízení nebyla splněna dobrovolně.“ Proto nelze namítat ani proti usnesení o nařízení exekuce podle zákona. č. 120/2001 Sb., že je v rozporu s dobrými mravy, neboť se jedná o hmotněprávní institut, který nemá místo v rozhodování o procesněprávním úkonu soudu.
Podobně nemůže z hlediska přípustnosti obstát ani námitka dovolatelky týkající se nevhodnosti způsobu provedení exekuce. V exekučním řízení prováděném podle zákona č. 120/2001 Sb. ve znění pozdějších předpisů přiměřené užití §264 nepřichází při rozhodování o nařízení exekuce v úvahu. Zásada, že způsob exekuce nesmí být „zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše závazků povinného a ceny předmětu, z něhož má být splnění závazku dosaženo,“ se projevuje teprve při vydávání exekučního příkazu (§47 zákona č. 120/2001 Sb.). Zákon svěřuje určení způsobu provedení exekuce výhradně soudnímu exekutorovi, kdy toto určení závisí na druhu vymáhané povinnosti a je omezeno zákonnými mantinely danými exekučním řádem. Zvolí-li exekutor způsob, který je zjevně nevhodný, je dán důvod k zastavení exekuce (§55 zákona č. 120/2001 Sb.).
Nejvyšší soud již současně v mnoha rozhodnutích však judikoval, že případný nepoměr výše pohledávky a ceny nemovitosti, navrhne-li oprávněný provést exekuci jejím prodejem (nebo v případě exekučního řízení podle zákona č. 120/2001 Sb. tento způsob zvolí exekutor v exekučním příkazu), je podle ustanovení §264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu exekuce. Zjištění takového nepoměru nemůže samo o sobě odůvodnit postup podle uvedeného ustanovení (zamítnutí návrhu na nařízení exekuce způsobem nevhodným a současně – po slyšení oprávněného – nařízení exekuce vhodným způsobem); soud (u exekučního řízení podle zákona č. 120/2001 Sb. exekutor) totiž musí uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon jiným způsobem, který v přiměřené době povede k naplnění účelu soudní exekuce, jímž je uskutečnění subjektivního práva oprávněné osoby (uspokojení vymáhané pohledávky). V případě, že jiným způsobem nelze pohledávku oprávněného vůbec nebo v přiměřené době uspokojit, není navrhovaný způsob zřejmě nevhodný ani tehdy, jestliže cena předmětu, z něhož má být oprávněný uspokojen, značně přesahuje výši vymáhané pohledávky s příslušenstvím (např. viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 352/2005 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1281/2004). Takto je tomu i v posuzované exekuční věci, kdy jediným postižitelným majetkem povinného je předmětná nemovitost a tudíž se zde exekutorovi nenabízejí žádné jiné způsoby nařízení exekuce.
Okolnost, že nemovitost je zatížena (soudcovským ) zástavním právem, její postižení prodejem v exekuci nebrání.
Namítá-li dovolatelka, že odvolací soud ji nepoučil o možnosti požádat o ustanovení zástupce, přestože byly splněny podmínky podle §30 o.s.ř., uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který je vyhrazen vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; k takovým vadám, jakož i k tzv. zmatečnostním vadám však může dovolací soud přihlédnout jen za – zde nenaplněného – předpokladu, že shledá napadené rozhodnutí zásadně právně významným (srov. §242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.).
Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech vzniklých oprávněné v dovolacím řízení rozhodne soudní exekutor (§88 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu