ECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.4400.2007.1
sp. zn. 20 Cdo 4400/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné o. R., zastoupené advokátem, proti povinnému P. Ž., zastoupenému advokátem, vyklizením bytu, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 14 E 1/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 31. 1. 2007, č. j. 29 Co 438/2006-43, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 14. 11. 2005. č.j. 14 E 1/2005-8, kterým Okresní soud v České Lípě nařídil podle rozsudku téhož soudu ze dne 24. 11. 2004, č. j. 11 C 129/2004-34, výkon rozhodnutí vyklizením bytu povinného o velikosti 1+1 s příslušenstvím, nacházejícího se v obci R. – P. ve druhém podlaží domu č. p., byt č. (dále jen „předmětný byt“), a povinnému uložil zaplatit oprávněné na náhradě nákladů výkonu rozhodnutí 3 575,- Kč, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud uzavřel, že podkladové rozhodnutí je vykonatelné a že v řízení o výkon rozhodnutí soudu již nepřísluší přezkoumávat věcnou správnost tohoto rozhodnutí.
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl povinný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., o občanském soudním řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen o. s. ř.), a §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. V dovolání namítá existenci dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Podle jeho názoru „ani pravomocný rozsudek, nemůže být podkladem pro exekuční řízení (tedy alespoň v právním státě) v případě, že vychází z chybných skutkových zjištění“. Povinný zpochybňuje použití §676 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), na jehož základě soud rozhodl o vyklizení předmětného bytu, aniž by se vypořádal s tím, že povinný má s oprávněnou obcí uzavřenou smlouvu o koupi předmětného bytu a že na tuto smlouvu zaplatil již zálohu; a to pro rozpor s dobrými mravy, se smlouvou o smlouvě budoucí a nájemní smlouvou. Rozhodnutím nalézacího soudu vznikla paradoxní situace, neboť povinnému náleží právo na uzavření kupní smlouvy, zároveň však v bytě nesmí bydlet. Zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí povinný shledává v řešení otázky, zda může být exekuce provedena na základě pravomocného, ale chybného rozhodnutí soudu. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení (zřejmě odvolacímu soudu) a zároveň rozhodl o nákladech řízení.
Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že jí uplatněný postup vůči povinnému je běžným a zcela legitimním. Pokud jde o zmíněnou „Smlouvu o budoucí smlouvě“ ze dne 10. 4. 2002 uvedla, že povinného upozornila dne 14. 4. 2004 na porušení smlouvy spočívající v neplacení nájemného. Jelikož povinný nereagoval, oprávněná od smlouvy pro porušení ustanovení této smlouvy odstoupila. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a současně rozhodl o nákladech řízení.
Dovolání není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu §238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v §237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. §238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tedy pouze důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci).
K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. proto nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přihlédnuto (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 7/2004 pod č. 132).
Povinný tvrdí, že rozhodnutí je zásadně právně významné, ale hodnocením v dovolání obsažené argumentace k takovému závěru dospět nelze.
Právní závěr odvolacího soudu, že v řízení o výkon rozhodnutí není soud oprávněn přezkoumávat věcnou správnost vykonávaného rozhodnutí nebo jiného titulu, neboť obsahem rozhodnutí, jehož výkon se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet, odpovídá standardní rozhodovací praxi soudů (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod č. 62, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod. č. 4). Námitky směřující proti věcné správnosti exekučního titulu lze uplatnit – jak správně uvedl odvolací soud – pouze v řízení, v němž byl vydán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1859/2005).
Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. usnesení ze dne 25. 5. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 11/2000 pod č. 123) také vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou, nezakládá současně vadu řízení o výkon takového rozhodnutí. Jinak řečeno, případné vady řízení nalézacího se do řízení o výkon rozhodnutí nepřenášejí.
Napadené rozhodnutí je tudíž v souladu s ustálenou judikaturou; podmínky pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. splněny nejsou, a proto Nejvyšší soud dovolání odmítl (§243b odst. 5, věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Oprávněné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly; za náklady potřebné k účelnému uplatňování práva (§142 odst. 1 o. s. ř.) přitom nelze považovat náklady spojené s vyjádřením k dovolání, jež svým obsahem k výsledku dovolacího řízení nevedlo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. září 2008
JUDr. Miroslava Jirmanová, v. r.
předsedkyně senátu