ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.1251.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 1251/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobců a) O. H., b) V. K., c) J. K., d) J. V., proti žalovaným 1) B. V., zastoupené advokátkou, 2) V. F., o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 10 C 906/2005, o dovolání žalobců proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. července 2006, č.j. 21 Co 93/2006-65, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se žalobou podanou u Okresního soudu v Nymburce dne 20.6.2005 domáhali určení, že žalovaná 1) „není po E. Ch., zemřelé dne, dědičkou ze závěti ze dne 20.7.2003“.
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 29.11.2005, č.j. 10 C 906/2005-37, žalobu zamítl; současně rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů řízení 8.794,50 Kč k rukám jejího zástupce a že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení. Vycházel ze závěru, že „bylo prokázáno, že E. Ch. zemřela dne jako vdova, neměla děti ani spolužijící osoby, její sourozenci zemřeli a zanechali děti O. H., V. K., J. K., J. V., B. V. a V. F.“; že „tyto osoby se účastnili dědického řízení a dědictví neodmítli“; že „bylo prokázáno, že během dědického řízení byla předložena listina označená jako závěť a mezi žalobci a ostatními dědici byl spor o to, zda závěť sepsala a podepsala zůstavitelka“; že „soud v dědickém řízení proto usnesením vyzval žalobce, aby do patnácti dnů od právní moci tohoto usnesení podali žalobu na určení, že B. V. není dědičkou ze závěti“; že „usnesení nabylo právní moci 14.3.2005“; že „žalobu tak bylo třeba podat nejpozději do 29.3.2005“; že „žalobci nepodali žalobu v uvedené lhůtě“; že „udělení plné moci advokátovi nemohlo mít na běh lhůty vliv a ke skutečnosti, že lhůtu zmeškal zvolený advokát, nemůže soud přihlížet“.
K odvolání žalobců Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 13.7.2006, č.j. 21 Co 93/2006-65, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; současně rozhodl, že žalobci jsou povinni zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení 8.048,- Kč k rukám její zástupkyně a že ve vztahu mezi žalobci a žalovanou 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že „žalobci byli usnesením okresního soudu v dědickém řízení správně odkázáni a toto dědické usnesení má veškeré náležitosti, které stanovuje ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř.“; že „vzhledem k tomu, že žalobci ve lhůtě, která jim byla poskytnuta, ač správně odkázáni, žalobu nepodali a podali ji až dne 20.6.2005, podali tak žalobu na určení neexistence dědického práva opožděně“.
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podali žalobci dovolání. Namítají, že „ze strany nového právního zástupce žalobců bylo reagováno podáním určovací žaloby u Okresního soudu Nymburk a doručení ověřeno až následně po lhůtě stanovené soudem“; že to však „nemůže mít za následek prekluzi nároku domoci se příslušného určení“ a že „o usnesení Okresního soudu v Nymburce ze dne 7.6.2004, sp.zn. D 1108/2003, nebyl zástupce V. K. vyrozuměn“. Navrhli, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnými osobami (účastníky řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobci dovoláním napadají rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Protože dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. není v této věci přípustné (ve věci nebylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil), může být přípustnost dovolání v této věci založena jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
V daném případě soudy při posouzení otázek náležitostí žaloby ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř. a důsledků marného uplynutí lhůty stanovené soudem v rozhodnutí vydaném v řízení o dědictví ve smyslu ustanovení §175k odst. 2 o.s.ř., nesprávnost jejichž posouzení žalobci namítají, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15.7.2004, sp.zn. 30 Cdo 493/2004, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 84, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.4.2005, sp.zn. 30 Cdo 940/2004, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 138, ročník 2005; rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.3.2006, sp.zn. 21 Cdo 2431/2005, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 113, ročník 2006; usnesení Ústavního soudu ČR ze dne 10.8.1998, sp.zn. I. ÚS 230/98, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS ČR pod č. 47, sv. 11). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam (srov. §237 odst. 3 o.s.ř.).
Zbývající námitky žalobců uvedené v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., ale dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl dovolací soud přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá - jak uvedeno výše - přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobců není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobců - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobci nemají s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovaným v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. září 2008
JUDr. Roman F i a l a , v. r.
předseda senátu