ECLI:CZ:NS:2008:21.CDO.2754.2007.1
sp. zn. 21 Cdo 2754/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného ve věci žalobkyně R. R., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) J. P., zastoupené advokátem, a 2) J. Ř., zastoupenému matkou, zastoupenému advokátkou, o určení dědického práva, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp.zn. 13 C 243/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. února 2007, č.j. 11 Co 490/2006-66, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované 1) na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.800,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta. Ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou podanou u Okresního soudu v Karlových Varech dne 17.8.2005 domáhala určení, že „je dědičkou po zůstaviteli Ing. J. P., nar., zemřelém dne“.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 23.3.2006, č.j. 13 C 243/2005-26, opraveným usnesením ze dne 13.7.2006, č.j. 13 C 243/2005-47, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů řízení žalované 1) 6.445,- Kč a žalovanému 2) 7.645,- Kč. Vycházel ze závěru, že „dne 13.5.1997 ve formě notářského zápisu zůstavitel J. P. sepsal závěť a prohlášení o vydědění, kterou pro případ své smrti odkázal svůj majetek J. Ř., narozenému, J. P., narozené, a V. K., narozenému, a současně vydědil svou dceru R. R., narozenou“; že „dne 1.2.2005 předvolaný účastník dědického řízení V. K. prohlásil, že dědictví po zemřelém zůstaviteli Ing. J. P. neodmítá“; že „usnesením Okresního soudu v Karlových Varech č.j. 30 D 566/2004-209 bylo pozůstalé dceři R. R. dle §175k odst. 2 o.s.ř. uloženo, aby ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci usnesení podala u Okresního soudu v Karlových Varech žalobu na určení, že je dědičkou po zůstaviteli“; že „soud shledal žalobou uplatněný nárok nedůvodným, neboť má za to, že zde je nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť řízení ve věci se neúčastní všichni nerozluční společníci“; že „žalobkyně vymezila okruh účastníků řízení ve věci, tj. o určení, že žalobkyně je dědičkou po zemřelém Ing. J. P., odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví po zůstaviteli, neboť z provedených důkazů vyplývá, že účastníky dědického řízení jsou J. P., J. Ř., R. R. a V. K., které je tak třeba považovat za nerozlučné společníky ve smyslu ustanovení §94 odst. 2 o.s.ř.“; že „soud nepoučil žalobce o tom, koho by měl podle hmotného práva žalovat, neboť takové poučení by bylo v rozporu se zásadou rovnosti účastníků řízení“; že „soud zamítl důkazní návrhy směřující k prokázání sporné rozhodné skutečnosti, neboť zamítnutí žaloby odůvodňoval již závěr vyplývající z provedených důkazů ohledně nedostatku věcné legitimace“.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6.2.2007, č.j. 11 Co 490/2006-66, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalované 1) 8.217,- Kč, k rukám jejího zástupce, a žalovanému 2) 7.735,- Kč rukám jeho zástupkyně. Dospěl k závěru, že „okresní soud v záhlaví usnesení, jímž uložil žalobkyni, aby podala žalobu na určení, že je dědičkou po zůstaviteli, uvedl všechny dědice zůstavitele“; že „odůvodnění usnesení v odstavci druhém obsahuje údaj, že odkázaný účastník uplatňuje své právo proti ostatním dědicům“; že „v usnesení je tedy zcela nezpochybnitelným způsoben dáno, jaká žaloba má být podána i kdo je dědicem a z odůvodnění usnesení je jasné, že žaloba má být podána proti všem ostatním dědicům“; že „v posuzované věci nebyli žalovanými všichni nerozluční společníci, kteří žalováni měli být, a jestliže tomu tak nebylo za situace, kdy v usnesení, jímž byla žalobkyně odkázána na podání žaloby byli všichni nerozluční společníci vyjmenováni, nelze se ztotožnit se stanoviskem odvolatelky, že měla nastoupit hmotněprávní poučovací povinnost soudu“; že „otázku, zda někdo je nebo není dědicem je třeba řešit ve vztahu ke všem dědicům a není-li okruh účastníků v žalobě vymezen totožně s okruhem dědiců, nelze žalobě vyhovět“; že „řešením nemůže být ani návrh odvolatelky na přistoupení dalšího účastníka řízení na straně žalovaného Mgr. V. K., neboť ustanovení §92 odst. 1 o.s.ř. pro odvolací řízení neplatí“.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „nesouhlasí s právním posouzením věci, neboť je v rozporu s judikaturou a ústavním pořádkem“; že „Ústavní soud jednoznačně deklaroval své stanovisko, že pokud není účastník řízení poučen řádně a tato vada není v dalším řízení před obecným soudem zhojena, přičemž tato skutečnost je důvodem neúspěchu tohoto účastníka v řízení, je řízení postiženo vadou představující významný zásah do procesního postavení účastníka“; že „není sice věcí obecných soudů, aby poučovaly žalobkyni o hmotném právu, nicméně je povinností těchto soudů, aby neuplatňovaly pozitivistický přístup nad podstatu práva na soudní ochranu, nýbrž jejich úkolem je nalézt individuální spravedlnost“; že „v daném případě oba soudy, tento pozitivistický a formalistický přístup uplatnily, ačkoli sama veřejná moc na samém počátku pochybila“; že „usnesení, jímž byla odkázána dle ust. §175k odst. 2 o.s.ř. k podání žaloby, nesplňuje veškeré zákonné požadavky“; že „dle stanoviska Nejvyššího soudu ČSR, publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 19/1989 Sb., je vždy na místě uvést v odůvodnění tohoto rozhodnutí, proti komu má návrh specifikovaný ve výroku směřovat, aby se tím omezil počet případů, v nichž se řízení o žalobě podané odkázaným dědicem neúčastní všechny pasivně legitimované subjekty“; že „na toto stanovisko navazuje tehdejší i současná odborná literatura (viz. Občanský soudní řád autorů Bureš, Drápal, Mazanec – Beckova edice, komentované zákony, či Vzory rozhodnutí a úkonů soudů autorů Milan Holub a kol.)“; že „citované usnesení nesplňuje veškeré zákonné náležitosti, neboť nelze přisvědčit názoru, že v odůvodnění rozhodnutí je přesně uvedeno, proti kterým konkrétním účastníkům má být žaloba podána a tuto skutečnost nemůže zhojit obsah záhlaví usnesení“; že „soudy rozhodují dle §175k odst. 2 o.s.ř. nejednotně, když některé okresní soudy ve výroku usnesení vždy jmenovitě uvádějí, proti komu má být příslušná žaloba podána“; že „pokud soudy rozhodují odlišně a odlišně poučují účastníky řízení, je třeba, aby rozhodování bylo sjednocené, neboť rozdílným přístupem soudů mohou být někteří účastníci na svých právech zkráceni, resp. některým se dostane komplexnějšího poučení než jiným a tento jev je v rozporu s ústavním pořádkem“; že „soud nepostupoval v souladu s ust. §43 o.s.ř., když žalobkyni nevyzval k doplnění žaloby – okruhu účastníků“; že „i když právo podat civilní žalobu podléhá zákonným podmínkám, soudy by se měly v konkrétním případě při aplikaci procesních pravidel vyhnout jak přehnanému formalizmu, který by zasahoval do zásad spravedlivého procesu, tak přílišné pružnosti, která by naopak vedla k odstranění procesních podmínek daných zákonem“; že „danou problematikou se také zabýval Ústavní soud ve svém nálezu ÚS 467/04 ze dne 9.5.2006 a dospěl k závěru, že pokud ukládá veřejná moc (soud), aby osoba něco konala (podala žalobu), musí takovou osobu přesně poučit o tom (např. o okruhu účastníků, typu žaloby), jak má své povinnosti dostát, a to i v případě, že požadovaný úkon má či může přinést prospěch té osobě, jíž je povinnost ukládána, pokud pak takováto osoba není řádně poučena, dochází k porušení subjektivního práva takové osoby na spravedlivý proces“; že „Ústavní soud v tomto nálezu dále konstatuje, že si je plně vědom své ustálené judikatury i judikatury obecných soudů v otázce věcné legitimace, avšak dovozuje, že tento názor nelze uplatňovat rigorózně bez ohledu na specifika daného řízení“. Navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) k dovolání žalobkyně především uvedla, že „pochybnosti žalobkyně o správnosti poučení považuje jen za účelové, aby omluvila své pochybení“. Navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl a přiznal jí náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o.s.ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení §237 o.s.ř.
Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.]; to neplatí ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč, přičemž se nepřihlíží k příslušenství pohledávky [§237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§237 odst. 2 písm. b) o.s.ř.].
Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí ve věci samé, kterým by soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§237 odst. 3 o.s.ř.].
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.
Dovolání může být podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. - jak uvedeno již výše - přípustné, jen jestliže napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé zásadní význam po právní stránce. Dovolání v tomto případě (má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam) lze podat jen z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [srov. §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], nebo z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [srov. §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Z důvodu, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, lze rozhodnutí odvolacího soudu napadnout, jen je-li dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení ve smyslu ustanovení §238 a §238a o.s.ř. (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.). Z výše uvedeného současně vyplývá, že na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností, uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., a že k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) nebo ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., přihlédnuto (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.6.2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, které bylo uveřejněno pod č. 132 v časopise Soudní judikatura, roč. 2004).
Dědictví se nabývá smrtí zůstavitele (srov. §460 obč. zák.). K nabytí dědictví zůstavitelovým dědicem však nedochází jen na základě smrti zůstavitele. Právní úprava dědického práva vychází z principu ingerence státu při nabývání dědictví; předpokládá mimo jiné, že dědictví po každém zůstaviteli musí být soudem projednáno a rozhodnuto, že řízení o dědictví se zahajuje i bez návrhu a že v řízení o dědictví musí být projednán také majetek, který při původním projednání a rozhodnutí dědictví nebyl znám (nebyl zjištěn). Podle rozhodnutí soudu o dědictví (§175q o. s. ř.) se dědictví nabývá s účinností ke dni smrti zůstavitele. V době od smrti zůstavitele až do rozhodnutí o dědictví pravomocným usnesením soudu tu nemůže být jistota, s jakým výsledkem řízení o dědictví skončí (zejména, kdo se stane zůstavitelovým dědicem a jak bude vypořádáno dědictví mezi více zůstavitelovými dědici).
Zanechal-li zůstavitel více dědiců, projevuje se stav, jaký tu vzniká v době od smrti zůstavitele až do pravomocného rozhodnutí soudu o dědictví, také v jejich vzájemných vztazích k majetku patřícímu do dědictví. Musí být vzato v úvahu, že rozhodnutí soudu o dědictví má sice účinky ke dni smrti zůstavitele, že však do právní moci rozhodnutí o dědictví není jisté, jak budou jejich práva a povinnosti k dědictví upravena. Uvedený \"zvláštní\" vztah dědiců k zůstavitelově majetku má mimo jiné za následek, že až do právní moci usnesením soudu o dědictví jsou dědici považováni za vlastníky celého majetku patřícího do dědictví (všech věcí a majetkových práv zůstavitele) a že z právních úkonů, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, jsou oprávněni a povinni vůči jiným osobám společně a nerozdílně, přičemž jejich dědický podíl vyjadřuje míru, jakou se navzájem podílejí na těchto právech a povinnostech. Ve sporech s jinými osobami, týkajících se věcí nebo majetkových práv patřících do dědictví, se uvedený vztah dědiců k zůstavitelově majetku projevuje tím, že mají postavení tzv. nerozlučných společníků (§91 odst. 2 o. s. ř.), neboť jde o taková společná práva a povinnosti, že se rozhodnutí ve sporu musí vztahovat na všechny dědice (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 11. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1820/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, pod číslem 67).
Postavení žalobce v řízení před soudem je určeno obsahem rozhodnutí soudu, vydaného podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. Ostatní účastníci řízení o dědictví budou vystupovat v řízení před soudem jako žalovaní, a to i když v řízení o dědictví se někteří z nich ke sporné otázce nestavěli odmítavě nebo vystupovali pasívně. Okruh žalovaných soud ve sporném řízení zjišťuje nezávisle na údajích uvedených v rozhodnutí vydaném podle ustanovení §175k odst. 2 o. s. ř. v řízení o dědictví. Žalovaným ve sporném řízení nic nebrání v tom, aby zaujali stanovisko shodné s žalobcem. Soud však nemůže z takového vyjádření žalovaného dovodit, že dědické právo přestalo být sporné, a řízení zastavit, pokud nemá podklady pro postup podle ustanovení §96 odst. 1 až 3 o. s. ř., tj. k vyřízení výslovného zpětvzetí návrhu.
Určí-li žalobce okruh účastníků sporného řízení v návrhu na jeho zahájení (§90 o.s.ř.) odchylně od okruhu účastníků řízení o dědictví a jako žalované označí jen některého (některé) z nich, nemůže být žalobě vyhověno pro nedostatek věcné legitimace vyplývající z hmotného práva, neboť se řízení neúčastní všichni nerozluční společníci (§91 odst. 2 o. s. ř.) [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp.zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004].
V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá že J. P., zemřelý dne, posledně bytem (dále též jen „zůstavitel“), pořídil dne 13.5.1997 formou notářského zápisu JUDr. J. T., notářky v K. V., závěť a „prohlášení o vydědění“ (sp.zn. NZ 117/97, N 134/97). Závětí povolal k dědění J. Ř. [tj. žalovaného 2)], J. P. [tj. žalovanou 1)] a V. K., narozeného dne. Současně vydědil svou dceru R. R. (tj. žalobkyni) a vydědění vztáhl i na všechny její potomky.
Ze spisu dále vyplývá, že v řízení o dědictví po zůstaviteli, vedeném Okresním soudem v Karlových Varech pod sp. zn. 30 D 566/2004, bylo usnesením ze dne 24.6.2005, č.j. 30 D 566/2004-219, R. R. uloženo, aby „ ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci tohoto usnesení podala u Okresního soudu v Karlových Varech žalobu na určení, že je dědičkou po zůstaviteli“. V odůvodnění citovaného usnesení je uvedeno, že žaloba má být „uplatněna proti ostatním dědicům“, přičemž všichni dědici jsou v usnesení uvedeni jako účastníci řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že v daném případě soudy, při posouzení otázek věcné legitimace účastníků řízení, postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou soudů [srov. zprávu projednanou a schválenou občanskoprávním kolegiem bývalého Nejvyššího soudu ČSR dne 18. 6. 1982, Cpj 165/81, uveřejněnou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1982, pod číslem 49; též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10.2.2004, sp. zn. 30 Cdo 2537/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 70, ročník 2004]. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto, z hlediska těchto právních otázek, nemůže mít zásadní význam.
S ohledem na obsah shora citovaného usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 24.6.2005, č.j. 30 D 566/2004-219, žalobkyně nemohla být postupem soudů v dané věci dotčena ani na svých právech vyplývajících z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 9.5.2006, sp. zn. I. ÚS 467/04), neboť o tom, že předmětná žaloba musí být podána „proti ostatním dědicům“, byla citovaným usnesením poučena.
Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobkyně není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně - aniž by se mohl věcí dále zabývat - podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
V dovolacím řízení vznikly žalované 1) v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v paušální odměně za zastupování ve výši 2.500,- Kč (srov. ustanovení §5 písm. c), §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §16 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb.; čl II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), celkem ve výši 2.800,- Kč. Protože dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, dovolací soud jí podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. uložil, aby žalované 1) tyto náklady nahradila. Žalobkyně je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení, tj. celkem částku 2.800,- Kč, zaplatit k rukám advokáta, který žalovanou 1) v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o.s.ř.).
Vzhledem k tomu, že žalovanému 2) v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, bylo rozhodnuto, že ve vztahu žalobkyně a žalovaného 2) žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. července 2008
JUDr. Roman Fiala, v. r.
předseda senátu