ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2016.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2016/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc. a soudců JUDr. Ing. Jana Huška a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně E. H., zastoupené advokátem, proti žalované I. R., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k pozemku, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 8 C 15/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. ledna 2007, č. j. 14 Co 643/2005-562, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Plzeň-jih („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. června 2005, č. j. 8 C 15/99-501, výrokem pod bodem I. rozhodl, že „se určuje, že žalobkyně E. H., je vlastníkem pozemku p. č. 340/15 – zahrada v k. ú. a obci B., vzniklého geometrickým plánem č. 883-8/99 ze dne 5. 2. 1999 ověřeného Katastrálním úřadem P. dne 16. 2. 1999 pod č. 77/99, který je nedílnou součástí tohoto rozsudku.“ Dále soud pod body II. – IV. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně v rozsudku (v pořadí již třetím) vyšel ze zjištění, že matka účastnic V. L. byla na základě trhové smlouvy z 18. 9. 1940 vlastnicí pozemku kat. č. 340/2 o výměře 1 439 m2 (po novém zaměření o výměře 1 474 m2). Geometrickým plánem č. zakázky 06-206-920-112/63 z 3. 8. 1963 byl původní pozemek kat. č. 340/2 rozdělen na dva pozemky a to na pozemek kat. č. 340/12 o výměře 733 m2 a na pozemek kat. č. 340/2 o výměře 706 m2. V. L. darovala darovací smlouvou z 2. 8. 1963, registrovanou Státním notářstvím P. 28. 3. 1964, jejíž součástí se stal výše uvedený geometrický plán, své dceři E. L. (nyní H.) - žalobkyni pozemek kat. č. 340/12 o výměře 733 m2. Smlouvou bylo zřízeno i věcné břemeno ve prospěch pozemku č. kat. 340/2 spočívající v právu volného přístupu a čerpání vody ze studny nacházející se na pozemku č. kat. 340/12. Darovací smlouvou z téhož dne registrovanou Státním notářstvím P. 8. 2. 1964, darovala V. L. své další dceři I. R. (žalované) nově vzniklý pozemek parc. č. 340/2 o výměře 706 m2. Ve věci jde o spor o vlastnictví k parc. č. 340/15 vytvořené oddělením od parc. č. 340/2 geometrickým plánem č. 883-8/1999, který byl vyhotovený na žádost žalobkyně dne 5. 2. 1999 (č. l. 61). Tento spor byl vyvolán neshodami účastnic o průběh hranice mezi sousedními pozemky parc. č. 340/12 a parc. č. 340/2, když žalovaná chtěla svůj pozemek oplotit a žalobkyně vytýčenou hranici zpochybnila. Soud posoudil darovací smlouvu z 2. 8. 1963, o kterou žalobkyně opírá svůj nárok, ve smyslu tehdy platné zákonné úpravy, tj. podle občanského zákoníku č. 141/1950 Sb., jako platný právní úkon; pozemek byl dostatečně individualizován označením parcelního čísla (kat. č. 340/12) a správným určením polohy, nikoliv však co do výměry pozemku, kterou soud nepovažoval za závazný údaj smlouvy. Ke stejným závěrům došel i ohledně darovací smlouvy, kterou získala žalovaná vlastnictví k sousednímu pozemku parc. č. 340/2. Soud dále zjistil, že hranice mezi parcelami byla v geometrickém plánu z roku 1963, který tvořil součást nejprve uvedené darovací smlouvy, chybně stanovena s ohledem na výměry parcel (čl. 349 a 350). Po provedení nového mapování v roce 1972 se výměry pozemků v návaznosti na stanovenou hranici změnily (výměry pozemků žalované činily 655 m2 a žalobkyně 819 m2). V roce 1977 orgány geodézie na žádost účastnic ve snaze opravit chybu vypočetly nově výměry parcel tak, aby výměry pozemků účastnic byly ve stejném poměru jako v původních darovacích smlouvách (č. l. 89 a 91- výměry pozemků žalobkyně celkem 751 m2 a žalované 723 m2) a následně v mapě bez měření podle těchto výměr změnily hranici mezi pozemky. Takto jsou pozemky zapsány i v katastru nemovitostí. Soud uvedl, že údaje v katastru nemovitostí, které byly účastnicemi zpochybněny, nebylo možné opravit opravou chyb podle §8 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí ČR („katastrální zákon“), ale pouze na základě určovací žaloby soudním rozhodnutím, proto také nepovažoval správní rozhodnutí vydaná ve věci sporné hranice pro tuto věc za významná. Shledal u žalobkyně naléhavý právní zájem na určení právního vztahu k nemovitosti ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“), protože bez tohoto určení by bylo její postavení nejisté a její právo ohroženo. Ve věci provedl řadu důkazů, nechal vypracovat dva znalecké posudky (č. l. 287 a 347) a poté určil, že sporný pozemek náleží jako vlastnici žalobkyni, která jej získala darovací smlouvou z 2. 8. 1963. Konstatoval, že rozhodným údajem pro učení vlastnictví není výměra pozemku, ale to, jak je pozemek geometricky a polohově určen, zobrazen v katastrální mapě a označen parcelním číslem (§27 písm. b/ katastrálního zákona). Soud uvedl, že žalobě vyhověl nejen z výše uvedených důvodů, ale i proto, že žalobkyně předmětnou parcelu č. 340/15 vydržela, neboť ji držela po dobu delší než deset let.
Krajský soud v Plzni jako soud odvolací k odvolání žalované rozsudkem ze dne 9. ledna 2007, č. j. 14 Co 643/2005-562, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že jde o spor o hranici mezi pozemky účastnic, která je objektivně zjistitelná. Soud prvního stupně správně posoudil platnost darovacích smluv 2. 8. 1963 podle občanského zákoníku z roku 1950 a správně je shledal platnými. Odvolací soud se rovněž se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že k individualizaci pozemku jako předmětu občanskoprávního úkonu postačilo uvedení obce, katastrálního území a parcelního čísla, přičemž parcelou je pozemek označený parcelním číslem, který je geometricky a polohově určen a zobrazen v katastrální mapě. Ostatní údaje jsou nadbytečné, a i když jsou nesprávné, nemohou mít vliv na platnost smluv. Dále konstatoval, že oběma účastnicím bylo zřejmé, co darovacími smlouvami nabyly, kde je hranice mezi pozemky, neboť tak pozemky užívaly až do roku 1997, kdy došlo ke stavbě plotu. Za správný považuje závěr soudu prvního stupně, že žalobkyně je na základě darovací smlouvy vlastnicí pozemku parc. č. 340/12 včetně sporného pozemku parc. č. 340/15, i když odůvodnění rozsudku není přesvědčivé, a zdůvodnění, že žalobkyně nabyla sporný pozemek na základě darovací smlouvy a současně vydržením, postrádá zásady formální logiky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalovaná dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu („OSŘ“), a z opatrnosti opírá přípustnost dovolání i o §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žalovaná uplatňuje dovolací důvody uvedené v §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Za zásadní otázku, která byla napadeným rozhodnutím nesprávně posouzena, považuje určení, jak veliké byly oba pozemky, které účastnice nabyly darovacími smlouvami, respektive jakými rozměry jsou tyto pozemky určeny v terénu a v zákresu v katastrální mapě. V katastrálním území B. probíhala po uzavření darovacích smluv akce nazývaná Jednotná evidence půdy a následně i obnova katastrálního operátu i obnova písemného operátu. Výsledkem byly změny zákresu obou parcel v mapě a dosti výrazná změna jejich výměr oproti stavu v geometrickém plánu vyhotoveném k darovacím smlouvám v roce 1963. Oba znalci uvedli závažné výhrady proti průběhu a výsledkům tohoto mapování, nebylo přihlédnuto k nabývacím listinám a účastnice nebyly o změnách vyrozuměny. Z hlediska hmotného práva se vymezení věcí změnilo oproti stavu v době nabytí.V roce 1977 středisko Geodézie P. po předchozím souhlasu vlastnic pozemků v souladu s tehdy platnou právní úpravou provedlo opravu zákresu hranic pozemků a jejich výměry dalo do souladu s nabývacími listinami účastnic (s darovacími smlouvami z 2. 8. 1963). Žalovaná poukazuje na to, že ať byla závaznost výměr pozemků zakotvena v právních předpisech či nebyla, měly tyto údaje bezpochyby stejnou závaznost jako kterékoli jiné údaje vedené v bývalém pozemkovém katastru nebo v evidenci nemovitostí, případně v dnešním katastru nemovitostí. Zastává názor, že výměra pozemků je součástí listin o převodu vlastnictví, pokud je v nich uvedena, a má stejnou závažnost jako každý jiný údaj tam uvedený. Mimo to jsou výměry parcel indikátorem přesnosti zápisů a nepřímo i zákresů hranic pozemků. Bylo tedy povinností tehdejšího střediska Geodesie podle §5 odst. 5 vyhlášky č. 23/1964 Sb. a podle Směrnice pro zakládání a údržbu nemovitostí č. 23-334-1 400/1964 publikované ve Věstníku ÚSGK opravit chybný stav výměr a chybný zákres vlastnických hranic po předchozím protokolárně zjištěném souhlasu obou vlastnic. Rovněž současná právní úprava je obdobná, kdy oprava výměry je podmíněna překročením přípustné odchylky stanovené v příloze k vyhl. č. 26/2007 Sb. a ta byla u účastnic překročena. Žalovaná polemizuje s názorem odvolacího soudu, že účastnicím bylo zřejmé, co nabyly a kde vede hranice mezi jejich pozemky, odvolací soud totiž přehlédl, že novým mapováním došlo ke změně geometrického určení pozemků a tudíž i ke změně jejich hranic. Nesprávný je i závěr soudu, že žalobkyně se stala na základě darovací smlouvy vlastnicí sporného pozemku vymezeného geometrickým plánem č. 883-8/1999 vyhotoveným na základě její objednávky, když nevzal v úvahu skutečnost, že v roce 1998 byla pravomocným rozhodnutím katastrálního orgánu, vydaným v rámci jeho působnosti, zamítnuta žádost žalobkyně na opravu stávajících hranic jejího pozemku. Žalované je známé stanovisko Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku sp.zn. 22 Cdo 1840/2003, podle kterého obnova operátu nemá vliv na hmotněprávní vztahy k nemovitostem a nemůže měnit vlastnictví k nim. Domnívá se však, že se Nejvyšší soud nezabýval otázkou, zda v situaci, kdy správní orgán postupoval v intencích tohoto stanoviska a v řízení o opravě chyb opravil údaje, které se podle výsledku obnovy operátu neshodovaly s údaji v nabývacích listinách a postupoval při tom v souladu se zákony tak, jak k tomu došlo v dané věci, nejsou obecné soudy povinny tuto skutečnost akceptovat. Navrhuje, aby pro tuto otázku, která má po právní stránce zásadní význam a je významná i pro řadu dalších obdobných sporů, soud připustil dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Jako další důvod přípustnosti dovolání vidí tu skutečnost, že odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jehož nedílnou součástí je geometrický plán vypracovaný na základě objednávky žalobkyně, nikoliv soudem ustanoveným znalcem. Žalovaná vytýká odvolacímu soudu, že se nezabýval tím, zda je u žalobkyně dán naléhavý právní zájem na určení vlastnického práva k pozemku parc. č. 340/15 ve smyslu §80 písm. c) OSŘ. V dané věci krajský soud sám uvedl, jde spíše o „určení průběhu hranic“ mezi pozemky, než o určení vlastnického práva k výše uvedenému pozemku. Potom by tu nebyl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k pozemku. Mimo to pozemek nebyl dosud v katastru nemovitostí evidován, proto nebylo možné k němu posuzovat sporné vlastnické právo. Skutečným důvodem sporu mezi účastnicemi je výměra pozemků parc. č. 340/2 a 340/12. Do darovacích smluv byly převzaty výměry pozemků na základě měřičských prací provedených před uzavřením těchto smluv, i když samotný geometrický plán z roku 1963 byl vyhotoven až následný den po jejich uzavření. Pakliže byly výměry pozemků a jejich hranice v tomto geometrickém plánu stanoveny nesprávně, byly opraveny na základě žádosti a konsensu účastnic (dopis účastnic z 23. 11. 1977) geometrickým plánem z roku 1977 č. 99290-370-77, kterému také odpovídá současný průběh hranic obou pozemků. Případný spor o velikost pozemků byl vyřešen již v roce 1977, a proto nemůže být dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k pozemku parc. č. 340/15. Odvolací soud se rovněž nevypořádal s otázkou naléhavého právního zájmu s ohledem na právo věcného břemene, které bylo zřízené na pozemku parc. č. 340/12 ve prospěch pozemku parc. č. 340/2, spočívající v právu čerpat vodu ze studny nacházející se na pozemku parc. č. 340/12. Vytvořením nového pozemku parc. č. 340/15 je žalované, ale i každému dalšímu vlastníku pozemku parc. č. 340/2, odepřeno právo vyplývající z věcného břemene, proto také nemůže být u žalobkyně dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví ke spornému pozemku. Žalovaná dále poukázala na to, že provedeným dokazováním a místním šetřením bylo zjištěno, že určením vlastnického práva žalobkyně k pozemku parc. č. 340/15, by bylo závažným způsobem porušeno vlastnické právo žalované k pozemku parc. č. 340/2 a pozemku st. 664, na němž má postavenou chatu. Dále uvádí, že odvolací soud se náležitě nevypořádal s vyřešením otázky věcné legitimace účastníků řízení a s právním důvodem nabytí vlastnického práva ke spornému pozemku, tedy s tím, zda se žalobkyně stala vlastnicí na základě darovací smlouvy z 2. 8. 1963 nebo na základě vydržení předmětného pozemku. V druhém případě nemohla být žalobkyně od opravy chyb v roce 1977 v dobré víře, že pozemek jí patří a naopak žalovaná pozemek v dobré víře držela a užívala po dobu 44 let a rovněž v řízení vznesla námitku vydržení. Žalovaná má za to, že účastnice se staly vlastnicemi sousedních pozemků parc. č. 340/2 a 340/12 na základě darovacích smluv z 2. 8. 1963 platných z hlediska formálního i obsahového ve výměrách zpřesněných v důsledku opravy chyb v roce 1977 a jsou i nadále jejich vlastnicemi. Uvedené pozemky jim matka darovala s úmyslem je spravedlivě vypořádat, když pozemek žalované parc. č. 340/2 byl v menší výměře než pozemek žalobkyně vzhledem ke zřízenému věcnému břemeni na pozemku parc. č. 340/12. Uvedený úmysl vyplývá i ze společného jednání účastnic v roce 1977, kdy iniciovaly opravy chyb nesprávně uvedených výměr pozemků. Zastává názor, že výměra pozemků je integrální součástí těchto smluv. Pokud orgány vykonávající správu katastru nemovitostí zjistily, že údaje o výměrách pozemků neodpovídají nabývacím listinám a přesahují přípustné odchylky, bylo jejich povinností podle tehdy platné i současné právní úpravy po konsensu účastnic tyto chyby opravit. V dané věci toto rozhodnutí nenáleží do rozhodovací pravomoci soudu. Žalovaná konečně namítá, že polohové určení sporného pozemku bylo stanoveno na základě „soukromě“ vypracovaného geometrického plánu, který tvoří součást rozhodnutí soudu prvního stupně, jenž byl vyhotoven mimo rámec §127 OSŘ. Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud pokud neshledá dovolání přípustným podle §237 odst. písm. b) OSŘ , připustil dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ a rozhodl, že se rozsudek odvolacího soudu zrušuje a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání žalované nevyjádřila.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupenou účastnicí řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a) OSŘ], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ], nebo jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst.1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Právním názorem odvolacího soudu významným z hlediska přípustnosti dovolání je názor na to, jaký právní předpis má být ve věci aplikován, popř. jak má být právní předpis vyložen.
Právním názorem ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) OSŘ se rozumí názor na právní posouzení věci, tedy názor na to, jaký právní předpis má být aplikován, popř. jak má být právní názor vyložen. Právním názorem nejsou pokyny k doplnění řízení, jestliže byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen pro neúplnost skutkových zjištění (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. května 2002, sp. zn. 22 Cdo 2211/2000, Soudní rozhledy č. 8/2002).
V dané věci soud prvního stupně nejprve žalobu zamítl. Zamítavý rozsudek byl zrušen usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 6. ledna 2005, č. j. 14 Co 308/2004-421, s odůvodněním, že rozsudek je nepřezkoumatelný, protože je nesrozumitelný a neobsahuje dostatek důvodů pro rozhodnutí ve věci. Odvolací soud uvedl, že v dané věci jde o spor o určení vlastnictví vyvolaný sporem o průběh hranice mezi pozemky, která je objektivně zjistitelná. Uložil soudu prvního stupně, aby učinil jednoznačný závěr, co která z účastnic nabyla do vlastnictví z darovacích smluv, které jsou ve věci jediným nabývacím titulem. Hodnotil darovací smlouvy jako právní úkony splňující požadavky na určitost. Uložil soudu prvního stupně, aby teprve tehdy, dospěje-li k závěru, že žalobkyně na základě nabývacích titulů pozemek nenabyla, se zabýval žalobkyní uplatněnou námitkou vydržení.
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud tu vyslovil jediný závazný právní názor, že darovací smlouvy jsou platné, a tuto skutečnost dovolatelka nepopírá; ve zbývající části šlo o procesní výhrady, a výsledek sporu byl i po tomto rozhodnutí odvolacího soudu otevřený. Mezi zrušujícím rozhodnutím a neúspěchem dovolatelky ve sporu tak není souvislost předpokládaná v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a dovolání ve smyslu tohoto ustanovení není přípustné.
Zbývá tedy posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ může být připuštěno jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné podle tohoto ustanovení, jen z dovolacích důvodů uvedených v 241a odst. 2 OSŘ; v dovolání proto nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Vady řízení mohou být důvodem k připuštění dovolání jen jde li o výklad procesních předpisů, zakládající otázku zásadního právního významu. Napadené rozhodnutí však není rozhodnutím po právní stránce zásadním.
Dovolatelka považuje za zásadní otázku určení, jak veliké byly oba pozemky, které účastnice nabyly darovacími smlouvami, respektive jakými rozměry jsou tyto pozemky určeny v terénu a v zákresu v katastrální mapě. To ovšem není otázka právní, ale skutková; již proto nemůže být zásadní ve shora uvedeném smyslu. Stejně tak jsou z hlediska přípustnosti dovolání nevýznamné další skutkové námitky, které v této souvislosti vznáší. Otázku vlivu obnovy katastrálního operátu je řešena v rozsudku publikovaném jako R 15/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a od právního názoru tam uvedeného se soudy neodchýlily. Ani námitka, že soud vyšel při identifikaci vlastnického práva z geometrického plánu předloženého stranou sporu a nikoliv ze znaleckého posudku, neobstojí. Toto vymezení sporného pozemku jako parcely se totiž nijak nedotklo práv a povinností účastníků (o těch rozhodl soud), nešlo ani o určení průběhu sporné hranice. Vymezení parcely na základě geometrického plánu potvrzeného katastrálním úřadem (dříve orgánem geodézie) odpovídá ustálené soudní praxi (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. listopadu 2004, sp. zn. 22 Cdo 356/2004, Soubor civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu č. C 3012, stanovisko býv. Nejvyššího soudu ČSR publikované jako R 28/1986 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rozdělení zatíženého pozemku nemá vliv na věcné břemeno, které nadále bude zatěžovat každý z nových pozemků (pokud jsou jim dotčeny). Pokud bude rozdělen panující pozemek, může vlastník každého nového pozemku vykonávat služebnost (Vážný 9657). Z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a také ve spojení s předchozím usnesením se jasně podává, že za právní důvod nabytí považoval odvolací soud darovací smlouvu. Lze ještě dodat, že podle rozhodnutí Ústavního soudu České republiky sp. zn. I. ÚS 625/03, publikovaného v ASPI pod č. 32289 (JUD), se kterým se dovolací soud ztotožňuje, platí: Základním principem výkladu smluv je priorita výkladu, který nezakládá neplatnost smlouvy, před takovým výkladem, který neplatnost smlouvy zakládá, jsou-li možné oba výklady.
Ani zbývající námitky nemohou vést k závěru, že by šlo o rozhodnutí zásadního právního významu; jde o výtky procesního charakteru, které se netýkají výkladu procesních předpisů.
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 věty první OSŘ, neboť dovolatelka s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení takové náklady, jejichž náhradu by mohla požadovat, nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. srpna 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc., v. r.
předseda senátu