ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.2694.2007.1
sp. zn. 22 Cdo 2694/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., a soudců JUDr. Františka Baláka a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. M., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému Ing. P. L., zastoupenému advokátkou, o vyklizení pozemku, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 6 C 87/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka Pardubice ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 18 Co 163/2006-336, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 2 142,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám advokátky.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 9. prosince 2005, č. j. 6 C 87/95-307, zamítl žalobu, „kterou se žalobce domáhá, aby byl žalovaný povinen vyklidit pozemkovou parcelu č. 275/3 o rozloze 907 m2 – zahrada v k. ú. H. a vyklizenou vydat žalobci nejpozději do 15 dnů od právní moci rozsudku“; dále rozhodl o nákladech řízení. Zjistil, že rodiče žalovaného převedli kupní smlouvou uzavřenou 13. 4. 1981 na žalovaného a jeho bratra parcelu č. 275/1 – ovocný sad o výměře 4 907 m2 tak, jak byla tato výměra uvedena ve znaleckém posudku, který byl pro účel uzavření této smlouvy vypracován. Zmíněný sad, který rodiče žalovaného oplotili v roce 1961, měl však původně výměru menší, když 907 m2 bylo k sadu přičleněno z pozemkových parcel ve vlastnictví právního předchůdce žalobce č. 271/1 – 844 m2 a č. 276 – 63 m2. Jako vlastník pozemku o zmíněné výměře 907 m2, tedy parcely č. 275/3 (dále „sporný pozemek“), je však v příslušném katastru nemovitostí zapsán žalobce. Soud konstatoval, že žalovaný (jeho bratr v mezidobí zemřel a žalovaný se stal jeho právním nástupcem), ač nabyl od nevlastníků, byl od uzavření kupní smlouvy v roce 1981 v dobré víře, že mu sporný pozemek vlastnicky patří; pozemek užíval a jeho dobrou víru zpochybnil žalobce až dopisem z 5. 4. 1994. S odkazem na právní úpravu institutu vydržení vlastnického práva v předmětném období uzavřel, že žalované vlastnické právo ke spornému pozemku vydržel; žalobce neprokázal, že je vlastníkem sporného pozemku, a proto se nemůže jeho vyklizení domáhat.
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka Pardubice jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 8. listopadu 2006, č. j. 18 Co 163/2006-336, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání; má za to, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. Namítá, že žalovaný nemohl nabýt vlastnictví ke spornému pozemku vydržením pro absenci dobré víry jako předpokladu institutu vydržení. Tento závěr dovozuje ze skutečnosti, že žalovaný „při běžné opatrnosti“ nemohl být přesvědčen, že užívá nemovitost, která mu patří. V této souvislosti poukazuje na některé skutkové okolností, jež soudy nezhodnotily důsledně. Předně nebylo správně vyhodnoceno, že v příslušném katastru nemovitostí je jako vlastník sporného pozemku zapsán žalobce. Ve znaleckém posudku vypracovaném při příležitosti uzavírání kupní smlouvy v roce 1981 byl sporný pozemek popisován jako pozemek trojúhelníkového tvaru, ve skutečnosti šlo o lichoběžník, což by znalec, pokud vyšel ze snímku pozemkové mapy, měl vědět. Pozemek č. 271/1 byl označen jako ovocný sad, avšak na připlocené výměře se nenacházel ani jediný ovocný strom. Předmětná nemovitost byla v užívání socialistické organizace, přičemž v roce 1991 toto užívání Okresní úřad v Ch. nezrušil. Žalobce se domáhal svého vlastnictví na organizaci, která pozemek užívala, již v roce 1990, a v té době mu nemohla být známa skutečnost, že žalovaný resp. jeho rodiče si sporný pozemek přisvojili. V archivu města Ch. dále zjistil, že oplocení pozemku bylo schváleno v roce 1961 a část pozemku se nacházela mimo hranice oplocení. Navíc žalovaný až do roku 1994, to je do doby vypracování geometrického plánu ani nevěděl, kde se jeho pozemek nachází. Kupní smlouva uzavřená mezi rodiči žalovaného a jejich syny se opírala pouze o prohlášení prodávajících o tom, že jsou spoluvlastníky pozemku č. 275/1, aniž by však jejich vlastnictví bylo řádně doloženo. Dovolatel pozbytí svého vlastnictví považuje za protizákonné a v rozporu s Listinou základních práv a svobod, neboť při střetu práv a povinností má mít jednoznačně přednost pravý vlastník jako nositel nejsilnějšího práva k věci. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak rozsudek soudu prvního stupně, a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání namítá, že dovolání je nepřípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; dovolatel ostatně neuvádí, v čem je toto rozhodnutí po právní stránce zásadně významné. Polemizuje s argumentací žalobce s tím, že jde o opakování tvrzení uplatněných jím v předchozím řízení. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl, event. v případě, pokud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, je jako nedůvodné zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze správného skutkového a právního posouzení věci.
Dovolací soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas řádně zastoupeným účastníkem řízení, není však přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§237 odst. 1 písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§237 odst. 1 písm. b) OSŘ]; o takový případ v dané věci nešlo, protože právní názor odvolacího soud dříve vyslovený nijak nesouvisí s dovolacími výtkami. Dovolání je též přípustné proti rozhodnutím, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) OSŘ a jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) OSŘ]. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná, je-li v něm řešena právní otázka významná nejen pro rozhodnutí v dané konkrétní věci. Rovněž nejde o otázku zásadního právního významu, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 ve svazku 2 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck). Napadené rozhodnutí, vycházející z judikatury dovolacího soudu, otázku zásadního právního významu neřeší.
Nejvyšší soud uvedl v rozsudku sp. zn. 22 Cdo 1848/98 ze dne 9. 3. 2000, uveřejněném pod C 631 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, že „pokud se nabyvatel nemovitosti chopí držby části parcely, kterou nekoupil, může být se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že je vlastníkem i této části. Jedním z hledisek pro posouzení omluvitelnosti omylu držitele je v takovém případě i poměr plochy koupeného a skutečně drženého pozemku. Dobrá víra držitele musí být posuzována i z hlediska, zda držitel při zachování náležité opatrnosti, kterou lze s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu po každém subjektu práva požadovat, měl nebo mohl mít pochybnosti, že plocha (výměra) držených pozemků odpovídá ploše uvedené v kupní smlouvě“. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. března 2005, sp. zn. 22 Cdo 1594/2004, publikovaném pod č. C 3670 uvedeného Souboru se uvádí: „Nelze stanovit jednoznačné hledisko pro posouzení, jaký poměr ploch koupeného a skutečně drženého pozemku vylučuje dobrou víru nabyvatele o tom, že drží jen koupený pozemek; každý případ je třeba posoudit individuálně. Oprávněnou držbu nelze vyloučit ani v případě, že výměra drženého pozemku dosahuje až 50 % výměry pozemku koupeného, výjimečně i více (například půjde-li o pozemek nepravidelného tvaru v nepřehledném terénu, nebo držitel byl do omylu uveden znalcem)“. Oprávněná držba se nemusí nutně opírat o existující právní důvod; postačí, aby tu byl domnělý právní důvod (titulus putativus), tedy jde o to, aby držitel byl se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že mu takový právní titul svědčí (rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 417/98, publikovaný v Soudních rozhledech č. 8/2001). Při posuzování otázky, zda v daném případě byly splněny podmínky držby vedoucí k vydržení, nelze vycházet jen ze skutečnosti, zda stav vzniklý v důsledku uchopení držby byl v souladu s údaji uvedenými v pozemkové knize, popřípadě v jiné veřejné knize, o kterých se držitel nepřesvědčil, ale je třeba brát do úvahy všechny okolnosti, za kterých byla držba uchopena (R 40/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); jinak řečeno skutečnost, že nahlédnutím do veřejných knih, příp. do geometrického plánu či podobných materiálů mohl držitel zjistil skutečný stav věci, nevylučuje oprávněnou držbu.
Posouzení otázky, zda v dané věci s přihlédnutím k uvedeným právním názorům byli držitelé se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře, že jim část pozemku žalobce patří, je věcí úvahy soudu v nalézacím řízení. Tuto úvahu by dovolací soud mohl přezkoumat, jen kdyby byla zjevně nepřiměřená: tak tomu nebylo. Nejvíc posouzení konkrétních skutkových zjištění nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí zásadní (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1689/2000, publikované pod č. C 1068 Souboru).
Vzhledem k tomu, že dovolání v dané věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ s tím, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a úspěšný žalovaný má právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, které mu vznikly a představují odměnu advokátky za vypracování vyjádření k dovolání. Činí podle §7 písm. d), §10 odst. 3, §14 odst. 1 ve spojení s §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., částku 1 500,- Kč a dále paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., a 19 % daně z přidané hodnoty podle §137 odst. 3 OSŘ ve výši 342,- Kč, celkem tedy 2 142,- Kč.
Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, je žalovaný oprávněn podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 19. února 2008
JUDr. Jiří S p á č i l , CSc.
předseda senátu