ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3400.2008.1
sp. zn. 22 Cdo 3400/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka, a soudců JUDr. Jiřího Zrůsta a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce J. V., zastoupeného advokátkou, proti žalované B. D., zastoupené advokátem, o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 8 C 34/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka Olomouc ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 40 Co 847/2007-244, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.250,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení, k rukám advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Šumperku („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. ledna 2007, č. j. 8 C 34/2000-196, výrokem pod bodem I. z věcí, jež měli účastníci v SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalobce movité věci zde podrobně specifikované, tedy věci v hodnotě 20 798,- Kč, a žalované věci zde podrobně specifikované, tedy movité věci v hodnotě 46 868,- Kč, výrokem pod bodem II. uložil žalované, aby zaplatila žalobci na finanční vypořádání částku 61 252,40 Kč do 15ti dnů od právní moci tohoto rozsudku, a výrokem pod body III. až V. rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Soud vyšel ze zjištění, že manželství účastníků bylo pravomocně rozvedeno ke dni 1. 9. 1999 a že po rozvodu manželství nedošlo k vypořádání zaniklého společného jmění manželů („SJM“) dohodou. Proto provedl na návrh žalobce ve smyslu §149 a §150 občanského zákoníku („ObčZ“) vypořádání. Vzal za prokázané, že do SJM ke dni rozvodu náležely movité věci uvedené ve výroku rozsudku v hodnotě 67 666,- Kč a investice, vynaložené ze společného jmění manželů do výlučného majetku žalované, v hodnotě 126 434,80 Kč. Vzhledem k tomu, že žalobce převezme movitosti v hodnotě 20 798,- Kč a žalovaná zaplatí po zániku SJM na společný dluh 30 000,- Kč (tedy za žalobce 15 000,- Kč), žalovaná musí žalobci zaplatit 61 252,40 Kč. Soud nezahrnul do SJM „práce provedené na domě žalované“ v hodnotě 926 000,- Kč, neboť nejde o investice vynaložené ani ze společného majetku ani na společný majetek.
Krajský soud v Ostravě - pobočka Olomouc jako soud odvolací k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 30. listopadu 2007, č. j. 40 Co 847/2007-244, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Konstatoval, že mezi účastníky zůstalo sporné, v jakém rozsahu byly společné prostředky použity na opravu, rekonstrukci a stavbu nemovitosti ve vlastnictví žalované. V tomto směru poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1128/2005, ve kterém se uvádí, že zohlednit je možno pouze skutečně vynaložené náklady na práci a materiál, nikoliv další náklady. Dospěl k závěru, že žalobce své důkazní břemeno v tomto směru neunesl. Shledal hodnocení důkazů provedených soudem prvního stupně z hlediska jejich pravdivosti a věrohodnosti jako správné a nezjistil v jejich hodnocení logický rozpor. Ztotožnil se i se závěry soudu prvního stupně, že provádění dalších důkazů navržených žalobcem by nebylo účelné, neboť by nevedly ke zjištění pro rozhodnutí ve věci relevantních skutečností.
Proti rozsudku odvolacího soudu podává žalobce dovolání, jehož přípustnost opírá o §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu („OSŘ“) a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 OSŘ. Namítá, že soud nevyslechl jeho otce, který by se mohl vyjádřit k otázce investic do nemovitosti žalované. Pokud žalobce uvedl, že prostředky použité na rekonstrukci rodinného domu žalované obdržel pouze on, nebylo tomu tak, když otec posléze uvedl, že tyto prostředky dal oběma manželům. Z výslechu otce by vyplynulo, že stavebními pracemi mohla vzniknout nová stavba, která by patřila do SJM. Tato skutečnost vyplývá i z posudku znalce Hoška. Stavba měla být zahrnuta do SJM. Žalobce pokazuje na to, že nebyly předloženy veškeré doklady, mnohé doklady byly neúplné. Když měl být jako investor stavby uveden také žalobce, došlo mezi manžely k rozporu, následnému rozvodu manželství a prodeji stavby. Soud rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu a nezabýval se spoluvlastnictvím žalobce k nové věci – stavbě. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v daném případě pochybil, navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že žalobce v průběhu celého řízení tvrdil, že běželo o jeho výlučné finanční prostředky, které investoval do nemovitosti žalované. Z tohoto pohledu tedy soud prvního stupně věc zcela správně posoudil a odvolací soud, vázán mezemi neúplné apelace, přikročil správně k potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. V žádném případě tak nebylo tvrzeno, že by snad běželo o investici ze společných prostředků a pokud finanční prostředky investoval žalobce, soudy obou stupňů správně tuto otázku zhodnotily a v mezích, v jakých žalobce unesl svoje důkazní břemeno, také tvrzení žalobce vzaly za prokázáno. Žalovaná navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Dovolání je mimořádný opravný prostředek, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 OSŘ). V dané věci by připadala do úvahy přípustnost dovolání jen podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, tedy v případě, pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je dovolacím soudem nebo odvolacími soudy rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 OSŘ). O otázku zásadního právního významu nejde, jestliže zákonná úprava je naprosto jednoznačná a nečiní v soudní praxi žádné výkladové těžkosti (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2001, sp. zn. 22 Cdo 1603/99, publikované pod č. C 102 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Protože dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné jen pro řešení právních otázek, je dovolatel oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž byla přípustnost dovolání založena podle tohoto ustanovení, toliko z dovolacích důvodů uvedených v §241a odst. 2 OSŘ. V dovolání nelze uplatnit tvrzení, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 OSŘ). Dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení.
Napadené rozhodnutí otázku zásadního právního významu neřeší.
Dovolatel neuvádí žádnou právní otázku, pro jejíž řešení by bylo možno dovolání připustit. Dovolatel poukazuje na nesprávnost skutkových zjištění, které učinily soudy obou stupňů. Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004 publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3080). Dále pak dovolatel vytýká soudům obou stupňů neprovedení navrhovaných důkazů (zde dovolatel pomíjí zásadu neúplné apelace) a nesprávné zhodnocení důkazů. Z pohledu přípustnosti dovolání však běží o dovolací námitky zásadně nevýznamné. V širším kontextu je pak možno uvést, že otázku rozložení důkazního břemene ve sporu o vypořádánání SJM řešil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. září 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 3698, a tato otázka nebyla odvolacím soudem řešena odchylně. Pokud dovolatel tvrdí, že důkazní břemeno (v rozporu se závěry odvolacího soudu) unesl, pak jde již o námitku nesprávného skutkového zjištění (§241a odst. 3 OSŘ), kterou, jak uvedeno výše, nelze v tomto řízení uplatnit.
Vzhledem k tomu, že dovolání ve věci není přípustné, dovolací soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) OSŘ odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované, která je právně zastoupena advokátem, vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady představují odměnu advokáta za zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §4 odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění platném ke dni zahájení dovolacího řízení (7. 5. 2008), částku 5 950,- Kč, dále pak paušálních náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 10. září 2008
JUDr. František B a l á k , v. r.
předseda senátu