ECLI:CZ:NS:2008:22.CDO.3428.2006.1
sp. zn. 22 Cdo 3428/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Baláka a soudců JUDr. Marie Rezkové a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobkyně J. P., zastoupené advokátkou, proti žalovanému J. P., zastoupenému advokátem, o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 10 C 631/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. srpna 2006, č. j. 17 Co 99/2006-762, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13 000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. L. L.
Odůvodnění:
Okresní soud v Havlíčkově Brodě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2005, č. j. 10 C 631/98-730, a doplňujícím rozsudkem ze dne 24. ledna 2006, č. j. 10 C 631/98-744, vypořádal zaniklé bezpodílové spoluvlastnictví manželů tak, že pod bodem I. výroku přikázal do vlastnictví žalobkyně zůstatek na účtu u Komerční banky, a. s., pobočky v Havlíčkově Brodě, číslo 2734270607/0100, ve výši 15 840,40 Kč, blíže označené věci movité, hotovost ve výši 200 000,- Kč a cenu členského podílu družstevního bytu v částce 580 000,- Kč. Do vlastnictví žalovaného přikázal zůstatky na vkladních knížkách vedených u Č. s., a. s., pobočky v H. B., číslo 13-819804-0 ve výši 5 574,20 Kč, číslo 14-613441-7 ve výši 144 148,50 Kč a číslo 14-616966-0 ve výši 47 179,30 Kč, dále zůstatek na účtu u K. b., a. s., pobočky v H. B., číslo 2733750617/0100, ve výši 29 236,27 Kč, zůstatky na účtech Č. s., a. s., pobočky v H. B., číslo 1031622-528/0800 SS 2958-6 ve výši 16 390,79 Kč a číslo 1530050-528/0800 ve výši 26 897,30 Kč, zůstatek na devizovém účtu u I. P. B., a. s., pobočky v H. B., číslo 34278-352000-941/5100, ve výši 43 450,- Kč, blíže označené věci movité včetně dvou osobních automobilů, vklad do podnikání žalovaného ve výši 100 000,- Kč, hotovost ve výši 2 349 621,- Kč a ideální polovinu nemovitostí zapsaných u Katastrálního úřadu pro V., katastrální pracoviště H. B., na LV č. 3616 pro obec a kat. území H. B. Pod bodem II. uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil na vyrovnání podílu částku 1 097 389,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že bezpodílové spoluvlastnictví účastníků zaniklo rozvodem 7. 1. 1997 a že k dohodě o jeho vypořádání v celém rozsahu mezi účastníky nedošlo. Předmětem vypořádání učinil mimo jiné hotovost ve výši 2 349 621,- Kč, o níž žalovaný tvrdil, že jde o finanční prostředky jeho matky Z. P., které získala prodejem věcí jí vrácených v restitučním řízení, když na podkladě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, že peníze vložené na účty u K. b., a. s., pobočky v H. B., číslo 2733750617/0100 a číslo 2734270607/0100 pocházely z podnikatelské činnosti žalovaného. Na tyto účty žalovaný vložil 4. 7. 1996 a 24. 7. 1996, tj. před zahájením řízení o rozvod manželství účastníků (30. 10. 1996) po 1 000 000,- Kč, přitom jeden z účtů byl účtem žalobkyně, se kterým mohla žalobkyně disponovat. Obě tyto částky byly žalovaným 9. 10. 1996 a 4. 11. 1996 vybrány. Soud prvního stupně uvedl, že žalovaný, který tvrdil, že byl správcem restituovaného majetku své matky, nikdy neuvedl, které věci z restituovaného majetku matky měly být prodány, komu a za jakou cenu. Pokud rodina žalovaného získala ještě za života jeho matky nějaké peníze, podle názoru soudu nešlo o peníze vložené na uvedené účty. Ani ohledně částky 349 621,10 Kč se žalovanému nepodařilo prokázat, že by patřila někomu jinému než účastníkům řízení.
Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 9. srpna 2006, č. j. 17 Co 99/2006-762, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že do vlastnictví žalobkyně přikázal zůstatek na účtu u K. b., a. s., pobočky v H. B., číslo 2734270607/0100 ve výši 15 840,40 Kč, bílý obytný přívěs za osobní automobil s topením, chemické WC, látky na potažení molitanu a autoledničku s příslušenstvím obytného přívěsu, plynový vařič, plynovou lampu a dvě propanbutanové láhve, plovák Windsurfing s příslušenstvím s ráhnem, televizor Orava 4462, videomagnetofon Panasonic NV-SR 40, hotovost 200 000,- Kč a členský podíl u Okresního stavebního bytového družstva se sídlem v H. B., Jihlavská 564. Do vlastnictví žalovaného přikázal shodně jako soud prvního stupně zůstatky na blíže označených účtech, hotovost 2 349 621,- Kč, osobní automobil Š 100 typ 722, reg. č. HBB 33-08, osobní automobil L. 2107, reg. č. HBC 46-14, a spoluvlastnický podíl jedné poloviny patrové garáže na stavební parc. č. 4266 v obci a kat. území H. B. Žalovanému uložil, aby žalobkyni zaplatil částku 1 045 678,- Kč. Dále rozhodl o nákladech řízení a soudním poplatku. Odvolací soud vypustil z vypořádání věci movité přikázané soudem prvního stupně do vlastnictví toho kterého z účastníků (vybavení bytu), ohledně nichž bylo bezpodílové spoluvlastnictví účastníků vypořádáno dohodou. Do vlastnictví žalovaného nepřikázal také vklad do podnikání žalovaného ve výši 100 000,- Kč s tím, že pokud je vypořádán podnik, pak investice na něj vynaložené ze společných prostředků manželů se samostatně nezohledňují. Pokud žalovaný tvrdil, že určité peněžní prostředky náležely třetí osobě, pak podle odvolacího soudu bylo důkazní břemeno na žalovaném a muselo by být prokázáno, že peníze, o nichž žalovaný tvrdí, že je vlastnila jeho matka, mu matka předala do dispozice nebo se jich ujal a naložil s nimi jím v řízení popsaným způsobem. Hodnocení důkazů soudem prvního stupně v tomto směru odvolací soud považoval za logické a na jeho závěry odkázal.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání z důvodů, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, které spočívají v tom, že soud nesprávně posoudil, že částka 2 349 621,- Kč je předmětem bezpodílového spoluvlastnictví účastníků, a tuto přikázal do vlastnictví žalovaného. Setrval na svém tvrzení, že šlo o peníze, které získala jeho matka prodejem části zrestituovaného majetku. Podle názoru žalovaného soud při hodnocení důkazů nepostupoval správně a skutková zjištění založil na zjištěních, která jsou s důkazy v rozporu. Částku 349 621,- Kč poskytla matka žalovaného jeho synovi pro zajištění pobytu v A., po návratu syna žalovaného byly peníze matce žalovaného opět vráceny. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně navrhla odmítnutí dovolání s tím, že „soudy obou stupňů provedly úplné důkazní řízení v souladu se zákonem“, provedené důkazy správně zhodnotily a učinily správné právní závěry.
Nejvyšší soud České republiky (dále „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací po zjištění, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou včas, se především zabýval dovoláním z hlediska jeho přípustnosti.
Podle §236 odst. 1 občanského soudního řádu (dále „OSŘ“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle §237 odst. 1 písm. a) OSŘ dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 OSŘ dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden.
Podle §242 odst. 2 písm. d) OSŘ dovolací soud není vázán rozsahem dovolacích návrhů, jestliže z právních předpisů vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky.
Nejvyšší soud v usnesení ze dne 31. ledna 2001, sp. zn. 20 Cdo 1190/99, publikovaném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, (dále „Soubor rozhodnutí“), pod C 132 uvedl, že „pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem měnícím ve smyslu ustanovení §238 odst. 1 písm. a) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb., není rozhodující, jak odvolací soud formuloval výrok ve věci samé, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně. Odlišností je potom myšlen jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení“. V usnesení ze dne 5. února 2001, sp. zn. 22 Cdo 2669/2000, publikovaném tamtéž pod C 12, dále dovodil, že „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ ve znění před novelou č. 30/2000 Sb. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu“. K obdobnému právnímu názoru dospěl v rozsudku ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněném již dříve ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 27, sešit 5, ročník 1999, podle kterého „dovolací soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není dovolání přípustné, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) OSŘ jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. Propojení výroku odvolacího soudu, proti němuž dovolání přípustné je, s výrokem, který není přípustno zkoumat, se při rozhodnutí o dovolání projevuje v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje ustanovení §242 odst. 2 OSŘ“. Uvedené právní závěry jsou zcela použitelné i pro posouzení přípustnosti dovolání z hlediska §237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Z citované judikatury Nejvyššího soudu pro daný případ vyplývá oddělené posuzování přípustnosti dovolání ve vztahu k jednotlivým výrokům rozsudku odvolacího soudu.
Žalovaný napadl rozsudek odvolacího soudu jen pokud jde o částku 2 349 621,- Kč, přikázanou jako hotovost do vlastnictví žalovaného. S ohledem na výše uvedené je rozsudek odvolacího soudu ohledně této částky rozsudkem potvrzujícím, protože ohledně ní oba soudy rozhodly shodně.
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je přípustné za splnění předpokladů stanovených v §237 odst. 1 písm. b) a c), odst. 3 OSŘ. Protože předpoklad stanovený v §237 odst. 1 písm. b) OSŘ nebyl naplněn, přicházela v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ, podle nichž je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3080 Souboru rozhodnutí). Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným jinými dovolacími důvody, tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí nebo že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) OSŘ, přihlédnuto (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, C 3078 Souboru rozhodnutí).
Dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť neshledal, že by právní posouzení věci odvolacím soudem, vyplývající ze skutkových zjištění v dovolacím řízení nezpochybnitelných, bylo v rozporu s hmotným právem, a neshledal ani, že by bylo v rozporu se standardní judikaturou obecných soudů k vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. V daném případě se také dovolacímu soudu nenabízela k řešení žádná právní otázka, která by rozhodnutí odvolacího soudu mohla povyšovat na rozhodnutí zásadního právního významu. Dovolatel ostatně v dovolání neuvedl, v čem konkrétně nesprávné právní posouzení věci spočívá.
S ohledem na uvedené dovolací soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 OSŘ v daném případě naplněny.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 za použití §218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného jako nepřípustné odmítl. Tvrzenými vadami řízení by se dovolací soud mohl zabývat jen v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 OSŘ).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z toho, že dovolání žalovaného bylo odmítnuto a žalobkyni vznikly náklady (§243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 OSŘ). Náklady vzniklé žalobkyni představují odměnu advokátky za její zastoupení v dovolacím řízení, která činí podle §3 odst. 1, §4 odst. 3, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů po zaokrouhlení částku 12 700,- Kč (z poloviny předmětu dovolacího řízení, tj. z částky 2 249 621,- Kč), a dále paušální náhradu hotových výdajů 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, ve znění pozdějších předpisů. Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z §149 odst. 1 a §160 odst. 1 OSŘ.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li žalovaný dobrovolně, co mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobkyně podat návrh na výkon rozhodnutí.
V Brně dne 3. ledna 2008
JUDr. František B a l á k
předseda senátu