ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1256.2006.1
sp. zn. 25 Cdo 1256/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. M., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. K., za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného s adresou pro doručování:, o zaplacení částky 186.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 9/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. listopadu 2005, č. j. 44 Co 69/2005-109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Poté, co Krajský soud v Brně usnesením ze dne 23. 5. 2003, č. j. 44 Co 101/2003-28, zrušil rozsudek Okresního soudu v Blansku ze dne 13. 11. 2002, č. j. 5 C 9/2002-17, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení 30.000,- Kč s 20% úrokem z prodlení od 17. 6. 1999 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladu řízení, a věc mu vrátil k dalšímu řízení, Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 10. 11. 2004, č. j. 5 C 9/2002-97, zamítl žalobu, jíž se žalobce (po rozšíření žaloby) domáhal zaplacení částky 186.000,- Kč, zastavil řízení ohledně 20% úroku z prodlení z částky 30.000,- Kč od 17. 6. 1999 do zaplacení (z důvodu částečného zpětvzetí žaloby) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 21. 10. 1996 způsobil dopravní nehodu, při které žalobce utrpěl zlomeninu kyčelní jamky levé nohy. O náhradě za bolest, ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku a nákladů právního zastoupení vynaložených v trestním řízení vedeném proti žalovanému uzavřeli účastníci řízení dne 24. 11. 1997 dohodu o narovnání. V roce 1998 byla žalobci provedena náhrada kyčelního kloubu s následným omezením hybnosti levé nohy, proto dne 17. 6. 1999 podal žalobu, kterou se po žalovaném domáhal zaplacení 48.000,- Kč s příslušenstvím jako náhrady za další ztížení společenského uplatnění podle §7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb.; toto řízení, vedené pod sp. zn. 5 C 518/99, bylo v důsledku zpětvzetí žaloby právním zástupcem žalobce pravomocně zastaveno. V nyní vedeném řízení, zahájeném dne 7. 1. 2002 mezi týmiž účastníky o stejném nároku, soud prvního stupně ze znaleckého posudku MUDr. R. M., CSc., zjistil, že léčení žalobce po provedení náhrady kyčelního kloubu bylo ukončeno, jeho zdravotní stav byl stabilizován dne 19. 8. 1999 a že ztížení společenského uplatnění znalec ohodnotil 775 body. Soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení vznesenou vedlejším účastníkem, když dospěl k závěru, že subjektivní promlčecí doba začala běžet dne 25. 11. 1997, tj. dne následujícího po dni, kdy došlo mezi účastníky k uzavření dohody o narovnání, od doby zahájení řízení ve věci sp. zn. 5 C 518/99 (17. 6. 1999) do dne zpětvzetí žaloby (2. 10. 2000) se běh promlčecí doby stavěl a uplynula tak dne 6. 3. 2001 (i v případě, že by se její běh stavěl až do právní moci usnesení o zastavení řízení po zpětvzetí žaloby, tj. do 4. 1. 2001, uplynula by 11. 6. 2001). Byla-li žaloba podána až dne 7. 1. 2002, je nárok žalobce na náhradu za ztížení společenského uplatnění v mimořádné výši promlčen.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 11. 2005, č. j. 44 Co 69/2005-109, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Upřesnil, že žalobce se v řízení vedeném u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 5 C 518/99 domáhal téhož nároku na podkladě týchž tvrzení, vycházeje přitom z lékařského ohodnocení MUDr. J. V. ze dne 7. 5. 1999. V uvedeném řízení byl žalobce usnesením ze dne 10. 9. 2000 vyzván k doplnění žaloby o vylíčení rozhodných skutečností, ovšem aniž by této výzvě vyhověl, vzal žalobce podáním ze dne 2. 10. 2000 žalobu v plném rozsahu zpět, a proto soud usnesením ze dne 25. 10. 2000, jež nabylo právní moci dne 4. 1. 2001, řízení zastavil. Podle odvolacího soudu nelze toto soudní řízení považovat za skutečnost, se kterou občanský zákoník spojuje tzv. stavení promlčecí doby ve smyslu §112 obč. zák., neboť neskončilo-li toto řízení meritorním rozhodnutím z více důvodů na straně žalobce (ať již pro zpětvzetí žaloby, nedoplnění žaloby podle výzvy soudu či nedoložení řádné plné moci zástupce), účinky uvedené v §112 obč. zák. nenastaly a uplatněný nárok je promlčen. Odvolací soud tedy vyšel z toho, že žalobce se o škodě dozvěděl nejpozději dne 17. 6. 1999, kdy podal žalobu ve věci sp. zn. 5 C 518/99, resp. již dne 7. 5. 1999 věděl o potvrzení vystaveném MUDr. V., proto dvouletá subjektivní promlčecí doba skončila nejpozději dne 7. 5. 2001, tj. před podáním nyní projednávané žaloby. Na shora uvedeném nemohou nic změnit ani zjištění získaná ze závěrů pozdějšího znaleckého posudku MUDr. R. M., neboť tento znalec hodnotí stejný následek, který byl předmětem hodnocení MUDr. J. V.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítá, že v řízení vedeném pod sp. zn. 5 C 518/99 Okresní soud v Blansku vyzýval žalobce k doplnění žaloby, „aniž by z nesplnění této povinnosti vyvozoval jakékoli sankce a v momentě, kdy 2. 10. 2000 vzal žalobce žalobu zpět, trvalo soudu prvního stupně téměř čtvrt roku, než řízení zastavil“, avšak učinil tak ze zcela nesmyslného důvodu, že žalobce nebyl zastoupen, ačkoli „již 25. 10. 1999 výzva soudu byla adresována podle mínění soudu neexistujícímu právnímu zástupci“. Podle žalobce nastala stabilizace jeho zdravotního stavu k 19. 8. 1999 (jak konstatoval znalecký posudek MUDr. R. M.) a teprve od tohoto dne bylo možné požadovat náhradu za ztížení společenského uplatnění po žalovaném. Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [i když mu předcházelo rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo zrušeno odvolacím soudem, nejedná se o případ přípustnosti podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně rozhodl pokaždé stejně, tj. stejně posuzoval práva a povinnosti účastníků řízení tak, že žalobu zamítl], přípustnost dovolání se tedy řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru, že nárok žalobce na mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je podle §106 obč. zák. promlčen za situace, že žalobce se o škodě dozvěděl nejpozději dne 17. 6. 1999, kdy podal žalobu k Okresnímu soudu v Blansku (sp. zn. 5 C 518/99), přičemž zahájení řízení ve věci sp. zn. 5 C 518/99 nemělo za následek stavení běhu promlčecí doby podle §112 obč. zák., neboť neskončilo meritorním rozhodnutím z důvodů na straně žalobce, tj. nebyla splněna podmínka řádného pokračování v řízení.
Podle §112 věty první obč. zák. uplatní-li věřitel v promlčecí době právo u soudu nebo u jiného příslušného orgánu a v zahájeném řízení řádně pokračuje, promlčecí doba od tohoto uplatnění po dobu řízení neběží.
Smyslem institutu stavení běhu promlčecí doby podle citovaného ustanovení je, aby se nepromlčela řádně uplatněná práva; běh promlčecí doby se tedy staví, jestliže ve stanovené promlčecí době, tj. nejpozději v její poslední den, dojde k uplatnění práva u soudu anebo u jiného příslušného orgánu, a jestliže věřitel řádně pokračuje v zahájeném řízení. Z dikce ustanovení §112 obč. zák. jasně vyplývá, že účinek stavení běhu promlčecí doby má uplatnění práva u soudu pouze v případě, že v řízení se „řádně pokračuje“, tj. tehdy, jestliže žalobce svými procesními úkony nebrání náležitému průběhu řízení, takže toto řízení může skončit rozhodnutím ve věci. Řádně naopak nepokračuje ten účastník řízení, který vezme žalobu zpět nebo není-li po výzvě, poučení a ve stanovené lhůtě podání řádně opraveno či doplněno (neúplně nebo nesprávné žaloby mají hmotněprávní účinek v podobě stavení promlčecích dob působících již od jejich podání jen tehdy, jsou-li vady těchto podání dodatečně odstraněny, a v řízení je tudíž řádně pokračováno), takže v řízení není možno pro tento nedostatek pokračovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněný pod C 1416 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 182, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3767/2007). Z toho je zřejmé, že otázku stavení běhu promlčecí doby podle §112 obč. zák. v případě nároku žalobce odvolací soud posoudil v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou a že z tohoto pohledu nejde o rozhodnutí zásadně právně významné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Na tom nic nemění ani konkrétní dovolací námitky proti procesnímu postupu soudu v předchozím řízení.
Podle §106 odst. 1 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá.
Pro právo na náhradu škody způsobené na zdraví platí pouze subjektivní promlčecí doba, počátek jejíhož běhu se váže k vědomosti účastníka o vzniku škody a odpovědné osobě. Pojem „dozví se o škodě“ vyjadřuje nejen vědomost poškozeného o protiprávním úkonu nebo události, kterou byla škoda způsobena, ale i o tom, že mu vznikla újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit (vyčíslit) v penězích, aby poškozený mohl svůj nárok na náhradu škody uplatnit u soudu. O škodě spočívající ve ztížení společenského uplatnění se poškozený dozví v době, kdy lze objektivně provést bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění, neboť až tehdy má k dispozici skutkové okolnosti, z nichž lze škodu, resp. její rozsah, zjistit. Posouzení otázky, kdy se zdravotní stav poškozeného ustálil, je závislé na vyjádření lékaře (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 6. 2001, sp. zn. 25 Cdo 1169/2000, publikovaný pod C 569 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Na jednu stranu sice nepostačuje pouhá možnost poškozeného dozvědět se o rozhodných skutečnostech, na stranu druhou však není počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázán na okamžik, kdy se poškozený ze znaleckého posudku či lékařské zprávy dozví konkrétní výsledek bodového ohodnocení jeho újmy. Nelze proto přisvědčit dovolateli, že teprve dnem 19. 8. 1999 mohl požadovat náhradu za ztížení společenského uplatnění po žalovaném (ostatně ani to by na výsledku sporu nic nezměnilo, neboť i v tomto případě by byl nárok promlčen uplynutím promlčecí doby dne 19. 8. 2001), protože bylo v dané věci zjištěno (správnost skutkových zjištění není dovoláním napadena a nepodléhá dovolacímu přezkumu – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), že dne 7. 5. 1999 byla vyhotovena lékařská zpráva MUDr. J. V. s ohodnocením ztížení společenského uplatnění žalobce po provedení kloubní náhrady kyčelního kloubu z roku 1998; toho dne se tedy žalobce nejpozději dozvěděl, že jeho zdravotní stav je natolik stabilizován, že je možno uplatnit nárok na náhradu za ztížení společenského uplatnění u soudu.
Z uvedeného je zřejmé, že při aplikaci právních norem na zjištěný skutkový stav se odvolací soud neodchýlil od rozhodování soudů v obdobných věcech při řešení shodných otázek a věc posoudil v souladu s hmotným právem. Za této situace dovolací soud neshledal v problematice určení počátku a stavení promlčecí doby v dané věci otázku zásadního právního významu, jež by byla způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř. Protože není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci samé po právní stránce zásadní význam, není dovolání přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. září 2008
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu