ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.1431.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 1431/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce R. S., zastoupeného advokátem, proti žalované G. P., a. s., o 173.375,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 86/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2006, č. j. 35 Co 234/2006-130, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 13. 12. 2005, č. j. 17 C 86/2001–108, zamítl žalobu na zaplacení částky 173.375,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Žalobce se domáhal pojistného plnění z pojistné smlouvy uzavřené mezi účastníky v souvislosti s tím, že dne 4. 12. 1998 zapříčinil svým vozidlem dopravní nehodu, když nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky a způsobil na svém (pojištěném) vozidle škodu ve výši žalované částky. V krvi žalobce byl přibližně hodinu po nehodě zjištěn alkohol v množství 1,86 gr/kg. Stěžejní otázkou sporu bylo, zda žalobce požil alkohol v době před nehodou nebo až po ní, neboť soud prvního stupně s odkazem na §799 odst. 1 a odst. 2 obč. zák. a oddíl II. čl. 2 odst. 1 písm. d) všeobecných pojistných podmínek žalované (dále jen „VPP“) dovodil, že pojištění se nevztahuje na škody vzniklé na motorovém vozidle následkem řízení motorového vozidla osobou, která je pod vlivem alkoholu, léků nebo návykových látek. Dospěl k závěru, že žalobce své důkazní břemeno v uvedeném směru neunesl, neboť jednotlivá zjištění ohledně jeho tvrzení jsou rozporuplná a nejsou ve vzájemném souladu. I když žalobce mohl být po nehodě v šoku, nelze přehlédnout, že lékaři, který prováděl stanovení alkoholu v krvi, uvedl, že alkohol po deliktu nepožil, což je v přímém rozporu s tím, co uváděl později policii České republiky a co tvrdil před soudem. Soud uzavřel, že žalobce musel být alkoholem ovlivněn už před nehodou a žalobu zamítl, neboť podle VPP se na takové jednání pojištění nevztahuje.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 10. 2006, č. j. 35 Co 234/2006-130, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho právním závěrem. I kdyby bylo možné akceptovat tvrzení žalobce, připuštěné znaleckým posudkem ze dne 3. 7. 2005 (z oboru zdravotnictví – toxikologie), že při lehkém otřesu mozku utrpěl ztrátu paměti, v jejímž důsledku lékaři provádějícímu odběr krve tvrdil, že po nehodě nepil, ostatní zjištěné skutečnosti a rozpory mezi tvrzeními a výpověďmi žalobce, svědkyně S. a svědka C. vedou k závěru, že žalobce požil alkohol před nehodou. Na posouzení věci nemá vliv ani okolnost, že byl uznán vinným pouze ze spáchání přestupku. Vzhledem ke zjištění soudu prvního stupně, že z krve žalobce nelze zjistit, zda požil alkohol před nehodou či po ní, návrh žalobce na vypracování znaleckého posudku k této otázce posoudil jak nadbytečný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Tvrdí, že soud při hodnocení výpovědí svědků S. a C. zcela pominul tu skutečnost, že neviděli, že by žalobce před kritickou jízdou pil nějaké alkoholické nápoje a dále, že objem polní lahve, z níž ho svědkyně S. viděla pít po dopravní nehodě alkoholický nápoj - rum, je přibližně 750 ml, což je dostačující k tomu, aby tam mohlo být přinejmenším takové množství rumu, které bylo stanoveno výpočty ve znaleckých posudcích. Namítá, že soudy obou stupňů nepřihlédly ke skutečnosti, že příslušný správní orgán šetřil dopravní nehodu jako přestupek řidiče (žalobce), který požil alkoholický nápoj po dopravní nehodě. Požaduje, aby byl státním ústavem zpracován revizní znalecký posudek z oboru toxikologie, který by měl jednoznačně potvrdit či vyloučit pravdivost jeho tvrzení. S odkazem na zásadu „zjištění objektivní pravdy“ namítá, že není možné, aby důkaz použitý v trestním řízení, konkrétně znalecký posudek a další dva znalecké posudky vypracované v občanskoprávním řízení, které se ve svých závěrech vzácně shodují, nepostačovaly jako důkaz, že žalobce před dopravní nehodou alkoholické nápoje nepil. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm.b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu; přípustnost dovolání lze proto posuzovat pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné tedy jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu; způsobilým dovolacím důvodem je tedy důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 3080, sešit č. 31, ročník 2005). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu nesprávně vyložil, popř. ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Dovolací důvod se neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 469, svazek 5, ročník 2001). Ačkoliv dovolatel uvádí dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci), žádnou z jeho námitek nelze pod něj podřadit. Námitky dovolatele se týkají výlučně otázek skutkových, tedy hodnocení důkazů soudy obou stupňů, a naplňují tak dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1164, svazek 16, ročník 2002).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 17. ledna 2008
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu