ECLI:CZ:NS:2008:25.CDO.4950.2007.1
sp. zn. 25 Cdo 4950/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce J. L., zastoupeného advokátkou, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, zastoupené advokátem, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 171/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, č.j. 13 Co 178/2007-53, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované náhrady škody, která mu měla vzniknout jako důsledek protiústavní regulace nájemného.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č.j. 13 Co 178/2007-53, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 20. 12. 2006, č.j. 24 C 171/2005-36, jímž byla žaloba zamítnuta a žalobce zavázán k náhradě nákladů řízení žalované; současně odvolací soud žalobci uložil nahradit žalované náklady odvolacího řízení.
Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobci jako vlastníku činžovního domu v P. 6 bylo nájemcem zde situovaného bytu RNDr. Š. za období od 1. 8. 2002 do 19. 3. 2003 uhrazeno regulované nájemné ve výši 14.759,- Kč (tj. 37,07 Kč za m2 podlahové plochy bytu měsíčně). Po žalované požaduje náhradu škody, která mu vznikla nesprávným úředním postupem (nečinností) jejích orgánů, neboť nebýt protiústavní regulace provedené nařízením vlády č. 567/2002 Sb., mohl po nájemci požadovat adekvátní (tržní) nájemné. Jeho výši přitom odvozuje od tzv. místně obvyklého nájemného, které by (podle jeho tvrzení) za uvedené období činilo 73.280,- Kč (tj. 160 Kč za m2 podlahové plochy bytu měsíčně). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobce není důvodný. Žalované, resp. jejím orgánům nelze v období, za něž žalobce požaduje náhradu škody, vytýkat nečinnost spočívající v absenci deregulace, případně ústavně konformní regulace nájemného. Součástí platného právního řádu v tomto období totiž byly předpisy (naposledy nařízení vlády č. 567/2002 Sb., účinné do 20. 3. 2003), jimiž byla výše nájemného z bytu upravena. Přestože uvedené nařízení, obdobně jako předešlé předpisy regulující nájemné z bytu, bylo nálezem Ústavního soudu č. 84/2003 Sb. zrušeno jako protiústavní, do okamžiku jeho zrušení bylo třeba podle něj postupovat, jelikož podle §71 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, práva a povinnosti z právních vztahů vzniklých před zrušením právního předpisu zůstávají nedotčena. Na uvedeném nic nemění ani nález Ústavního soudu č. 231/2000 Sb., jímž byla jako protiústavní zrušena vyhláška č. 176/1993 Sb., neboť na jeho základě nelze za neplatné či neúčinné považovat všechny normy „podobného charakteru“ vydané v následujícím období. Jelikož v předmětném období byl součástí platného právního řádu regulační předpis, odvolací soud neshledal, že by žalovaná, resp. její orgány byly nečinné a dopustily se tak vytýkaného nesprávného úředního postupu předpokládaného ustanovením §13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném do 31. 10. 2004 (dále jen „zákon č. 82/1998 Sb.“). Porušení právní povinnosti žalovanou odvolací soud nespatřuje ani v tom, že po zrušení vyhlášky č. 176/1993 Sb. byly vydávány další „regulační předpisy“, neboť byly přijaty v řádném legislativním procesu a staly se (alespoň na určité období) součástí platného právního řádu. Jelikož žalované nelze vytýkat vydání nezákonného rozhodnutí či nesprávný úřední postup, není naplněn jeden z předpokladů její odpovědnosti za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“), a jako dovolací důvody uvádí, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel pokládá za nesprávný závěr odvolacího soudu, že žalovaná se nedopustila při regulaci nájemného v předmětném období nesprávného úředního postupu. Žalovaná v uvedeném období regulovala nájemné z bytu v rozporu s ústavním pořádkem, konkrétně zásadou vyjádřenou v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), podle níž vlastnické právo má stejný zákonný obsah a ochranu; tato zásada v případě žalobce jako pronajímatele bytu s regulovaným nájemným nebyla zachována. Dovolatel poukazuje zejména na nález Ústavního soudu publikovaný pod č. 528/2002 Sb., z něhož vyplývá, že postup žalované při regulaci nájemného cenovými výměry Ministerstva financí (dále jen „ministerstvo“) je porušením zákonného zmocnění vyplývajícího z ustanovení §696 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). Zásadní právní význam proto přisuzuje otázkám, zda porušení zákonného zmocnění vydáním cenového výměru ministerstva je nesprávným úředním postupem zakládajícím odpovědnost žalované za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. a zda lze přímo z ústavních předpisů vyvozovat odpovědnost žalované za škodu vzniklou jejich porušením. Žalobce dále odvolacímu soudu vytýká, že jej nepoučil o svém náhledu na právní posouzení věci nad rámec §5 o.s.ř., aby mohl žalobu adekvátním způsobem upravit (jak vyplývá z nálezů Ústavního soudu sp. zn. Pl. 20/05 a sp. zn. I ÚS 489/05), čímž zatížil řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Napadené rozhodnutí proto činí zásadně právně významným rovněž otázka vymezení rozsahu poučovací povinnosti soudu, jíž „v těchto specifických případech“ předpokládá výše citovaná judikatura Ústavního soudu. Z těchto důvodů žalobce navrhuje, aby dovolací soud na napadené rozhodnutí zrušil, věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení a přiznal mu náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátkou ve smyslu §241 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalobce napadá dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co by jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o.s.ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
Žádné z otázek, které byly dovolatelem vymezeny, nelze přikládat po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř.
K otázce, zda porušení zákonného zmocnění vydáním cenového výměru ministerstva je nesprávným úředním postupem podle §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládajícím odpovědnost státu za škodu, lze uvést, že výměry ministerstva č. 1/2002 a č. 6/2002 vydané na základě §10 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, jsou normativními právními akty ústředního orgánu státní správy, které se vyznačují svou abstraktností a obecností; nejedná se o akty individuálně právní, jež by byly výsledkem rozhodovací činnosti v konkrétních věcech. Tyto výměry jsou projevem tzv. odvozené normotvorby ministerstva, tedy výsledkem jeho normativní činnosti a nikoli jeho úředního postupu zakládajícího odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. Totéž lze ostatně říci o nařízení vlády č. 567/2002 Sb., jímž bylo nájemné z bytu regulováno po zrušení těchto cenových výměrů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2064/2005, zařazený k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2008, pod č. 52).
Ohledně otázky, zda lze (přímo) z ústavních předpisů vyvodit odpovědnost státu za škodu vzniklou jejich porušením, dovolací soud poukazuje na rozsudek ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2632/2005, uveřejněný pod C 4643 v Souboru civilních rozhodnutí NS, z jehož odůvodnění jednoznačně vyplývá, že ustanovení Listiny nezakládají přímý nárok na náhradu škody. Ustanovení čl. 36 Listiny nestanoví přímé hmotněprávní nároky poškozeného proti odpovědnému subjektu a v tomto směru jeho odst. 4 výslovně odkazuje na zákonnou úpravu, která ve zvláštním zákoně, jímž je v daném případě zákon č. 82/1998 Sb., stanoví předpoklady, za nichž má každý právo na náhradu škody. Nejsou-li tyto předpoklady splněny, nelze nad rámec tohoto zvláštního zákona odškodnění přiznat. Ostatně i Ústavní soud v rozhodnutí ze dne 24. 8. 2005, sp. zn. III. ÚS 152/05, vyslovil, že kromě nároků upravených ve zvláštním zákoně (tehdy zákon č. 58/1969 Sb.) soud nemůže žádné další nároky konstituovat (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3113/2005, nebo ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006).
Vytýká-li žalobce odvolacímu soudu, že jej nepoučil nad rámec §5 o.s.ř. (resp. nezhojil vadu řízení spočívající v absenci tohoto poučení v řízení před soudem prvního stupně), uplatňuje tím dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tvrzenou vadou řízení, obdobně jako jinými vadami, k nimž dovolací soud přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o.s.ř.), však nelze přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 751/2003, publikované v časopise Soudní judikatura, ročník 2006, pod poř. č. 6) a z tohoto důvodu nelze považovat za zásadně právně významnou otázku rozsahu uvedeného poučení. Navíc není zřejmé, zda by jakékoli poučení mohlo mít vliv na závěr soudů obou stupňů o nedůvodnosti uplatněného nároku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1220/2007).
Z výše uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu odpovídá závěrům ustálené rozhodovací praxe; nelze je proto považovat za zásadně právně významné a tedy ani přípustné podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř., neboť procesně neúspěšný žalobce nemá na jejich náhradu právo a žalované v tomto řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. září 2008
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu